Slavná auditoria

Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo?Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání.Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím?Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?

Deset let v čele jedné z klíčových operních scén našeho světadílu, jakou je bezesporu bruselská La Monnaie. Dalších deset let u kormidla jednoho z obřích festivalů klasické hudby v Evropě, za který lze po právu považovat Salcburk. K tomu působení v operních domech New Yorku či Madridu či námluvy s Bayreuthem, ale též - po mém soudu nedoceněná - zásluha na vzniku a rozvoji pozoruhodného hudebního festivalu v Německu. Taková byla v kostce kariéra vlámského múzického manažera jménem Gerard Mortier.

Prostory, do kterých se vydáme za hudbou v dalším pořadu Slavná auditoria, obsahují protiklad. Pojem kaple bývá vesměs vnímán jako místo menší než kostel, ale určené rovněž k modlitbám, případně ke mším. Opačný byl ovšem příběh vzniku Betlémské kaple v srdci Prahy. Nabídla místo třem tisícovkám věřícím. Což bylo na tehdejší Prahu, kde žilo necelých třicet tisíc obyvatel, cosi neskutečného. Vznikla však za účelem, který nesměřoval k obvyklým bohoslužbám, nýbrž pro kázání. Osvětu. Jiný výklad světa než ten oficiální. A to nemohlo nenarazit.Betlémská kaple bývá spojována s kázáními Jana Husa. Za jeho projevy sem směřovaly davy. Jenže příběh Betlémské kaple je delší a bohatší. Počínaje inspirací k jejímu názvu, která není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Přes její praktický zánik, kdy by na její budoucí obnovu málokdo vsadil zlámanou grešli. Až po novou stavbu, v níž nyní sice občas zní projevy, ovšem občanské. A zřetelněji, silněji, emotivněji hudba. Různých žánrů, ale nejvíc klasická.

Dvě data rámují vyprávění o místě, kde se koncerty konají jen jednou ročně, ale zato s železnou pravidelností, kterou narušil jen covid v roce 2020. A to přitom mají víc než staletou tradici – pravda, na řadu přerušenou, ale poté obnovenou a obdivuhodně rozvíjenou. A to už jsme u oněch dvou dat.Jedno, 16. května 1913, přineslo do českých zemí tehdejšího Rakouska-Uherska novinku. Poprvé se pro tisíce diváků uskutečnilo operní představení pod širým nebem. A byla veliká událost. Velká sláva.Druhé datum zní takto: 3. září 2005. Celých dvaadevadesát let je tedy od sebe dělí. Co je ovšem spojuje, není jen opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, která při obou příležitostech zazněla. Především se jedná o prostředí, které trefně popisuje výpravná kniha Divadlo v Šárce. Vydaná roku 2013 ke stému výročí založení přírodního divadla ve zmíněné lokalitě.

Kdybychom měli spatra vyjmenovat několik norských měst, každý si vzpomene na metropoli Oslo, asi i na Bergen a možná na Trondheim. Ale jen málokdo z nás by se zmínil o přímořském Stavangeru. A přece je právě Stavanger pro nynější bohatství této země klíčový, dokonce se mu přezdívá „norské hlavní město ropy“.Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety.Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?

Cesta. Tu posetá šperky, tu kodrcavá v rozhrkaném kočáře. Skoro vždy však doprovázená ženami, se kterými se nejen miloval, ale s nimiž také nejednou obchodoval, vyjednával a pletichařil. Každopádně je slovo cesta případným symbolem pro život, jaký – z města k městu, od země k zemi – vedl proslulý Benátčan jménem Giacomo Casanova. Kromě všeho jiného ovšem i nevalný houslista a rovněž svědek, přímý či nepřímý, mnoha hudebních počinů své doby. Tedy 18. století.Naše éra si jej připomíná v souvislosti se dvěma výročími. Rok 2023 je ve znamení skutečnosti, že od Casanovova úmrtí v Duchcově, kde skonal 4. června 1798, uplynulo dvě stě dvacet pět let. A rok 2025 přináší ještě kulatější jubileum. Rovných tři sta let od jeho narození, protože benátský dobrodruh, dívkař, cestovatel, špión, uprchlík, ale i literát přišel na svět 2. dubna 1725.

Ve vídeňských kavárnách poblíž Musicvereinu, který byl šestatřicet let jeho domovem, mu uctivě říkají „pane profesore“. Pro veřejnost či média byl šestnáct let ředitelem či předsedou, ale nejčastěji přímo prezidentem Vídeňských filharmoniků.Clemens Hellsberg za sebou v tomto orchestru, bezpochyby jednom z nejlepších na světě, zanechal výraznou manažerskou stopu. Ovšem také hudební, protože po celou dobu svého prezidentování byl jako výtečný houslista zároveň aktivní na pódiu či v nahrávacím studiu. Zároveň ovšem už během svého šéfování a muzicírování zahájil další činnost, ve které pokračuje i po ukončení své aktivní mise u Vídeňských filharmoniků.

Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.

