Prostor X

Nikdy jsme nic podobného nezažil, říká po pětatřiceti letech na hudební scéně Michal Dvořák. Mluví přitom o přípravách show iMucha, jejíž premiéru lze označit za dlouho očekávanou, aniž by se jednalo o marketingový kalkul. Posledních pět let s Alfonsem Muchou vstával i usínal a záměru představit ho nejen jako malíře secesních plakátů a sporné Slovanské epopeje, ale jako obdivuhodnou osobnost českých dějin, obětoval všechny svoje peníze i volný čas. „Byl to on, kdo seznámil Masaryka s americkým prezidentem, a začalo se jednat o tom, že by po první světové válce mohlo existovat nějaké Československo,“ nastiňuje Muchovu renesančnost, o které Češi nevědí a půlka světa ji považuje za francouzskou. I proto vznikla anglická verze představení, jejímž průvodcem je Pierce Brosnan.

„Jsem trochu turista,“ odpovídá Oto Klempíř na dotaz, pro jaké politické strany pracoval, a použitým příměrem bezděky dokládá, čím se baví i živí. Zatímco jeho slovní ekvilibristika je neodmyslitelně spjatá s nekorektními texty písní skupiny JAR, v marketingu je šedou a vyhledávanou eminencí. Coby politický marketér pomohl Ivanu Bartošovi a Pirátům, dělal pro ODS i koalici Spolu. „Když tě k sobě pustí, je to fakt zajímavé, protože si celou dobu kladeš jednu vnitřní otázku a ta je: Jak to tenhle hodný kluk zvládne mezi tou zvěří na ministerstvech,“ říká a oceňuje, že se členové současné vlády dokáží domluvit. Konfrontační tón považuje za přežitý, věří, že na něj neuslyší ani voliči prezidenta.

Sklouzne-li česká ekonomika na konci roku ke stagnaci, bude to dobrá zpráva. Předjímat ji, je ale předčasné. Ve hře je i pesimističtější varianta, která nevylučuje recesi a ve které hraje hlavní roli „faktor Putin“. Ten ale není jedinou neznámou, jež ztěžuje predikci vývoje v celé Evropě. Předpokládané oživení nenastalo ani u asijských ekonomik, které dusí další vlna koronaviru. „Je dobře, že vláda připravuje strategii pro případ, kdyby byl plyn či jiný zdroj energie opravdu vypnut. Musíme posílit odolnost české ekonomiky a udělat některé reformy, které se desítky let odkládají. Možná to zní utopicky, že v době krizí bychom měli dělat reformy, ale kdy jindy, když se jednoznačně ukazuje, že jsou potřeba,“ říká ekonomka Helena Horská.

Odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, za které je udělována Cena Arnošta Lustiga, byly podle jejího letošního laureáta Šimona Pánka vždy tím, za co je třeba bojovat. A taky bránit pravdu a čest, což zní jak z 19. století, nicméně „možná se změnily podmínky, způsoby komunikace nebo její rychlost, ale nezměnilo se to, co je pro život a pro lidské společnosti důležité.“ Sám se coby zakladatel organizace Člověk v tísni ocitl v krizových situacích několikrát a říká, že k tomu, aby jedinec projevil kuráž, nemusí být pod palbou kulek. Stačí se ohradit, když s něčím nesouhlasí. „Tyto hodnoty platí pro každodenní život každého z nás stejně jako pro práci ve válečných konfliktech,“ myslí si.

„Mám víc nedokončených projektů než dokončených,“ přiznává dokumentarista Martin Mareček, podle kterého se dokumentární film stává omezenější. Před kamerou exhibují celebrity, nebo lidé, kteří se jimi touží aspoň na pár minut stát, ale zachytit autentický portrét jednotlivce bez filtru sociálních sítí je čím dál těžší. „Strach, že se něco ukáže, že se někdo bude jevit jinak, než si představuje, roste,“ upozorňuje držitel dvou Českých lvů, který nechce protagonisty svých časosběrů stavět na piedestaly, ale zachycovat sociální realitu bez příkras. S tímhle záměrem rozbil ve svém zatím posledním snímku Síla i mediální obraz filmového kritika Kamila Fily a vyvolal tím řadu ostrých reakcí.

Když máte doktorát z elektrotechniky na Stanfordu, čtyřicet amerických patentů a řadu prestižních ocenění, nezdá se být prohlášení, že chcete přispět k celospolečenské změně, nijak přehnané. Pochybnosti přichází, když vyjde najevo, že vyrábíte krémy a mýdla, což navíc působí jako mrhání vědeckým talentem. „Kosmetický průmysl používá ročně 120 bilionů kusů plastů,“ vysvětluje Barbara Paldus, proč po letech ve firmách, jež se zabývaly léčbou rakoviny, dostupností vakcín nebo sledováním uhlíkového cyklu, zakotvila v oboru, který sice dělá svět krásnější, ale taky zamořenější. „Prozatím jsme malí, takže nemáme velké problémy,“ přiznává vědkyně, která poukazuje i na nulovou účinnost nebo toxické složení kosmetiky.

Při pohledu na dárcovské platformy během pandemie byl důvod se o kulturu bát, crowdfundingových sbírek na podporu umělců byly plné. S rozvolněním jeviště i pódia znovu ožila a vše je jako dřív. Zdánlivě! Kam se život nevrátil, jsou hlediště. „Loni si třeba lidi kupovali vstupenky v den konání akce. Letos v lednu, únoru a březnu už nefungovalo ani to,“ přiznává principál Rosťa Novák s tím, že k nízké návštěvnosti se přidaly vysoké ceny energií, materiálu i člověkohodin, protože spousta profesionálů z oboru odešla, a provoz divadla se stal ekonomicky neudržitelný. „Kdyby to takhle mělo pokračovat, může to být naše poslední sezona,“ říká s tím, že kultura se ocitla ve zlomovém bodě, a to, že granty byly rozděleny až v dubnu, její restart neusnadnilo.

