Slavná auditoria

Hankův dům ve Dvoře Králové nad Labem se zařadil mezi vybrané koncertní sály, které se mohou pyšnit vlastním klavírem značky Steinway. Slavnostní inaugurační koncert nově pořízeného nástroje se uskutečnil v neděli 22. února a jeho protagonisty byli klavíristé Ivan a Lukáš Klánských.

Hned tři muzea jsou věnována životu a tvorbě rakouského hudebního skladatele éry raného romantismu, který proslul především jako mistr písňové tvorby, Franze Schuberta. Najdeme je dle očekávání ve Vídni, ale také – překvapivě – v odlehlé obci na jihu Slovenska. Vypravíme se tam v dalším dílu pořadu Slavná auditoria na Classic Praha.

Bennewitz Festival (dříve Hudební festival Antonína Bennewitze) je prestižní přehlídka klasické hudby, která se koná každoročně v dubnu v České Třebové a v umělcově rodišti, blízké obci Přívrat. Na zahajovacím ročníku Hudebního festivalu Antonína Bennewitze se velkou měrou podílela Státní konzervatoř Praha, jejíž byl Antonín Bennewitz dlouholetým ředitelem. V roce 2026 se koná už 28. ročník této hudební přehlídky

16. května 1770 u příležitosti svatby budoucího krále Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou bylo otevřena Královská opera ve Versailles, barokní divadlo nacházející se v severním křídle zámku Versailles. Vypravíme se tam v dalším dílu pořadu Slavná auditoria.

S hudbou pro divadelní hry a revue Osvobozeného divadla je nejčastěji spojován skladatel Jaroslav Ježek. V jeho odkazu ovšem najdeme i téměř dva tucty skladeb v duchu soudobé vážné hudby. Řadu z nich zkomponoval v Modrém pokoji v pražské Kaprově ulici.

Kolem svátku svatého Václava se každoročně v Moravskoslezském kraji koná festival s názvem Svatováclavské hudební slavnosti. Kdo stál u jejich zrodu a jaké motivy byly hnacím motorem jejich vzniku?

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se vydáme do malajské metropole Kuala Lumpur. Navštívíme tam místa zasvěcená klasické hudbě, ale i operetě, muzikálu a divadlu - Petronas Philharmonic Hall a Istana Budaya, neboli Palác kultury.

Od počátku roku 2024 mapujeme vždy ve čtvrtém týdnu každého měsíce hudební muzea. Taková, která jsou věnována vesměs hudebním osobnostem a jejich životům i tvorbě. Virtuálně v tomto cyklu navštěvujeme jejich rodné domy, ale také objekty, ve kterých žili a tvořili později. Vypravili jsme se zrovna tak za Mauricem Ravelem jako Dmitrijem Šostakovičem, ale také za natolik různorodým jedinci, jakými byli – namátkou – Enrico Caruso nebo George Gershwin. Tentokrát se vydáme do východočeské metropole, města Hradec Králové, které je spojeno s rodinou Petrofů, rodem, který má za sebou úctyhodných sto šedesát let výrobní tradice, de facto nepřerušené, byť opakovaně ohrožené.

Vydat se na cestu územím bývalé Jugoslávie znamená setkat se na něm s řadou odlišných civilizačních okruhů, společenských norem i náboženských tradic. Je skoro s podivem, jak dlouho dokázal během poválečné historie kočírovat toto nesourodé spřežení prezident Josip Broz-Tito. Vždyť ranní procházka Sarajevem se neobejde bez lkavých, naříkavých hlasů muezzina ze zdejší mešity. Vyjít si večer na procházku po hradbách či pěší zónou Dubrovníku připomíná náladu italského jihu. A zato v Záhřebu či v Lublani se Středoevropan cítí – nikoli náhodou – jako doma. Obě města mají pro nás důvěrně známou vůni, která nedýchá jen z kaváren, ale i z průčelí barokních či secesních domů.