Je obdivuhodné, že řada festivalů zaměřených na klasiku najdeme na odlehlých místech, tam, kde takříkajíc lišky dávají dobrou noc. V místech vzdálených od velkých měst s jejich jistotou věrných příznivců náročnější hudby.V oblastech, kde se výhodně nepodniká, kde nekvete průmysl a kde je tudíž obtížné nacházet firemní mecenáše pro menšinovou kulturu. Na tu nemívají v rozpočtech příliš finančních prostředků ani radnice zdejších sídel, zatímco o privátních sponzorech – rozuměj bohatých občanech – takřka nemůže být řeč.Do výčtu akcí tohoto typu patří už od roku 1993 Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Diitersdorfu. Barokního skladatele, ale i houslisty ve své době tak významného, že od prvních houslí udával tón výjimečným vystoupením dechberoucího kvarteta. Na druhé housle v nich totiž hrál Joseph Haydn, na violu nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart a na violoncello Jan Křtitel Vaňhal. Vídeň mohla padat Dittersovi k nohám, ale on si na bezmála tři desetiletí našel zázemí daleko odtud. Přes tři sta kilometrů severně, v horském městečku Jeseník, kterému vévodí zámek Jánský vrch.

„Krize nabízí nové příležitosti, je výzvou k růstu“, čítáme v dobách, kdy se nám nedaří. A podobné proklamace většinou vnímáme jako hraběcí rady. Že na nich je ale hodně pravdy, dokázalo nám například poválečné Německo, které během několika let doslova povstalo z popela jako bájný pták Fenix. A především ve své západní části, masivně podporované zahraničním kapitálem, nastartovalo obdivuhodný hospodářský růst.Jeho součástí se přirozeně jevila potřeba znovu stavět, budovat. Kromě jiných měst to plně platilo i o čtvrtém největších na území Německa. A tím je – se svým zhruba milionem obyvatel - Kolín nad Rýnem. V posledním údobí druhé světové války podniklo spojenci na město včetně jeho centra devastující nálety.

Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat.Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Jedním z nich byl Stefan Felsenthal, člověk který uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.

O velký koncertní sál v Ostravě, jehož vznik je navíc propojený s rekonstrukcí stávajícího Domu kultury, se už několik let svádí bitva. Jak mezi politiky, tak mezi občany. A mezitím docela v tichosti vznikl komorní koncertní sál v rámci Ostravské univerzity. Navíc v samém srdci města, na území dlouhodobě podceňovaném a nyní zdařile revitalizovaném.Vzdáleně to připomíná pražský příběh týkající se budovy nové knihovny. Zatímco kolem Kaplického blobu na Letenské pláni panovaly vášně, jen o něco dál, v zákoutí blízko náměstí zvaného „kulaťák“, byla bez křiku a bez protestů postavena Národní technická knihovna. Mimochodem velmi pěkná a svému účelu vyhovující. Dokonce se i v jejím interiéru tu a tam konají koncerty klasické hudby.

Pořádat festivaly klasické hudby blízko metropole může být dvojsečné. Existují pádné důvody jak pro tak proti. A oba mají svou váhu.Na jedné straně se dá vycházet z předpokladu, že blízké hlavní město nabízí slibný potenciál. Žije a působí v něm množství hudebnic i hudebníků, pěvkyň i pěvců či hudebních těles. Pro všechny je příjemné získat zakázku poblíž bydliště. Také příznivců klasiky je ve velkém městě poměrně dost – a mohli by si za hudbou udělat výlet.Jenže. Nabídka koncertních života v metropoli je dost velká na to, aby místní zájemce uspokojila. Také koncertní sály jsou zde přece jen početnější než na oblasti. Proč vyjíždět kamkoli jinam, i když to není daleko? A zájem interpretů může být ovlivněn jak nevyhovujícím prostředím k produkci, tak menším lokálním rozpočtem.Vše, co bylo konstatováno obecně, platí zřejmě i o festivalu, který je sice zaštítěn velkým jménem ve svém názvu, ale koná se – navíc v plné sezóně – pouhých třicet kilometrů od centra Prahy. Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun. Akce s mnohaletou tradicí, která se rok co rok koná v říjnu a v listopadu. Čímž není řečeno, že počet koncertů jde do desítek. Opak je pravdou: bývá jich v mnoha posledních letech kolem šesti a konávají se vesměs vždy v úterý. Každopádně jí v letech 2001 až 2009 poskytl záštitu Charles Mackerras a od roku 2013 je čestným prezidentem festivalu prasynovec Václava Talicha, dirigent a houslista Jan Talich.

V cyklu Slavná auditoria se vypravujeme i za skutečnou exotikou. Příkladem za jiné budiž náš někdejší výlet do operního domu v severobrazilském městě Manaus. Pátrání o tom, proč se v obklopení deštných pralesů podařilo vybudovat cosi tak nečekaného, nepostrádalo na zajímavosti.Cestu za nečekaným cílem podnikneme ovšem i tentokrát. Nezavede nás za hudbou do stínu vysokých stromů, ale naopak na často vyprahlou náhorní plošinu, kde teploty od dubna do října neklesají po pětatřicet stupňů a co chvíli atakují čtyřicítku. Kdo by se v takovém klimatu plahočil za operní nebo symfonickou produkcí? Jaký smysl mělo v tak neobvyklých podmínkách vybudování hudebního divadla?

