Prostor X

Herečka Elizaveta Maximová žije v Česku od sedmi let, narodila se ale v ruské Kazani. Útok své rodné země na Ukrajinu odsoudila před zraky statisíců diváků v přímém přenosu březnového udílení cen Českých lvů. Otázkou pro ni nebylo, zda se k situaci vyjádřit, ale jak. Slova jsou to jediné, co jí zbylo. I tak je musí volit obezřetně, aby svým blízkým, kteří v Rusku žijí, nepřitížila. „Pro mě bylo důležité, že mě podpořila rodina i za tu – v uvozovkách – cenu, že se do Ruska určitou dobu nevrátím nebo neuvidím prarodiče. Doufám, že je někdy uvidím,“ nelituje svého veřejného prohlášení, které konzultovala právě s babičkou a dědou. Ostrou bolest z tragédie vystřídala po půlroce války tupá, ale pořád bolest, což je z rozhovoru patrné.

Česká kinematografie se posledních 10 let ocitla v zajetí komerčních komedií, které v Janu Budařovi nevzbuzují hrdost, ani divácký zájem, proto v nich odmítá hrát. „Opakuje se, co fungovalo. Pak už to má i stejný design, takže všechny plakáty mají v sobě růžovou a fialovou barvu, zhruba podobný font a jsou víceméně stejné, hrají v nich podobní herci, protože se myslí, že lidi přišli na ty herce v jednom filmu, tak přijdou i na další,“ říká s tím, že vzácnou výjimkou, kdy mu po dlouhé době dávalo herectví zase smysl, bylo natáčení filmu Hovory s TGM. Přípravě na roli Karla Čapka tehdy věnoval týdny a uvědomil si, že výsledek jeho práce nezávisí jen na odvedeném výkonu na place, ale především na prožitku s danou postavou mimo kameru.

Situace na ukrajinské frontě se zásadně nemění, ale informační válka zuří naplno. Ruská propaganda míří na domácí publikum a jeho ujišťování, že je speciální operace pod kontrolou. Faktem zůstává, že ruská armáda o nejlepší jednotky přišla a adekvátní náhrada za ně chybí. „Rusko mobilizuje skrytým způsobem, často se snaží lidi finančně motivovat a mobilizuje segmenty společnosti, které nejsou vojensky moc efektivní,“ upřesňuje Jan Ludvík z Katedry bezpečnostních studií FSV UK s tím, že vulgárně řečeno, „když naberete hloupé a neschopné lidi, kteří nenajdou lepší příležitost, budete mít hloupou a neschopnou armádu.“ Ukrajina zase naráží na to, že musí vysílat signál, že má vítězství nadosah, ale ne tak blízko, aby ho vybojovala bez další pomoci západu.

Adéla Komrzý bývá označována za představitelku nové vlny českého dokumentárního filmu. V ní samotné přitom takové zařazení vyvolává spíš pousmání. K posunu žánru by ráda teprve přispěla. Láká ji proniknout za hranice komfortní zóny a namísto stylizovaných výpovědí zachytit skutečné hlasy lidí. Ostatně oslavnými portréty nejsou ani její oceňované snímky Jednotka intenzivního života a Zkouška umění. Druhý jmenovaný dokonce původně odmítla dělat, prvotním impulsem jeho vzniku totiž bylo 220. výročí Akademie výtvarných umění. „Máte v rukou ohromnou moc a je důležité si toho být vědomi. Byl tam určitě materiál na to vytvořit úplně unylý obrázek o té instituci, anebo úplnou freak show,“ přiznává s tím, že důležité je pro ni netočit dogmaticky.

Nejen k 800 000 společných voličů Pirátů a Starostů, ale ke všem občanům cítí vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš závazek, na kterém kauza Dozimetr nic nemění. Stal se průšvih, který poškodil celou úřadující koalici, a jemu není příjemné, že je v souvislosti s ním dotazován, jestli opustí vládu. Odpověď má jednoznačnou – zůstává. Věrný chce být i myšlenkám humanismu a odkazu Václava Havla. Návrh na ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy považuje za masakr a dlouhodobou argumentaci svého ministerského kolegy Mariana Jurečky, že jde o ochranu tradiční instituce, za konzistentní hloupost. Neshoduje se s ním, ani pokud jde o progresivní zdanění. „Žádný takový návrh jsme na K5 neprobírali,“ říká.

Dříve amatérismus, dnes profesionální komunální politika, tak je podle poslance a kandidáta na pražského primátora Patrika Nachera interpretována kolabující doprava v metropoli. Kde si současné vedení Prahy usmyslí, vznikají bez ohledu na skutečné potřeby a bezpečnost účastníků silničního provozu nové cyklopruhy. Ideologický aktivismus je vizitkou vládnoucí koalice, která proti sobě staví jednotlivé skupiny obyvatel. „Z řidičů dělá nepřátele města, omezuje parkovací místa, počty pruhů, uměle vytváří špunty a vznikají zácpy nikoliv pouze tím, že je větší množství aut, ale že ze dvou pruhů je jeden, nebo že je rozšířená tramvajová zastávka. Výsledkem toho je kolona a odpovědí na to: ‚Když nechcete stát v koloně, jeďte MHD, nebo na kole‘,“ odmítá takovou revoluci.

