Slavná auditoria

Vypravit se do Bonnu a navštívit tamní Muzeum Ludwiga van Beethovena se může pořádně protáhnout. Protože kromě vlastních expozic, jedné stálé a druhé, vesměs aktuálně tématické, jsou zasvěceným zájemcům k dispozici další prostory. Páteří celé sbírky je nicméně prohlídka dvanácti nestejně velkých místností v domě s adresou Bonngasse 20. Tedy přímo tam, kde se skladatel narodil. Procházet se tímto labyrintem se podobá pouti po skladatelově životě.

Další pořad o slavných koncertních síních světa zahajuje autor cyklu Jiří Vejvoda osobní poznámkou: "Při psaní o Sukově síni pražského Rudolfina jsem narazil na okolnost, která mě sice neměla překvapit, ale přesto se tak stalo. Zdánlivě se nejhůř píše o místech, kterými člověk sotva prošel anebo si je pouze na dálku prostudoval. Zatímco zobrazení prostor důvěrně známých by mělo být snadné. Pravý opak je pravdou!"

Blížil se konec druhé světové války. Německo se zdálo být na kolenou, ale jeho válečná mašinerie dosud vzdorovala. Například v půlmiliónových Drážďanech, kam se navíc denně uchylovaly desítky tisíc uprchlíků, stále chrlil nové a nové zbraně zbrojní průmysl. Ve Florencii nad Labem, jak se městu za dob míru přezdívalo, dosud fungovalo na sto třicet továren tohoto typu. A morálka nacistů, vysoce postavených i řadových, byla sice už nalomena, ale do bodu nula ještě neklesla. Právě v tomto bodě se začala pozvolna odvíjet historie nového festivalu, který zde od několik desítek let později vznikl...

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria nás Jiří Vejvoda pozve do operní budovy a koncertní síně, resp. hned tři sálů o různé velikosti, umístěné pod jednou střechou. Nachází se ve městě o čtrnácti miliónech obyvatel, v srdci megalopole, vzdálené od Prahy bezmála devět tisíc kilometrů.

nes, kdy se Evropa nezřídka utápí v bezpočtu sporů a konfliktů, je skoro těžké si představit úlevné nadšení, jaké se většiny obyvatel tohoto kontinentu zmocnilo po událostech roku 1989. A též v souvislosti se změnami, které následovaly. Na čelném místě k nim patřilo spojení dvou německých států, které si většina z nás, ale především Němců samotných, do poslední chvíle nedokázala představit. A přece k němu došlo, což mělo – kromě mnoha zásadnějších věcí – vliv také na polohu budovy Berlínské filharmonie. A na osud světově proslulého orchestru, který v ní sídlí.

Bussetto. Malé město, ve kterém žije necelých sedm tisíc obyvatel. Ležící nedaleko Piacenzy, Parmy či Cremony. Snadno lze podlehnout dojmu, že poslední ze jmenovaných sídel, proslulé výrobou houslí, zdejšímu kraji svou proslulostí vévodí. Jenomže Cremona má blízko vážného konkurenta. Alespoň mezi milovníky opery po celém světě. Zástupy těchto hudebních Nomádů míří totiž každoročně právě do Bussetta. Protože tam se 10. října 1813 narodil operní velikán nad jiné. Skladatel Giuseppe Verdi.

Určitá zásadní okolnost je příběhům koncertních sálů či operních domů společná. Nejedná se o nezáživný shluk čísel a údajů, nudný výčet jednotlivých dat. Je tomu právě naopak: za každou z těchto staveb, ať už ve světě či u nás, se skrývá konkrétní vyprávění o konkrétních lidech. O těch, kteří dali k záměru vybudovat dotyčný objekt svůj podnět; zpřístupnili potřebný pozemek; nabídli návrhu svůj um, poskytli své tvůrčí schopnosti; otevřeli projektu svá srdce i své peněženky.

Na mapě světa najdeme dnes už řadu měst, která mají své starostky či dokonce primátorky; jen jednomu sídlu, italské Ravenně, však už od roku 1990 vládne žena. Alespoň tedy pokaždé zhruba od konce května do poloviny července. V tomto období se totiž právě zde, deset kilometrů od Jaderského moře, v hlavním městě provincie italské provincie Emilia Romagna, koná široce respektovaný hudební festival. A tato zmíněná žena jej založila, dlouho vedla jako umělecká ředitelka a nyní je jeho čestnou prezidentkou.