Do tří let naší současnosti jsou rozložena dvě až tři kulatá výročí, týkající se dobrodruha, špiona, svůdníka a spisovatele jménem Giacomo Casanova. Narodil se 2. dubna roku 1725, zhruba před dvěma staletími. A zemřel 4. června 1798 neboli – z pohledu roku 2023 - před dvěma sty dvaceti pěti léty. Zmínit se lze i o roce 1785, kdy se - na zbytek života – Casanova ukryl na zámek v Duchcově. Od této chvíle uplývá v naší době dvě stě čtyřicet let. To vše jsou výročí, stojící za zmínku.

Když se u nás v souvislosti s klasickou hudbou vysloví německé příjmení Albrecht, podvědomá reakce všech, kteří tuto scénu dlouhodobě sledují, je nepochybně stejná. Ach ano, to byl kdysi ten hamburský dirigent, křestním jménem Gerd, který přišel k České filharmonii s velkým vzájemným očekáváním, ale odešel za vzájemného roztrpčení a neshody…Tentokrát ovšem bude řeč o muži jménem George Alexander Albrecht. Dlouholetém uměleckém šéfovi Hannoverské státní opery, kde podle všeho hrál první housle i jako nepsaný ředitel výkonný. Ani poté se v oblasti múzického manažerství neztratil, ale s pokračujícím věkem nejen jaksi „bokem“ dirigoval, ale vrátil se i k lásce svého mládí. Ke komponování. A na pouť s taktovkou v ruce vyslal i svého syna Marka.

Místo, kde se Patočkova ulice mění v Bělohorskou, patří v Praze k nejhlučnějším. Důvodem je nepřetržitý proud aut, posouvajících se protichůdnými směry do kritického bodu. Buď na křižovatku Vypich nebo ke vjezdu do tunelu Blanka. Málokdo by tady čekal oázu zeleně, architektury a příležitostně i hudby. A přece to vše – včetně ponoru do českých dějin – nabízí areál Břevnovského kláštera. Jeho Tereziánským sálem zní tóny v podání špiček naší klasické hudby, za což diváci vděčí cyklu Břevnovská hudební setkání. Od roku 2014 jej pořádá agentura Aura Musica a dramaturgicky zaštiťuje Ilja Šmíd, mimo jiné spoluzakladatel a někdejší ředitel Pražské komorní filharmonie.

Počátkem devatenáctého století směřoval Ludwig van Beethoven zdánlivě na vrchol. Kromě jiných děl zkomponoval například rozměrnou Symfonii č. 3 Es dur Eroica, obdařenou navíc vzrušujícím příběhem. Původní skladatelovo nadšení pro revolučního hrdinu Napoleona vzalo rázně za své, když se Bonaparte nechal korunovat císařem. Věnování, které mu původně vepsal do titulní stránky partitury, rázně vymazal.Možná i tento prudký obraz neměl co do činění jen s Beethovenovou prudkou povahu a politickými názory. Podle svědectví jeho bližních se už tehdy, kdy mu bylo kolem pětatřiceti, začaly projevovat první příznaky budoucí hluchoty, která ho měla naplno zasáhnout, když dovršil padesátiny. Trpěl totiž nepříjemným onemocněním zvaným tinnitus, které způsobuje neustálý šelest v uších, mučící psychiku.

Inter arma silent musae. Neboli když mluví zbraně, mlčí múzy. Tohle úsloví je všeobecně známé, i když původně znělo jinak. Zhruba před dvaadvaceti staletím jej totiž filozof, politik, spisovatel a řečník Marcus Tullius Cicero formuloval odlišně. Inter arma silent leges neboli Když mluví zbraně, mlčí zákony. I to je pravda. Ale ať tak či onak, v andaluské Seville se proti tomu vzbouřili. Tamní verze by totiž mohla znít takto: Když mluví múzy, mlčí zbraně. Krásné, že? Jak je to ovšem možné?Napovíme, že řeč je o místě, na kterém byla - nedlouho před sevillským Expem 1992 – slavnostně zpřístupněna budova zasvěcená umění. Teatro de la Maeastranza. Než do něj zamíříme, je ovšem třeba připomenout, že v tomto andaluském městě nebylo první stavbou určenou opeře.

Když na podzim roku 2022 vystoupili v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha symfonici z Clevelandu, byla z toho pro mnoho diváků prvotřídní senzace. To, že podáním děl Richarda Strausse oslnili Dvořákovu síň Rudolfina, nebyla jen zásluha jejich rakouského šéfdirigenta Franze Welser-Mösta. Méně viditelný, ale v zázemí orchestru nepostradatelný je také generální ředitel Clevelandského symfonického orchestru André Gremillet. Muž se zajímavým životním příběhem, který rozumí hudbě, ale také penězům – rozuměj tomu, jak je pro opatřit na chod čehosi tak menšinového, jako je hudební těleso, interpretující symfonickou či operní tvorbu.

