slowczech – Learn Czech for Real Life

Čáu, jak to jde? Jaký byl tvůj týden? Dobrý? Lepší než ten minulý? Nebo nejlepší z celého roku? M-hmmm??! Dnes pro tebe mám další gramatickou epizodu, tentokrát budeme porovnávat lidi, vlasy, nohy, oblečení,… Máš větší uši než tvůj kamarád nebo největší uši ve firmě? Haha, no, jsi ready? Jdeme na to! Moje kolegyně v práci je pořád šik. Nosí hezké kostýmky a vždycky má hezky upravené ruce a krásně nalakované nehty. No jo, je to prostě kočka, je to nejelegantnější a nejhezčí žena ve firmě. Zato moje druhá kolegyně, to je její pravý opak. Nenosí moderní oblečení, nestará se o to, jestli jsou její boty špinavé nebo ne a navíc dost často nosí výrazný make-up. Myslím si, že modernější oblečení, čistější boty a méně výrazný make-up by byly lepší. Ale každý máme svůj názor a každý máme rádi jiné oblečení, jiné nehty, jiné vlasy, jiný make-up,… Někdy však máme takové klasické dilema jako: Proč jsem si dnes nevzala hezčí boty? A proč jsem si neoblékla kratší sukni? Proč nemám delší nohy? A proč nemám menší uši, kulatější tváře, delší krk, kratší ruce, menší boky, větší a modřejší oči, blonďatější a lesklejší vlasy? Proč mám někdy pocit, že jsem ta nejošklivější na světě? Že jsou moje vlasy ty nejsplihlejší na světě? Proč vždy nosím to nejstaromódnější a nejméně výrazné oblečení? Proč nikdy nenosím barevnější trička a slušivější šaty? A proč někteří lidé neumí být spokojenější a veselejší? Proč někteří lidé nechtějí být šťastnější? Myslím, že chtějí vyhrát soutěž o to, kdo bude nejmrzutější, nejnespokojenější, nejprotivnější, nejpodrážděnější, nejnevrlejší, nejnepříjemnější,… Pffff! Ale taková je holt lidská nátura. Náš mozek je potvora! Ale zpátky mimo filozofické téma, haha. Mám jednu kámošku. Jmenuje se Iva a je docela dost líná, ale je pravda, že její přítel Luděk je ještě línější. Kdykoli organizuju nějaký výlet, Iva jde s námi. Zato Luděk dává přednost teplému gauči. Neznám línějšího člověka než je on. Dokonce bych řekla, že je to nejlínější člověk pod sluncem, haha. Mám ale ještě jednu kamarádku a ta je pravý Luďkův opak – je velmi sportovní, aktivní a možná i trochu bláznivá. Pořád jen běhá, chodí na crossfit, plave, jezdí na kole, dokonce se přidala do dívčího rugby týmu a pravidelně teď chodí hrát rugby. Je to moje nejaktivnější, nejsportovnější a nejbláznivější kamarádka, kterou mám. Ale já ji obdivuju a ona navíc vypadá, že nemá ani jeden gram tuku. Prostě sexy žena. Mno,… určitě jsi zvědavý nebo zvědavá, co moje rodina? Moje maminka je ta nejchytřejší, nejupřímnější a samozřejmě nejmilejší osoba na světě. S mým otcem si velmi rozumí, i když se někdy hádají. To je však přirozené, že. Můj otec je velmi pracovitý, dokonce bych řekla, že je to ten nejpracovitější člověk, kterého znám. Je taky ale někdy sobečtější a protivnější než maminka. Nojo, to je prostě můj otec, haha. ©Eliška SlowCZECH The post (142***) Líný, línější a nejlínější (comparative & superlative adjectives) appeared first on slowczech.

Ahoj Dnes pro tebe mám dvojitou porci SlowCZECH: AUDIO jako podcast + VIDEO na youtube! To je pecka, co? *pecka = super, perfectos, boží! The post (141***) A jak vypadá tvoje ráno? AUDIO + VIDEO (CZE subtitles) appeared first on slowczech.

Ahooj, jak se máš? Dneska jsem trochu nemocná, trochu “nachcípaná”. Ale chci pro tebe nahrát tuto dnešní epizodu, protože máám narozeninyyyyy. Jupííí, dnes je mi přesne 30 let! 30, to je fakt moc krásné číslo, paradoxně se cítím mladší a mladší, jsem moc a moc šťastná, spokojená, veselá,… hahaha. Dneska je 1. prosince 2019. A já mám narozeniny! Jupííí! Eliško, všechno nejlepší k narozeninám, hahaha. Jojo, dneska to je pravda, to není výmysl Vím, že vypadám na 18, hahaha, ale letos mi je přesně 30. Netrpím depresí. Miluju toto číslo a mám pocit, že třicítka je ten nejlepší věk. Cítím se perfektně. Souhlasíš se mnou? Nebo se mnou nesouhlasíš? A protože mám narozeniny a ráda dávám dárky – ano, popravdě raději dávám dárky než je dostávám – tak jsem tu s takovým malým gramatickým dárkem. Jsem tu s novou epizodou, která je plná instrumentálu, protože – jak víš – ráda se ve SlowCZECH zabývám gramatikou. Instrumentál je můj oblíbený pád, protože je fakt jednoduchý. A jako dárek k narozeninám pro tebe dneska mám epizodu s instrumentálem. To je ale cool epizoda, že! No, jak používáme tento famózní pád – to si můžeš poslechnout na konci epizody. Tak, co myslíš? S kým budu slavit svoje narozeniny? Samozřejmě, že s přáteli, tedy s kamarádkami a kamarády. Určitě to bude s velmi dobrou kamarádkou Mashou, taky s Hermionou, s Dášou, s Pavlínou, se Zdeňkou, se Žanetou, s Monicou, s Andreou, s Dražanou, s Katkou, s Alënou, s Kashmirou, s Gabinou, s Julie, s Marií, s Jitkou, s Chiarou,… a s dalšími kamarádkami. S kým ještě budu slavit svoje narozeniny? S moc dobrým kamarádem Josém, taky s Anisem, s Onurem, s Lahcenem, s Danielem a ještě s jedním Danielem, s Armandem, se Šimonem, s Matteem, s Markem, se Sandeepem, s Abdulem, se Stanislavem, s Alexem, s Radimem, s Janem, s Lukaszem, s Tomem… a s dalšími kamarády. A s kým ještě? Samozřejmě, že s rodinou! S mou milovanou maminkou, s mým milovaným tatínkem se uvidíme příští víkend. Moji rodiče bydlí 400 km od Brna, pod Krušnými horami. Když k nim jedu, jedu vlakem, autobusem nebo autem. Teď jsem minulý týden jela s bratrem jeho autem. Oproti vlaku to byla rychlovka! Vlakem trvá cesta přes pět hodin. Autem to je pod tři a půl hoďky. Občas taky jedu Regiojetem, to je místní žlutý bus se stewardkou, kde dostaneš kávu, noviny, na obrazovce před tebou se můžeš dívat na filmy a seriály, hrát hry nebo poslouchat rádio. S bratrem a jeho manželkou a jeho malinkou dcerou se vidím častěji, protože bydlí taky v Brně jako já. Mám moc ráda svoje narozeniny, protože jsou jen měsíc před Vánoci. Narozeniny mám začátkem měsíce a Vánoce jsou koncem měsíce. Takže mám už odmala hódně dárků, to se mi fakt líbí. Nejdřív jsem dostávala dárky k narozeninám a potom jsem našla hodně dárků pod vánočním stromečkem. To byl prostě luxus! Souhlasíš se mnou, že když jsi dítě, slavit Vánoce a mít narozeniny v ten stejný měsíc je fakt žúžo? Fakt paráda? Fakt cool? Taky máš narozeniny před Vánoci jako já? Nebo jindy? Řekni mi, kdy máš narozeniny? *** We use instrumental very logicaly, unlike genitive that is used in so many situations… So instrumental is used, FIRSTLY, when we talk about using some instrument, in English, we use the “by or with” prepositions to express the instrumental case – ex.: I write with a pen (píšu tužkou), I send the photo by email (posílám fotku emailem), I go there by bus or by car (jedu tam autobusem nebo autem), I wash my hands “with the soap” (myju si ruce mýdlem)… SECONDLY, we use this lovely and friendly case after few prepositions: S that is used with instrumental only. And MEZI, NAD, POD, PŘED, ZA that are used either with instrumental or with the accusative. S krásnou ženou, mezi dcerou a synem, nad stolem, pod stolem, před kinem, za domem. AND FINALLY, in few situations such as some specific verbs: ZABÝVÁM SE matematikou. TRPÍM alergií. JSEM ZNÁMÁ svou krásou. Nemoc SE PROJEVUJE únavou. If you wanna check the exhaustive list of when we use instrumental, go to the link that you will find in the transcript of this episode on www.slowczech.com Exhaustive list – when we use the instrumental case Eliška, SlowCZECH The post (140**) Dneska mám narozeniny! (instrumental case) appeared first on slowczech.