Nejvhodnější způsob, jak určitý jev či konkrétní skutečnost vyhodnotit, je dávno ověřený vědecky. Spočívá v tom, že daný aspekt porovnáme s jinými, sice odlišnými, ale principiálně podobnými. Vědci, pokud vím, tomu říkají komparativní přístup. Zkusme ho použít na úvod naší dnešní cesty za dalším z koncertních sálů světa. V tomto případě Evropy. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria budeme s jeho autorem Jiřím Vejvovdou putovat na její sever. Do Skandinávie.

Za každým festivalem stojí osobnosti. Otec zakladatel, umělečtí ředitelé, dirigenti. Málokde ale najdeme jev, jaký dlouho platil o velikonočním týdnu v Salcburku. Ve všech rolích - jako zakladatel, umělecký ředitel i častý dirigent - účinkoval jediný muž. Nebyl to ovšem ledaskdo. Psal se rok 1967, když se Herbert von Karajan rozhodl vrátit rodnému město vše, co mu umožnilo. Vždyť v Salcburku se roku 1908 narodil. Zde dirigoval už v jednadvaceti, kdy nastudoval Straussovu operu Salome; odtud se vydal k hudební proslulosti. A ve zralém věku se na jižní předměstí Salcburku, do movité oblasti Anif, vrátil.

Mít tak možnost prohlédnout si oblast, do které zamíříme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, z výšky… Například pomocí záběrů z dronu. Zjistili bychom zajímavou věc. Pod námi by se v krajině, rovné takříkajíc jako placka, vyjevil trojúhelník jako ze školních dob. Ideálně vytvarovaný by sice nebyl, ale přesto zřetelný. Jeho tři krajní body tvoří tři města. Mikulov je na mapě umístěný vlevo nahoře, Lednici vidíme vpravo nahoře a Valtice dole, skoro uprostřed. I tento pomyslný trojúhelník sestává z přepony, zde narýsované mezi městy v jeho severní části, a má též dvě odvěsny, na mapě směřující na jih. Ale už dost exaktních věd, nás přece zajímá umění, hudba. A ta se tu poslední dobou stále víc provozuje. Kraj za to vděčí Lednicko-valtickému hudebnímu festivalu.

Není neobvyklé, že ikonické postavy klasické hudby či opery mají hned několik muzeí, rozesetých v různých koutech naší planety. Koneckonců, ať už se jedná o pěvkyně či pěvce, skladatele či dirigenty anebo sólisty, každý z nich se někde narodil, vesměs pak jinde žil a v různých operních domech či koncertních síních se proslavil. Rozhodně neobvyklé však je, aby tato muzea vznikla ve volné souvislosti s písní. Tak proslulou a naléhavou, že zavdala příčinu k tomu, aby byla postupně založena a zpřístupněna čtveřice prostor, oslavujících osobnost, o níž se v dotyčné písní zpívá. Touto legendární postavou je dost možná neslavnější tenorista moderních operních dějin. Enrico Caruso.

V dalším pořadu z cyklu Slavná auditoria zamíříme tři a půl tisíce kilometrů daleko od našich hranic. Kam by to mohlo být? Skoro taková vzdálenost dělí Prahu od Lisabonu. Autor pořadu Jiří Vejvoda ovšem zavede posluchače Classic Praha za hudbou a za přírodním areálem, který už Alexander Dumas nazval rájem na zemi, opačným směrem. Nikoli na západ, ale na východ. Do kraje mnoha přírodních krás, jež berou v nížinách dech svou rozmanitostí i v horách svou nadmořskou výškou. Zároveň ale do míst, která se zdají být naší středoevropské civilizaci poněkud vzdálená. A co víc, dovedou být i docela nebezpečná.

