Slavná auditoria

Další výlet v rámci pořadu Slavná auditoria nás zavede do operního domu v Ženevě, po právu okázale pojmenovaného Grand Theatre, Velké divadlo. Ženevské Velké divadlo, které sídlí v historickém srdci města a přitom nedaleko ústí řeky Rhony do zdejšího jezera, patří minimálně v rámci Evropy k významným institucím zaměřeným na operu, balet a příležitostné koncerty či divadelní představení. Má dost finančních prostředků na to, aby si v rámci operních představení či cyklů trouflo na velkokapacitní projekty.

Skladby pro sólovou trubku od osobitého francouzského skladatele André Joliveta hraje vynikající trumpetista Éric Aubier. Éric Aubier je pozoruhodným interpretem. Jeho talent ho už ve 14 letech přivedl na Pařížskou konzervatoř, kterou absolvoval v 16 letech a stal se tak tehdy nejmladším absolventem této školy. Prestiž si získal také vítězstvím v mnoha mezinárodních soutěžích a už v 19 letech se stal sólo trumpetistou Pařížské opery. Má za sebou spolupráci s mnoha významnými dirigenty, vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních světa, vede mistrovské kurzy, je zván jako člen soutěžních porot atd. atd. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla, realizoval stovky nahrávek a jeho alba získala řadu cen – zkrátka, je to umělec, se kterým stojí za to se seznámit.

Nedaleko od centra, ve čtvrti Veveří, se ve stínu velké vily skrývá nevelký zahradní domek, postavený na místě někdejší konírny. Řeklo by se, nic pozoruhodného. V Brně, o kterém je řeč, lze přece najít mnohem významnější ukázky pozoruhodné architektury na čele s vilou Tugendhat. To je zajisté pravda. Až na to, že se tato nenápadná stavba se stala na posledních osmnáct let života domovem jedné z nejvýznamnějších postav naší klasické hudby. Skladatele Leoše Janáčka.

Právem se Česká republika pyšní dodnes tím, že zde mezi dvěma světovými válkami působili špičkoví architekti. Ať už naši či zahraniční. A vytvořili zde skutečné skvosty soudobého stylu. Zároveň strohého, funkčního, ale přitom esteticky čistého a působivého. Řeč je přirozeně o funkcionalismu.

Že bývají Velikonoce oslavou lidových zvyků a vítáním jara, je nabíledni. Existuje však jedno město, mimochodem krásné, ležící poměrně nedaleko od nás, kde se velikonoční týden odehrává i ve znamení hudby. Co hudby, doslova hudebního hodokvasu, který tam ovšem – díky povznášejícím tónům i zaměření některých večerů - nenarušuje období, ve kterém jinak vrcholí půst. Míříme do Salcburku, jenž od Prahy dělí necelých čtyři sta kilometrů. A vítá nás Salcburský velikonoční festival, onen menší a mladší bratříček letního.

Tentokrát se v rámci cyklu Slavná auditoria vypravíme už podruhé do Londýna. Přesněji na jižní břeh řeky Temže, do oblasti souhrnně nazývané South Bank. Do jejího kulturního centra, zároveň ovšem do jeho bezprostředního okolí. Minule jsme navštívili největší z koncertních sálů této oblasti, jakým je už od 3. května 1951 Royal Festival Hall pro dva tisíce sedm set diváků. Tentokrát v jejím bezprostředním okolí poznáme – alespoň letmo – další dva. Třikrát menší Queen Elizabeth Hall a výrazně komorní Purcell Room.

V další dílu pořadu nás Jiří Vejvoda pozve do jihofrancouzského Cannes. Nekonají se tam jen proslulé filmové festivaly. Ve stejném paláci z betonu a skla, vévodícím přímořskému nábřeží, se dvakrát do roka odehrávají velké mezinárodní akce zaměřené na obrazové, rozuměj televizní či filmové, ztvárnění hudby. Včetně klasické. Jmenovitě říjnový MIPCOM a pozdně lednový či raně únorové MIDEM.

Čtyřicet kilometrů severovýchodně od Milána – a dvakrát tak daleko od jezer Garda či Maggiore – se rozkládá město, z něhož je při dobrém počasí výhled na panorama Alp. Jmenuje se Bergamo. Dnes v něm žije kolem sto dvaceti tisíc obyvatel. Kdoví, kolik jich bylo koncem osmnáctého století, když tam 29. listopadu 1797 přišel na svět zdaleka nejslavnější rodák místní historie. Vedle Gioacchina Rossiniho a Vincenza Belliniho jeden ze tří velmistrů operního bel canta. Gaetano Donizetti.