Piešťany. Lázeňské město, blízké nám nejen tím, že leží necelých šedesát kilometrů od Hodonína. Především bylo od konce roku 1918 do konce roku 1992 součástí společného státu Čechů a Slováků. Takže nejeden z nás si v Piešťanech léčil revma anebo zde prostě jen trávil dovolenou a procházel se podél Váhu. Či přes něj případně přešel po slavném funkcionalistickém mostě.Váh tudy protéká v úctyhodné šíři na cestě dlouhé čtyři sta kilometrů, která začíná v Tatrách a končí u Komárna, kde se vlévá do Dunaje. Ale nikde nepřeklenuje řeku tak zajímavý most, jako je zmíněný Kolonádní anebo také Skleněný. Měří skoro sto padesát metrů, což z něj s přehledem činí nejdelší krytý most pro pěší na Slovensku. Postaven byl na počátku třicátých let minulého století, je bílý, tvarově strohý a přece svojí atmosférou vlídně zvoucí. Autorem návrhu byl nestor moderní slovenské architektury Emil Belluš. Tvůrce, mezi jehož následovníky patřil mimo jiné rájecký rodák, architekt Ferdinand Milučký.

Ve vzdálenosti kolem osmdesáti kilometrů od Prahy se rozkládá jedno z nejúžasnějšího českých měst. Dvacetitisícová Kutná Hora, jejíž historické centrum je po právu zapsáno na seznamu památek pod záštitou UNESCO. Spletí starodávných uliček se tam dá toulat od jednoho architektonického skvostu ke druhému. Všemu vévodí gotický skvost, vypínající se nad městem. Chrám svaté Barbory. A právě do něj, i když nejenom do něj, umístil violoncellista Jiří Bárta svůj Mezinárodní hudební Festival Kutná Hora, který je od roku 2008 nejen kulturní ozdobou města, ale i jednou z nejvýznamnějších přehlídek komorní hudby v České republice.

Barcelona. Přímořská metropole hrdého Katalánska, která z ptačího pohledu zaujme svojí úžasnou pravidelností. Jako podle pravítka byly narýsovány domovní bloky, protkané širokými bulváry, užšími ulicemi i titěrnými uličkami. Jakmile se ovšem výletník touto spletí vydá po svých, ocitne se v diametrálně odlišném světě. Především pokud navštíví místa, kterým vévodí proslulý Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině. Rozuměj Sagrada familia, navržená počátkem osmdesátých let předminulého století. Psal se rok 1882, když se chrám začal stavět, a kdo ví, bude-li kdy dokončen do posledního detailu.

Špičkové operní domy současné Evropy, například Vídeňskou státní operou počínaje a milánskou La Scalou konče, vykazují - navzdory celé řadě rozdílů a specifik - dvě, případně tři podobnosti. Vyskytují se v rovině nejvyšších funkcí, na pomyslných kapitánských můstcích.A řeč přitom není jen o Rakousku nebo Itálii, ale například také o francouzské metropoli s její Pařížskou operou, do které spadá jak historický Palais Garnier, tak nepoměrně novější Opéra Bastille. V čem tyto podobnosti spočívají?Tou první je věk jejich šéfů, rozuměj generálních ředitelů respektive předsedů správních rad, který se pohybuje kolem sedmdesáti let. Většinou by si už mohli užívat zaslouženého důchodu. Ale jak jejich ego, tak – a to je mnohem důležitější – jejich zkušenosti jsou tím, co je z pohledu operních provozovatelů rozhodující. Proto si tyto muže najímají, neboť věří i v jejich nadhled daný věkem, který už počítá s tím, že – slovy Dominiqua Meyera - „součástí cesty jsou i překážky“. Nehroutí se z nich, hledají řešení a na základě toho, co v oboru absolvovali, ho vesměs nacházejí.

Když se 16. září 1817 vydal šestadvacetiletý nezaměstnaný muž v dlouhém kabátě, bílém klobouku a modrých kalhotách do kostelní věže ve Dvoře Králové nad Labem, nemohl tušit, jak dlouhý příběh rozpoutá. Místo Žižkových šípů, které tam měly být uloženy, totiž Václav Hanka – protože o něm je řeč – údajně nalezl rukopis pocházející prý ze 13. či 14. století.Co měl dokazovat, bylo na úsvitu našeho národního obrození nasnadě. Že náš jazyk, naše literatura a tedy i náš původ jsou dost staré na to, abychom zaujali rovnocenné postavení s jinými evropskými národy. A dychtivým českým uším to postupně znělo jako rajská hudba. Výčet umělců, které Rukopis královédvorský – a jeho o rok mladší dvojče, Rukopis zelenohorský – inspirovaly, je přehlídkou pojmů své doby. Pod vlivem Rukopisů složil Smetana operu Libuše; Hankův nález oslovil Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha, nemluvě o malířích jako Aleš, Mánes, Mařák či Myslbek nebo literátech jako Hálek či Zeyer.Od té doby se kolem nás, ale rovněž v nás samotných odehrálo mnoho změn. Ve světě jako takovém i v našem pohledu na něj. Včetně našich dějin a naší současnosti. Co ale vývoji zatvrzele odolává, je název budovy, ve které pravidelně zní i klasická hudba. Hankův dům.