Čau, jak se máš? Já se mám dobře, já se mám super. A dneska pro tebe mám další příběh, který nahrávám rovnou a který nečtu. Transkript můžeš samozřejmě zase najít na SlowCZECH.com A dnešní příběh je takový dost veselý příběh, který se mi stal loni v… červenci. (*červnu!) Někteří z vás vědí, že před dvěma lety jsme si já a můj partner pořídili auto Landrover Defender, které jsme upravili, které jsme modifikovali, předělali tak, abychom tam mohli spát, vařit a žít po určitou dobu, protože jsme plánovali road trip. Nevěděli jsme, jestli budeme cestovat několik měsíců nebo několik let, ale chtěli jsme prostě vidět Evropu a možná i další státy. A tak jsme loni v dubu oba odešli z práce a vyrazili na několikaměsíční road trip z Francie na východ… v Polsku jsme zahnuli doprava, jeli jsme na jih až do Řecka. A v Řecku jsme zahnuli doleva a jeli jsme do Turecka. To byl náš plán a také… tak to nakonec dopadlo. No, a v Turecku… po měsíci pobytu v Turecku, jsme to otočili a vrátili jsme se zpátky přes Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko do Česka, kde žijeme dneska. Celkem jsme za necelý půlrok projeli 13 zemí a ujeli 14 000 kilometrů. A dneska ti chci vyprávět o tom, co se nám stalo v Chorvatsku. Defender je fakt to nejlepší auto na světě. Můžeme v něm spát, vařit, můžeme spát, kde chceme. Často jsme spali někde na kopci, někde v přírodě… s krásným výhledem do krajiny. A když jsme se ráno vzbudili, bylo to,… byla to fakt nádhera, prostě úžasné! No, ale občas jsme také spali u někoho přes couchsurfing, protože rádi potkáváme fajn lidi. A v Chorvatsku jsme měli štěstí a spali jsme u Alexe. Alex bydlí v Daruvaru. Nevím, jestli znáš Daruvar, ale Daruvar je… jediná – myslím – česká vesnice v Chorvatsku. Mají tam české pivo, dodržují české tradice, učí se česky… A my jsme zůstali tři dny u Alexe. Mimochodem, Alex má levandulové pole jako koníček, takže jsme sbírali levanduli. To byla nádherná vůně! No, ale proč mluvím o Alexovi? On nám doporučil národní park Velebit, což je národní park, který je vedle moře. A prý je nádherný a není to jako Plitvice neboli Plitvická jezera, která jsou nacpaná turisty. Potkáš tam asi dva a půl milionu turistů a zaplatíš 35€ a… No, pokud máš rád tento typ cestování, tak je to super, ale my jsme chtěli místo, kde turisti nejsou. A to Velebit opravdu je. Takže jsme vyrazili směr Velebit. Popravdě bylo docela náročné najít, kam máme jet, protože nikdo žádné informace nebyly. V jedné restauraci jsme se zeptali a dostali jsme nějakou mapu, podle které jsme možná mohli najít, kde nějaká… nějaký národní park začíná a kde vůbec můžeme začít naši… naši cestu, naši túru. Protože jsme chtěli nechat auto mimo park a jít pěšky 2 nebo 3 dny podél moře a spát v chalupách nebo v horských boudách, které se na turisté trase nachází. No, naštěstí jsme nějak… nějakou… nějaký začátek trasy našli. Našli jsme první horskou boudu,… kde jsme dostali místní slivovici na posilněnou. Uvítal nás starý horal, takový… starší… no, bělovlasý, ale velmi aktivní horal nebo člověk, který miluje hory, který chodí po horách. Zeptal se nás, kam jdeme, jestli chceme spát dnes v boudě, jestli chceme spát v dalších boudách, kolik to bude stát, co potřebujeme,… a, to je asi tak všechno. Takže jsme si dali slivovici, zabalili jsme si batohy a ještě ten den jsme se vydali na cestu. Bylo fakt vedro. Bylo víc než 30°C, ale za ten jeden jsme potkali jenom dva lidi! To bylo perfektní! To bylo fakt super. Celá ta trasa vede z jihu na sever podél moře a neustále máte výhled na moře. Takže jsme byli v horách v tisíci metrech nad mořem, ve výšce 1000 metrů, ale viděli jsme moře skoro pořád. A příroda tam je prostě nádherná! Všude byly květiny, motýli, kopce, hory a k tomu to nádherné světlé modré moře dole. To bylo prostě, to bylo bájo, to bylo fakt úžasné. No, a tak jsme šli šli šli. A večer jsme došli do první horské boudy, kde jsme chtěli ten spát. Hlídač chaty nás uvítal. Byli tam ještě další dva turisti nebo horalé, bych řekla. Dali jsme si každý svoji večeři, což byl kousek klobásy a chleba a jabko a, myslím, že ještě oříšky. No, a šli jsme spát. Každý jsme měli svůj spacák,… vybrali jsme si postel, kterou jsme chtěli. A ráno jsme si dali kafe, vyčistili zuby a pokračovali. Šli jsme celý den a opět podél moře a všude motýli, květiny, stromy,… Druhý den jsme nepotkali nikoho. Ani jednoho člověka. No, a někdy… kolem čtvrté jsme došli do druhé horské boudy, kde taky nikdo nebyl. Naštěstí tam byla jedna paní a… my, popravdě, jsme byli už hodně unavení. Za ty dva dny jsme ušli, myslím, 45 kilometrů. Naše nohy byly uťapané = byly fakt unavneé. A tak jsme si řekli, že zkusíme jít, nebo ideálně jet stopem. Dolů k moři. Byli jsme v 1000 metrech nad mořem. Moře jsme viděli a věděli jsme, že dole podél moře vede silnice. No, a tak se dostaneme dolů k moři a budeme stopovat a někdo nás vezme stopem zpátk

V neděli je 17. listopadu. V Česku je to státní svátek a slavíme dvě události – zaprvé Mezinárodní den studentstva a zadruhé Den boje studentů za svobodu a demokracii. Dnes pro tebe mám druhou část speciálního rozhovoru REAL CZECH s mojí maminkou. Určitě, jestli si neposlouchal(a) první část, kterou jsem publikovala minulý týden, poslechni si první část rozhovoru. Protože v tomto rozhovoru jsme si povídali o tom, jaké bylo cestování, jaká byla práce a jestli si lidé před revolucí (tedy v 80. letech) více pomáhali než dnes. No, a dneska tedy pro tebe mám druhou část rozhovoru s mojí maminkou, kdy si budeme povídat o tom, jaké bylo studium na střední a vysoké škole a o tom, jaké jídlo bylo – nebo spíš nebylo – v obchodě, v těch 80. letech 20. století. Nejdřív usylšíš ten opravdový rozhovor s mojí maminkou a potom ten stejný rozhovor v pomalé češtině, tedy ve SlowCZECH. No, tak jdeme na to! 1:50 – REAL CZECH 9:03 – SLOW VERSION Strach… Nevím, jestli jsme měli strach z něčeho? Prostě jsme to brali tak, jak to bylo. Nebyla šance na nějakou změnu. Prostě jsi věděla, co tě čeká, jak to vypadá, jaký jsou podmínky, co máš pro to udělat a otázky jsi neměla. No! No,… jako byly takový ty,… když člověk chtěl do školy. Kdy prostě věděla jsem, že nechci dělat někde ve fabrice u stroje nebo, já nevím… v obchodě nebo prodavačku. Nebo že prostě chci dělat něco jinýho, chci se živit hlavou*. A dostat se do tý školy – to většina lidí neměla jednoduchý. Takže to byly takový okamžiky, kdy… jako… který ale změněj tvůj život na zbytek života, jestli tě vezmou nebo nevezmou. Nevezmou tě proto, že někdo má něco proti tvým rodičům z minulosti, a tak se to svede, že jo… “Jseš nějakej živel*!”