Pokud byste za pobytu v Paříži chtěli poznat kraj, ve kterém až do roku 2009 trávili dovolenou francouzští prezidenti, nepojedete daleko. Stačí se vydat jihozápadním směrem, minout Versailles, projet oblastí příjemných lesů i pradávných památek, a už se na obzoru objeví zámek v Rambouillet. Právě tady se počátkem roku 1999 vedla neúspěšná jednání o budoucnosti Kosova. Ale zámek v Rambouillet, který byl původně vybudován jako obytná tvrz, má samozřejmě mnohem delší historii. Včetně období těsně ve Velké francouzské revoluci, kdy byl znárodněn a záhy z něj rozkraden veškerý nábytek. Až po datum 23. srpna 1944, kdy si zde Charles de Gaulle zřídil hlavní vojenské velitelství. Pouhé dva dny před triumfálním dobytím Paříže a jejím osvobozením od nacistů.Další díl pořadu Slavná auditoria se vypraví do vesnice ležící kousek odtud severním směrem. s názvem Montfort-l´Amaury, a to proto, že zde v současnosti sídlí muzeum skladatele Maurice Ravela.

Znáte filharmonii, která se i se svojí hudbou odstěhovala do Vesmíru? Že ne? Nevadí. O jedné takové bude vyprávět Jiří Vejvoda v dalším dílu pořadu Slavná auditoria. O tom, proč se vydala zdánlivě tak daleko a přitom ve skutečnosti tak blízko. Kdy, proč a na jak dlouho se k tomu odhodlala a pokud by jí byl nedejbože i Vesmír těsný, kam jinam by se během zmíněné doby mohla vrtnout...

Berlín, kam Jiří Vejvoda pozve posluchače Classic Praha v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, sice není romantický jako Paříž, i když město na Seině s jeho no go zónami, kam se zdráhá vkročit i policie, svůj někdejší půvab poněkud ztrácí, a nedá se srovnávat ani s šarmantní atmosférou Vídně. Seversky strohé, kdysi pracně vybudované město na vysoušených močálech, nabízí ovšem jiné kvality. Je otevřenou učebnicí dvacátého století. Kdo chce poznat jeho dramatický průběh, ať přicestuje do Berlína. A prochází jím s očima otevřenými dokořán.

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria zavede jeho autor Jiří Vejvoda posluchače Classic Praha do Amsterodamu v době jeho zlatého věku, tedy sedmnáctého století. Tehdy byl Amsterodam považován za pupek světa díky koncentraci zdejšího bohatství, které nemělo vždy nejčistší původ. Z přístavu se vydávaly zaoceánské lodě do dalekých končin, odkud přivážely zboží, ale i levnou pracovní sílu. V Amsterodamu vznikla první burza, čile tu vzkvétal mezinárodní obchod.

Atény. Od roku 1834 hlavní město Řecka. Přímo v nich žije kolem šesti set padesáti tisíc obyvatel, ale společně s Pireem a dalšími osídleními stoupá jejich počet ke čtyřem miliónům. Což představuje plnou třetinu všech Řeků naší doby. Právě tady se nachází Muzeum jedné z největších pěvkyň všech dob, Marie Callas.

Karlovy Vary. Skutečná či domnělá ikona našeho lázeňství. Ať tak či onak, k pobytu v lázních odjakživa patřila potřeba či spíše touha se volných chvílích rozptýlit, pobavit. Co dělat, když lázeňskému hostu skončily v daném dnu léčebné procedury? Do kavárny či do cukrárny je jistě milé zabrousit, ale nedá se to dělat tři týdny den co den. Navazovat známosti prý bývá oblíbené, ale jistě to nevyhovuje každému. Ovšem číst si osaměle na lavičce se rovněž nezdá uspokojivým řešením. Co tedy návštěvníkům nabídnout?Nepřekvapí, že jedním z oblíbených prvků, kterými se dají lázeňské dny a večery zpestřit, je hudba. Dávnou tradicí nejrůznějších lázní včetně těch karlovarských jsou promenádní koncerty na kolonádě, ať už v podobě nedělního matiné anebo v jiných časech. To ale zjevně nestačilo. A tak vlastně bylo docela logicky už roku 1835 založeno v Karlových Varech sezónní lázeňské těleso, místními rádo považované za nejstarší symfonický orchestr v naší zemi.

Přibližně v jihozápadním cípu historického centra Českých Budějovic dochází ke spektakulárnímu soutoku dvou významných českých řek. Do Vltavy se zde vlévá Malše po bezmála stokilometrové pouti, která začíná v Rakousku, poté tvoří část státní hranice a vlévá se na naše území, oblíbená rybáři díky výskytu pstruhů. A právě tady se od roku 2018 koná mezinárodní festival staré hudby Musica ad confluentem.