Cukrářem chtěl být Josef Maršálek odmala a dnes sladký život skutečně má. Neříká to proto, aby si v komentářích na sociálních sítích přečetl, že mu všechno spadlo do klína. Pravdou je, že jediné, co padalo, byl on na cestě za svým snem. Jít si za ním se rozhodl ve dvaceti, když pochopil, že coby venkovský učitel na základní umělecké škole sice naplní očekávání, ale jeho osobnost tam zemře. A tak za sebou nechal nechápající rodiče i plačící sestru a odjel hledat práci do povodněmi zaplavené Prahy, kde na něj při 9% nezaměstnanosti a bez výučního listu nikdo s otevřenou náručí nečekal. Po absolvování tříletého oboru kuchař-cukrář se stejně impulsivně sbalil a odletěl na šest týdnů do Anglie. Do Česka se vrátil v šestatřiceti.

Odsun sovětských vojsk z porevolučního Československa nebyl tak bezproblémový, jak se zdálo. „Lakoval jsem to narůžovo,“ přiznává po jednatřiceti letech Michael Kocáb, který na něj dohlížel. Bál se, že kdyby vyšlo najevo, že Sověti usilují až o desetiletý odklad termínu, euforie z pádu režimu by časem vyprchala a oni nakonec zůstali. Při každodenních jednáních se svými protějšky byl proto neústupný. Mohl si to tehdy dovolit, příkaz z Kremlu zněl jasně: ‚Nechte zbraně ve skladech,‘ a na generály Rudé armády byl spoleh. Na jejich loajalitě se ostatně nezměnilo nic, „jen“ Vladimir Putin v nich probudil ty nejhorší běsy. „Přeskočilo mu,“ myslí si Kocáb, podle kterého „šílené kroky“ ruského prezidenta nedokážou předjímat ani jeho lidé.

„Jsem typický škatulkový herec, takže jsem buď Matěj Jordán z Ulice, nebo Julius Lavický,“ odkazuje herec a režisér Jakub Štáfek na dvě seriálové role, kterým vděčí za svou popularitu. I když vděčí… „Spousta lidí má pocit, že když na vás každý den léta koukají na televizní obrazovce, že jste součástí jejich domácnosti, a podle toho k vám taky přistupují. Často neumí pozdravit, poprosit, poděkovat a zároveň od vás něco chtějí,“ říká s tím, že na familiární žádosti, které postrádají elementární slušnost, záměrně dětinsky odpovídá: „A jak se říká?“ Dokud dotyčný nepoprosí, nefotí se. Uvědomuje si, že kontakt s fanoušky je součástí jeho profese, ale cvičenou opicí být nechce. Jakkoli arogantně to může působit.

Coby vítěz se během vyhlášení hudebních Cen Anděl ocitl rapper Smack na pódiu hned dvakrát, vyhrál v kategorii Rap a získal Cenu fanoušků. Do poslední chvíle ale váhal, jestli během slavnostního večera vystoupí. Trval totiž na tom, že v přímém přenosu ČT zahraje jedině Molotow. Skladbu, v níž označuje prezidenta Zemana za „hlavního zombieho“, který by měl být poslán dožít na východ, a vyzývá k zapálení otce i syna Klausových, Leoše Mareše, Michala Davida, televize i rádia. „Pro většinu veřejnosti je to šokující věc. O to lepší je, že se mi to povedlo prosadit, že se to skoro nemuselo měnit, protože ty věci, co jsem tam řekl, jsou celkem jasné,“ pochvaluje si verzi bez vulgarismů, ve které píseň nakonec zazněla. I tak byl ale nervózní.

Být připravený zemřít, s tím by měl vstupovat do klece každý bojovník. Pokud to nedělá, „bude šulit sám sebe i diváky,“ myslí si Jiří Procházka, který patří v MMA ke světové špičce a 11. června v Singapuru může dosáhnout na triumf nejvyšší – vybojovat pás šampiona v polotěžké váze v nejprestižnější světové organizaci UFC. „Je to titulový zápas, určitě kolem něj budou větší očekávání a všechny tady ty věci, ale každý zápas je titulový. Vždycky jde o všechno,“ říká s tím, že touha být nejlepším rváčem je mu vlastní a postupně narůstala. Když nenašel přemožitele ve vesnici, hledal ho ve městě, pak na celostátní úrovni a za pět týdnů se utká s dosavadním šampionem, Brazilcem Gloverem Teixeirou.

Po šestiletém studiu konzervatoře v anglickém Leedsu chtěla Dominika Hašková zkusit s kapelou štěstí v Londýně. Její plány ale překazila pandemie. Uzavření veřejných podniků nepřálo koncertování, ani práci za barem, kterou si zpěvačka přivydělávala už během školy. A tak se rozhodla vrátit zpátky do tehdy rozvolněného Česka. S vidinou toho, že si společně zahrají na letních festivalech, ji následovali oba norští spoluhráči. I ta se ale záhy rozplynula. „Přišli jsme sem s tím, že jsme se těšili na koncerty, a pak já jsem byla první, kdo dostal covid, a potom se nakazili kluci. Když jsme byli konečně hotoví s karanténou, tak šlo Česko do lockdownu,“ popisuje Hašková souhru okolností, která se navzdory všem překážkám ukázala jako šťastná. Už 12. května bude totiž česko-norské trio, které si říká We Are Domi, reprezentovat Českou republiku na Velké ceně Eurovize 2022.