Největší lesní požár v historii Česka, který zachvátil národní park České Švýcarsko, je důsledkem klimatických změn, s nimiž vláda bojuje a dělá maximum možného. Ze svých cílů chránit životní prostředí neslevuje, musí ale současně reagovat na dopady energetické krize způsobené ruskou invazí. Nadto je součástí jejího krizového managementu i propad tuzemské ekonomiky. S původním programovým prohlášením tak nekoresponduje nejen ohlášený konec těžby uhlí, ale ani závazek nezvyšování daňové zátěže. O tom, komu daňově přitíží, chce mít koalice jasno v září. Podle vicepremiéra Mariana Jurečky by solidární měly být jak podnikatelské subjekty, tak fyzické osoby. Na své si nepřijdou ani odbory.

Promlouvat k divákům z obrazovky je pro řadu moderátorek a moderátorů snem, který když se splní, stává se drogou. V už tak konkurenčním mediálním prostředí je proto televizní éter mimořádně prestižní záležitostí. Linda Bartošová nejenže dokázala uspět v tom veřejnoprávním, do kterého přišla coby studentka žurnalistiky a také držitelka korunky České Miss World, kvůli čemuž si vyslechla bezpočet zraňujících poznámek, ale v jednu chvíli se věnovala až pěti zpravodajským disciplínám, moderováním Událostí počínaje a živými reportérskými vstupy konče. „Je to velká zátěž nejenom na organismus, ale i na hlavu, protože se nemůžete nikdy jednomu formátu věnovat stoprocentně, a to už nechci do budoucna v ničem,“ přiznává novinářka, která od ledna čerpá kreativní volno. Rozhovor byl natočen ještě před tím, než Bartošová oznámila, že se teď do České televize vracet nebude.

Představa, že se dá historické centrum Prahy, které vzniklo dávno před vynálezem aut, uzpůsobit tak, aby bylo příznivé pro řidiče motorových vozidel i chodce a cyklisty, je utopistická. Zvýhodnit lze jedny, nebo druhé, myslí si architekt a kritik veřejného prostoru Adam Gebrian. „Dávám přednost těm, kteří se pohybují po městě takovým způsobem, že jiné lidi co nejméně omezují, a to je podle mě na prvním místě člověk, který chodí pěšky,“ říká s tím, že privilegovaným účastníkům dopravy by měly být z cesty odstraněny překážky v podobě nadchodů a podchodů, protože nahoru a dolů můžou jezdit ti, kdo sedí v autě. Náš přístup k osobní dopravě je místo toho benevolentní, a ještě se do něj promítá vzájemná nesnášenlivost.

Štve mě, že se ke kinematografii začalo přistupovat jako k výrobě aut, říká Jan Hřebejk, který se před 20 lety stal režisérem prvního českého snímku, jehož propagace stála víc než natáčení. Někdejší paradox je dnešním normálem. V praxi to znamená, že pokud chce tvůrce natočit film, uvést ho ve všech kinech a zajistit mu odpovídající divácký zájem, peníze shání roky. „Nechci 5 let někde sedět a čekat, až se podaří domluvit s firmou barter na billboardy kolem dálnice,“ vysvětluje držitel tří Českých lvů svůj příklon k minisériím. I ty jsou ale nezřídka dílem jeho sebezapření. „Spousta lidí se nakýblovala do korporátních organizací a kafrají do filmové tvorby způsobem, který je otravný,“ říká.

Ovládnutí celé levobřežní Ukrajiny je cíl, ke kterému nyní Rusko směřuje, a zda ho dosáhne, rozhodne podzim. Aspoň podle odborníka na mezinárodní vztahy Vlastislava Břízy ml. „Nicméně propásli to zásadní, a to je moment překvapení. A dneska se ukrajinská armáda řadí k nejbojeschopnějším, ukrajinské dělostřelectvo, co se efektivity, nikoliv mohutnosti týče, patří mezi tři nejlepší na světě,“ říká s tím, že šance ruských jednotek uspět jsou malé. Minimální je i pravděpodobnost, že se Ukrajincům podaří znovu dobýt všechna území, o která přišli. Z hlediska stability to není ani žádoucí. Pokud by totiž chtěli získat zpět Krym, který Rusko vnímá jako součást své integrity, konflikt by opět eskalovat. Toho si je západ vědom, proto se jistí.

Růst mezd převyšoval v posledních 10 let nejen míru inflace, ale možnosti celé ekonomiky. Teď přichází horší časy a s nimi očekávání náhrad klesající životní úrovně. „Když budete všem automaticky zvyšovat, jak v době, kdy se daří, tak kdy se nedaří, to je potom skutečně cesta do Zimbabwe a budeme mít nul na bankovkách tolik, že se tam ani nevejdou,“ upozorňuje ekonom Petr Bartoň s tím, že inflace už klesá a je nezapouzdřená, což nám dává naději. Naději, kterou můžou pohřbít avizované podzimní stávky. „Z inflace nákladové, za kterou může více svět, se přesuneme do inflace poptávkové, kterou si více způsobujeme sami a se kterou se mnohem hůře bojuje právě proto, že se stane normou, že každému musí být vykompenzována,“ varuje před krátkozrakým řešením.