Nevím, zda jste kdy slyšeli o městě jménem Macerata. Bez uzardění přiznávám, že až donedávna jsem o jeho existenci neměl tušení. Pak ale kolem mě prolétla informace, která mě donutila zbystřit. Ani zdaleka prý nejsou v Itálii jenom dvě kultovní místa, kde se pod širým nebem daří klasické hudbě, přesněji řečeno opeře, a kam se za ní vydávají tisíce diváků, říká na úvod dalšího pořadu Slavná auditoria jeho autor Jiří Vejvoda.Ano, víme o veronské Aréně a koneckonců ji mnoho z nás navštívilo. Ani Caracallovy lázně v Římě nám nejsou neznámé – nejspíš od roku 1990, kdy se právě tam konal v rámci mistrovství světa v kopané první koncert tří tenoristů. Dobrá, ale trochu stranou se nachází i pozoruhodný areál zvaný Sferisterio, ve kterém sice možná nezní hudba sfér podle dávné představy starých Řeků, ale zato bezpočet slavných oper. Ve špičkovém podání a ve špičkové režii. Zkrátka a dobře, Operní festival v Maceratě je mnohými Italy stavěn na roveň těm veronským či římským. A to už něco znamená.

1. ledna 1993 začala Česká televize vysílat Novoroční koncerty z Vídně. Do celého světa se přenášejí ze Zlatého sálu Vídeňského spolku přátel hudby neboli, zkráceně řečeno, Musicvereinu, který oslňuje svou krásou, ale především vynikající akustikou.Musicverein je ovšem ve skutečnosti názvem pro celou, poměrně rozlehlou budovu v těsné blízkosti Okružního bulváru. Postaven byl na sklonku 60. let předminulého století díky velkorysému daru. Už roku 1863 totiž věnoval exkluzivní pozemek zmíněnému Spolku přátel hudby sám císař František Josef I. v souvislosti s tím, jak se bouraly již nepotřebné hradby kolem historického centra.

V adventních týdnech se lidé scházejí v kostelích častěji než jindy. Přicházejí sem nejen za duchovní posilou, ale též za hudbou. Jiří Vejvoda pozve ve svátečním čase posluchače Classic Praha do svého oblíbeného děkanského kostela Sv. Václava ve východočeské Dobrušce.„Hudba je řečí andělů,“ prohlásil před dvěma staletími skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle. Nikdy a nikde to snad neplatí víc než o vánočních svátcích v kostele. Během nich, a samozřejmě už předtím v adventních týdnech, se lidé scházejí v kostelích častěji než jindy. Kvůli jesličkám, vánoční výzdobě, za modlitbou, ale taky za hudbou. Zní tu svátečně, líbezně – inu, andělsky.

Už od roku 1737 zní neapolským Teatro di San Carlo hudba. Jedním z jeho prvních uměleckých šéfů byl skladatel Gioacchino Rossini. Kdo stojí v čele tohoto prestižního operního domu dnes?

Hned několik významných hudebních festivalů je u nás věnováno Leoši Janáčkovi. Ty největší se konají v Brně a v Ostravě, ovšem tři desítky let tohoto českého velikána připomíná i festival v lázních Luhačovice. Koná se pravidelně ve druhém srpnovém týdnu.

Cílem pouti dalšího pořadu Jiřího Vejvody Slavná auditoria za koncertním sály světa je město, ve kterém bychom možná – sebestředně, mylně až pošetile – evropskou klasickou hudbu neočekávali. Přitom je pravý opak pravdou. Zní tam v prostředí, které můžeme jen závidět. Vydáváme se do turecké Ankary.Bezmála pět set kilometrů odtud západním směrem leží někdejší Cařihrad, od dvacátých let dvacátého století Istanbul. A skoro pětkrát dál je to z Ankary na sever Itálie, do města Bergamo. Proč právě tam? Důvod je prostý, pátrání něm napříč dějinami však takřka detektivní. Příběh začínající před dvěma staletími vypráví o průniku italské opery do někdejší Konstantinopole. A vrcholí nedávným vybudováním koncertního areálu pro symfonickou hudbu v Ankaře.