Označení konstruktivní opozice považuje za klišé a nemá ho rád. Podle exministra Karla Havlíčka oponuje bývalá vláda Andreje Babiše té současné nekompromisně a svou kritiku nesměřuje vůči uprchlíkům, ale vůči kabinetu premiéra Petra Fialy. Za fiasko považuje jeho hospodářskou politiku a to, že selhávání v ní „okecává“ tím, že „si bere jako beranidlo Ukrajinu a říká: ‚My možná nepodporujeme, jak bychom měli, ale to není naší vinou, to je v důsledku Ukrajiny.“ Alibismus, myslí si Havlíček. Pokud vláda nepřistoupí k efektivním energetickým opatřením a bude se dál držet své rozpočtové mantry, úmyslně vyhladoví 30 % lidí. Žádoucí je podle něj plošná podpora, která nemusí nutně zvýšit státní dluh.

Takový skokový růst cen energií a dalších vstupů, ke kterému došlo v závěru loňského roku, kdy se začalo spekulovat o ruské invazi na Ukrajinu, ředitel Sklárny Janštejn Jan Rabell nepamatuje. V reakci na něj musel přecenit na tři tisíce položek. To se dotklo zejména dlouholetých zákazníků, kteří nakupovali za ceny vytvářené na základě 20 let staré cenotvorby a najednou čelili až pětinásobnému zdražení, což pro ně bylo likvidační. Pochybnostem o vlastním podnikání se neubránil ani on sám, když letošního 8. března vystoupala cena za megawatthodinu na spotovém trhu k rekordním 344 eurům. „Tehdy jsem říkal, vzdávám to, protože jsem udělal veškeré možné věci, které šly udělat, ale toto už nelze,“ přiznává s tím, že provoz pecí je plně závislý na plynu a jiná alternativa v současnosti neexistuje.

Česká ekonomika má za sebou dvě velmi dobré dekády, během kterých docházelo ke zlepšování životního standardu. I kdyby teď nastala závažná krize způsobená například nedostatkem plynu, dojde v nejhrozivějším scénáři k propadu na takovou průměrnou životní úrovně, jaká byla kolem roku 2014, predikuje ekonom Miroslav Singer. O tom, že si pohoršíme, není pochyb, o chudobě ale řeč být nemůže. „Drama se z toho dělá logicky v médiích, v politice, hrotí se to, ale v reálu se nedostáváme někam, kde by společnost byla existenčně ohrožená,“ uklidňuje bývalý guvernér České národní banky. Před čím varuje, je uchlácholení se tím, že současná vysoká cena plynu je dočasná a zase klesne. Podle něj jde o novou realitu a s tou je potřeba se vyrovnat, ne ji řešit kompenzacemi.

„Jakákoli pomoc by měla znát své hranice,“ je přesvědčená Vilma Cibulková, pro kterou je altruismus celoživotní téma. Odmalička k němu byla vedená rodiči, maminka jí budila v půl čtvrté ráno, aby zametla dělníkům autobusovou zastávku a oni odjížděli do práce z čistého nástupiště. Coby uznávaná herečka platila azyl bezdomovcům, kteří se na ubytovně prali, a jejímu majiteli na nechápavé otázky, proč to dělá, odpovídala, že chce pomáhat. „Dopadlo to katastrofálně,“ přiznává s tím, že nelituje, ale poučila se. I tak ale nechává dveře svého domu odemčené, aby do něj mohl vstoupit kdokoli. „Vykradli mě asi 15x v životě a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se zamykat nebudu, nechci mít strach,“ má jasno. Svou vlastní cestu si po dvacetileté abstinenci musela najít i k alkoholu.

O svou primární bezpečnost se musí Evropa postarat sama, Rusko je hrozbou pro ni, je přesvědčen analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček. Od Spojených států lze očekávat podporu, ruské jaderné zbraně jsou rizikem i pro ně, ale ne záchranu. „My i Spojené státy budeme vždy chtít vzájemně bojovat za vlastní svobodu. To je ta hranice, kterou bychom neměli opustit. Ale jsou situace a problémy, na které budeme mít rozdílný názor,“ říká a jako příklad uvádí vztahy k Íránu, potažmo celému Blízkému východu a Číně nebo konkurenční boj mezi společnostmi Airbus a Boeing. Životaschopnost transatlantické aliance je podle něj podmíněna oboustranně přínosnou spoluprací – pro USA je hlavním vyzyvatelem Čína, a tak musíme najít způsob, jak jim pomůžeme s ní.

„Chlapi přestali být dost výrazně chlapi, stali se metrosexuály. Je důležitější, jestli máš správně vlnu, jaké máš boty, nebo nedejbože kabelku, než jaký opravdu jsi,“ myslí si Ondřej Novotný. On sám je podle svých slov fanouškem dobrodružství, který nenávidí NE a když se mu něco nelíbí, tak to řekne. I díky tomu moderoval tři řady jedné z nejdrsnějších reality show na světě a ze zápasů MMA udělal společenskou událost, které z prvních řad sice pořád přihlíží jedna sebranka, protože bojové sporty lidi „z odvrácené strany měsíce“ přitahují, ale do těch dalších usedají rodiny s dětmi. Argumentaci, že malí diváci by v hledišti sedět neměli, protože jde o násilí, považuje za hloupou. Místem, kde se vytrácí respekt a základní životní hodnoty, totiž není oktagon, ale západní svět.