Že chce být herečkou, věděla Martha Issová od čtyř let. V patnácti si vydupala, že půjde na konzervatoř, mámě – taky herečce – Lence Termerové navzdory. Ta byla přesvědčená, že odstřihnout se v tak útlém věku od všeobecného vzdělání není dobrý nápad. Záhy se ukázalo, že nebyl. Ještě předtím ale dostala Martha svou první roli, která se pro ni stala traumatickým zážitkem. Permanentní konfrontaci s tím, že je „dcerou Lenky“ nebo „sestřenicí Kláry“, bytostně nesnášela. Navíc si musela připustit, že ve škole není šťastná. S přiznáním ale přišlo i smíření. „Od té doby jsme začaly s mámou spolupracovat. Navíc jsem potom měla štěstí, že mě z konzervatoře vyhodili,“ říká dvojnásobná držitelka Českého lva s tím, že za to, kým dnes je, vděčí právě své mámě.

Na stereotypech hodný, zlý a ošklivý, jejichž prizmatem lze vnímat trojici českých prezidentů, něco je, připouští politolog Lubomír Kopeček, který atributy použil v nadtitulu paralelních životopisů o Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, doplnil je ale otazníkem. Vláda těchto státníků, ani jejich osobní příběhy totiž nejsou zdaleka tak jednoznačné. Nemalý vliv na ně přitom měly ženy. Disfunkční rodinné zázemí se podepsalo na samotářské povaze současné hlavy státu i způsobu, jakým komunikuje se svým okolím. Ambicióznost matky zase podnítila ctižádost Václava Klause zapsat se do dějin a Václav Havel se sňatkem s herečkou Dagmar Veškrnovou zpronevěřil svým morálním maximám.

Na začátku byl nevinný nápad napodobit na filmovém festivalu scény z oceňovaných snímků. Ta z dramatu Drive, v níž hlavní hrdina ve výtahu dlouze políbí svou sousedku, přitom po svém zveřejnění zahrála na city diváků stejně jako její originál. „Jen“ v českém pojetí přišla místo vlny rozechvění tsunami pohoršení. Těmi, kdo se před kamerou políbili, byli totiž hudebníci Jordan Haj a Jakub Strach. „Do 24 hodin z toho byl spíš zbytečný poprask a pro mě hrozně nepříjemný zážitek než to, s čím jsem do toho šel,“ přizvává druhý jmenovaný, vystupující pod umělecký jménem NobodyListen s tím, že jeho motivací nebylo vyvolat senzaci, ale vyslat rappové komunitě, které je součástí a která je plná machistických stereotypů, jasný vzkaz, že milovat se můžou i dva muži.

V sedmnácti si písničkářka Amelie Siba sama nahrála a vydala debut, který ocenili hudební kritici i Akademie populární hudby. Rok poté vyšla ven s druhým albem a na letošních Cenách Anděl úspěch zopakovala a stala se nejlepší interpretkou v kategorii Alternativa a elektronika. Pro svůj melancholický projev a dívčí křehkost je ale také snadným terčem nevhodného chování. „Jakmile vystoupím ze své komfortní bubliny, setkávám se s nepříjemnými situacemi. Třeba když po mně někdo něco chce, automaticky mi tyká nebo je pasivně agresivní,“ přiznává zpěvačka s tím, že elementární slušnost nechybí často jen lidem pod stagí, ale i v jejím zákulisí. Koncertování si tím snaží nezhnusit, zároveň ale přiznává, že bezpečně se v takovém prostředí necítí.

„Všichni, kdo jsme Jana znali, řešíme pořád dokola: Co jsme mohli udělat jinak, aby se to nestalo,“ přiznává investigativní novinářka Pavla Holcová čtyři roky po vraždě svého kolegy Jána Kuciaka. Sama se opakovaně dostala pod palbu výhružek, v Peru se dokonce ocitla tváří v tvář narkobaronovi, když se propašovala až k jeho cele a on si ji otevřel zevnitř. Pro oba investigativce proto byly výhrůžky kontroverzního podnikatele Mariana Kočnera spíš zdrojem pobavení než reálné hrozby. Před nimi se rýsovala vidina sólokapra, společně pracovali na textu o propojení nejmocnější italské mafie 'Ndrangheta s tehdejším předsedou vlády Robertem Ficem. Dřív, než ho stihli dokončit, otřásla Slovenskem zpráva o chladnokrevné vraždě mladého novináře a jeho snoubenky.

Velké filmové příležitosti začal Martin Finger dostávat až po třicítce, do té doby ho znali především divadelní diváci. Nijak tím netrpěl, v divadle trávil 92 % života a některé nabídky zahrát si před kamerou dokonce odmítal. Dnes se diví, jak dokázal permanentní nápor na psychiku i mozek přežít. Přežil a zpětně těch divokých a krásných 10 let hodnotí jako absolutní vrchol svého profesního i životního růstu, ze kterého čerpá dodnes. Způsob, jakým hraje, ovlivnil i jeho životní příběh. „Vždycky jsem nebyl takový, ještě na gymplu jsem byl bavič třídy. S Ondřejem Sokolem jsme strávili celé to období jako jeden velký vtip, samá legrace ze všeho, z nás, ze všech lidí, myslím, že jsme tím museli být až nesnesitelní,“ vzpomíná na bezstarostnou jízdu, kterou ukončila sebevražda jeho mámy. „Tam se moje duše proměnila,“ říká v otevřeném rozhovoru.