Často se mívá mylně za to, že kdo působí v tom či onom oboru tvůrčím způsobem, může časem vykonávat i řídící funkci. Vždyť přece svěřenou oblasti důvěrně zblízka a v podrobnostech zná! Jinak řečeno - dirigent, hudebník, pěvec se jistě stane dobrým ředitelem orchestru či opery; anebo redaktor, scénárista, moderátor bude bezpochyby kvalitním šéfem v rozhlase, v televizi, v novinách.

Nejen v Čechách existuje rivalita mezi městy, například Hradcem Králové a Pardubicemi. Také na Slovensku se podobné případy najdou. Například souboj o regionální moc i kulturní dominanci mezi Banskou Bystricí a Žilinou. Dělí je od sebe kolem devadesáti kilometrů, obě čítají zhruba osmdesát tisíc obyvatel, kdysi byla krajskými městy. Klín ovšem mezi ně vrazilo Slovenské národní povstání, které mělo od srpna roku 1944 své zázemí v Banské Bystrici. Ta na tom po druhé světové válce vytěžila přízeň úřadů. Stala se metropolí Středoslovenského kraje, proudily sem investice, byla tu dokonce založena stálá operní scéna.

Slavností bývá někdy nazýván Chopinův festival v Mariánských Lázních. A není to přehnané tvrzení. Každoroční hudební událost, obohacená navíc v sudých letech o mezinárodní klavírní soutěž, se totiž postupně rozrostla do bohaté přehlídky akcí. Kromě symfonických koncertů obsahuje i koncerty komorní, dále pak recitály, nokturna či matiné, ale také jazzová vystoupení. Rovněž probíhá doprovodný program včetně golfového turnaje, na kterém je příležitost k seznámení se se sponzory. A nelze vynechat ani výtvarnou rovinu tohoto festivalu, protože jmenný výčet spolupracujících umělců je úctyhodný.

Pouť za budovou ve Lvově, v jejímž hlavním sále se o večery dělí opera s baletem, začne autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda v nedaleké restauraci. Jmenuje se Atlas, dodnes se pyšní vnitřním vybavením ze 30. let minulého století, kdy byla otevřena, a v jejích pokynech hostům se odráží místní humor.

Psal se rok 1785, když se svůdník, diplomat, špión, hazardér, literát a především dobrodruh Giacomo Casanova ocitl znovu ve Vídni. Po životě tak rušném, že by vydal za deset jiných, se cítil unaven. Táhlo mu na šedesát. Z Benátek, kam se předtím vrátil, aby se smířil s inkvizicí poskytováním informací, byl nakonec znovu – a už natrvalo – vyobcován. Jako nenapravitelný hříšník.Měl za sebou nesčetné pouti napříč Evropou. Od Anglie po Rusko. Včetně Francie, Německa nebo Švýcarska. Všude se potkával nejen s lidmi na výsluní, ale – spíš příležitostně než pravidelně – také s hudbou. Nebyla mu rozhodně cizí. Sám přece kdysi, v dětství a v mládí, hrál na housle, i když – jak se zdá – nevalně. Ale měl k muzikantům a jejich údělu vztah. Navíc jej ovlivnilo, že pocházel z města divadel na čele s ikonou jménem La Fenice; z města Antonia Vivaldiho a dalších skladatelů.

Když se prochází nekonečným bludištěm, jaké připomíná zákulisí a zázemí Královské opery a baletu v Londýně, s mnoha zaměstnanci se prý Alex Beard oslovuje křestním jménem. Aneb, jak bychom my řekli, tyká si s nimi. Má mezi nimi kredit pracanta, který jezdí – údajně často na kole! - do práce po osmé ráno a nejednou opouští svou kancelář až kolem desáté večerní. Svůj úděl bere jako výzvu, jako nezbytnost.Sám o sobě říká, že „funguje na olivový olej“, bez něhož nedá denně ani ránu. Svou práci miluje, stala se mu posláním, ale ještě víc lne ke svému zázemí - dvěma dětem a manželce, která je pro něj „kotvou“. Kdyby se narodil podruhé, chtěl by být „nadhazovačem v kriketu.“