Leoš Janáček nemá jen – coby poctu doslova nadpozemskou – impaktní kráter na planetě Merkur, pojmenovaný na jeho počest. Po Janáčkovi je pojmenováno několik festivalů klasické hudby. A vždy to má zeměpisnou souvislost s jeho životem.V Ostravě, kde se Mistrova životní pouť roku 1928 uzavřela, existuje Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, do roku 2017 známý jako Janáčkův máj. Nedávno zastřešil i hudební přehlídku v Hukvaldech, kde se skladatel narodil a kam se vracel především poté, co zde zakoupil úhlednou vilku. Mluvě o jeho pobytech mimo domov, nelze zapomenout na Luhačovice. Leoš Janáček tam rád zajížděl a proto nepřekvapí, že se zde už řadu let koná hudební festival s jeho jménem ve štítě.

Všem, kdo se tak či onak zajímají o kulturu obecně a o klasickou hudbu zvlášť, nejspíš utkvělo v paměti přelomové datum 11. ledna 2017. Právě v onen den, či spíše večer, byla totiž – po letité, a pořádně prodražené stavební odysee – slavnostně zpřístupněna proslulá budova Labské filharmonie.Od té doby se v ní uskutečnil bezpočet koncertů nejrůznějších těles zaměřených na nejrůznější žánry, což kromě jiného vedlo k poznání, které bychom měli mít na paměti i pro případ, že nové koncertní sály vzniknou doopravdy i u nás. Že totiž ani od slovutných mistrů akustického řemesla, které je vlastně do značné míry i uměním, neexistuje záruka, že v těchto sálech bude znít naprosto dokonale barokní i soudobá hudba či skladby pro menší i výrazně větší hudební tělesa. Akustický kompromis tohoto typu prostě neexistuje, takže vždy bude někdo nadšen, někdo jen spokojen a jiný bude brblat.

V různých oborech lidské činnosti se traduje – někdy s porozuměním a jindy s hořkostí – odvěké manažerské pravidlo. Spočívá v tom, že jakmile se jednou někdo etabluje jako špičkový manažer, bývá takzvaně nesestřelitelný. I když musí jednu instituci, kde stál u kormidla, z toho či onoho důvodu opustit, objeví se o jeho služby zájem v jiné, podobné firmě.Jednou z klíčových osobností minimálně prvních dekád 20. století je určitě vídeňský rodák s portugalsky znějícím příjmením. Alexander Pereira. Jeho cesta vzhůru operním světem sice načala nenápadně a zvolna. Nicméně na ní vystřídal klíčová operní působiště v Evropě.

Město, jehož název odkazuje na biblickou horu v Izraeli, vybudované roku 1420 husity na ostrohu nad řekou Lužnicí. Tismenický potok ji propojuje s vodní nádrží, odkazující se svým pojmenováním Jordán rovněž k posvátné Knize knih., Tábor je dnes ve svém centru překrásným městem klikatých uliček se zřetelným gotickým půdorysem. Ať už klesají směrem k řece anebo stoupají vzhůru, prýští do ústředního náměstí, zvaného – jak jinak než Žižkovo. A právě tam směřují naše kroky do rozhlehlé budovy Staré radnice. Její chloubou je totiž Velký sál, ve kterém tu a tam zní klasická hudba nejvyšší úrovně. Sice snad méně často než ve skvostném divadle, nesoucím jméno zdejšího rodáka Oskara Nedbala. Anebo ve společenském domě Střelnice. Jakkoli jsou tyto dva objekty důležité, nesnesou ovšem srovnání s tím, co je v celém městě Tábor historicky nejcennější. A tím je takzvaná síťová klenba, zastřešující právě zmíněný Velký sál Staré radnice. Pro jeho velkolepý vzhled docela trefně přezdívaný Palác.

Další pouť za hudbou nás zavede na severovýchodní okraj Prahy do zámeckého areálu ve Ctěnicích poblíž Vinoře. Právě tady se totiž, paradoxně za éry covidu, v létě 2021 narodil – a o rok později i navzdory nedaleké válce zdárně rozvinul – festival klasické hudby, který stojí za pozornost. Rozměrem jde sice o relativně malou hudební přehlídku pro několik stovek návštěvníků, ale zároveň díky oslnivému obsazení prvotřídních pěveckých či instrumentálních hvězd o událost s velkou budoucností. Jak je ale možné, že koncem července, kdy se Ctěnický hudební festival koná, na něm vystupují pěvecká „esa“ s široce mezinárodní prestiží, jako je – seřazeno abecedně – basbarytonista Peter Kellner, sopranistka Kateřina Kněžíková, mezzosopranistka Štěpánka Pučálková či sopranistka Slávka Zámečníková? Ale také barytonista Jiří Rajniš či sopranistka Lucie Kaňková? Anebo instrumentalisté typu harfistky Kateřiny Englichové, kytaristy Lukáše Sommera, hobojisty Viléma Veverky? A řada dalších? Taková plejáda je přece u festivalu, který vznikl teprve roku 2021 a to nejlepší má proto teprve před sebou, velice neobvyklá.