. Už ten slovník byl trošku jinej než v 50. letech nebo 60. letech, ale v těch 70. letech, kdy my jsme šli na střední školu, tak to bylo… to bylo hodně, no. To jako hodně… Byla jsem vlastně na devítiletce, která byla vyýběrová – ta jazykovka, to byla výběrová škola. Většina z nás vystudovala vysokou školu, ale hodně lidí se nedostalo na střední školu, kterou chtěli nebo vůbec se třeba nedostali na střední školu. Vysokou? Na střední! Z devátý třídy se nedostali na střední školu, jo… A jedna kamarádka chtěla, vlastně,… jako tatínek říkal: “No, tak,…” Protože věděl, že kvůli tomu, jak,… jaký on má,… v 68 si něco s někým řekl špatně nebo to,… tak prostě věděl, že jeho dítě se nedostane na střední školu. Tak jí dali do učiliště* na servírku. Potom z toho učiliště, ona se tam normálně vyučila*, pak mohla už jít na hotelovou školu – střední – a protože už tam šla jako dělník. Už měla jinej posudek* – to bylo důležitý! Nebylo důležitý, co umíš, ale důležitý je, jakej o tobě napíšou posudek. Takže potom tam šla jako dělník, už za sebe. Odmaturovala na střední hotelový škole. Pak už mohla i na vysokou, protože už… a dneska řídí ten hotel. Jo, a takováhle byla půlka třídy. Takže, to jsou naprosto nepochopitelný a nesmyslný věci. Umíš si představit, že by bylo důležitý to, že když jsi šla na gympl, že ne jak uděláš ten test. Ale to, jestli maminka chodí na schůze*, jestli tatínek náhodou… nevím co… neřekl někomu někde něco. Jestli je v KSČ a jestli náhodou nevystoupil ze strany* v 68 a podobně. No, a poslední otázka! Už mluvíme docela dlouho. Doufám, že si to nějak sestříháš! Jo, nějak to sestříhám. Hodně lidí říká, že dříve to bylo lepší a za komunistů to bylo lépe… taková ta klasická věta. Co ty na to? Byli mladý! Jak říkám, v těch 25 jsme neměli starosti. Neuvědomovali jsme si něco. No, a… ty lidi zapomínají, že když chtěli pomeranč, tak si na něj museli vystát frontu. A ty pomeranče se daly koupit jenom před Vánocema. A ještě na Den horníků a na MDŽ. Dárek lidu! Třeba na Den horníků… Když se blížil Den horníků, tak v obchodech se najednou objevily kečupy. Kečup nebylo normální zboží. A pomeranče, banány, no, ale… No, a na to lidi, samozřejmě, zapomínaj. Že na to… Museli prostě přijít vystát si frontu, dvacet lidí. A pak ne, že by mohli říct “Já chci dvě kila banánů.” Ne. “Dáváme jenom kilo… prodáváme jenom kilo.” No, takže jako spousta lidí: “Fronta! Co tam maj?” Protože ty lidi už stáli venku před obchodem. Tak: “Co mají, co přivezli?” “Něco zajímavého, jdeme tam!” “Já nevím, taky stojím frontu!” Maso,… já jsem,… když si maminka zlomila nohu, tehdy,… tak já jsem,… bylo mi asi 12 a chodila jsem do řeznictví pro maso. A: “To je jedno, co přineseš, já z toho něco udělám,” vždycky říkala maminka. No, tak já jsem stála,… teď byla zima, takže nabalená*, vevnitř v tom řeznictví – smrdělo to tam, hnusně tam bylo, teď… jak tam ty lidi stojej v tý frontě. To je to řeznictví tady na náměstí, a to je malinkatý. A teď t

V neděli je 17. listopadu. V Česku je to státní svátek a slavíme dvě události – zaprvé Mezinárodní den studentstva a zadruhé Den boje studentů za svobodu a demokracii. První datum je 17. listopad 1939, kdy nacisté zavřeli studenty a profesory vysokých škol do vězení nebo je poslali do koncentračních táborů. A druhé datum je 17. listopad 1989, kdy se konala legální manifestace k výročí 50 let od nacistických ataků a represí. Tu noc policie zaútočila na studenty. Vše trvalo asi měsíc. A nakonec skončil komunistický režim a začala demokracie. Obecně je pro Čechy rok 1989 důležitý – dělíme naše moderní dějiny na PŘED revolucí a PO revoluci. A já pro tebe mám speciální REAL CZECH rozhovor s mojí maminkou. Mamince je skoro 60 a moc ráda poslouchám vyprávění o tom, jak to vypadalo PŘED revolucí, když byla maminka mladá – tedy zhruba v 80. letech. A proto se s tebou dnes chci podělit o všechny tyto zajímavé informace – rozhovor má 2 části, dnes uslyšíš o cestování, o práci a o tom, jak si lidé ne/pomáhali. A příště uslyšíš o studiu na střední a na vysoké, a o tom, jaké jídlo bylo, nebo spíš nebylo, v obchodě. Nejdřív uslyšíš ten opravdový rozhovor s maminkou, a potom ten stejný rozhovor v pomalé češtině, tedy ve SlowCZECH! Tak, jdeme to! 2:35 – REAL CZECH 10:35 – SLOW VERSION Je něco, co se změnilo před 89 a po 89? Nějaká velká změna? Něco, co jsi pocítila ty osobně? Jako, jaký je tam rozdíl – před revolucí, po revoluci, předtím a dnes, ale pro tebe, jako pro tebe osobně. No jedna věc je, že mi bylo 25. Teď je mi skoro 60. Takže ty… přístup a k tomu, co člověk potřebuje, je úplně jinej. Ale když nám bylo těch 25, když jsme chtěli do NDR (Německé demokratické republiky), tak jsme si museli vystát frontu, abysme mohli jenom tady za kopec*. Jo, a na to… na těch… kolem těch potoků hraničních byly… byly ostnatý dráty a bylo to jenom do NDR. A tak jsme si museli vystát frontu na výjezdní doložku a… protože pas nebyl. Něco takovýho, to ne. A pak jsme mohli do toho NDR. A dycky jsme museli cestou zpátky vypisovat do takovýho formuláře – co všechno vezu. Takže napřed jsem musela napsat – když jsme jeli tam – že mám s sebou foťák a kolik mám peněz. A když jsme jeli zpátky, tak jsem musela zase napsat, že mám ten foťák a kdybych si koupila boty, tak jsem je tam musela napsat. Jenomže boty se vozit nesměly, tak jsem je tam napsat nesměla. Ty se vozily z Německa, boty! A dneska se prostě seberu a jdu pěšky přes