Cesta na jih. Jako by se v naší době stala synonymem pro letní výpady k moři, kdysi při nejlepším do Chorvatska, dnes už kamkoli od Řecka přes Itálii po Španělsko. Ať tam či onam, vždy je nezbytné urazit přes tisíc kilometrů, často mnohem víc. To olomoučtí arcibiskupové si to před staletími zařídili jinak. Také je za parných letních dnů tížil pobyt uprostřed rozpáleného města – a ukrývat se za zdmi svých paláců je neuspokojovalo. A proto našli řešení. Proč se však trmácet daleko, když pouhých čtyřicet kilometrů jižně od Olomouce se nachází potenciál jménem Kroměříž?

Od 1. ledna 1993, kdy se Československo rozdělilo dva státy, uplývá stále víc času. A s ním u nás přibývá těch, pro které je slovenština cizím jazykem, kterému do značné míry nerozumí. A protože jazyk je bránou do kultury, nezajímají se ani o to, jaké na Slovensku vychází knihy, co tam vzniká na divadelní či hudební scéně, jaké se natáčejí filmy. A jak je tomu v oblasti klasické hudby? Přiblíží další pořad Slavná auditoria.

Tentokrát cyklus o světových auditoriích na vlnách Rádia Classic Praha zamíří opravdu daleko. Ocitneme se v Asii, ve vzdálenosti více než 8 000 kilometrů od Prahy. A přece se budeme do značné míry cítit jako doma… Jak je to možné?Než autor pořadu Jiří Vejvoda tento paradox osvětlí, nabídne pár základních – v lecčem zajímavých – faktů o Vietnamu. Při pohledu na mapu Asie země ve volné asociaci připomíná jednu evropskou zemi. Itálii. Také je to jakási protáhlá bota, ne-li kozačka či holínka, táhnoucí se ze severu k jihu podél moře. I když v případě Vietnamu jej mořské vlny omývají jen z východu.

Během padesáti let svého manažerského působení se pařížský rodák Stéphane Lissner propracoval do čela ikonických operních domů našeho kontinentu. Kde všude působil? Jeho životní pouti se bude věnovat další díl pořadu Slavná auditoria.Kdosi o něm napsal, že kdyby se z čelných operních domů v Evropě sestavovala hitparáda, on by byl jejím matadorem. A něco na tom je. Od svých dvaceti do svých sedmdesáti let, tedy během kulatého půlstoletí, se pařížský rodák Stéphane Lissner propracoval do řady významných či vyloženě ikonických oper našeho kontinentu. Na čele s milánskou Scalou, Pařížskou operou a milánským Teatro di San Carlo.

Polské město Štětín je otevřenou učebnicí dějin. Historické události tu připomíná například Námořní muzeum. Nás ovšem bude zajímat koncertní budova z roku 2015, která nese jméno skladatele Mieczyslawa Karlowicze.Na obzoru plachta bílá… Tak pojmenoval hudební publicista Jiří Vejvoda další pouť za dalším z bezpočtu koncertních sálů jak ve světě tak doma, které ve tomto pořadu mapuje. Ačkoli by název mohl evokovat buď báseň od Michaila Lermontova či dobrodružný román od Valentina Katajeva, nepocestujeme do Ruska, nýbrž do jedné ze sousedních zemí naší republiky. Navštívíme město, které je v mnohém ohledu zvláštní. Vzdálenost do Varšavy je odtud pětkrát delší než do Berlína, a přece – po dlouhé době – patří opět k Polsku. Leží v jeho severozápadní části zvané Pomořansko, je považováno za námořní přístav, ale přitom na mořském břehu neleží: rozkládá se v deltě řeky Odry, která je tu tak hluboká a široká, že do ní mohou vplouvat i zaoceánské lodi. Kdysi, před dvanácti staletími, zakládali první zdejší sídlo nám tak blízcí Lužičtí Srbové. A po druhé světové válce nám na několik let jsme jako vnitrozemský stát vlastnili část zdejšího přístavu.Jsme v polském Štětíně. Městě ležícím tak trochu stranou, turisty proto méně navštěvovaném než zmíněná Varšava, Krakov nebo Gdaňsk. To ale neznamená, že toto půlmiliónové město není zajímavé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Tyrolsko. Překrásnou oblast hor, lesů a pastvin rozčísla první světová válka a její politické důsledky na dvě části, náležející dvěma státům. Jižní Tyroly s vrcholky Alp i Dolomit připadly Itálii, severní část zůstala Rakousku coby nástupnickému trpaslíkovi obřího mocnářství. Rakouské Tyrolsko těsně sousedí s Bavorskem, což dokazuje například poloha malebného města Kufstein, díky velkolepému hradu považovaného za „tyrolskou perlu“. Přitom je odtud do Německa opravdu coby kamenem dohodil…

Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo?Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání.Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím?Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?