Za dvouletým období covidu od března 2020, vystřídaného od konce února nedalekou válkou, se po právu ohlížíme se směsicí nevole nad ztracenými příležitostmi, nedůvěry k nezbytnostem všech opatření a obavami, aby se tatáž – či jakási nová – pandemie brzy neopakovala. Tak jako vždy, jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo. V rámci tématu, kterému se cyklus Slavná auditoria na vlnách rádia Classic Praha dlouhodobě věnuje, je nejzářivějším příkladem tohoto jevu: Koncertní sál manželů Clary Wu a Joea Tsai - a vlastně celý Koncertní dům, nesoucí název jméno Davida Geffena. Sídlící v samém centru New Yorku, na Mahnattanu. Přesněji řečeno nákladná přestavba jeho interiéru za částku, ze které se nám tají dech. Činila totiž v přepočtu jedenáct miliard korun. A co víc – především ze soukromých zdrojů.

Řekne-li se Wolfgang Amadeus Mozart a přijde řeč na jeho nejzdařilejší opery, bezděky se na rty hrne další jméno. Benátčan Lorenzo da Ponte. Mozartův spolupracovník, libretista, člen stejné zednářské lože; muž přebohatého životopisu, který ostatně pobyl na tomto světě mnohem delší dobu než geniální skladatel. Odtažitěji, ale svým způsobem alespoň do jisté míry je propojen s těmito dvěma ovšem také spisovatel, diplomat, intrikán, špion, světoběžník, ale překvapivě i houslista. Muž jménem Giacomo Casanova. Vždyť s da Pontem se poprvé setkal už v rodných Benátkách, kde se sám roku 1725 narodil. Poté ve Vídni a následně na zámku v Duchcově i v Praze na Bertramce či na jiných místech. A v určitém období nebyl Giacomo Casanova pouze libretistovým známým, ale velmi pravděpodobně rádcem, konzultantem. Kdo jiný měl tenkrát tolik zkušeností z nejrůznějších vztahů a poměrů se ženami než právě on? A kdo mohl lépe posloužit inspirací při práci na opeře Don Giovanni než tento charismatický svůdník?

Cyklus Slavná auditoria se bude věnovat čas od času i portrétům čelných postav ve vedení symfonických orchestrů i operních domů. Generálním ředitelům, špičkovým manažerům. Patří k nim i Newyorčan Peter Gelb. Do pozice generálního ředitele tamní Metropolitní opery byl jmenován v roce 2006 a má v ní setrvat do roku 2027.

Ni zisk, ni slávu, tužme se. Tak, v úderně zkrácené podobě, znělo heslo zakladatelů hnutí českého Sokola, pánů Fügnera a Tyrše. Za datum, kdy u nás Sokol coby organizace zároveň sportovní i vlastenecká vznikl, je považován rok 1882. Jen čtyři roky po pražském začátku byla pobočka Sokola založena roku 1886 v Hradci Králové. Čím ale může být tato skutečnost zajímavá pro cyklus zaměřený na domácí i světové koncertní sály? Víc, než by se na první pohled zdálo. Zvláštní shodou náhod, která je tak souběžná, že by člověk byl málem nakloněn úvaze o tom, že náhody ve skutečnosti neexistují, byl totiž jen o pár měsíců později, tedy v roce 1887, v Hradci Králové rozepsán příběh zdejšího symfonického orchestru. S tím, co tehdy nikdo nemohl tušit. Že se tyto dva paralelní děje jednoho dne propojí pod jednou střechou.

Klasická hudba rozhodně nežije ve vzduchoprázdnu. Řada událostí, jevů a okolností, které ji provázejí, je tak či onak dobově či místně spjata se širším, vývojem dané země, oblasti či civilizačního okruhu. A platí to mimo jiné o řadě festivalů, které se na klasickou hudbu přednostně zaměřují. Pro příklad nemusíme jít daleko. Vezměme si, jak se za mnoho uplynulých desetiletí vyvíjel a měnil oficiální český diskurz, týkající se tandemu našich hudebních velikánů. Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Vliv někdejšího komunistického politika Zdeňka Nejedlého na naši hudební kulturu se naplno projevil v tom, jak z různých důvodů od ideologických až po osobní jednoznačně preferoval postavu a dílo Bedřicha Smetany. Smetana byl tím ryze národním, pokrokovým hrdinou, symbolem češství v hudbě. Pak přišel rok 1989 a s ním, kromě mnoha zásadnějších celospolečenských zvratů i změna v akcentu na druhého ze zmíněných velikánů. V jistém smyslu slova jako by byl Antonín Dvořák symbolem nové doby. Úspěšný a uznávaný ve světě na čele s Amerikou; ve tvorbě nejen národní, ale citlivý i ke vzdálenějším vlivům etnickým; v soukromém životě plodný a bohabojný.