Armáda je odrazem společnosti, říká na základě osobní zkušenosti generál Jiří Šedivý. Ta ruská se při vojenských přehlídkách sice prezentovala údajně nezničitelným obrněným transportérem T-14 Armata, ve skutečnosti to ale bylo jen pozlátko. Nejméně jeden takový tank byl zničen v Sýrii, na ukrajinské bojiště podle všeho ani nevyjel. Důvodem podle Šedivého není záměr nasadit supermoderní vozidla až v těchto dnech, které budou rozhodující, ale fakt, že výroba původně plánovaných 2000 kusů byla nad finanční možnosti i schopnosti výrobního závodu, a tak byl jejich počet redukován. „Dneska si myslím, že Rusové ještě pořád nemají vybavený víc jak možná jeden prapor,“ odhaduje. Právě korupce a nekompetence umožnily Ukrajincům připravit se na boj, ale také zapříčinily smrt mnoha civilistů. A ještě zapříčiní.

Prorusky smýšlí v Česku 4 % lidí, a až 15 % je ochotno šířit dál ruskou válečnou propagandu, říká Roman Máca, analytik Centra pro politiku a společnost, který se dezinformacím a dezinformátorům dlouhodobě věnuje. Čtvrtina Čechů věří alternativním a dezinformačním médiím víc, než těm tradičním. Máca v rozhovoru popisuje, jak se část proruských aktivistů přeorientovala z covidu na válku, kdo jsou ti nejhlasitější a nejvýznamnější a jakou roli hrají politici. Pokud někdo oslavuje vraždění civilistů a dětí, jiné označení (než lidský hnůj) si nezaslouží, komentuje Roman Máca „vysmáté“ reakce lidí na příspěvky na sociálních sítích. Teze o tom, že mají prostě jiný názor, odmítá, je to pro něj na úrovni schvalování holocaustu. Popisuje své zkušenosti z východní Ukrajiny, kde například mluvil se ženou, které zabili syna jen proto, že měl na batohu stužku v ukrajinských barvách.

Dovnitř Ruska teď nevidíme, k puči by mohlo dojít klidně zítra, ale větší nepokoje ze strany obyvatelstva jsou prakticky vyloučené, míní analytička Výzkumného centra AMO, politoložka a šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika Tereza Soušková. Říká, že Putin chce z Ruska znovu udělat světového hegemona. Záměry, se kterými do války na Ukrajině šel, se ale zatím míjí s realitou. Vliv na dnešní podobu Ruska a podporu Putina má historie země, devadesátá léta i změny, které udělal sám Putin. Soušková je v rozhovoru popisuje. Zároveň ale varuje před přílišnou generalizací. Ta nepomáhá situaci vysvětlit.

Uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy Michaela Duffková nastoupila protialkoholní léčbu. Té předcházelo období, kdy se snažila přestat pít sama. Zpětně viděno trvaly její marné pokusy zbytečně dlouho. Poslední měsíce před detoxem pila asi dva litry vína denně, říct přesně to nedokáže, měla okna. Vůbec nejhorší byly poslední hodiny, kdy ztrácela pojem o čase i místě, ale „ještě si dojedete ten poslední mejdan,“ popisuje stav, ve kterém se svěřila do odborné péče. Dnes je léčenou alkoholičkou a alkohol zůstal součástí jejího života. Založila Centrum Alkos, jehož cílem je poskytnout závislým včasnou pomoc. Takovou, jaké se jejímu otci nedostalo, protože poptávka po ní převyšuje nabídku a s covidem počet zájemců ještě vzrostl. A tak čekání vzdal a svůj problém vyřešil jednou provždy.

„Jsem zodpovědný správce,“ tvrdí o sobě pražský náměstek pro dopravu Adam Scheinherr. Při rekonstrukcích, uzavírkách a rozšiřování cyklopruhů se neřídí termínem voleb, ani kritikou odpůrců, ale tím, co je v daném místě a čase potřeba. Odmítá, že by protěžoval některou z forem dopravy. Ideologická je podle něj Strana zelených, která se staví proti Městskému okruh a pochybuje o dokončení toho Pražského, nebo ODS, která prosazuje automobilovou dopravu. On, sám člen politického uskupení Praha sobě, se snaží dělat racionální kompromisy a napravovat chyby svých předchůdců, kteří neplánovali a odkládali. Kvůli tomu dnes konstrukce Barrandovského mostu visí na zkorodovaných lanech, resp. na zbylých 10 % jejich průměru.

Rusko ještě nenasadilo nejbrutálnější vojenskou sílu, na 2/3 ukrajinského území stále funguje veřejná infrastruktura. Následující týdny to ale změní. Budou ve znamení mnohem větších střetů, které si vyžádají víc mrtvých. Válka se zintenzivní, shodují se Andor Šándor a Daniel Koštoval a jednohlasně dodávají i to, že pomáhat musíme. Jakkoli jde slovy Šándora o „idiotský útok“, který je „selháním diplomacie a politiky“. Aniž by chtěl být ruským advokátem, klade si otázku, jestli Západ udělal dost, aby Rusko přesvědčil, že není hrozbou. „Oni vnímali, že my jsme jejich hlavní nepřátelé, to je i na nás tak trochu, proč nás takhle vnímali. Nemyslím si, že to můžeme jenom lehce odbýt tím, že řekneme, že Kreml potřebuje nějakou povídačku pro vlastní lidi.“ Na to Koštoval kontruje tím, že pro integraci Ruska se udělalo hodně, ale ono to odmítlo, a navíc porušilo jasně daná pravidla mírového soužití. Před tím uhýbat nelze.