Nic na tomto světě se neodehrává ve vakuu, vše se jakýmsi způsobem uskutečňuje v souvislostech blízkých či vzdálených v prostoru i v čase. Už Václav Havel to kdysi popisoval v poetické nadsázce tak, že svět je nyní už tak propojen, že pouhé mávnutí motýlích křídel se tak či onak projeví i na jeho druhém konci. A tak se na cestu za koncertním sálem v poměrně exotické místě určitě i my můžeme vyzbrojit konstatováním, že širší politické a společenské poměry – včetně jejich změn – se pokaždé tak či onak odrážejí i v kultuře obecně a v hudbě zvlášť. Rozhodně to platí pro koncertní sál, který se nalézá v samém centru rozlehlé íránské metropole, v takřka desetimilionovém Teheránu.

Příběh o tom, co bylo, je a bude Concertino Praga – tato jedinečná soutěž rozhlasových nahrávek mladých hudebníků – má několik odlišných kapitol. Každá zapadá do atmosféry určité doby jak u nás tak ve světě. A má svou vnitřní logiku – tu nadějnou, jindy neúprosnou. Na dosavadním konci této klikaté pouti však každopádně bliká slibné světýlka.

Za hudbou se v tomto pořadu vydáváme do nejrůznějších koutů světa. Někdy vzdálených tisíce kilometrů, jindy ležících od nás skoro coby kamenem dohodil. Snad ještě nikdy jsme se v naší představivosti nevydaly do tropického pralesa. Kamsi kousek nad rovník, do srdce černé Afriky. K tomu, abychom se vypravili do areálu Lambaréné, ležícího v dnešním státě zvaném Gabon, inspirovala autora pořadu Jiřího Vejvodu dvě významná výročí roku 2025. 14. ledna 1875 se totiž narodil jeden ze zásadních velikánů dvacátého století: filozof, teolog, lékař, ale také vynikající varhaník a pilný muzikolog Albert Schweitzer. A 4. září tohoto roku uplynulo rovných šedesát let od chvíle, kdy 4. září 1965 v požehnaném věku devadesáti let zemřel.

V naší mateřštině, která je už svým vynálezem diakritických znamének jedním z nejúžasnějších jazyků na světě, najdeme na různé životní situace nejrůznější úsloví. Vesměs obrazná, trefná, přiléhavá. A výjimkou není ani stav lidské mysli, která sice kuje velké plány ohledně toho, co bude vykonáno, ale nikdy k tomu pak nedojde. Ano, říká se tomu „skutek utek´“… Rozhodně tomu však nebude v případě hned dvou muzeí, věnovaných významným hudebním skladatelům, za kterými spěcháme. Pravda, pod pojmem muzeum si tu představme – a v naší představivosti poté prohlédněme – spíš dva nevelké domky. Patřící ovšem kdysi rodinám, ze kterých vzešly dvě osobnosti české hudby, jakými se můžeme po právu pyšnit. Řeč je o Václavu Josefu Tomáškovi a Vítězslavu Novákovi, samozřejmě zdejších rodácích.

Ke koncertnímu sálu, který navštívíme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria se jeho autor a moderátor Jiří Vejvoda propracuje stručnou historickou odbočkou. Týká se skutečností zdánlivě hudbě vzdálených, přitom však s tématem souvisejících. Když kdysi na Pražském hradě vládl rozmarný Rudolf II., dopouštěl se sice různých ztřeštěností, ale zároveň buď on sám nebo spíš jeho nejbližší podřízení vykonali řadu rozumných kroků, státnických opatření. Jedním zjevně bylo vyslání zástupce šlechtického rodu Lichtenštejnů jako vyslance na papežův dvůr v Římě.

Uprostřed Alsaska, v severovýchodním cípu Francie, se nachází půvabné město Colmar s bohatou historií jak dávnou, tak nedávnou. Už od roku 1979 k němu patří významný festival, zaměřený na klasickou hudbu, který byl v roce 1989 zásadním způsobem rozšířen. A rozhodně stojí za pozornost z řady příčin. Od jeho přehledně strukturovaného obsahu přes hvězdy, jaké zve na svá pódia, až po několik míst, kde se festivalové koncerty odehrávají. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se vydáme do města, kde se pije víno i pivo, jako by se tím chtěl podtrhnout jeho charakter na pomezí dvou zemí. Zmíněné Francie a samozřejmě i sousedního Německa.