Městské divadlo a koncertní sál v Sao Paolu, Národní divadlo Cláudia Santora v Brazílii. Právě tam se vypravíme v prvním dílu pořadu Slavná auditoria v roce 2023. Rio je z našeho pohledu asi nejznámějším brazilským městem. Díky únorovému karnevalu, pláži Copacabana, fotbalovému stadionu Maracaná anebo ohromné soše Krista na jednom z pahorků. Zdejší lidské mraveniště se pyšní počtem obyvatel atakujícím sedm miliónů. Přitom není největším městem v Brazílii. Se svými více než dvanácti miliony lidských duší přímo v metropoli jako takové, a se svou aglomerací čítající miliónů dvaadvacet jej překonává jiné brazilské velkoměsto. Ležící rovněž na pobřeží Atlantského oceánu o čtyři sta kilometrů jižněji. Sao Paulo, pojmenované kdysi, když vládu nad oblastí převzali od Indiánů kmene Guaraní portugalští misionáři, na počest svatého Pavla z Tarsu. Jakkoli zní v Sao Paulu především portugalština, příliv imigrantů za posledních sto padesát let je dechberoucí. V roce 1870 tu žilo pouhých 30 tisíc obyvatel, aby se za pouhé půldruhé století jejich počet zvýšil čtyřistakrát. Pro nás Evropany cosi nepředstavitelného. Nu, a kde je hodně Italů, tam kvete i láska k opeře.

Během seriálu mapujícího ženy s taktovkou, který se letos stal jednou měsíčně součástí pořadu Světová auditoria, jsme za dirigentkami mnoha národností zamířili napříč prostorem I časem. Tentokrát zůstaneme doma. V minulosti jsme se dotkli i vyprávěním o naší komponující dirigentce Vitce Kaprálové. A zmínka o české provenienci padla rovněž v souvislosti s pořadem o celosvětové soutěži dirigentek La Maestra, které se nedávno docela úspěšně zúčastnila naše adeptka taktovky Nikol Kraft. Že by to ale bylo z našich luhů a hájů vše? To určitě ne, i když se prosadit před orchestrem není u nás, zdá se, pro ženy zatím nic jednoduchého. Však také jedna ze dvou, kterým patří dnešní závěrečný díl, tedy Olga Machoňová Pavlů, žije a působí ve Švýcarsku. Velice světlou výjimkou ze zmíněného pravidla se ale po právu pyšnit můžeme. A tou je Miriam Němcová.

V srdci východočeského města Náchod a zároveň pod strmým vrchem, kterému vévodí místní zámek, stojí rozměrná budova. Vyjádřeno dnešní terminologií, „multifunkční“. Vznikla ovšem dávno předtím, než se do češtiny vloudila slova tohoto typu, když v mnoha případech máme po ruce domácí výrazy. V tomto případě „víceúčelová“. Ať tak či onak, na náchodském Masarykově náměstí se vyjímá stavba, v níž se pod jednu střechu vměstnal nejen hotel, ale také divadelní a koncertní sál. Jsme v budově zvané z historických příčin U beránka, když původně byl onen beránek ve štítě dokonce Zlatý. Tento druh třpytu se postupem doby vytratil. Je ale nahrazen čímsi cennějším. A to prostorem, do kterého tu a tam vniká i klasická hudba.

Ve vztahu ke klasické hudbě je Karlovarský kra jplný paradoxů. Se svými zhruba třemi stovkami tisíc obyvatel se jedná o nejméně zalidněný kraj v republice. A svou velikostí zápolí o poslední příčku s krajem Libereckým. A přece už kolem dvou století, což je údaj zcela rekordní, existují v tomto kraji dva symfonické orchestry. V Karlových Varech i v Mariánských Lázních přirozeně vznikly původně jako lázeňské, vyhrávající hostům na kolonádách. Ale postupně se rozrostly, vypracovaly do podoby menších symfonických těles.

Sedmimiliónové město Rio de Janeiro není jen symbolem samby, ale najdeme tu i dvě místa zasvěcená klasické hudbě. V tomto takřka sedmimiliónovém lidském mraveništi se – kromě všeho jiného na čele s všudypřítomným tancem samba – nachází také dvě místa, dva prostory zasvěcené klasické hudbě. Buď výhradně, anebo z valné části. Řeč je o Komorním sále Cecílie Meireles a o areálu nazvaném Město umění neboli Cidade das Artes.

Říkává se, že mozek ženy je schopen – na rozdíl od mužského – zvládat několik činností najednou, aniž by to mělo vliv na jejich kvalitu. A lehce trpký komentář k tomu dodává, že často ženě bohužel ani nic jiného nezbývá, má-li zvládnout vše, co od ní život v práci i v soukromí žádá. Ať už je tomu jakkoli, najdou se mezi světovými dirigentkami dneška dvě, které – k překvapení mnohých odborníků i diváků – zvládají na pódiu buď střídavě, anebo dokonce zároveň dvě disciplíny.

Areál v severovýchodním cípu Starého Města Pražského, poblíž řeky Vltavy, se díky ženě, která jej před osmi staletími založila, jmenuje Anežský klášter. Spleť jeho budov včetně dvou kostelů se rozkládá v místě, které od první polovině 13. století bývalo výspou pražské chudiny. Dnes tu zní klasická hudba.