Deset let v čele jedné z klíčových operních scén našeho světadílu, jakou je bezesporu bruselská La Monnaie. Dalších deset let u kormidla jednoho z obřích festivalů klasické hudby v Evropě, za který lze po právu považovat Salcburk. K tomu působení v operních domech New Yorku či Madridu či námluvy s Bayreuthem, ale též - po mém soudu nedoceněná - zásluha na vzniku a rozvoji pozoruhodného hudebního festivalu v Německu. Taková byla v kostce kariéra vlámského múzického manažera jménem Gerard Mortier.

Prostory, do kterých se vydáme za hudbou v dalším pořadu Slavná auditoria, obsahují protiklad. Pojem kaple bývá vesměs vnímán jako místo menší než kostel, ale určené rovněž k modlitbám, případně ke mším. Opačný byl ovšem příběh vzniku Betlémské kaple v srdci Prahy. Nabídla místo třem tisícovkám věřícím. Což bylo na tehdejší Prahu, kde žilo necelých třicet tisíc obyvatel, cosi neskutečného. Vznikla však za účelem, který nesměřoval k obvyklým bohoslužbám, nýbrž pro kázání. Osvětu. Jiný výklad světa než ten oficiální. A to nemohlo nenarazit.Betlémská kaple bývá spojována s kázáními Jana Husa. Za jeho projevy sem směřovaly davy. Jenže příběh Betlémské kaple je delší a bohatší. Počínaje inspirací k jejímu názvu, která není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Přes její praktický zánik, kdy by na její budoucí obnovu málokdo vsadil zlámanou grešli. Až po novou stavbu, v níž nyní sice občas zní projevy, ovšem občanské. A zřetelněji, silněji, emotivněji hudba. Různých žánrů, ale nejvíc klasická.

Dvě data rámují vyprávění o místě, kde se koncerty konají jen jednou ročně, ale zato s železnou pravidelností, kterou narušil jen covid v roce 2020. A to přitom mají víc než staletou tradici – pravda, na řadu přerušenou, ale poté obnovenou a obdivuhodně rozvíjenou. A to už jsme u oněch dvou dat.Jedno, 16. května 1913, přineslo do českých zemí tehdejšího Rakouska-Uherska novinku. Poprvé se pro tisíce diváků uskutečnilo operní představení pod širým nebem. A byla veliká událost. Velká sláva.Druhé datum zní takto: 3. září 2005. Celých dvaadevadesát let je tedy od sebe dělí. Co je ovšem spojuje, není jen opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, která při obou příležitostech zazněla. Především se jedná o prostředí, které trefně popisuje výpravná kniha Divadlo v Šárce. Vydaná roku 2013 ke stému výročí založení přírodního divadla ve zmíněné lokalitě.

Kdybychom měli spatra vyjmenovat několik norských měst, každý si vzpomene na metropoli Oslo, asi i na Bergen a možná na Trondheim. Ale jen málokdo z nás by se zmínil o přímořském Stavangeru. A přece je právě Stavanger pro nynější bohatství této země klíčový, dokonce se mu přezdívá „norské hlavní město ropy“.Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety.Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?

Cesta. Tu posetá šperky, tu kodrcavá v rozhrkaném kočáře. Skoro vždy však doprovázená ženami, se kterými se nejen miloval, ale s nimiž také nejednou obchodoval, vyjednával a pletichařil. Každopádně je slovo cesta případným symbolem pro život, jaký – z města k městu, od země k zemi – vedl proslulý Benátčan jménem Giacomo Casanova. Kromě všeho jiného ovšem i nevalný houslista a rovněž svědek, přímý či nepřímý, mnoha hudebních počinů své doby. Tedy 18. století.Naše éra si jej připomíná v souvislosti se dvěma výročími. Rok 2023 je ve znamení skutečnosti, že od Casanovova úmrtí v Duchcově, kde skonal 4. června 1798, uplynulo dvě stě dvacet pět let. A rok 2025 přináší ještě kulatější jubileum. Rovných tři sta let od jeho narození, protože benátský dobrodruh, dívkař, cestovatel, špión, uprchlík, ale i literát přišel na svět 2. dubna 1725.