Poměrně často se v cyklu Slavná auditoria, věnovaném koncertním sálům či operním domům u nás či ve světě, vydáváme na pomyslných křídlech hudby do dálek. K podobným toulkám patří výpravy do Jižní Koreje či Jižní Afriky, do Austrálie nebo do Číny, o Japonsku či Spojených státech Amerických ani nemluvě. V dalším dílu pořadu ale uděláme výjimku, i když vlastně jen napůl. Opět totiž vyrazíme do zahraničí, tak jako vždy během prvního týdne v měsíci. Ale zároveň nás tentokrát dlouhá cesta nečeká. Směřujeme na jih od České republiky, kde pouhých třicet kilometrů od hranic leží třetí největší rakouské město. Linec.

Skladatel, klavírista a dirigent, do jehož muzea se dnes vypravíme, byl v mnoha ohledech jedinečnou osobností. Pozornost svého okolí upoutával už tím, že měřil bez dvou centimetrů dva metry. Jeho ruce měly, jak známo, nevídané rozpětí, svými prsty obsáhl při hře na klavír ohromné množství kláves – a protože této schopnosti bohatě využíval při komponování, bývají jeho skladby pro tento nástroj pro mnohé interprety zapeklitým úkolem.

"Kdykoli se buď za prací nebo za zábavou vydávám na pražský Žofín, kam jsem kdysi chodíval i se psem, nikdy nezapomenu zabloudit očima přes pravé rameno Vltavy. A z krásného defilé majestátních obytných domů, tvořících zástavbu od Národního divadla až na roh Myslíkovy ulice, se vždy zaměřím na ten, který je pro mě nejzajímavější. Protože spojený s hudbou.", říká autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda.

Dávné úsloví „když se jaro zeptá...“ si symbolicky spojujeme s přípravou na nadcházející roční období. Kdysi, za dob převážně zemědělských, se vztahovalo k zimě jako k té části roku, kdy sice bylo vhodné i možné odpočívat, ale nikoli zcela lenošit. Protože být zimním zápecníkem by se se šeredně nevyplatilo na jaře. Poněkud jinak, a dá se říct že i složitěji, to mají organizátoři dvou vzájemně propojených festivalů v jihočeské Třeboni. Na čele s ředitelkou Irmou Mrázkovou a dramaturgem Petrem Nouzovským totiž připravují, řídí a garantují akce, dalo by se směle říct i projekty, které se odehrávají v různých ročních obdobích. A mají za sebou odlišnou historii.

Téměř nekonečný je výčet překrásných operních domů, vybudovaných kdysi po celé Itálii. Zdaleka přesahuje naši obvyklou znalost několik nejznámějších pojmů, jakými jsou milánská Scala, benátské La fenice nebo neapolské Teatro di San Carlo. Především v devatenáctém století patřila totiž opera k nejoblíbenějším zábavám italského obyvatelstva, takže operní domy vyrostly i ve městech o několika desítkách tisíc obyvatel. Dodnes oslňují svou krásou – a v poměru k počtu místních obyvatel i překvapivou velikostí. Další pořad tentokrát připomene palermské Teatro Massimo.

Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.

Za hudbou ve – svého druhu – neobvyklých koncertních prostorách dnes zamíříme do blízkosti jihomoravské Lednice či Ostravy. A nakonec se vrátíme do Prahy. Co ovšem tato místa, kde tu a tam zní klasika, vlastně spojuje? Bráno zeměpisně, nacházejí se na mapě naší země jako by v pomyslném trojúhelníku. Z Lednice ležící blízko hranic s Rakouskem je to do Ostravy, rozkládající se nedaleko Polska, dobrých dvě stě dvacet kilometrů. Z Ostravy jich musíme na cestě do Prahy zvládnout po D1 bezmála čtyři stovky, což – jak si vždy při jízdě přitom připomínám – je dál než z našeho hlavního města do Berlína nebo do Vídně. A konečně vzdálenost z metropole nad Vltavou do Lednice odpovídá dvěma stům a padesáti pěti kilometrům.