ty… přes ten potok. Přebrodím a nic se neděje*. Naprosto jednoduchý věci. A co třeba v práci? Je nějakej rozdíl v práci? Chování lidí? Nebo platy? Nebo přístup k práci obecně? Pracovní doba? Je nějakej rozdíl dřív a dneska? Úplně ve všem! Dělníci* měli dvojnásobný platy než my. A jejich pracovní výkony, samozřejmě, nebyly nijak závratný. Ale měli dvojnásobek, co my. A bylo to v pořádku, protože on je dělník, kdežto my jsme jenom ty inženýři, který nic rukama nedělají a živí se jenom papírem, že jo. Papír, ten nic neudělá, no. A, takže to bylo normální, že mistr* měl poloviční plat nežli lidi, kterejm on velel. Tak to prostě bylo. Dokonce tehdy jedna kamarádka přišla s tím, že někdo spočítal, že když se někdo jenom vyučí* a půjde pracovat. A jeho kamarád půjde na střední školu a na vysokou, bude inženýr, tak ten inženýr si do smrti nevydělá tolik peněz, co si vydělá ten jeho kamarád, kterej se jenom vyučil, jo a, o pár let dýl pracoval. Jo, ale tak prostě ten inženýr si v životě nevydělá tolik peněz do penze jako ten jeho kamarád – dělník. Protože dělník prostě musel mít větší, vyšší plat. A všechno bylo takový nalajnovaný, jako když jsem nastupovala, tak to bylo “Nástupní plat inženýra je 1650 – 1950 korun československých.” “A vy máte červenej diplom, tak my Vám teda dáme ne 1700, ale 1850.” To se danilo, tak jsem dostala asi, já nevím, 13 stovek. A, no… A, máslo stálo 10 korun. A všechno bylo nalajnovaný, prostě, takle… a všichni věděli, že jako dobrý. Akorát na šachtách třeba brali ke 3 tisícům, jo. Ale zase proto taky ty lidi mnohem dřív umírali, protože žili v takovým prostředí tady, no. Proto jsem se snažila odsaď jí pryč, protože jsem věděla, že když napadne sníh, tak do rána bude černej…. – A už jsem zase úplně někde jinde! A z čeho měli lidé dřív strach? Protože práci měli, práci mít museli. Pracovat museli, no… Já nevím, strach vyloženě… Jako, byly to spíš takový obavy, nebo nevím, jestli obavy. Prostě lidi – koupit pračku byl neskutečnej… prostě sehnat pračku, to nebylo, že půjdu do krámu* a budu přemýšlet, jestli si koupím tuhle nebo tuhle. Prostě… možná, že dostanou pračky. Bylo to spíš prostě shánění. Všechno se muselo shánět, takže, jako… Už na to relativně byly peníze, ale nebylo pořádně, co koupit. Takže spíš takový prostě.. taková… lidi vyplňovali čas tím, že se snažili sehnat něco,… základní věci sehna

Ahoj! Dnes pro tebe mám speciální epizodu na speciální téma. Je 11. 11. a je 11:00 a oficiálně se pije Svatomartinské víno! Jupí! A proto pro tebe mám video z víkendové svatomartinské degustace ve Velkých Bílovicích Juhů! Tak, nejdříve jsme se ubytovali. Moc se mi líbí čísla a hlavně jména pokojů – barrique, berry, cuvée a počkej počkej, jak se jmenuje náš pokoj? “Dobrý ročník”! To znamená dobrý rok pro víno. Perfektní začátek víkendové degustace, hehe. Přijeli jsme v pátek v 18:30 a šup, degustace začínala v 7. Tak jdeme do sklípku! “Vzhůru dolů!”, jak rád říká můj bratr. Dole ve sklípku to je ráj. Sudy s vínem. Lahve s vínem. A ještě víno a ještě víno… Všude jenom víno. Jsme skupina asi dvaceti lidí. Všichni kamarádi z vejšky, bývalí spolužáci, kteří jezdí degustovat už 19 let, už od roku 2000. Můj bratr s nimi jezdí už asi 4 roky, já jsem vždy byla v zahraničí. Ale letos jsem se konečně mohla přidat! Tento první večer jsme měli 30 vzorků (frankovku, veltlín, müllerku, sauvignon, rýňák, šeďák, cahrdonnku, muškát, zweigel, pálavu,…) z lahví nebo přímo ze sudu. A samozřejmě jídlo, to nesmí chybět. Obložené mísy… Po degustaci ve sklípku jsme šli do skladu a hlavně do výroby. Toto, to je sklad, kde už jsou láhve vína v kartonech. A teď hurá do výroby, kde degustujeme další vína. Rovnou ze sudů, protože tady je víno ještě v nerezových sudech. Malý sud má 250 litrů a velký sud má 500 litrů. (*2500 a 5000 litrů je správná kvantita! Spletla jsem se.) Na zdraví! A ještě jednou na zdraví. Je skoro půlnoc, ale pořád máme co koštovat/degustovat a pořád je to všechno moc dobré. Víno mám moc ráda. Pila jsem pět let francouzské víno, ale musím říct, že moravské víno je velmi povedené. V Česku se pěstuje kolem 50 odrůd. Obecně se říká, že moravské víno je svěží, má jemný tón a dobré kyseliny. Místní podnebí má rád hlavně Müller Thurgau, Rulandské bílé, Ryzlink rýnský a už třikrát zmiňované Veltlínské zelené, neboli Veltlín. To jsou bílá vína. A červené, to je hlavně Frankovka. A toto je stroj na plnění lahví, který naplní lahev a dá zátku neboli špunt. A my potom doma lahev “odšpuntujeme”. Naše první degustace skončila kolem půlnoci, ve sklípku a ve výrobě jsme strávili 5 hodin. A potom jsme se přesunuli ven na terasu s lahvemi a jídlem, které zbylo. Spali jsme jako miminka. A druhý den dopoledne šli někteří, jako třeba já, na krátkou procházku. Všude okolo jsou vinice. Velké Bílovice je menší vesnice dole pod kopcem. A tady na kopci jsou sklípky a vinice. A pozor! Ve 12:00, oběd: každoroční tradiční husa. Svatomartinská husa. Dali jsme si husu se zelím a knedlíky anebo já, protože nemám ráda knedlíky, jsem si dala husu se švestkovou omáčkou a s bramborami. Mmmmmmmmm, dobrota dobrota! A k tomu, samozřejme, pijeme už od rána víno. Anebo někteří pijí pivo, protože pivo je ideální nápoj k huse se zelím. A potom, samozřejmě dezert – kdy jsem si dala domácí brownie, můj muž si dal domácí medovník a zbytek skupiny si dal jen kávu nebo další sklenku vína. A to už je dnešní, sobotní degustace, která začala hned po obědě. Nejdřív ve výrobě, kde se mi moc líbí pojmenované betonové sudy. No a teď hurá – vzít si skleničku a jít koštovat (= degustovat) vína od jiného vinaře. Oba dva vinaři jsou dlouholetí přátelé mého otce a celé skupiny. Jezdí k nim každý rok, ochutnají každý den kolem 30 vín, a nakonec si koupí ta vína, která jim chutnala nejvíc. Každý si koupí do zásoby kolem 100… 150 – 200 lahví vína. To je pohoda, to je život! A teď, pozor, kouzlo na konec! Prázdná sklenička a puff… plná sklenička! The post (136***) SPECIÁL Degustace vína appeared first on slowczech.