Ať už se v cyklu Slavná auditoria vydáváme na vlnách Rádia Classic Praha do dálek či do nedaleka, v drtivé většině je naším cílem koncertní sál, případně operní dům, do nichž se vměstná několik set diváků. Často i víc než tisíc a v řadě případů takřka dva tisíce. Jistěže existují, zvlášť pro komorní či experimentální hudbu, též sály s kapacitou několik desítek návštěvníků. Ale aby se jich do hlediště vešlo pouhopouhých čtrnáct?

Psala se šedesátá léta sedmnáctého století, když z Kroměříže skladatel narychlo zmizel Heinrich Ignaz Franz Bieber, který tu dva roky působil jako první houslista zámecké kapely. Zachtělo se mu prestižnějšího angažmá v Salcburku. Odjel proto ze dne na den pod záminkou nákupu hudebních nástrojů. Ovšem bez udělení souhlasu od biskupa hraběte Lichtenštejn-Kastelkorna, které k tomu bylo zapotřebí. Aby se z přečinu vykoupil, posílal mu na zámek mnoho svých skladeb v autografu. A nevědomky tím založil tradici působivého hudebního archivu.

Co se asi tak člověku, který se zajímá o klasickou hudbu či operu, vybaví v souvislosti s Londýnem? Jaká místa vytanou na mysli, pokud by se týkalo rozhodnutí, kam se za tímto druhem kultury vypravit? Velmi pravděpodobně bychom si všichni vzpomněli na tři ikonické prostory. Ohromnou kruhovou Royal Albert Hall, kdysi královnu symfonických koncertů. Jako protiklad se nám vybaví nevelká, ale proslulá Wigmore Hall coby „Mekka“ komorní hudby. A kam za operou, případě za baletem? Samozřejmě že do Royal Covent Garden.

Za dalším z muzeí, věnovaných na této planetě hudebním osobnostem, se vydáme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria jihovýchodním směrem. V naší představivosti urazíme zhruba tři tisíce šest set kilometrů. Už tato skutečnost slibuje, že se setkáme s poněkud jiným světem, než je ten náš.

V rámci cyklu Slavná auditoria, zaměřeného na koncertní sály či operní domy u nás a ve světě, jsme jich od roku 2011 navštívili na vlnách Rádia Classic Praha už několik set. Ať už vznikly dávno nebo jsou výsledkem nedávných snah, zvou v nejrůznějších koutech světa či naší země večer co večer diváky na koncerty nebo na opery. Příběh jejich budování byl uzavřen a dá se o něm vyprávět. Tentokrát ovšem učiníme výjimku a vypravíme se do koncertní síně pod širým nebem, která se teprve v době našeho vysílání začíná z letitých plánů a rychlých příprav měnit ve viditelný, hmatatelný skutek. Jiří Vejvoda popíše příběh SmetaNOVÉHO sálu na litomyšlským zámku už s předstihem.

Žijete v Praze? Zajímá vás opera? A z různých důvodů vám nestačí – či v některých případech dokonce nevyhovuje – to, co vám nabízí Zlatá kaplička, Stavovské divadlo a Státní opera? Rádi byste poznali, co nabízí mimopražské scény, Národním divadlem Brno počínaje a například libereckým Divadlem F.X. Šaldy konče? Od roku 1993 k tomu máte – víceméně vždy v lichých létech a během zimních měsíců – jedinečnou možnost. Jmenuje se Festival hudebního divadla Opera.

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria pozve jeho autor Jiří Vejvoda posluchače do Kodaně, přesněji řečeno do jižního okraje širší metropole, kde byl ve výhodné lokalitě postaven Koncertní dům Dánského rozhlasu. Neboli DR Konzerthuset. Autorem návrhu nebyl nikdo jiný, než jeden z nejslavnějších architektů posledních padesáti let. Přemýšlivý Francouz jménem Jean Nouvel.

Dělí je od sebe přes dvanáct set kilometrů. V jednom žije kolem devadesáti tisíc obyvatel, ve druhém jich snadno napočítáme přes dva miliony. První leží na západním pobřeží Itálie, nedaleko nám důvarně známého Bibioane. Druhé vévodí francouzskému vnitrozemí a protéká jím řeka Seina. Jejich jména? Pesaro a Paříž. Dobrá, proč ne. Co ale tato dvě sídla spojuje v hudební rovině? Je to jedno jméno, za jehož památkou je možné se vydat do dvou muzeí. Gioacchino Rossini.