Za dalším z hudebních festivalů, zaměřených na oblast klasiky, se vydáme bezmála sedm set kilometrů východním směrem. Do druhého z největších slovenských měst, kterým jsou – hned po Bratislavě – Košice. Zkusme se ale předtím podívat festivalům pod pokličku v tom smyslu, kdo je pořádá, proč tomu tak je a co z toho vyplývá.

Necelých padesát kilometrů od sebe dělí dvě významná města v Belgii. Bruggy ležící na severozápadě země a Gent situovaný o něco jižněji. Obě vynikají pozoruhodnou historií, ale stojí za návštěvu i kvůli své současné architektuře. Nápadité a v nejednom případě objevné. Platí to kromě jiných staveb také o dvou koncertních sálech, za kterými se dnes vypravíme. Concertgebow v Bruggách je moderní, tvarově strohou, ale uvnitř přívětivou budovou. Zato hudební centrum Biljoke v Gentu zaujme neotřelým propojením někdejší nemocnice s rekonstruovanou částí, sloužící nyní hudbě.

Necelých osmnáct kilometrů od sebe, blízko někdejší zemské hranice mezi Čechami a Moravou, leží dvě z nejkrásnějších měst nejen v rámci Východočeského kraje, ale celé naší země. Litomyšl a na jih od ní Polička. Právě zde se narodil velikán české hudby Bohuslav Martinů.

Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.

„Každou noc sestupuje bůh Hypnos na Zemi, se svou matkou se tiše prochází a na všechny živé tvory sesílá spánek, který je zbavuje trápení a starostí,“ píše se v knihách o řecké mytologii. Například v té, kterou na toto téma sepsal - zároveň odborně i srozumitelně – jeden ze zakladatelů naší literatury faktu Vojtěch Zamarowský.

Byli, a ještě trochu jsou, v Paříži přítomni tři. Nikoli ovšem bratři. Naopak přímí konkurenti. Původně – a zčásti dosud – vysoce cenění výrobci klavírů, ať už pianin či křídel; také ovšem harf a případně dalších hudebních nástrojů. Pánové Pleyel, Gaveau a Érard. Co je spojovalo a co je naopak rozděluje?

Modřence, trnky, mateřídoušky; hlohy, pryšce anebo vřesy. To vše lze najít v jednom z největších pražských parků, kterým je přírodní rezervace Divoká Šárka. A ke krásám přírody, jmenovitě skalnatých úbočí Šáreckého potoka, soutěsky Džbán a Čertova Mlýna, přibývá jednou do roka jedinečný hudební počin. Vždy v první zářijovou sobotu míří do Divoké Šárky tisíce příznivců české opery, aby si v jedinečném prostředí vyslechli některé z děl Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Vesměs v podání sólistů, sboru a orchestru Národního divadla, k nimž ovšem přibývají další umělci, interpreti.

Které z německých měst je největší, co se počtu svých obyvatel týká? Které je nejlidnatější? Asi bychom předpokládali, že po spojení západní části s východní je jím německá metropole Berlín. Čítající dnes tři a půl milionů obyvatel nejrůznějších národností. Které německé velkoměsto ale zaujímá druhou příčku? Možná bychom tipovali Mnichov. Jistě, se svým půldruhým milionem obyvatel, kterým se rovná Praze, je významným centrem. Za pomyslně stříbrným velkoměstem se ale musíme vydat na sever Německa. Tam, kde je největší německý přístav a kde žijí dva miliony obyvatel. Naším cílem bude dnes Hamburk.