Každý den je konfrontován s dotazy, proč a za co žije v Praze a jaký má názor na počínání jeho rodné země. Proto se Anton Litvin rozhodl dát všem tázajícím jasnou odpověď. Spoluorganizoval pochod Rusové proti Putinovi, iniciuje podporu žen a dětí z Ukrajiny a s ruskou opoziční demokratickou diasporou sdružuje Čechy, Ukrajince a Bělorusy, kteří pracují proti Putinovi a Lukašenkovi. O bezpečí své a svých příbuzných, kteří v Rusku zůstali, strach nemá. „Putina zajímají lidé, kteří mají milion a víc, to já nejsem,“ říká umělec a aktivista, který před svým odchodem z Moskvy pracoval jako art director v reklamní agentuře. Stejně jako on se proti „svému“ prezidentovi vymezuje odhadem polovina z 45 tisíc Rusů, kteří žijí v Česku. Ti ostatní mu vyjadřují tichou podporu. Zatím.

Za staromódní lze podle historika Rudolfa Kučery označit způsob, jakým je vedena válka na Ukrajině. Velké kolony a přesuny dělostřelectva připomínají druhou světovou, částečně dokonce první. Takový konflikt vyžaduje ze své podstaty mnoho obětí, a to nejen mrtvých, ale i zajatých a zraněných. Ničím novým není ani masivní eskalace násilí ze strany Rusů. Teror byl nedílnou součástí cílené strategie někdejší Rudé armády při osvobozování východní Evropy v letech 1944 a 1945 a není vyloučeno, že ho vědomě uplatňuje i současné ruské velení. „Tyhle masakry jsou málokdy jednorázovým excesem. Buďto je agrese ze strany velících důstojníků trpěná a přehlížená, anebo je to přímo bojový plán,“ říká Kučera. Míra brutality přitom podle něj může ještě oboustranně eskalovat, protože ani Ukrajina zdaleka nevyčerpala potenciál mstivých opatření.

Zabíjení civilistů, mučení a znásilňování v ukrajinské Buči, z nichž ruskou armádu usvědčují záběry a svědectví těch, kdo přežili, jsou podle bezpečnostně-politického analytika Martina Svárovského selháním Západu. Město, které bylo označeno za „novou Srebrenicu“, totiž není ojedinělým dějištěm hororových scén. Že k válečným zločinům dochází v Mariupolu i přilehlých vesnicích, v okolí Charkova a dalších měst, věděl od svých ukrajinských zdrojů. Není tak pochyb, že informovány byly i západní zpravodajské služby. Strach vojensky zasáhnout byl ale silnější a Rusko toho využilo a stále využívá. Ostatně strach je jediná účinná zbraň, která mu zbyla. Důležité je nenechat se dál zastrašovat a podpořit Ukrajinu masivní dodávkou zbraní. Rychlá porážka Putina je totiž v našem zájmu a příští tři týdny budou rozhodující.

Když se Radůza svěřila při úvodním sezení psychoterapeutce, čím si prošla, následovala udivená reakce, že to snad není možné, aby jednoho člověka potkalo tolik útrap. Sama zpěvačka hodnotí svůj život jako pestrý a bolestný proces a na otázku, jestli něčeho lituje, bezprostředně a pobaveně odpovídá, že jen toho, že se vdala. Hned v další větě ale dodává: „Vlastně nelituju. Všechno, co se mi stalo, ze mě udělalo takového člověka, kterým jsem.“ S vědomím toho a novým dvojalbem Nebe je odemčené uzavírá nejen jednu životní kapitolu, ale i třicet let písničkářské práce, a stojí na prahu nové. V té dává naplno průchod svým balkánským kořenům, které u ní odhalily genetické testy, i všemu, co k ní přichází. Po patnácti letech tak začala psát francouzsky a materiálu už má na další desku a půl.

„Kauza Balák je podle mě donebevolající, naprosto neobhajitelný případ udělení prezidentské milosti,“ myslí si Martin Baxa. Zeman svým rozhodnutím prominout řediteli Lesní správy Lány Balákovi tříletý trest za zmanipulovanou veřejnou zakázku znevážil principy právního státu, které by měli ctít všichni čeští prezidenti. Jeho chyba by podle ministra kultury a místopředsedy ODS neměla vést ke změně zákona, ale k zodpovědné volbě jeho nástupce. Než se tak v příštím roce stane, není vyloučeno, že se současná hlava státu dopustí dalších excesů, je totiž nevyzpytatelná. Pochopit nelze ani brutální agresi Putinova režimu, reakcí na ni by ale neměla být cenzura ruských děl. Nevedeme totiž válku s kulturou, ta by měla naopak lidi spojovat a pomáhat jim překonat těžké chvíle.

Materiální a vojenská pomoc, kterou Západ poskytuje Ukrajině, je bezprecedentní, a klíčovou roli hraje také zpravodajská spolupráce. Rozhodující bude v dodávkách neustat a okupovanou zemi systematicky podporovat, bojovat se totiž může měsíce, možná roky. Podle bezpečnostního analytika Michala Smetany je to jeden z pravděpodobných scénářů dalšího vývoje. Přímé vojenské zapojení do něj neschvaluje a připouští, že by mohlo být kontraproduktivní. Pro Vladimira Putina totiž není přijatelná jiná než vítězná válka. S ohledem na situaci na bojišti už redefinoval úspěch své „speciální operace“, která by se změnila v politickou prohru, pokud by se konflikt přesunul na území Ruska. Než to radši jaderný útok. Toho se chce NATO vyvarovat a hrozbu použití jaderných zbraní neeskalovat, protože pak už by existovaly jen špatné možnosti. I tak je pořád reálná.