Jindřichův Hradec. Ve městě, kde žije něco přes dvacet tisíc obyvatel, se dá stěží očekávat koncertní sál. Kam, do jakých míst a prostor, se tedy dnes cestou na jih vypravíme? Jako všude, kde je nutné nahradit absenci vhodných koncertních lokalit, si také v Jindřichově Hradci našli řešení. A v řadě případů už velmi dávno. Protože hudba tu byla doma už od dob jistého Michny z Otradovic, který se roku 1600 v Jindřichově Hradci narodil a prožil tu celý svůj sedmasedmdesátiletý život, na tehdejší dobu úctyhodně dlouhý. Tady muzicíroval i komponoval.

Bylo nebylo...dlouhé poválečné období, kdy existovaly jen státní televize; o soukromých se nikomu ani nesnilo, veřejnoprávnost byla neznámým pojmem. Navíc byl svět předělen na Východ a Západ železnou oponou, jak ji ve slavném projevu na konci čtyřicátých let minulého století pojmenoval Winston Churchill. A týkalo se to i dvou sdružení, pod jejichž pomyslný deštník se dělily televizní stanice. V Evropě na Eurovizi, kam spadaly všechny ze Západu, a na východní Intervizi

Dvěma odlišnými, ale zajímavými událostmi, které se měly časem ukázat jako globálně významné, se do historie světa zapsalo Švédsko bezmála před sto lety. Jmenovitě roku 1926. Nejprve se 30. března narodil – příznačně ve znamení Berana – celoživotně urputný zakladatel nábytkářského impéria jménem IKEA. Ingvar Kamprad. Tou druhou je vznik Stockholmské koncertní síně, která sloužila a dodnes slouží jako domov Stockholmské královské filharmonie. A co je podstatnější: 8. prosince 1926 se právě tady uskutečnil první z celosvětově sledovaných koncertů, které se od té doby konají v této koncertní síni pravidelně. Ve stejný den, každý rok.

Vídeň je s hudbou dynastie Straussů spjatá už od první poloviny předminulého století. A to nejen díky Novoročním koncertům Vídeňských filharmoniků, kteří se přitom kdysi tomuto repertoáru sveřepě bránili, neboť ho považovali za příliš lehký a zábavný. V roce 2025 lze nicméně očekávat ve městě na Dunaji bezmála nepřetržitou Straussmanii, jak média v předstihu překřtila atmosféru spjatou s velkými oslavami.

V osmnácti šel třicet kilometrů pěšky, jen aby zhlédl představení Verdiho opery Aida, po které se pevně rozhodl, kým a proč bude také on sám. Syna zplodil s milovanou ženu v době, kdy byla ještě vdaná za jiného, což způsobilo mnoho potíží jak tehdy tak později. Kvůli zpracování stejného námětu se dostal do sporu s kolegou skladatelem, operním skladatelem; kvůli pěvkyni a politice se také rozhádal s přítelem dirigentem. Byl vyhlášeným proutníkem i pilným tvůrcem, proslaveným – a bohatým – díky svým operám. Takřka polovinu života prožil v domě mezi jezerem a mořem, kde je dnes jeho muzeum, přístupné od roku 2016 veřejnosti.. Giacomo Puccini se jmenoval.

Když se ve druhé polovině devatenáctého století města rozrůstala a historická opevnění už jejich centra nedokázala chránit, přikročilo se k bourání. Ve Vídni, v Praze, ale také například v Plzni. Tím se otevřela cesta k vybudování zelených pásů městských parků či ke zbrusu nové zástavbě. Vesměs bytové, nikoli ovšem ve všech případech. Například mezi domy, které v centru Plzně hledí do Kopeckého sadů, se vyjímá novorenesanční stavba, která uvnitř ukrývá skvostnou secesní výzdobu. Jmenuje se Měšťanská beseda podle spolku, který pro ni koncem předminulého století vykoupil pozemek a brzy slavil její zpřístupnění zdejším obyvatelům.

Cena Antonína Dvořáka. V čem spočívá? Komu, proč, jak často, od kdy, kým a za jakých podmínek je udělována? Toto téma budiž náplní dalšího vydání pořadu Světová auditoria. Vždyť držitelé této ceny v koncertních síních či operních domech vesměs prokazují své umění.