Na cestu za koncertním sálem se v dalším dílu pravidelného pořadu Classic Praha vydáme prostřednictvím bonmotu. A záhy vyplyne, proč... Víte, jaký je rozdíl mezi diplomatem a dámou? Když diplomat říká ano, myslí možná. Když říká možná, myslí ne. A ne neříká, protože by to nebyl diplomat. Když dáma říká ne, myslí možná. Když říká možná, myslí ano. A ano neříká, protože by to nebyla dáma.

Tnetokrát nás čeká nikoli jeden, ale dva virtuální výlety. Cosi – vlastně kdosi – je ovšem spojuje. Podrobněji se budeme zabývat až druhým z nich. Ale ani ten první by neškodilo ochutnat – doslova ochutnat - kdyby to ale nebylo odtud tak daleko. Vzdálenost z Prahy do Portlandu v americkém státě Oregon totiž měří přes osm tisíc kilometrů.

Při pátrání po koncertních sálech či operních domech světa se někdy vydáváme „za humna“. Do Bamberku, Drážďan či Vídně. Tentokrát prozkoumáme tři z prostor pro klasickou hudbu v rámci světadílu opředeného jedinečnostmi. Přestože v tamním způsobu dorozumívání převládá španělština či portugalština, mluví se na tomto kontinentu dalšími tři sta sedmdesáti domorodými jazyky. Nalézá se tam pohoří Andy, vinoucí se od severu k jihu. Anebo deštný prales, sice dlouhodobě ohrožovaný těžbou, nicméně dosud jedinečný. Kromě velehor patří k místním skvostům jeden z nejdelších veletoků planety. Ano, zamíříme do Jižní Ameriky, kterou si spojujeme s přírodními krásami, prastarými památkami typu Macchu Picchu anebo megalopolemi jako Sao Paulo.

Narodil se na území dnešního Rakouska, měl ovšem předky ze Slovenska; mluvil převážně německy, žil v Paříži a ve Výmaru, zemřel v Bayreuthu. V Budapešti pobýval jen občas. A přece právě tam vzdali nejvýznamnější hold mu formou muzea a dokonce i výzkumného centra, zkoumajícího jeho dílo. Tématem dnešního výletu za hudebními muzei je takto vytvořený, doslova zhmotnělý odkaz skladatele a klavíristy Ference - či, chcete-li – Franze Liszta.

Před časem překvapila informace, kde se v Praze nalézá jediný kostel, zasvěcený jedné z klíčových ikon naší víry, svaté Anežce. Člověka mýlí areál v historickém centru, kde se kromě jiného nachází Anežčin klášter. Jenomže kostel, do kterého zamíříme díky hudbě v něm tu a tam provozované v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, je dominantou úplně jiné části metropole. Vydáváme se na Spořilov.

Za mezinárodní soutěží v oboru klasické hudby v dalším dílu pořadu Slavná auditoria zamíříme na sever Itálie. Do města na řece Talveře. Tato soutěž má za pětasedmdesát let své existence ve světě klavíristek a klavíristů výbornou pověst. Už proto – i když nejen proto – že je ve svém názvu zaštítěna významnou osobností jménem Ferruccio Busoni.

Další cesta za koncertním sálem ve světě se bude týkat metropole na Seině či Města světel, jak se Paříži občas přezdívá. A zahájíme ji ohlédnutím za dvacátými lety dvacátého století. Nejen proto, že tehdy byl Salle Pleyel, protože o něm bude řeč, postaven.

Několikrát do roka se pevné tématické schéma pořadů cyklu Slavná auditoria uvolní. Nastává to v případě, že pondělí, kdy má pořad premiéru, je v daném měsíci pět. V tom případě opouštíme koncertní sály či operní domy u nás a ve světě, také však hudební festivaly či muzea, a můžeme si dopřát takříkajíc volnou jízdu. Na volné téma.

V encyklopediích je zásadně uváděn jako rakouský skladatel, klavírní virtuóz a pedagog. Většinu svého života prožil ve Vídni. Přesto tam po něm nenajdete stopu, která by stála výrazněji za řeč. Zato si na něj před lety vzpomněla jeho rodná Bratislava, která se ovšem v době, kdy přišel na svět, jmenovala Prešpurk. A vytvořila mu malou, ale půvabnou Pamětní síň. Řeč je o muži jménem Jan Nepomuk Hummel.