Jedno z nejtěžších životních období prožíval před rokem lezec Adam Ondra. Rozhodnutí olympijského výboru sloučit tři disciplíny v jednu, udělalo z několikanásobného mistra světa i Evropy znovu nováčka. Přestože náročným tréninkem lezení na rychlost strávil spoustu času, kýžený výsledek se nedostavil a na olympiádě v Tokiu skončil šestý, což pro něj bylo zklamání. I když by zpětně přípravu koncipoval jinak, vynaložené energie nelituje. Nikdy nelitoval. „Od svých šesti let, kdy lezu čtyřikrát, pětkrát týdně, jsem to asi v žádném momentě svého života nevnímal jako oběť,“ prozradil před odletem na Světový pohár v Chamonix, kde po roční pauze dokázal, že titul nejlepšího světového lezce na obtížnost mu patří právem.

„Kdybych nedělal hudbu, tak jsem ten, co se snaží zapadnout a nevyčnívat z davu, nebýt středem pozornosti,“ přiznává Sergei Barracuda, který ale patří k nejposlouchanějším českým rapperům a s hudebním žánrem sladil i svou excentrickou image. Nepřehlédnutelný byl proto nejen v koncentraci známých osobností na karlovarském festivalu, kde měl premiéru nový film BANGER., v němž si zahrál sám sebe. Občas se mu stane, že jde v županu pro rohlíky do Tesca a z nákupu je podpisová akce. Ve stejném ostravském hypermarketu si v patnácti pořídil za tři stovky i svůj prvním mikrofon. O tři roky později se rozhodl, že nebude Erikem Petrem, ale bude používat umělecké jméno, které zní jako značka parfému, nebo kolekce oblečení. To kdyby se rozhodl expandovat. Nebo vyšlechtit vlastní odrůdu marihuany, což je jediná droga, které zůstal věrný.

„Komik nikdy nerozhoduje o tom, co bude vtipné a co nebude, o tom vždycky rozhoduje divák,“ říká Arnošt Frauenberg, kterého posledních osm let živí stand-up. Největším adrenalinem jsou pro něj přitom chvíle, kdy publiku představuje nový výstup. Patří totiž k těm bavičům, jejichž humor lidi rozděluje. Žádné téma pro něj není tabu. Češi se ale chtějí především bavit, zatímco pro anglosaské země, kde má žánr tradici, je typická sociální kritika, která nebývá tak třeskutě vtipná. „To je přesně to, co mě osobně láká a co mě baví. Chceš něco říct, chceš, aby si divák i něco odnesl kromě toho, že se zasměje,“ popisuje záměr, s nímž dva roky připravoval svou sedmdesátiminutovou show Utrženej ze řetězu.

„Puberta mého stáří je za mnou, nastávají stará kolena,“ říká herec Bolek Polívka s tím, že Cena prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, která je udělována výrazným osobnostem české kinematografie a která letos náleží právě jemu, je pro něj úsměvné zhodnocení jeho života. Života plného práce, filmů, úsměvů, přátelství i propadů, jehož větší část má za sebou. „Je čas si to připustit. Ne, že bych stál nad hrobem a váhal, jestli skočím, to ne, ale věk je tady a taky přibývá těch, kteří už nežijí,“ bilancuje a přiznává, že s přibývajícími lety přehodnotil i svůj vztah k alkoholu. Stal se pro něj vzdělaným citlivým kamarádem z mladí a svá setkání s ním si hlídá. „Jsem pijící abstinent spíše než abstinující alkoholik,“ charakterizuje se.

Filmy pro mladé, které jsou autentickou generační výpovědí o jejich světě, nikoli domnělou představou o něm, aby v české kinematografii pohledal. Jednou z těch věrohodných výjimek je BANGER. Když se proto Adamu Mišíkovi naskytla příležitost být jeho součástí, neváhal. „Od prvního natáčecího dne bylo cítit, že máme něco, co je fakt speciální,“ prozrazuje herec a zpěvák o novém snímku režiséra Adama Sedláka, který je zběsilou adrenalinovou jízdou noční Prahou, plnou rapu a drog a ve kterém si zahrál hlavní roli Alexe. Při jejím ztvárnění vycházel ze svých zkušeností, přiznává přitom, že není žádným svatouškem, a příběhů kamarádů, „kteří už dneska nejsou na svobodě. Vybrali si tenhle život a nemuseli, mohli dělat normální práci, ale chtěli žít život na hraně, žili ho a přišly konsekvence.“

Společnost se musí naučit žít v cirkulárním systému, protože ten lineárně ekonomický je nadále neudržitelný, myslí si Tomáš Klus. Písničkář a herec zároveň připouští, že ekologický a šetrný přístup k planetě je drahý, navíc vyžaduje po jednotlivcích omezení jejich komfortu a po politicích nepopulární rozhodnutí, která jim na popularitě nepřidávají, a tak se do nich nehrnou. „Je potřeba recyklus, vzít dieselové motory a vymyslet, co s nimi, to je cesta. Zakazovat dieseláky a přikazovat elektromobily je extrém, který vždycky vybudí extrém, a budou tady lidi, kteří budou apriori proti tomu,“ říká s tím, že krátkozraká řešení v podobě instantních pilulek štěstí, na které si společnost zvykla, nefungují, jsou jen prchavým příslibem zapomnění.