Další pořad Slavná auditoria a putování za koncertním sálem v jeho rámci má přídech exotiky. A to v několika rovinách. Územní, protože se vypravíme do hlavního města Jižní Koreje. Kontextuální, neboť navštívíme rozměrný koncertní sál, který se – pro nás zcela netradičně – nachází pod střechou ohromného obchodního centra, propojeného s mrakodrapy. A také je zde souvislost literární, neboť dotyčná koncertní síň nese překvapivě jméno hrdinky Goethova románu Utrpení mladého Werthera. Charlotty neboli Lotte.

Dělila je od sebe dvojí propast. Časově i místně. Na svět přišli téměř tři století po sobě; narodili se v místech vzdálených od sebe přes osm tisíc kilometrů. A přece přál nevyzpytatelný osud tomu, aby tyto dva muže, dva hudebníky, jednoho krásného dne spojily dva domy, ve kterých mají nyní uprostřed Londýna společné muzeum. Stěží si přitom dokážeme hudebně, lidsky, civilizačně představit odlišnější tvory

Jižní Čechy… Obdivované jako cíl výletů, dovolených či pobytů na chalupách, v tomto českém specifiku, které nenajdete ani ve výrazně bohatších zemích. Kam ale v této části naší země vyrazit za klasickou hudbou? Například do překrásné Třeboně, do Divadla Josefa Kajetána Tyla, které se pyšní se svým empírovým slohem a kterému se říká Malá Zlatá Kaplička.

Jedním ze způsobů, jak na sebe může upozornit mladý interpret na prahu své kýžené profesionální dráhy, se staly hudební soutěže. Velkou sílu mají, při vší úctě k ostatním, především soutěže přenášené televizí, nejlépe do různých států a k početnému publiku. Při všech nesnázích, kterým její soutěžní formát čelí, si proto od roku 1982 vybojovala pozornost soutěž zvaná Eurovision Young Musicians. Jak název napovídá, týká se soutěžících hudebnic a hudebníků v rámci Evropy. Je vždy v přímém přenosu nabízena divákům napříč tímto světadílem. A pořádá ji Evropská vysílací unie, EBU coby zastřešující orgán veřejnoprávních vysílatelů našeho kontinentu.

Operních domů, ale především koncertních sálů je ve světě víc, než by se na počátku pátrání po jejich existenci zdálo. A výprava za nimi, která se zprvu jevila jako krátkodobý výlet, může ve skutečnosti trvat velmi dlouho. Kde je toho k vidění nejvíc? Neudiví, že premiantem v první ze zmíněných kategorií je „pravlast“ opery, Itálie. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se ovšem vypravíme do míst diametrálně odlišných. Sice historicky cenných, ovšem původně vybudovaných pro zcela jiné účely než jakými je služba kultuře. Hudbě, soudobému tanci, jevištním experimentům. Do Park Avenue Armory a konkrétně do WadeThompson Drill Hall.

Dvě místa ve Finsku spojuje jedno jméno, patřící nejslavnějšímu z tamních skladatelů klasické hudby. Tím prvním je starobylé město Turku, díky své zálibě v bistrech či kavárnách lákající dnes návštěvníky na přezdívku „finská Paříž“. Druhým naopak dům stranou od hlučících městských davů, vybudovaný v lesích na břehu jezera a nazvaný podle manželky svého majitele Ainola.

Přibližně sto kilometrů trvá ze severovýchodního okraje Prahy cesta do cíle dnešní výpravy za koncertním sálem. Poté, co necháme za zády rozlehlý areál mladoboleslavské Škodovky, se zanedlouho dočkáme výhledu na ikonický vrch Bezděz, strmě se vypínající nad stejnojmennou obcí. Zajímal nejen Hynka Máchu, ale i Bedřicha Smetanu. Míjíme odbočku na Doksy a směřujeme do města, kde se hudbě daří ve čtyřech výrazně odlišných objektech. Řeč je o České Lípě coby jedné z významných dominant Libereckého kraje.

Hudba a výtvarné umění se navzájem ovlivňují a inspirují dlouhodobě. Vzájemné jiskření můžeme pozorovat oběma směry. Skladatelé nacházeli – a nacházejí – podněty v obrazech, případně v sochách. A malíři či sochaři se nechávají ve své představivosti unášet tím, co jim ve formě podnětu nabízí hudba. Příkladů je v obou směrech této pomyslné umělecké dálnice bezpočet.