Ahój! Jak se máš? I have for you another great languge exercice today! Wohooo! This year, I joined the Časopis AHOJ team (magazine for Czech language students). As you know and as last time (link to the first AHOJ article here) I can’t publish the text. That is why I am offering you the following listening/writing exercice: If you are motivated, listen to the audio and write what you hear. After that, send me the text (small part or the whole text) on my email or via my Facebook page. And I will correct it and fill the blank spaces that you dont understand. What do you think? Btw, the AHOJ is about 30 pages magazine destinated to Czech learners are issued every 3 months. And for the third time now in October 2019, the magazine is releasing audio files, too. That is why and how a beautiful voice of SlowCZECH comes on the scene I wrote + recorded for them a beginner text called “Orloje v Česku” about astronomical clock in the Czech republic. All of them are very interesting… Well, you just have to listen to the audio! You can get the whole magazine here: Author of the text is Eliška ze SlowCZECH And as promised – What is your learning style? Ahój! Jak se máš? I have for you another great languge exercice today! Wohooo! This year, I joined the Časopis AHOJ team (magazine for Czech language students). As you know and as last time (link to the first AHOJ article here) I can’t publish the text. That is why I am offering you the following listening/writing exercice: If you are motivated, listen to the audio and write what you hear. After that, send me the text (small part or the whole text) on my email or via my Facebook page. And I will correct it and fill the blank spaces that you dont understand. What do you think? Btw, the AHOJ is about 30 pages magazine destinated to Czech learners are issued every 3 months. And for the third time now in October 2019, the magazine is releasing audio files, too. That is why and how a beautiful voice of SlowCZECH comes on the scene I wrote + recorded for them a beginner text called “Orloje v Česku” about astronomical clock in the Czech republic. All of them are very interesting… Well, you just have to listen to the audio! You can get the whole magazine here: Author of the text is Eliška ze SlowCZECH And as promised – What is your learning style?The post Časopis AHOJ 03 – Orloje v Česku appeared first on slowczech.

Čau! Jak to jde? Today, a new grammar episode! Since you voted for it! KAM JDEŠ? ODKUD JDEŠ? To where and from where you are going? Plus genitive, accusative or dativ (when going to a person) case. And in todays episode: genitive + accusative, jupííí! Ok, so, how do we “pick up” the right case? Genitive is used… when you can imagine yourself entering a building – do lékárny, do restaurace, do školy when you are leaving the building – z lékárny, z restaurace a ze školy or when you are going to or from a city or a country – z Itálie do Francie, z Rumunska do Německa, z Prahy do Brna or z Brna do Prahy Accusative case on the contrary is used… when going to a public or open space place (na náměstí, na letiště, na nádraží, na zastávku) when we go to an administration place (na univerzitu, na poštu, na policii, na ambasádu) or when going to an event such as na brunch, na oběd, na večeři, na festival, na muzikál, na operu, na kávu, na pivo. However, when we are leaving all those places, we leave with the genitive case. Again! Z náměstí, z letiště, z nádraží, ze zastávky, z univerzity, z pošty, z policie, z ambasády, z oběda, z večeře, z festivalu, z muzikálu, z opery, z kávy, z piva. Now. Listen to my made up story. Dneska byl trochu zvláštní den. Proč? Já ti to hned řeknu. Jako každý pátek jsem nejela do práce autem, ale šla jsem pěšky. Je to takový můj zdravý páteční rituál. Z práce jsem nešla domů, měla jsem nějaké zařizování*. Nejdřív jsem šla do lékárny, kde jsem si koupila nové špunty do uší. Máme nového souseda a on hrozně chrápe! Nemůžu spát! Z lékárny jsem šla do kadeřnictví na stříhání. Byla jsem objednaná na 17:30. Měli jsme totiž s manželem výročí svatby. A manžel mě pozval do restaurace, a tak jsem chtěla být krásná. Z kadeřnictví jsem šla na nákup do Tesca a potom na nádraží. S taškou z Tesca jsem nechtěla jít pěšky domů. A tak jsem jela busem. Když jsem přišla domů, došlo mi, že* jsem chtěla jít ještě do knihkupectví a do divadla koupit lístky na listopadový koncert. No, nevadí, tak jindy. Domů jsem přišla v sedm. A o půl hodiny později přišel manžel z práce. Ihned mi řekl, že mi můj nový účes sluší. Vždy je všímavý. V osm jsme vyrazili do indicko-nepálské restaurace. Je to naše oblíbená restaurace, kam chodíme každý rok už 16 let. Večeře byla úžasná, jako vždy! Z restaurace jsme se vrátili o půlnoci a teď je ale už pozdě a jdu spát. Zítra máme nabitý den*. Musíme zabalit kufry, letíme na dovolenou, jupí! Naši přátelé z Itálie nás pozvali na pár dní na návštěvu. Takže zítra budeme balit kufry, uklízet a v 6 večer hurá do Itálie. Bydlíme v centru Prahy, a tak pojedeme Airport Expressem z hlavního nádraží. Airport Express je bus, který jede přímo z nádraží na letiště. A v 8 nám letí letadlo do Říma. Z Prahy do Říma to je ani ne 2 hodiny letu*. Do hotelu přijedeme o půlnoci. Nebudeme mít čas jít na večeři, půjdeme rovnou do postele. Ale těšíme se, že půjdeme na typickou italskou snídani, mmmňam! Máme moc rádi památky, a tak určitě v Římě půjdeme do Kolosea, do Pantheonu a do baziliky Svatého Petra. Naši přátelé s námi půjdou do Vatikánu. Chceme jít hlavně do Sixtinské kaple, protože jsme oba dva četli knihu “Agonie a extáze” od Irvinga Stonea. Milujeme Michelangela. No, jinak samozřejmě půjdeme na Španělské náměstí, kde jsou Španělské schody. Když jste v Římě, prostě musíte vidět Španělské schody. A taky půjdeme na náměstí Piazza Navona podívat se na slavnou Fontánu čtyř řek. A jako milovníci muzeí určitě půjdeme do Římského národního muzea a do Národní galerie antického umění v paláci Barberini. No, máme nabitý program*. Ale milujeme historii, architekturu a umění obecně. A proto jsme si vybrali dovolenou v Itálii a tak tedy, hurá, zítra letíme do Itálie. Už se nemůžu dočkat*! ©SlowCZECH, Eliška *Mám nějaké zařizování. = Musím jít do obchodu, do drogerie, do banky, na poštu,… I have some errands to run. *došlo mi, že… = I realized *nabitý den, *nabitý program = tight schedule, busy agenda *ani ne 2 hodiny letu = méně než, a bit less than 2 hours *Už se nemůžu dočkat! = I can’t wait! The post (135**) Odkud jdeš? A kam jdeš? (genitive & accusative forms) appeared first on slowczech.