Bavič, komik? „To jste ze mě udělali vy,“ kontruje v nadsázce Michal Suchánek a o něco vážněji dodává, že nikdo netuší, co je zač. Stále častěji vypadává i ze škatulky herce, protože, jak v rozhovoru pro Prostor X přiznává, jet s Višňovým sadem na Ostravsko, každý večer se do něčeho oblékat a říkat stejné věty, ho naplňovalo a bavilo čím dál míň. Role, které ztvárňuje, pro něj musí být uvěřitelné, a tak nejradši hraje ty, které si sám napíše. Zvažuje přitom každé slovo, protože do nich kromě autentičnosti vkládá i svůj rukopis. A v případě nového seriálu Národní házená, jehož je scenáristou a spolurežisérem, i některé své povahové rysy. „Až budu dělat film, nebo seriál, kterým budu chtít někoho dorazit, jak jsem dobrý, tak si možná napíšu, jak brečím, nebo jsem někdo úplně jiný,“ říká.

Všichni významní sovětští politici i ti současní ruští včetně Vladimira Putina se odkazovali a odkazují k výroku Fjodora Ťutčeva, že Rusko nelze pochopit rozumem, je potřeba přijmout jeho duši. Podle politického geografa Michaela Romancova je třeba udělat pravý opak. Vzdát se sentimentu a racionálně analyzovat ruskou společnost. „Obraz, který nám vyjde, bude naprosto strašný, ale v okamžiku, kdy vím, jaké hrůze čelím, pak se tomu můžu teprve postavit,“ říká s tím, že hodnotový systém drtivé většiny Rusů není kompatibilní s tím naším. Ruský stát navíc nikdy ve své historii nevytvořil podmínky pro to, aby se v něm lidem žilo dobře. Je proto otázkou, čemu budou říkat příkoří. Jisté je, že Putin udělá vše proto, aby strůjcem všeho zla byl Západ.

Náš život připomínal bezstarostný večírek, na kterém se všichni dobře baví a který najednou končí. „Teď už ani DJ nehraje, na drinky není a není, kdo by další drinky zaplatil, protože už ty, které jsme pili v mezičase, byly na dluh,“ říká ekonom Mojmír Hampl s tím, že během pandemie se veřejný dluh celého vyspělého světa dostal na úroveň konce druhé světové války. Nečekaný propad ekonomiky způsobený tehdy neznámým virem jsme vyřešili tak, že jsme si půjčili kus budoucnosti a tím pomohli přítomnosti. Jenže to jsme nevěděli, že nám covid nezpůsobí krátkodobý šok, ale dvouletou paralýzu, a že po něm přijde další fatální rána – válka, jejíž konec je v nedohlednu. Z párty se stal atomový kryt a brát už není kde.

Necelý měsíc stačí na to, aby se z evropské metropole, která patří k oblíbeným turistickým destinacím, stal vylidněný vojenský prostor s protitankovými zátarasy místo restauračních zahrádek. Zkázu Kyjeva den po dni zažíval Vojtěch Boháč. A nejen ji. Coby šéfredaktor publicistického webu Voxpot se chtěl do České republiky vrátit s autentickou výpovědí o tom, co se na Ukrajině děje. Málem se nevrátil vůbec. „V Makarivu jsme se dostali pod palbu, následně jsme zběhli do bunkru a Rusové nás bombardovali v centru města,“ říká s tím, že jeho původním cílem byla Borodyanka, jedno z prvních měst srovnaných se zemí. Reportáž z ní měla být svědectvím o tom, kam až válka může zajít. Odpověď na to, zda ruští vojáci skutečně útočí na civilisty, ale dostal dřív, než tam dojel.

Teď stačí pár špatných rozhodnutí a ukrajinští uprchlíci, kteří můžou být pro Českou republiku přínosem, se výhledově stanou přítěží. Klíčovou roli pro jejich úspěšné začlenění do společnosti hraje podle sociologa Daniela Prokopa bydlení a vzdělání. Pokud jim neposkytneme stabilní zázemí a oni budou nuceni přijímat jakoukoli práci, povede jejich cesta do světa ubytoven, pracovních agentur, pololegální práce nebo lokálních mafií. A z takového sociálního vyloučení se bude těžko vracet nejen jim, ale i jejich dětem. I ty je třeba brát v potaz, protože na základě studií z minulých uprchlických vln lze předpokládat, že nízké statisíce Ukrajinců tu zůstanou. Druhou fatální chybou by bylo segregované vzdělání. Náklady s integrací spojené se pravděpodobně vyšplhají na desítky miliard ročně. Pokud je ale nezaplatíme, může nás to v budoucnu stát mnohem víc.

„Nikdy jsem neviděla tolik odvahy. Oni o ní nemluví, ale vidíte to v tom, jak se chovají,“ popisuje spisovatelka Adéla Knapová svá setkání s obyvateli několika ukrajinských měst. Do válkou sužované země odjela pouhých dvaasedmdesát hodin od vypuknutí konfliktu a sledovala, jak ji poznamenává. Jak ženy odváží své děti do Moldavska, aby se mnohé z nich vrátily zpátky a bojovaly po boku svých mužů, nebo jim aspoň vařily a pekly, protože zásoby potravin dochází. Jak se celé rodiny, které přišly o střechu nad hlavou, vydávají na cestu, aniž by věděly kam. Jak si obyčejní lidé ve dne v noci a v mrazu hloubí lopatkou příkop za svým domem. O svých bezprostředních zkušenostech promluvila jen pár dní po svém návratu v Prostoru X.