Přestože mu šlape na paty americké Las Vegas a nověji též asijské Macao, zůstává stále nejslavnějším kasinem na světě to, které sídlí v části monackého knížectví zvané Monte Carlo. Právě tam, na – v doslovném překladu – Karlově hoře, bylo vybudováno roku 1865. Monacké knížectví se tehdy potácelo ve finanční krizi a potřebovalo příliv peněz, lhostejno z jakých zdrojů. A palác, ve kterém se začaly provozovat hazardní hry, je dokázal hromadit.

Magické čtyřky v životopisech našich hudebních velikánů se už dávno přetavily – a před časem obnovily – do podoby Roku české hudby. Ten se stává každých deset let příležitostí, abychom si připomněli klíčové osobnosti naší hudební kultury. Bedřicha Smetanu, jenž – jak je všeobecně známo – přišel na svět roku 1824 a zemřel o šedesát let později. Antonína Dvořáka, který skonal v roce 1904. A Leoše Janáčka, narozeného roku 1854.

Jen málokterý tvůrce se může pyšnit tím, že je připomínán ve čtyřech, neřku-li pěti místech tří států. Natož pak jde-li o autory či interprety z oblasti klasické hudby. Jedním z mála, komu se dostává pocty na vícero místech po světě, je polský velikán klavíru a kompozice Fryderyk Chopin.

Kde se nalézá největší jízdárna široko daleko? Přesněji řečeno, v celé střední Evropě? A zcela precizně popsáno, na rozlehlém území někdejšího Rakouska-Uherska? Asi by si to po chvíli uvažování uvědomil každý z nás. Přece ve vídeňském Hofburku. Tam, kde probíhá drezůra slavných lipicánů, těch učenlivých bělostných krasavců. Jejich výcviku se říká Španělská jezdecká škola, protože původ lipicánů se traduje právě z této země.

V roce 2005 se uskutečnil první ročník Hudebního festivalu Znojmo. Svou tvář mu během dvou desítek let propůjčila celá řada významných muzikantů – Šporcl, Plachetka, či Kateřina Kněžíková. Na čem staví dramaturgie festivalu, který zraje jako víno?

Semperova opera v Drážďanech byla inspirací pro vznik nové budovy divadla a baletu v Oděse, nejstaršího oděského divadla, v němž na dirigentském stupínku stál například i Petr Iljič Čajkovskij.

Kdo hledá, ten najde, říkává se. A snad je to i pravda. Když ne úplná, tak alespoň částečná. A lze to doložit příkladem. Cyklus Slavná auditoria se totiž věnuje jednou měsíčně hudebním muzeím. Institucím, zaměřeným buď na klasiku obecně, anebo – což bývá obvyklejší – na konkrétní skladatele, pěvce, dirigenty. Jejich hledání nebývá snadné, zato však leckdy překvapivé.

Jak známo, nic na tomto světě neexistuje bez souvislostí a vztahů. Takříkajíc neplave ve vzduchoprázdnu. Vše vzniká i zaniká z příčin, jejichž poznání a pochopení teprve vede k tomu, abychom daný jev či zkoumanou skutečnost pochopili. A plně to platí také o novém koncertním sále komorní velikosti, který byl veřejnosti zpřístupněn na jaře roku 2023 v Olomouci.

Tři místa jsou v naší zemi spjata s pobyty hudebního génia, jakým byl Ludwig van Beethoven. Kromě Prahy, kterou navštívil opakovaně, se skladatel vypravil do Hradce nad Moravicí nedaleko Opavy, kde svému mecenáši způsobil na jeho zámku společenský skandál. A bez pozdvižení se neobešel ani závěrečný z jeho dvou pobytů v lázních Teplice. Zatímco předcházející zůstává naopak navždy spjat s tajemným výlevem Beethovenovy lásky k blíže neurčené ženě.

Žádné z putování za koncertními sály či operními domy ve světě jsme na Classic Praha dosud nezahajovali zmínkou o našich kolegyních či kolezích v zahraničním rozhlase. Všechno na světě je ale někdy poprvé – a tak právě pozdravem do rozhlasových sfér začneme další díl pořadu Slavná auditora na Classic Praha. Vydáme se na cestu do dálky. A že to bude opět dálka pořádná. Vypravíme se totiž až na samý jih afrického kontinentu. Do Kapského města, které od Prahy dělí bezmála patnáct tisíc kilometrů.

S nesnadným životem Bedřicha Smetany jsou u nás tradičně spojována města Litomyšl, Plzeň a Praha. Menší význam měly jeho studijní roky v Jihlavě či v Německém Brodě. Existuje však ještě jedno město, které se do Smetanova osudu zapsalo v dobrém i zlém. Jihočeský Jindřichův Hradec. Stojí za návštěvu kdykoli, v Roce české hudby však tím víc.