Ahoj. Měsíc zpátky jsem publikovala epizodu o Gruzii. To byla ale epizoda pro advanced level. Dneska mám stejné téma, ale jednoduchou, ne komplikovanou, verzi. So the content is the same, obsah je stejný, I have just simplified the sentences and vocabulary, jsou jednoduché věty a jednoduchá slova. If you understand the Czech language much better, you can listen to both versions and from this beginner one get the idea of the advanced one. Tak, jdeme na to! Madloba (მადლობა), gaomardžus (გაუმარჯოს), kargad (კარგად)… Byla jsem na dovolené v Gruzii. A tam jsem se naučila gruzínská slova. V Gruzii mluví gruzínsky a já jsem tam byla dva týdny. Gruzie je fakt moc krásná země. Už šest let říkám “Chci vidět Gruzii.” Šest let zpátky jsem totiž byla ve Francii a potkala jsem Gruzínku Mariam. Mariam je dneska moje dobrá kamarádka, má moc ráda svoji zemi a hodně mi o svojí zemi řekla. A potom jsme já a partner viděli na internetu letenky za 300€. Zpáteční letenky pro dva. Z Rakouska do Gruzie. A tak levné. Paráda! No, tak jsme ty letenky koupili. Jaký byl náš plán na dovolenou? Plán nebyl. Měli jsme jenom letenky. Víc ne. Znali jsme datum odletu, znali jsme datum příletu, ale nevěděli jsme, co budeme v Gruzii 14 dní dělat. V batohu jsme měli tričko, plavky a mikinu. A říkali jsme si: v Gruzii se adaptujeme na aktuální situaci. Prostě budeme improvizovat. Někdo nám například řekne “Tohle místo je super, tam musíte jet” a my tam pojedeme. Pracuju jako freelance a každý den něco plánuju a organizuju. A tak jsem nechtěla plánovat a organizovat dovolenou. Odlet na dovolenou byl taky zajímavý. Autobus na letiště jel v pátek v 8 večer. Začali jsme se připravovat na dovolenou v pátek v 18:30. Hahaha. No, ale potom, další den, letadlo přiletělo do Gruzie do Kutaisi, my jsme vystoupili z letadla a bylo to moc příjemné. “Jupí, začíná dovolená,” říkali jsme. V Kutaisi jsme měli přes airbnb zabukovanou jednu noc, taky jsme šli do restaurace a na procházku po městě. Kutaisi je od Brna 3 000 kilometrů daleko. A 34 hodin autem. Ale auto je nebezpečné. Nemůžeš jet přes Krym a Abcházii. Je lepší jet přes Turecko anebo jako my, letět letadlem. Jak cestujeme? Když chceme dobrou restauraci, ptáme se lidí v obchodě. Mluvíme pantomimicky, haha, tedy používáme pantomimu. Ukazujeme, že máme hlad a že chceme dobrou restauraci. Lidé (“ne-turisti”) vždycky ví, kam jít. No , a tak jsme první den v Gruzii měli opravdu chutné jídlo. Zeleninu, maso, sýr, pivo, mmmm… to byla dobrota! V Gruzii jsem chtěla vidět dvě věci: hory a Mariam, gruzínskou kamarádku. Nejdřív jsme jeli do hor. Miluju hory! Jeden muž nám doporučil města Oni a Utsera. Je to jenom 5km od Jižní Osetie a 30km od Ruska. Rusko už víc než 10 let okupuje Osetii. Hory jsou tady zavřené a cestování je komplikované. Lidé tady nemají rádi Rusy. Ale hory jsou tady fakt krásné! Chtěli jsme tady zůstat dva dny. Nakonec jsme zůstali tři dny. Hory okolo mají 3 500 metrů. Druhý den jsme došli do výšky 1 700 metrů. Super! Já jsem věděla, že příroda je tady krásná. Ale v reálu je krásnější. Je překrásná! Opravdu! Navíc maminka Olga mi řekla o historii rodiny a o historii Gruzie. Například každý Gruzínec zná královnu Tamaru. Je to první žena, královna, která vládla už ve 12. století. Jojo, v Oni a Utsera to bylo moc fajn. Umím trochu rusky. A to bylo fakt praktické. V Gruzii jsme jezdili stopem. Stopovali jsme. To znamená, že jsme nejezdili autobusem ani vlakem ani naším autem. Stopovali jsme auta. A řidiči zastavovali a my jsme s nimi jeli jejich autem. A oni mluvili gruzínsky nebo rusky. Lidé v Gruzii jsou opravdu moc fajn. Čtyřikrát jsme měli štěstí na kamion. Když jedeš v Gruzii kamionem, nemáš strach. Je to bezpečné a pohodlné. A hodněkrát nás lidé vzali dál, než bydleli. To znamená, že jsme jeli například 20 kilometrů, potom jsme viděli jejich dům, ale oni jeli ještě 10 kilometrů navíc. Protože náš dům, náš hote, náš guesthouse byl dál. Lidé jsou v Gruzii opravdu skvělí. Dávají víc než mají. To my v Evropě neděláme. Cestování stopem je sranda. Je to legrace. Obecně, řidiči jezdí rychle. 130 km/h ve městě, to je extrémní. Jednou jsme ale v autě pili domácí víno, jednou jsme jeli mini autem, kde už seděla maminka, tatínek a tři děti. A nebo taky například jeden řidič, který s námi jel 10 kilometrů navíc, říkal: “Jéé, tady jsem nikdy nebyl. Cítím se jako turista. Děkuju vám!” To všechno byly moc milé momenty stopování. Můžu o dovolené v Gruzii psát a mluvit dlouho. Ale myslím, že to už stačí. Myslím, že už máš dost, haha. Řekni mi – taky jsi byl(a) v Gruzii? Jestli ještě ne, tak šup šup! Stojí to za to. ©SlowCZECH, Eliška The post (134*) Moje dovolená v Gruzii (beginner version) appeared first on slowczech.