Tři sta kilometrů daleko od Prahy leží cíl cesty, kam se vydáme v dalším dílu přadu Slavná auditora. Z toho sotva polovinu vzdálenosti se jede po dálnici. Zbytek trasy bývá poněkud náročný. Trasa se vine kolem Bruntálu a Rýmařova, směřuje ke vzdálené Opavě. Když se však mezitím objeví na obzoru pohoří Nízkého Jeseníku a hranice s Polskem, znamená to, že se konečně blížíme ke zvolenému městu. A tím je Krnov.

K tématu dalších toulek slavnými světovými hudebními auditorii se tentokrát dostaneme zdánlivou oklikou, a sice poctou třem předmětům. Lokomotivě, malířskému stojanu a plochým štětcům. V čem tkví souvislosti, co je spojuje? Osoba slavného malíře, samotářského impresionisty Paula Cézanna.

Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o klasickou hudbu obecně a o operu zvlášť, dokáže vyjmenovat několik operních divadel v Itálii. Milánská Scala, neapolské Teatro di San Carlo nebo benátské La Fenice. To jsou jedny z nejslavnějších. Jenže špička vždy vyrůstá ze široké základny, nerodí se na pusté pláni. A pokud pro zemi ve tvaru holínky platí, že je opravdu „matkou oper“, pak to dokládá nejen bezpočet operních děl a působivý výčet operních skladatelů. Svůj velký význam má i široká síť operních domů, divadel.

Muzea, která se soustřeďují na oblast klasické hudby, se dají dělit do několika skupin. A ne že by jedna byla lepší než druhá – každá z nich má něco do sebe. Velikost muzea a jeho sbírky je důležitým měřítkem; na první pohled zřejmým, nikoli ovšem vždy rozhodujícím. Vždyť efektní a objemná podívaná ještě nezaručuje zážitek, jaký si může návštěvník odnést z menší, ale svým dopadem emotivnější expozice. Podstatné je také to, zda se její tvůrci vydali tradičním směrem, kladoucím důraz na „předměty ve vitrínách“, anebo jestli využívají moderních audiovizuálních možností.

Starořecké Athény jako symbol už u nás – coby přezdívku - v souvislosti s jedním městem máme. S odkazem na dávné sídlo vzdělanosti i kulturnosti se jím vesměs právem dlouhodobě pyšní hanácká Kroměříž. Což je poměrně známé. Nejen na Moravě, ale i v Čechách však existuje sídlo, kterému reminiscence na staré Řecko sluší. A to jak vzhledem k minulosti, tak – po jistém odmlčení – dnešku. Řeč je o „Athénách východních Čech“ neboli o Chrudimi. Uvelebené na rozhraní Železných hor, zrovna tak nenápadných jako krásných. A rozložené na březích řeky Chrudimky, která pramení v další půvabné, a v tomto případě dokonce chráněné lokalitě jménem Žďárské vrchy.

Existují v naší zemi dva jevy, doslova fenomény. Oba se kromě jiného týkají hudby a byly v mnoha místech České republiky či někdejšího Československa, navzájem propojeny. Jedním jsou „lidušky“, jak se láskyplně říká Základním lidovým školám, ve kterých děti objevují a rozvíjejí jak hudbu, tak výtvarné obory či dramatické obory a tanec. ZUŠky tvoří první stupeň hudební výchovy, ze kterého mohou ti nejlepší pokračovat na konzervatořích. A nejvybranější i nejurputnější z nich poté třeba na HAMU v Praze, JAMU v Brně anebo – pokud se to podaří – i v zahraničí. A Základní umělecké školy – a lidé v nich vyučující - se mnohdy zasloužili o další jedinečnost naší země. A tím byly či někde dosud jsou Kruhy přátel hudby. Typické tím, že divákům nabízejí úvodní přednášky, které poskytují vhled do skladeb, jež poté zazní.