„Kombinace inflace, Putinovy agrese a zoufalého dědictví Andreje Babiše nás postavila před těžkou situaci,“ zdůvodňuje ministr kultury Martin Baxa, proč nemůže pomoct pandemií zdecimovanému kulturnímu sektoru nabrat druhý dech. Dost možná ho ještě nutnými škrty přidusí. Po minulé vládě mu navíc zbyla dvě těžká témata, a to financování ČT a filmové pobídky. Obojí předchozí administrativa zanedbala a včas legislativně nereagovala. Výsledkem je audiovize v krizi a její rychlé řešení v nedohlednu. Že by díru v rozpočtu veřejnoprávní televize mohlo zalepit zvýšení koncesionářských poplatků, Baxa odmítá. Diskutovat je podle něj potřeba o navýšení reklamy nebo rozsahu veřejné služby. Strádajícím filmovým tvůrcům by mělo jít naproti zastropování filmových pobídek a jejich rozdělení na české a zahraniční.

„Filmů je moc, ale málo kvalitních,“ říká Šimon Holý, jehož jméno je skloňováno v souvislosti s nastupující generací mladých filmařů. Kina zaplavují romantické komedie nevalné kvality, které mají jediný cíl, a to prodat reklamu, zaplatit štáb a pak se objevit v nedělním primetimu některé z komerčních televizí, nebo historické snímky oslavující obecně akceptované postavy s nulovou ambicí reflektovat jejich roli v současném kontextu. Kromě nadprodukce trápí českou kinematografii tematická jednotvárnost a stereotypizace postav. „Ve chvíli, kdy tady kultivujeme tradici hraného filmu, která nenese úplně vysokých uměleckých kvalit, anebo nabízí furt jedno stejné téma, tak si sami sobě kopeme hrob a je třeba s tím něco dělat,“ myslí si režisér a skladatel.

Místo euforie zažíval Petr Jákl týden potom, co padla první klapka, pochybnosti, jestli svůj vysněný velkofilm dokončí. Měsíc a půl před začátkem natáčení nevěděl, kdo si zahraje titulní roli Jana Žižky v jeho stejnojmenném historickém akčním dramatu, ale měl utraceno 40 milionů. Na place mu chyběly věci, které potřeboval, ráno vstával s tím, že přepisoval scény na daný den a zároveň si dělal režisérskou přípravu a o poledních pauzách řešil s agenty herců jejich smlouvy. „Neměl jsem ani minutu volna za ty tři měsíce. Vydržím hodně a opravdu jsem za život zažil hodně extrémních situací, ale tohle bylo za hranou všeho a už z toho nešlo vyskočit,“ popisuje režisér a producent okolnosti vzniku svého třetího celovečerního filmu.

Rapper, umělec, spisovatel nebo publicista, tak je možné definovat Vladimíra Brože alias Vladimíra 518. On sám ztratil touhu se tímto způsobem „vymezovat a zabetonovat se v nějaké společenské pozici, která je čitelná.“ Šíři svých pracovních aktivit vnímá jako formu sebevzdělávání a možnost podívat se na věci z nového pohledu, což ho žene vpřed. A před lety taky dohnalo. „Těch věcí se začalo mlít tolik, že to tělo prostě nemohlo vydržet. Ale myslím si, že to je vlastně hrozně očistný moment, že člověk si musí srovnat priority a nadechnout se k nějaké další dekádě, kdy to třeba bude dělat jinak, což prožívám teď,“ přiznává. Otevřeně mluví ve speciální sérii rozhovorů z karlovarského festivalu také o hádkách v PSH, nebo svém zoufalství.

Minulá vláda svými chaotickými opatřeními společnost záměrně destabilizovala, ta současná se sice snaží pomáhat, ale nedělá to dostatečně a rychle, myslí si ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, která chce být příští českou prezidentkou. Rovnice, kterou kabinet Petra Fialy předkládá, nemá podle ní žádné řešení. Podporu je potřeba poskytnout ve větším rozsahu, ale menšímu počtu lidí. Pro žádná plošná opatření není v tuto chvíli prostor. Nahlas je potřeba říct také to, že ani případný konec války by neznamenal výrazně nižší ceny plynu a elektrické energie, než jaké jsou teď. „Vláda by měla nutit lidi, aby začali šetřit s elektrickou energií,“ má jasno Nerudová s tím, že účinným prostředkem, jak toho dosáhnout, by mohly být plánované úsporné tarify.

„Koaliční partneři dobře vědí, jaká se tady hraje hra,“ je přesvědčený ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, kterého lídr opozice Andrej Babiš označil v souvislosti s korupcí na pražském magistrátu za „hlavu hydry“, jež zneužívá své pravomoci, aby kryla mafiánské praktiky spolustraníků. Takové nařčení z úst trestně stíhaného expremiéra, který sám čelil střetu zájmů, považuje Rakušan za paradoxní. Ve skutečnosti podle něj slouží celá kauza jako dobrá záminka k jeho odstranění z čela resortu. Motivace těch, kteří o jeho politickou diskreditaci usilují, je přitom jednoznačná. „Mají strach z toho, že v téhle chvíli, ani na žádné budoucí kauzy, ať se budou týkat kohokoliv, žádné politické tlaky fungovat nebudou,“ má jasno.

Být influencerem nebo influencerkou je dnes pro řadu dětí vysněným povoláním. Tereza Hodanová se jí stala v roce 2013 a pro spolužáky byla terčem posměchu. Že by se z natáčení videí v dětském pokojíčku mohl stát lukrativní byznys, bylo stejně vzdálené jako povědomí o významu samotného slova. Až do chvíle, než se o dva roky později uskutečnil první český Utubering. Tehdy patnáctiletá youtuberka pochopila, že se coby Teri Blitzen stala pro generaci svých vrstevníků fenoménem. V době největší slávy měla její videa miliony zhlédnutí a o spolupráci s ní usilovaly největší tuzemské i globální značky. Ona se přitom v důsledku enormního tlaku propadala do depresivních stavů, přemýšlela o sebevraždě a únik hledala v drogách a alkoholu.