Ahoj, jak to jde? Dneska mám pro tebe velmi velmi velmi, aspoň tedy pro mě, zajímavou epizodu. Narazila jsem na článek na huffingtonpost od Vincenta Jacquesa. Vincent Jacques je velký euro-optimista, podporuje evropskou integraci a v roce 2019 založil hnutí Espéranto pour l’Europe. Já osobně se o esperanto zajímám už pár týdnů a brzy ti o něm ještě natočím speciální epizodu. Líbí se mi jeho hlavní myšlenka. Stejně jako tvůrce esperanta, Ludwig Zamenhof, i Vincent Jacques věří, že díky esperantu si mohou lidé lépe rozumět a mohou snadněji žít v míru, protože si budou jazykově všichni rovni. Možná trochu utopická idea, ale pojďme se spolu podívat na to, co Vincent Jacques píše. Přeložila a zjednodušila jsem pro tebe jeho článek – co si myslí o esperantu, evropské jednotnosti a rovnosti a kulturní rozmanitosti. Odkaz na originální článek najdeš na www.slowczech.com. Jazyk není jenom prostředkem komunikace, ale je taky základem identity národů. V Evropské Unii máme 24 oficiálních jazyků a teoreticky jsou si všechny úřední jazyky Evropské Unie rovny. Teoreticky. V evropských institucích má dnes totiž privilegované postavení angličtina. Nebo v lepším případě jsou webové stránky a oficiální dokumenty k dispozici 3 nebo 4 dalších jazycích. A přesto, navzdory desítkám miliard eur, které státy každý rok utratí za jazykové pobyty, každý druhý Evropan nemluví anglicky. A dokonce i ti, kteří angličtinu ovládají, říkají, že jejich úroveň má daleko do plynulého projevu. Jak vidíme, Evropská unie institucionalizuje jazykovou diskriminaci. Použití angličtiny jako dominantního jazyka Evropské unie tvoří několik problémů. Především nikdo s evropskými národy nekonzultoval, jestli všichni souhlasí. Nikdo nezorganizoval žádné referendum, nikdo neuspořádal žádnou debatu! Pokud dojde k Brexitu, nebude už angličtina historickým jazykem žádné členské země. V tomto případě bude Evropská unie k fungování používat cizí jazyk. Ano, angličtina se stále hojně používá na celém světě a angličtina je samozřejmě jazykem Spojených států, tedy USA, který je naším hlavním obchodním partnerem. Ale stejně můžeme mluvit o čínštině nebo arabštině. Tyto jazyky bychom mohli všichni přijmout jako společný jazyk, pokud se budeme řídit stejnou logikou co se angličtiny týče. Je nutno vědět, že angličtina neměla v EU vždy dominantní postavení. Když vzniklo EHS (Evropské hospodářské společenství), t.j. předchůdce EU, byla hlavním dorozumívacím jazykem francouzština. A když tedy Evropská unie už jednou změnila pracovní jazyk, proč by ho nemohla změnit znovu? Toto je nicméně důležité rozhodnutí a pokud chceme, aby naše drahá Evropská unie dodržovala základní principy, musíme změnit přístup. Jaké jsou základní myšlenky vzniku EU? Demokracie, zachování kulturní rozmanitosti, rovnost mezi národy a rovnost mezi jednotlivci. A který jazyk bude primární? Měli bychom se rozhodnout v kontextu veřejné debaty. A proč ne s referendem? Jaké máme kandidáty na nový oficiální společný jazyk EU? Nemčina je nejrozšířenější jazyk po Brexitu. Čínština je nejrozšířenější jazyk na světě. Angličtina je dominantní jazyk světového obchodu. Francouzština je mezinárodní historický jazyk až do 20. století. Tak který kandidát je ten ideální? Odpovědět nám může Albert Einstein, který řekl: „Co se mezinárodního jazyka týče, esperanto je tím nejlepším řešením“. Jelikož máme na výběr z 6 000 jazyků, proč si vybrat složitý jazyk, který je obtížné vyslovovat a který se budeme dlouho učit? Když esperanto, jazyk uznávaný UNESCem a několika dalšími mezinárodními organizacemi, se učí desetkrát rychleji než kterýkoli jiný jazyk? Esperantem můžeme mluvit za méně než rok. Na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu potřebujeme někdy i více než 10 let. Tolstoj dokonce říkal, že je možné esperanto plynule číst po 2 hodinách studia. Navíc existuje mnoho bezplatných online kurzů, které vám umožní naučit se jazyk do takové úrovně, abyste mohli bez problémů konverzovat. Jeden z nich dokonce nabízí metodu “12 lekcí ve 12 dnech”. Není třeba drahý jazykový pobyt. Esperanto je možné se perfektně naučit doma. Jako samouk. Gramatika esperanta je zcela pravidelná, logická. Všechna slovesa se časují stejným způsobem, všechna množná čísla jsou pravidelná, písmena jsou vždy vyslovována stejným způsobem. V esperantu neexistují gramatické výjimky a tedy ani složitost. Současně si ale esperanto zachovalo potřebné nuance a přesnost jazyka. Esperanto je také souborem hluboce humanistických hodnot. Tvůrcem esperanta je Ludwig Lazare Zamenhof, který žil v roce 1887 v Ruskem okupovaném Polsku. Všiml si, že jazyky nejsou jen prostředkem komunikace, ale také faktorem dominance. To znamená, že některé národy dominují jiným národům jen proto, že mluví rozšířenějším a častějším jazykem. Zamenhof proto vytváří esperanto, neutrální jazyk, který patří všem národům. A když mluvíme esperantem, jsme si všichni rovni. Jeho snadné studium umožní každému mluvit bez obtíží. Jak bohatý, tak chudý mají stejné podmínky a tím

AHOJ! Jak to jde? Dneska pro tebe mám 2 verze, jupí. Two versions available today – slow one & the normal speed one Enjoy! Kde bydlíš? A odkud jsi? Já jsem z České republiky. Narodila jsem se zde. A žila jsem zde dvacet let. Moje rodné město je malé. Má jen 22 tisíc obyvatel. Ale na druhou stranu má vše, co každý potřebuje: supermarkety, restaurace, bary. A také školy. Na gymnázium a vysokou školu jsem ale chodila jinam. Moje rodné město je příliš malé. Co zde můžete dělat? V létě můžete jezdit na kole, protože moje město leží kousek od hor. A v zimě samozřejmě lyžovat. Kolo je hrozně super, protože hory jsou velké a cyklistů je málo. Mám svoje rodné město moc ráda. Proč? Protože mé dětství bylo krásné. A protože zde žijí moji rodiče A co vy a vaše rodné město? Které to je? A kde žijete teď? Těším se na komentáře na facebooku nebo zde na www.slowczech.com Vaše Eliška ©SlowCZECH (napsáno a poprvé publikováno 18. února 2017) The post (76*) REPLAY Odkud pocházíš (beginner version)? appeared first on slowczech.