„Všechny ty hříčky o nějakém mém proruském nebo proputinovském pohledu na svět, jsou prostě zlé politické útoky a já je musím vždycky odmítat. Rusko v žádném případě nebylo zemí, ve které by si našinec, člověk mého typu, vůbec dovedl představit žít, nebo přál žít,“ říká Václav Klaus. O tom, že politický, ekonomický i sociální systém bývalé supervelmoci nám není blízký, je přesvědčený roky. Nikdy neobhajoval ani Vladimira Putina, ale kritizoval, co dělá západ. Hrozba toho, že rozpolcenost Ukrajiny špatně skončí, byla podle něj jasná, a proto vyzýval k dialogu. To se nestalo, za což můžou obě strany. Jednoznačnou chybou Ruska pak bylo, že zaútočilo. „Hlavní obětí války je Ukrajina, ale rovnocennou bude brzy Rusko samotné. A mám strach, že v dnešní éře oblíbenosti uprchlictví a migrace, že nemalou obětí budou i státy, jako je Česká republika,“ míní exprezident.

Čas milovat své nepřátele nastane, až válka skončí. Teď je potřeba vytrvat, účinně pomáhat a zastavit agresora. Za to se evangeličtí faráři Jakub Malý a Karel Müller, známí jako Pastoral Brothers, modlí každý den a akcentují to i ve svých nedělních bohoslužbách. Válka na Ukrajině jejich vztah k Bohu nijak nerelativizovala a jasno mají i v tom, že Putinův režim je zlo, proti kterému je třeba bojovat. I za cenu toho, že přispějí ukrajinské ambasádě na nákup zbraní, nebo vysloví přání: „Bože, sestup a zamáčkni toho zmetka kremelského.“

Množství času stráveného sledováním zpráv o dění na Ukrajině neznamená větší odhodlání za okupovanou zemi bojovat. Přísun informací je potřeba si dávkovat a myslet přitom na sebe a také na svoji smrtelnost. Právě uvědomění si vlastní konečnosti je cestou k tomu, jak se naučit rozpoznat skutečné hodnoty. „Mnoho lidí je teď šokovaných, protože příliš podlehlo pokušení života v naší nasycené, bezpečné a hedonistické části světa,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok s tím, že kvalitu života je nutné nepodmiňovat nepřiměřeným bohatstvím. I bez něj lze žít plnohodnotně a šťastně.

Je to pro mě osobní, stydím se za Bělorusko, říká Andrej Poleščuk. Ten přišel se svou rodinou před 18 lety z Běloruska do Česka. Teď ho i tahle jeho minulost přiměla k tomu, aby o konfliktu na Ukrajině, kterého se Bělorusko aktivně účastní, začal intenzivně informovat. Na Twitteru ho sledují desetitisíce lidí a mezi nimi zřejmě i běloruské úřady. Tvrdí, že do své rodné země se už vrátit nemůže, protože by tam pro něj nebylo bezpečno. Názory svých známých v Bělorusku radši nezmiňuje, aby nebyli potrestáni. Vadí mu, jak je tu někdy aplikován princip kolektivní viny. Chtít po lidech, kteří žijí třeba v Česku, aby deklarovali, na které straně jsou, je podle něj špatně. Doma jejich rodinám totiž hrozí persekuce.

Použití velkorážní termobarické zbraně v uzavřeném bloku způsobí u živé síly doslova to, že jí to vysaje vnitřnosti, zlikviduje plíce, popisuje expert na jaderné zbraně Vlastislav Bříza mladší účinnost zbraně, která je v arsenálu Ruska na Ukrajině. Její tepelná vlna má podobný ničivý účinek jako jaderné hlavice. Nasazení "atomovek" ale Bříza vylučuje. Znamenalo by nejen vypuknutí třetí světové války, ale také velmi rychlý konec. Pouhé dvě hodiny by stačily k tomu, aby bylo rozhodnuto. Mezikontinentální balistická raketa, což je raketa s dosahem větším než 5,5 tisíce kilometrů, které představují vzdálenost mezi nejzápadnější částí Sovětského svazu a nejvýchodnější částí Spojených států, totiž zasáhne svůj cíl za 45 minut.

Vytrvat, to je teď úděl Ukrajiny i západu. Pro Ukrajince to znamená, že budou dál riskovat své životy, nás to bude bolet o poznání méně. „Přijde mi absurdní debata, že se sankce dotknou i našich občanů. No samozřejmě, ale nás se dotknout tak, že trochu omezíme svůj komfort. Ukrajinci kvůli tomu umírají, jak civilisté, tak vojáci,“ říká generál Petr Pavel s tím, že zatímco Rusové páchají válečné zločiny, pro obranu vlastního území proti agresorovi existuje v mezinárodní právní teorii termín ‚spravedlivá válka‘. A tu vede Ukrajina. Je proto naprosto legitimní poskytnout jí výzbroj a vojenský materiál. Stíhačky už ale na seznamu dodané armádní techniky nebudou, protože ukrajinský vzdušný prostor je z velké části kontrolován Ruskem. Jakmile by do něj vletěly, byly by sestřeleny. Nereálná je i jejich pozemní doprava, ani tu by nebylo možné utajit.

Rusko je duší impérium a impérium se musí rozpínat, protože ve chvíli, kdy jeho pnutí poleví, tak se rozpadne, je přesvědčen Tomáš Pojar, bezpečnostní analytik a poradce premiéra Fialy. Expandovat, nebo to aspoň zkoušet umožnovala někdejší supervelmoci nestabilní hranice se sousedními evropskými státy, která se v minulosti posouvala tisíce kilometrů tam a zpět, i absence přirozené bariéry v podobě pohoří nebo velkých řek. Teď ale narazila na obdivuhodné odhodlání. Posunout frontu jen o sto metrů stojí ruskou armádu obrovské úsilí, a to už nasadila své nejlepší zbraně. Pravdou je, že ne ty nejbrutálnější a že sofistikovaný a cílený boj jí není vlastní. Dokáže jen ničit a zabíjet, bez ohledu na počty mrtvých. Na obou stranách. Režimu nejde o lidi, ale o moc.