Se čtyřmi místy na mapě naší země byl spjat čtyřiasedmdesátiletý život skladatele Leoše Janáčka. Většinu z něj prožil v Brně, kde byl také jeho příbytek ve čtvrti Veveří později proměněn v Památník. Význam měly ovšem i jeho časté pobyty v lázeňském prostředí Luhačovic, kde se zotavoval z bolestí těla i duše a kde navazoval známosti. Z výčtu nelze vynechat ani Ostravu, kde na soukromé klinice vydechl 12. srpna 1928 naposled. Prvních devět let Janáčkova života je ovšem spjato s prostředím podhorských Hukvald, kam se slavný skladatel po celý život vracel. A právě tady, ve vilce po Babí hůrou, najdeme skladatelův památník.

Věřili byste, že u nás najdeme jezero tak rozlehlé, že může při troše nezbytné fantazie připomínat moře? Najdeme je v severočeském městě Most., nově postaveném na zelené louce kus od jezera, které zde nedávno vzniklo zaplavením uhelných dolů. V městě, hledajícím svou tvář, se duchovní vakuum, které tu vzniklo, snaží usilovně přemostit hrstka hudebních organizátorů. Kulturní akce se tu konají například v hradním prostoru Hněvína, který je tak rozlehlý, že se v něm mohou konat pod širým nebem i koncerty.

Traduje se, že v jedné ulici v italském městě Cremona stály tři domy a v nich tři houslařské dílny. Amatiů, Guarneriů a Stradivariů. Jednoho dne se nad vchodem do první z nich objevil nápis tak velký, že byl vidět zdaleka: „Nejlepší housle v Itálii.“ Reklamní slogan Amatiů se ovšem vůbec nelíbil Guarneriům, a tak průčelí nad vstupem do své houslařské dílny vyzdobili nápisem ještě větším: „Nejlepší housle na světě!“ stálo na něm. Stradivariové popřemýšleli a pak vyvěsili nad svoji výrobnu nápis dost titěrný na to, aby každý musel přistoupit blíž. A tudíž byl už jednou nohou uvnitř. Zněl takto: „Nejlepší housle v této ulici“…

Pravidelné toulky za koncertními sály či operními domy zavedou posluchače v dalším dílu pořadu Z archivu osobností do pěti měst, vzdálených od nás přes osm tisíc kilometrů. Jedná se o prostory určené jak k provozování symfonické hudby, tak pro operní zpěv, které bývají v cílovém státě často v těsném sousedství. V rámci tamních kulturních center. Takový je totiž, zdá se, moderní trend země ležící sice v Asii, ale výrazně nakloněné naší, evropské hudební tradici. Ano, další pořad nás zavede do Jižní Koreje.

Další výprava za muzeum hudby, přesněji za muzeem některé z velkých hudebních osobností, se ukázala dobrodružnější, než by se dalo na jejím počátku očekávat. Cílem byla totiž zhmotnělá pocta jednomu z velikánů klasiky dvacátého století, jakým nesporně byl Igor Stravinskij.

Další pořad cyklu Slavná auditoria zavede posluchače do dvouměstí, do něhož vede z Prahy cesta dlouhá tři sta padesát kilometrů. Od metropole nad Vltavou je tedy stejně vzdálené jako Berlín či Vídeň. A přece patří Frýdek-Místek, o kterém bude řeč, bytostně do naší kultury, do našeho národního povědomí. Spjatý totiž se dvěma pojmy, které už dávno překročily hranice dvou krajů, Slezska a Moravy. Krajů, na jejichž pomezí se Frýdek-Místek nachází.

Smetanovské dny v Plzni. Kdy jindy než v roce České hudby se zaměřit v rámci pořadu Slavná auditoria, který se – kromě tématu koncertních sálů a operních domů – pravidelně věnuje i hudebním festivalům? Tím spíš, že si to ten zmíněný zaslouží. Jakkoli je totiž plzeňský projekt nesporně významnou akcí, bývá trochu ve stínu Smetanovy Litomyšle.

6. listopadu 1982 byl v Melbourne veřejnosti slavnostně zpřístupněn Koncertní sál Hamer Hall, který je domovem hned dvou hudebních těles. A právě do druhého nejrozlehlejšího australského města se vypravíme v dalším pořadu Slavná auditoria.