Jsme podezíraví, upínáme se na jednotlivosti, místo abychom nahlíželi problémy komplexně, a ani 33 let po revoluci nejsme vyrovnaní s minulostí, myslí si Petr Pavel. Výsledkem je, že rezignaci ministra školství považujeme za poloviční přiznání viny. Přitom v zemích, kde si politici zakládají na své reputaci, je standardem řešit jakékoli podezření odchodem z funkce, byť dočasným. Když se to hodí, taháme ze skříně kostlivce, kterým je pro generála v záloze členství v KSČ, aniž bychom zohledňovali, že ho opakovaně označil za chybu, odčinil mnohaletou službou vlasti a je zřejmě nejprověřovanějším člověkem v zemi. A v manželství pro všechny iracionálně slovíčkaříme, jak svazek stejnopohlavního páru nazvat, přitom bychom se měli zabývat zajištěním rovných práv všem.

Své alter ego – kontroverzního rapera Řezníka považuje Martin Pohl za marketingově nejzajímavější verzi sebe sama. Kromě něj je také inženýrem ekonomie, herním vývojářem, kreslířem, režisérem a scenáristou. Právě film je tím, co ho dlouho lákalo, dokonce se hlásil na FAMU. U ústního pohovoru se ale netajil tím, že všechny české filmy stojí za „hovno“. Až pak mu došlo, že v přijímací komisi sedí jejich tvůrci. Navzdory absenci vzdělání v oboru vydělal jeho první celovečerní snímek Párty Hárd, jehož vznik si sám zafinancoval, milion korun a jeho volné pokračování Párty Hárder s podtitulem Summer Massacre teď vstupuje do kin pod hlavičkou jedné z největších českých distribučních společností.

Být ve vedení metropole znamená spravovat rozpočet srovnatelný s velkým ministerstvem, a tudíž mít možnost rozhodovat o řadě lukrativních zakázek a jejich dodavatelích, což s sebou přináší i spoustu pokušení. O tom, jak velká, neměla pražská radní Hana Kordová Marvanová, ani ponětí, když od roku 2018 volala po naplňování volebního hesla „profesionální a transparentní hospodaření města‘. Podporu koaličního kolegy Petra Hlubučka, se kterým do zastupitelstva hlavního města vstupovala z jedné kandidátky, přitom nenacházela. Odpovědí jí byla šikana. Policejní akce Dozimetr odhalila proč. Dnes už bývalý náměstek primátora, čelí obvinění, že inicioval vznik korupční skupiny a bral úplatky.

Zatímco její vrstevníci si užívají mladické nerozvážnosti a plánují prázdninová dobrodružství, Kristína Nemčková dře 16 hodin denně 5 dní v týdnu v kuchyni londýnské restaurace oceněné dvěma michelinskými hvězdami a o delší dovolené si může nechat zdát v jednom ze dvou volných dní, které jí zbývají. Ten totiž prospí, protože tělo potřebuje nabrat energii. Zbylé hodiny žehlí rondony, plní závazky vyplývající z jejích spoluprací nebo se věnuje e-shopu. Kontakt s rodinou i přáteli musela omezit, ale nestěžuje si. „Věděla jsem, že první práci chci mít opravdu těžkou, že si chci nastavit opravdovou výzvu a možná začít od toho úplně nejtěžšího,“ říká. Povedlo se. Prví měsíce chodila domů s brekem.

Nekritické vzývání Volodymyra Zelenského je projevem západního paradigmatu, že národy reprezentují jejich vůdci. Historii Ukrajiny je ale třeba psát zdola, její vládci byli vždy spíš ve vleku národa, neřkuli nadbyteční. „V tomhle smyslu si západ opticky usnadňuje situaci. Zelenskyj mu nabízí nějakou přehlednou tvář a my si myslíme, že bez něj by si Ukrajinci ani neškrtli, ale je to dost možná naopak,“ říká David Svoboda a uvědomuje si, že svými slovy pobouří část veřejnosti. A nejen ji. Ukrajinista a historik je přesvědčen, že zjednodušený pohled na napadenou zemi přináší i média. Obtěžují s tím, jak ukrajinský prezident vyrůstal nebo co snídal, místo aby nabídla hlubší a nepovrchní analýzy.

Rekordní návštěvnost očekává po dvouleté odmlce organizátor největšího pražského hudebního festivalu David Gaydečka. I tak bude 5. ročník Metronome Prague, který na holešovické výstaviště přiláká tisíce lidí nejen z metropole, ale celé republiky a 15 % cizinců, ztrátový. „Letošní ročník jsme začali připravovat v roce 2019, takže na něm pracujeme tři roky a bude tím úplně unikátní, protože tolik práce jsme na jednom ročníku festivalu nestrávili. Ale část té práce je, že ho neustále zachraňujeme: nejdřív jsme zachraňovali přesuny, pak abychom měli správný termín a trefili se nám do něj interpreti, teď zachraňujeme, že z branže odešli sponzoři,“ přiznává Gaydečka s tím, že si musel vzít půjčku.