Nejde jen o Ukrajinu, jde o celý svět a nový společenský řád, který v něm zavládne, myslí si o probíhající válce na Ukrajině Jan Dobrovský. „Bojuje se za to, že padla všechna dosavadní pravidla, kterými byla uspořádána bezpečnost naší planety,“ říká podnikatel, filantrop a bývalý novinář. Strach, který utnul období blahobytu a uměle vytvářených problémů, s sebou ale přinesl také mimořádné semknutí západní společnosti a uvědomění si, co je v životě skutečně důležité. A právě v takových situacích se objevují velké osobnosti a cíle. Změna, která právě probíhá, je dějinná. Němci podle všeho překročili stín poválečné nechuti jít do bitev a příležitost mají i Češi.

Prakticky přes noc se z kuchaře a šéfredaktora časopisu FOOD Jiřího Hilgarta stal koordinátor pomoci pro ukrajinské uprchlíky na slovensko-ukrajinské hranici. Poslední čtyři dny funguje prakticky non-stop. Jezdí na hraniční přechod Ubl'a a organizuje dobrovolníky v Česku. „Pomoci je opravdu hodně, ale musí být organizovaná. Nejezděte tam. Odpovědní lidé o vás musí vědět. Teď je tam situace utěšená, ale bude hůř. Už tam řádí i podvodníci, kteří vozí Ukrajince za tisíc korun na kilometr,“ popisuje vývoj na slovenských hranicích s Ukrajinou Jiří Hilgart.

Dvě lžíce vařené rýže a půlka kokosu, tak vypadal standardní jídelníček moderátora Tomáše Zástěry v reality show Survivor. Dominikánskou republiku, kde se česko-slovenská verze populárního globálního formátu natáčí, opouštěl o osm kilo lehčí, s ulomeným zubem a podezřením na prasklý meniskus. Nabídku stát se jedním ze soutěžících a čelit nadměrné psychické i fyzické zátěži přitom přijal, aby vystoupil z komfortní zóny. V tomhle ohledu splnila účast jeho očekávání. A vytržený ze své rutiny zůstává i po návratu domů. Pětatřicet dní v soutěži stačilo nato, aby se jeho jméno dostalo mezi nejvyhledávanější hesla českého internetu a z pasivního uživatele Instagramu se stal influencer.

Putin není šílenec, na to zapomeňte, říká Jefim Fištejn, publicista původem z Kyjeva, podle kterého ruský prezident sleduje jasný cíl a přesně ví, jaké další kroky k němu povedou. Narozdíl od západu, který dva měsíce přihlížel volání Ukrajiny o pomoc a teď, místo aby určoval vývoj situace, jen reaguje a ještě nepřiměřeně. Sankce nikoho nezastraší, protože jejich uvalení se projeví až časem, a oligarchové, kteří by mohli utrpět nejcitelnější finanční ztráty, žijí z Putinovy milosti a státních zakázek, které jim zajišťují větší přísun peněz než ten, o který přichází na západě. V následujících týdnech tak budeme s největší pravděpodobností svědky podrobení Ukrajiny, dosazení loutkové vlády do jejího vedení, masivních čistek, útěku části politické elity a posílení Putinova vlivu.

Od ledna 2014, kdy vstoupil do politiky, toho Andrej Babiš podle svých slov udělal strašně moc a byl úspěšný. Na oltář své službě veřejnosti přitom obětoval nejen Agrofert, který svým odchodem poškodil, ale i své zdraví. „Myslel jsem, že mám rakovinu prostaty, byl jsem na biopsii. Víte, co je biopsie? Čtrnáctkrát vás bodnou a potom čůráte měsíc krev,“ říká s tím, že už nepracuje 16 hodin denně a zhubnul 13,5 kilo. Za svůj neúspěch přitom nepovažuje ani nerealizovaný stadion pro rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, ten ztroskotal na konstatování jejího trenéra, že je v Brně „blbá nadmořská výška“, ani zamítnutí výstavby úřednické čtvrti v Letňanech, což byl skvělý projekt zkritizovaný lidmi, kteří „nepostavili v životě ani psí boudu“, zatímco expremiér jich postavil celou řadu. Čapí hnízdo mezi ně ale nepatří, to je dílem jeho dcery a obnovená kauza s ním spojená je produktem polistopadového kartelu.

„Vím, že na svůj ksicht a na značku Vávra jsem 200 milionů schopný vysbírat, i kdybych to sbíral v igelitkách. Ale nejsem psycho,“ říká investor Radovan Vávra s tím, že mu brání renomé. Buduje si ho systematicky a opakovaně. O pověst nejlepšího bankéře, na kterého se pasoval, přišel, když pod jeho vedením zkrachovala Union banka a on se ocitl v hledáčku policie, a neuspěl ani coby majitel sportovního řetězce X-Sport, který skončil v konkurzu. Tehdy pochopil, že každý malér se dá ustát, když člověk nic nezastírá a pojmenovává věci, jak jsou. Své současné podnikání označuje za extrémně rizikové a peníze do něj investované za potenciálně vyhozené. Vzhledem k tomu, že úspěšnost svého telekomunikačního byznysu staví na francouzském poskytovateli technologie, který požádal o ochranu před věřiteli, a zmiňovaných 200 milionů chce financovat z prodeje kryptoměny, s níž nelze obchodovat, dávají mu mnozí za pravdu. V Prostoru X vysvětloval, proč uspět může.