Ve vídeňských kavárnách poblíž Musicvereinu, který byl šestatřicet let jeho domovem, mu uctivě říkají „pane profesore“. Pro veřejnost či média byl šestnáct let ředitelem či předsedou, ale nejčastěji přímo prezidentem Vídeňských filharmoniků.Clemens Hellsberg za sebou v tomto orchestru, bezpochyby jednom z nejlepších na světě, zanechal výraznou manažerskou stopu. Ovšem také hudební, protože po celou dobu svého prezidentování byl jako výtečný houslista zároveň aktivní na pódiu či v nahrávacím studiu. Zároveň ovšem už během svého šéfování a muzicírování zahájil další činnost, ve které pokračuje i po ukončení své aktivní mise u Vídeňských filharmoniků.

Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.

Je obdivuhodné, že řada festivalů zaměřených na klasiku najdeme na odlehlých místech, tam, kde takříkajíc lišky dávají dobrou noc. V místech vzdálených od velkých měst s jejich jistotou věrných příznivců náročnější hudby.V oblastech, kde se výhodně nepodniká, kde nekvete průmysl a kde je tudíž obtížné nacházet firemní mecenáše pro menšinovou kulturu. Na tu nemívají v rozpočtech příliš finančních prostředků ani radnice zdejších sídel, zatímco o privátních sponzorech – rozuměj bohatých občanech – takřka nemůže být řeč.Do výčtu akcí tohoto typu patří už od roku 1993 Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Diitersdorfu. Barokního skladatele, ale i houslisty ve své době tak významného, že od prvních houslí udával tón výjimečným vystoupením dechberoucího kvarteta. Na druhé housle v nich totiž hrál Joseph Haydn, na violu nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart a na violoncello Jan Křtitel Vaňhal. Vídeň mohla padat Dittersovi k nohám, ale on si na bezmála tři desetiletí našel zázemí daleko odtud. Přes tři sta kilometrů severně, v horském městečku Jeseník, kterému vévodí zámek Jánský vrch.

„Krize nabízí nové příležitosti, je výzvou k růstu“, čítáme v dobách, kdy se nám nedaří. A podobné proklamace většinou vnímáme jako hraběcí rady. Že na nich je ale hodně pravdy, dokázalo nám například poválečné Německo, které během několika let doslova povstalo z popela jako bájný pták Fenix. A především ve své západní části, masivně podporované zahraničním kapitálem, nastartovalo obdivuhodný hospodářský růst.Jeho součástí se přirozeně jevila potřeba znovu stavět, budovat. Kromě jiných měst to plně platilo i o čtvrtém největších na území Německa. A tím je – se svým zhruba milionem obyvatel - Kolín nad Rýnem. V posledním údobí druhé světové války podniklo spojenci na město včetně jeho centra devastující nálety.

Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat.Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Jedním z nich byl Stefan Felsenthal, člověk který uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.

O velký koncertní sál v Ostravě, jehož vznik je navíc propojený s rekonstrukcí stávajícího Domu kultury, se už několik let svádí bitva. Jak mezi politiky, tak mezi občany. A mezitím docela v tichosti vznikl komorní koncertní sál v rámci Ostravské univerzity. Navíc v samém srdci města, na území dlouhodobě podceňovaném a nyní zdařile revitalizovaném.Vzdáleně to připomíná pražský příběh týkající se budovy nové knihovny. Zatímco kolem Kaplického blobu na Letenské pláni panovaly vášně, jen o něco dál, v zákoutí blízko náměstí zvaného „kulaťák“, byla bez křiku a bez protestů postavena Národní technická knihovna. Mimochodem velmi pěkná a svému účelu vyhovující. Dokonce se i v jejím interiéru tu a tam konají koncerty klasické hudby.