Ambici bavit malé diváky Michal Nesvadba v dospívání rozhodně neměl, chtěl být velkým hercem, akčním hrdinou. Nakonec se dílem náhody stal idolem několika generací dětí, které před pár dny zasáhla zpráva, že herec končí v pořadu Kouzelná školka. Vlnu zjitřených emocí vystřídala záplava proseb, ať své rozhodnutí ještě přehodnotí. „Když odejdete ze světa, obvykle to bývá tak, že se najednou všichni vzpřímí a řeknou: ‚To byl malíř, ten byl výborný!‘ A cena obrazů jde nahoru. A já jsem se dočkal poděkování ještě za mého života,“ popisuje uznání, které přišlo po 23 letech strávených na obrazovce. Než zní zmizí úplně, rozloučí se největší show své kariéry. „To bude taková moje konečná,“ plánuje.

Coby její volič Miroslav Kalousek současné vládě fandí, to ale neznamená, že bude nekriticky přehlížet, jak žene Českou republiku do dluhové pasti. Od ledna vedl s jejími členy neformální diskuze a upozorňoval, že bude potřeba hospodařit udržitelně, což s sebou přinese nepopulární řešení. Jeho varování zůstala bez odezvy. V reakci na zveřejnění návrhu státního rozpočtu na rok 2023 a střednědobého výhledu na další dva roky, který prakticky nepočítá se snižováním deficitu, proto říká už otevřeně: „Kdyby tady byla politická odvaha, tak někdo řekne: ‚Tohle nemůžeme ufinancovat, pojďme s tím něco dělat!“ Místo odpovědného jednání jsme ale svědky „soutěže s populisty v populismu“ a ohrožování budoucnosti i perspektivy našich dětí.

„Jsem kandidát, který hájí zájmy zaměstnanců, a myslím si, že to je zcela fér,“ říká Josef Středula, který fakt, že ze své pozice předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů vyjednává o platech nebo pracovních podmínkách a zároveň se chce stát příštím prezidentem, jako střet zájmu nevnímá. Každý adept vykonává předtím, než vstoupí do boje o Hrad nějaké povolání, kdyby měli mít všichni stejnou startovní čáru, museli by se potkat na úřadu práce. Zájmy občanů by bránil i v čele státu, protože Česká republika si dost neváží vlastních lidí. Ostatně jiný než aktivní přístup od něj očekávat nelze, v tomto ohledu by byl angažovanější než Miloš Zeman a věří, že s vládou by našel společnou řeč.

Přesvědčení, že budoucnost se mění okamžikem, nezastával bezpečnostní poradce Lumír Němec vždy. Vrátil se s ním z války. „Bavil jsem se s britským vojákem, mladým klukem, a ten říkal, že je to jeho poslední mise u pěchoty, že se vrací za tři týdny domů a chce jít dělat pilota Apache (bitevní vrtulník pozn. red.). A druhý den se útočilo na Rahim Kalay, což bylo městečko v provincii, kde jsme byli. On to schytal od snipera,“ popisuje bývalý velitel operační skupiny SOG v Afghánistánu a účastník misí v Kosovu i Bagdádu zážitek, který ho přiměl přehodnotit přístup k životu i smrti, jež vnímá jako jeho nedílnou součást. Ať už měl ale na sobě policejní, nebo vojenskou uniformu, nikdy si ji nepřipouštěl.

Výrok, že umělec musí být neustále v pohybu, zasáhl před lety Annu Fialovou natolik, že si jméno jeho autora nechala vytetovat. Teď jí kérka na ruce bledne. Ne snad, že by chtěla ustrnout a zvykat si na rutinu a peníze. Dokud zodpovídá jen sama za sebe, chce hrát role, které ji baví. Problematickým se pro ni stal původce tvrzení, umělec ukrajinského původu Sergej Polunin. Ten v minulosti kvitoval nejen přítomnost ruských vojsk ve své rodné zemi, ale neskrýval ani obdiv k Vladimiru Putinovi, jehož portrét si nechal vytetovat na hrudník. Právě proruské sympatie utvrdily herečku v tom, aby si nechala památku na mladickou nerozvážnost z kůže odstranit. Vývojem prošel i její vztah k médiím a vlastnímu přijímání.

Coby sebevražedný optimista, jak sám sebe charakterizuje, věří expremiér Mirek Topolánek, že věci mohou jít správným směrem, když se o to všichni přičiníme. Současně si ale uvědomuje, že 70 % společnosti to vidí jinak, a připouští, že částečně oprávněně. „Řešíme problémy, o kterých jsme doufali, že už nepotkáme. Spousta lidí je dneska znejistělých a naštvaných. Měli by být naštvaní především na sebe, ale to už tak je, že lidé vždycky hledají viníka někde jinde,“ říká s tím, že myslet si, že stát je tu od toho, aby občanům zajistil bohatství a štěstí, je mýlka. Pomoc patří sociálně, nebo zdravotně znevýhodněným, ostatní by se měli podívat do zrcadla a položit si otázku, jestli udělali dost.