Vyjít si v Meranu po ránu na procházku nabízí zážitek dvojího, naprosto protichůdného druhu. Zároveň opojení krásou, která se tam s rozbřeskem klube do života, ale i kocovinu z předchozího večera, jenž nabídl jeden z mnoha skvělých koncertů v naprosto špičkovém podání, jaké by člověk v tak relativně malém městě nečekal. Vše takříkajíc nakousl roku 1893 norský skladatel Edvard Grieg. Po něm zde trávil léto a podstupoval lázeňskou léčbu v roce 1901 Béla Bartók. O třináct let později, na samém prahu první světové války, se Meranem pohyboval Max Reger. A v roce 1922 nejenže si tu užíval odpočinku Richard Strauss. Uspořádal zde recitál z vlastních písní, při němž na klavír doprovodil sopranistku Lotte Schone. Právě tehdy se začala odvíjet první, po čase nadlouho přerušená tradice letních přehlídek, zasvěcených klasické hudbě. A když si pak Merano v roce 1983 připomínalo sto padesát let od prvního zdejšího krůčku směrem k lázeňství, navázal na dávný počin nynější hudební festival.

Vydat se za koncertními sály či operními domy na Balkán znamená narazit ve většině míst na českou stopu. Vlastně není divu, že máme bývalou „Jugošku“ v krvi. A není to jen kvůli tomu, jak rádi tam už desítky let jezdíme k moři. Vzájemná pouta jsou historická, jazyková i kulturní, v jejichž rámci hraje významnou roli hudba.

Nejen mnoho žen, ale i mužů má ruku v ruce se svým pokračujícím věkem utkvělé přání. Být stále mlád. A u veřejně činných osob, jako jsou například dirigenti či dirigentky, to logicky platí dvojnásob. Vždyť kromě svého umění nabízejí publiku i pohled, často velmi zblízka, na jejich vzhled, na jejich tělesnou schránku. A jsou-li s ní sami alespoň přiměřeně spokojeni, posiluje to podvědomě jejich sebevědomí na pódiu. V opačném případě je tomu naopak. Jak ovšem kdysi kdesi sama pobaveně podotkla, existuje mezi dirigentkami osoba, která si se zmíněným problémem hlavu neláme. Neboť si díky svému příjmení, které si nezměnila ani sňatkem, mládí jaksi vetkla do štítu. Jmenuje se totiž Simone Young.

Jen jednou za mnoho let se Česká republika takzvaně ujímá kormidla nad celou Evropskou unií. Přesněji řečeno, předsedá Radě Evropy. Ve skutečnosti spíš celoevropskou agendu koordinuje a posouvá, než že by vše striktně iniciovala či řídila. Přesto byla však nešťastné, jak to dopadlo poprvé. Řeč je o roce 2009, kdy byla naší tehdejší vládě vyslovena během našeho předsednictví v Poslanecké sněmovně nedůvěra, aniž byl na stole jasný plán B. Ovlivnilo to negativně nejen naši pověst na kontinentě, ale i řadu dílčích akcí, připravených tehdy pro půlroční předsednické období.

Dávno předtím, než vláda čerstvě vzniklé Československé republiky určila výnosem z roku 1920 pro skvostné město na jihu naší země název Český Krumlov, se zdejší osídlení jmenovalo jinak. Na první poslech méně efektněji. Krumme aue neboli Křivý luh. Rozuměj louka na vlhkém podloží, rozkládající se uvnitř nepravidelně tvarovaných záhybů neboli meandrů Vltavy. Město pozvolna rostlo. K zámku, respektive hradu a podzámčí se přibyla na levém břehu řeky čtvrť zvaná Latrán a na pravém břehu Nové Město. S cennými stavbami i půvabnými pozemky. Leckteré z nich dnes alespoň příležitostně slouží provozování klasické hudby. A tak je vhodné se za nimi vypravit.

V myslích mnoha obyvatel Prahy stále platí jistá nedůvěra k měnícímu se prostředí v Ostravě a okolí. Nejen životního, zlepšujícího se úměrně s tím, jak se někdejší oblast zaměřená na těžbu uhlí a těžký průmysl vydala jiným, zdravějším směrem. Ruku v ruce s akcentem na vzdělání a kulturu se ovšem projevuje i posun v sociální struktuře Ostravanů. Ten se sice odehrává jen zvolna, formou postupné generační výměny. Ale je znát. A jako podkapitolu v tomto barvité škále změn je nutno zmínit i to, jak se v kraji, který byl ideologickou baštou minulé doby, napravuje vztah k duchovnu. K víře.

Okcitánie. Zní to poněkud exoticky. Vzdáleně. Ale přitom nás od oblasti, která se s odkazem na historii takto nazývá, nedělí přehnaně velká vzdálenost. Dopravit se do jihofrancouzského města Montpellier chvíli trvá. Stojí to ovšem za to. Návštěvník se ocitne v jednom ze třinácti metropolitních regionů Francie, který ovšem nezabírá jen třetinu jižní části této země. Přes hranice se totiž Okcitánie rozprostírá západním směrem do Katalánska a východním do Monaka i kousíčku Itálie. Neudiví proto, že sice převládajícím jazykem šestnácti miliónů zdejších obyvatel je francouzština, ale zní tu i katalánština či italština. A z úst zhruba půl milionů místních též okcitánština. Jako jeden z románských jazyků, dnes bychom spíše řekli dialektů.

Housle, klavír i violoncello. Všechny tato hudební nástroje vyzkoušela Finka Susanna Mälkki. Nakonec jí učarovala dirigentská taktovka. Jaká byla její cesta na post šéfdirigentky Helsinských filharmoniků ?