„Je na mně série nějakých iritujících prvků,“ připouští zpěvačka a novinářka Emma Smetana s tím, že registruje, co se o ní píše, protože si svoje jméno pravidelně googluje, ale neřeší to. Stejně tak se odmítá zavírat doma, aby dokázala, že „dostatečně maminkuje“. Mateřství je pro ni prioritou, ale netají, že má chůvu, díky které je míň unavená a schopná se dcerám věnovat naplno. „Vyplatí se mít mě míň, ale v té milejší poloze, kdy se jich nechci zbavovat,“ má jasnou představu o výchově. Tu měli i její rodiče. Maminka ji neustále chválila, tatínek zastával názor, že pokud není člověk v tom, co dělá, geniální, neměl by se tomu věnovat. Spolupracoval s Iggy Popem nebo Stingem a z představy, že jeho jediné dítě chce být jako Spice Girls, se hroutil. Dnes by byl v šoku.

Kdo otrávil Bečvu nebude nikdy prokázáno, myslí si přírodovědec Jakub Hruška, který poukazuje na fakt, že při vyšetřování havárií takového rozsahu byl v minulosti viník vždy nalezen. V tomhle případě ale zřejmě sehrála roli autocenzura, protože všichni vědí, že podezřelá chemička Deza patří do holdingu Agrofert, a ničemu nepomohl ani tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec, který, ač vzděláním hydrogeolog, jednal zmateně. Přitom stačilo jediné: vyzvat Českou inspekci životního prostředí, ať okamžitě odebere vzorky. Zklamaný je Hruška i z přístupu nové šéfky rezortu Anny Hubáčkové. Ta sice avizuje novelu vodního zákona, ale ve znění, které objasnění podobných katastrof nijak nepomůže.

„Dějí se věci, které jsou jako přešaltované,“ hodnotí umělec Jiří David rozpolcení společnosti, která často naslouchá líným a s průměrem splývajícím jedincům na úkor těch kreativních. „Jsem velmi skeptický k tomu, že se něco může změnit. Současný ministr nedokáže odstranit amatérku z Národní galerie, protože by mu řekli: ‚Seš xenofob, protože odstraňuješ cizince! Seš machista, protože odstraňuješ ženu!‘ Nikdo nikdy si nedovolí odstranit neschopného člověka, protože je neschopný. Byl by napadený za všechny tyhlety věci,“ říká umělec, který sám čelil absurdnímu nařčení z opovrhování cizinci. Přitom mu po mamince koluje v žilách slovinská krev a v zahraničí vystavuje častěji než v Česku.

Zájem o český film ve světě roste, říká Karel Och, který je součástí Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary už jednadvacet let, z toho posledních jedenáct vykonává funkci uměleckého ředitele, a tak má s čím srovnávat. „Trošku jsme před deseti, patnácti lety trpěl tím, když jsem viděl českého tvůrce se poflakovat po Varech v mírné kocovině, a když jsem se ho zeptal, jeho nebo jí, jestli něco viděl, tak bylo trapné ticho. To se změnilo,“ kvituje s povděkem, že prioritou současných mladých filmařů není návštěva barů, ale kinosálů, ve kterých sledují tvorbu svých kolegů. Právě přehled o ní tříbí jejich filmový jazyk, podněcuje odvahu a zvyšuje šance na mezinárodní úspěch. Letošní 56. ročník premiérově představí hned sedm tuzemských celovečerních novinek.

V souvislosti s energetickou krizí a snižováním závislosti na ruském plynu je třeba přehodnotit energetickou koncepci, nikoli cíle, které se Česká republika zavázala plnit. Navzdory nepředvídatelné situaci se kabinet Petra Fialy nechystá odložit ani dlouhodobý plán skoncovat do roku 2033 s těžbou uhlí. „Byla doba, kdy jsem dokonce slyšela, že Green Deal je mrtev. Ze strany vlády to ale nikdy nebyla pravda, nikdy jsme tímto směrem neuvažovali,“ vylučuje ministryně životního prostředí Anna Hubáčková zásadní změny v energetické transformaci, kterou koalice proklamovala v lednovém programovém prohlášení. Předmětem diskuze podle ní není ani prodloužení provozu, nebo dokonce otevírání nových dolů.

„Kdybyste měli problém s výběrem povolání, představte si, jaké by bylo vaše místo v pravěké tlupě,“ ponouká Matyáš Chochola, který sám sebe vidí jako šamana. Člověka, který podněcuje fantazii a zvědavost, aniž by lidem říkal, co si mají myslet. A taková by měla být i role současného umění. Nedílnou součástí jeho uměleckého projevu je provokace a mystifikace, kvůli kterým často balancuje na hranici nepochopení a nezřídka se ocitá za jeho hranou. Na snahu zavděčit se všem a nebýt „za debila“ už rezignoval. V tom, co dělá a říká, chce být upřímný. Proto se netají tím, že ženy jsou podle něj povrchní, světovou scénu ovládá cancel culture a tvorbě Davida Černého přísluší nálepka pubertální.

Měli bychom se zbavit falešného srovnávání se s druhými, myslí si premiér Petr Fiala a upozorňuje, že v konečném důsledku závistí netrpí jen jedinci, které sžírá, ale celá společnost. To, jaké vyznává hodnoty, je totiž určující pro zvládání těžkých situací spojených s ekonomickou nejistotou. Obavy z ní předseda vlády nezlehčuje, musí nicméně hledat rovnováhu, aby současně pomáhal lidem a brzdil inflaci. „Moje povinnost není dělat věci, které jsou v každé chvíli populární, moje povinnost je dělat správné věci pro Českou republiku. A je jasné, že tomu všichni nemusí v první chvíli rozumět, ale dlouhodobě se to určitě vyplatí,“ říká Fiala a přiznává, že cítí velkou zodpovědnost a dělá, co může.