Ahoj, jak se dneska máš? Já mám pro tebe takový trošku jiný koncept dneska. Takový jiný nápad. A sice “improvizované slovo”. Normálně totiž SlowCZECH nejdřív píšu, přemýšlím nad tím, jaká bude gramatika, slovíčka, struktura, jestli budou komplikované věty nebo ne. A potom čtu. Ale dneska chci zkusit něco nového. Je to takový,… takový test,… takový nový nápad, protože jsem potkala nového člověka. Je to Švéd ze Švédska. Jmenuje se Fredrik. Fredrik bydlí v Budapešti v Maďarsku, ale učí se česky. Umí, teda… umí svédsky, umí taky anglicky, španělsky, francouzsky, maďarsky, portugalsky, trochu rusky. A hlavně má podcast, ehm, něco jako já. Taky dělá podcast. A jeho podcast se jmenuje Swedish linguist. Takže ho najdeš na facebooku jako Swedish linguist, jestli se učíš švédsky. A on to dělá naopak. On mluví a potom přepisuje to, co řekl. Takže má transkript toho, co říkal. A tak jsem si říkala, že to může být zajímavé i pro tebe, protože koncept SlowCZECH je, že mluvím pomalu. A mám tři úrovně češtiny. Takže dneska budu mluvit pomalu a nebude to komplikovaná čeština. A doufám, že budeš rozumět, protože cíl je, tak plus mínus intermediate. No, tak, jdeme na to! Vybrala jsem si téma “můj příští víkend”, tedy, co budu dělat příští víkend, protože to je takové běžné, normální a snad i, i… zajímavé téma. A můj příští víkend bude taky docela zajímavý. Aspoň,… aspoň pro mě. Mám od kamarádky lístky do divadla. Jdeme na operu. Je to v sobotu večer a musím říct, že se moc těším. Protože už jsem v divadle dlouho nebyla. Minimálně, aspoň – nevím – dva, tři roky. A mám divadlo obecně moc ráda. Člověk se hezky obleče – má hezké oblečení, hezké šaty, poslouchá hudbu nebo se dívá na zajímavé představení. No, a my jdeme v sobotu večer na Bedřicha Smetanu, což je česká opera Prodaná nevěsta. To bude, jojo, to bude moc fajn, fakt se moc těším. No, a jinak, můj otec, můj tatínek letos slavil kulaté narozeniny. Je mu 60 let. A jeho bratrovi je letos 55 let. A tak se můj tatínek a můj strejda rozhodli, že zorganizují narozeninovou párty pro hodně lidí. Bude tam hodně kamarádů, hodně,… bude tam celá rodina, bude tam hodně jídla, piva, budou tam, ehm, nějaké aktivity taky mimo, co můžeme dělat, když nechceme jenom jíst a pít. Bude to na zahradě u strejdy, který má velký dům. Budeme spát venku, ve stanu nebo uvnitř v domě. A já a můj partner budeme spát v autě, protože my přijedeme Defenderem. Nevím, jestli znáš tohle auto, to je Landrover Defender. A je to auto na cestování a my můžeme spát vevnitř. Můžeme vařit. Máme tam všechno, co potřebujeme. Takže ideální na párty nebo někam na víkend. No, a na neděli plánuju asi další trénink, takový sportovní trénink. V… v lednu 2020 je takový extrémní závod: LH24. To je Lysá hora 24. Je to extrémní závod, kdy v týmech – ve dvou – se běhá na Lysou horu. To je docela vysoká hora v Česku. A běhá se nahoru, myslím 6 nebo 7 kilometrů. A potom dolů. A to celé po dobu 24 hodin. A cílem je, samozřejmě, mít co nejvíckrát nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru-dolů. Ehm, tak jsem začala trénovat. V Brně běhám,… běhám na rovině, běhám do kopce, běhám schody, taky hodně jezdím na bruslích, chodím na crossfit, hodně cvičím i mimo… prostě něco dělám, abych měla nějakou fyzičku, až bude v lednu závod. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. A jinak asi v neděli večer si zavolám, nebo zaskypuju s kamarádkou, která žije v Kolumbii. A kterou,… se kterou si občas povídáme přes Skype. Jinak obecně moje víkendy začínají většinou v pátek v poledne, protože jsem freelance, takže nepracuju klasicky každý den do pěti hodin. A hlavně na víkendy mám takové pravidlo, že nikdy nepracuju. Nikdy nečtu e-maily, nikdy nepřipravuju lekce, nikdy… nedělám papíry nebo,… nikdy nepracuju… nikdy nedělám to, co potřebuju do práce. Takže, samozřejmě, někdy dělám na projektech, které mám moc ráda. Ale nesmí to být… taková ta klasická práce. Na tu mám pondělí, úterý, středa, čtvrtek a polovinu pátku. A takže , když můj víkend začne v pátek v poledne, mám dva a půl dne, kdy můžu dělat, co chci. Někdy mám ráda klidné víkendy. Takže třeba jdeme na brunch nebo jdeme na kafe nebo jdu s kamarádkou na kafe nebo na víno. Ráda si čtu nebo jdu na procházku, jdu ven. A někdy mám ráda akční víkendy, kdy hodně sportuju, jdeme na nějaký závod nebo jedeme pryč z Brna. Nebo třeba zorganizuju laser game, jdeme do baru nebo jdu plavat… Hodně času trávím s… s přáteli a s rodinou, protože si myslím, že lidský faktor je v mém životě důležitý. A obecně myslím, že lidé potřebují lidský kontakt, protože – aspoň pro mě – lidé jsou zdroj inspirace a hlavně energie. Takže ráda trávím víkendy s přáteli, s rodinou anebo na nějakých akcích, kde jsou fajn lidi a kde se něco nového dozvím nebo naučím. No, takže to je můj příští víkend. Divadlo, oslava narozenin, nějaký trénink – sportovní trénink, a Skype. Do

Hi guys! Today’s episode is little bit special, written mainly for Brno people, Brňáci I have translated and converted into simple Czech an article written by a very good friend of mine, Carlos from Mexico. This SlowCZECH episode is upper beginner level. However, if you are not confident enough, read the original text in English firstly, you will understand easily what I am talking about Let’s continue in Czech! Dnes pro tebe mám něco moc zajímavého ze stránky Brno Daily. Brno Daily je webová stránka, která publikuje články v angličtině o akcích v Brně. A já pro tebe mám jeden zajímavý článek. Napsal ho můj dobrý kamarád Carlos. Carlos žil dlouho v Praze. Teď bydlí už měsíc v Brně. Taky bydlíš v Brně jen krátkou dobu? Jsi v Brně nováček? Nebo chceš bydlet v Brně? Carlos má pro tebe rady – jak on vidí první měsíc v Brně? Původní článek je v angličtině. Já jsem ho pro tebe přeložila a upravila do jednoduché češtiny. Tak jdeme na to Brno je úžasné místo pro život v Česku! Už tu taky bydlíš? Jsi nováček v Brně? Jsi nový nebo nová v Brně? Přijel jsi za partnerem? Nebo chceš jen nový začátek v novém městě? Důvody jsou různé. A tady je pět věcí, co musíš v Brně udělat. A ideálně v prvním měsíci. 1 – První (nepříjemné) kroky Najít si v Brně práci je rychlé. Můžeš jít na Jobs.cz nebo se můžeš zúčastnit “English-friendly” eventů, jako je například Jobspin Multilingual Job Fair. A najdeš práci hnedka. Když máš práci a tvoje finanční situace je v pohodě*, co teď? Můžeš jít do Centra pro integraci cizinců (Integration Center) – oni ví všechno. Nabízí jazykové kurzy, profesionální kariérní poradenství, sociální pomoc, a další. A tak bude tvoje integrace do českého systému a společnosti jednodušší. 2 – Poznat město A teď ta zajímavá a zábavná část: poznat město. Centrum Brna vypadá malé, protože celkově je město docela rozlehlé. Ale Brno tě překvapí. Hlavně, když půjdeš objevovat jeho krásy mimo centrum. Kdykoli je autor článku Carlos v centru (nebo taky říkáme “ve městě”), rád jde na procházku. Většinou celý den a většinou neví, kam jde. Carlos také zkusil “Brno Free Walking Tours” – to je perfektní způsob, jak v kostce poznat město a jeho historii. Martin z Brno Free Walking Tours je vynikající guide a vypravěč. A další skvělý způsob, jak poznat Brno, je nainstalovat si mapu “Use it”. To je turistická appka (tj. mobilní aplikace), která ti ukáže neznámá, atypická a zajímavá místa v Brně. 3 – A co kultura a zábava? Když někdo říká, že v Brně je nuda, nemá to v hlavě v pořádku. Tohle město je doslova nacpané* eventy. Každodenní události jsou často English friendly, a navíc komunita expatů – to nejsou jenom studenti. Když chceš opustit komfortní zónu, je opravdu jednoduché najít suprové kulturní a společenské akce. Letní kino, stand-up comedy workshopy, pravidelné expats mítinky, taneční a jazykové kurzy, pikniky, food festivaly, výlety a procházky v přírodě, konference, semináře, paddleboarding skupiny, výlety na hrady, dobrovolnictví, jóga, skupiny pro fotografy nebo malíře, hudební večírky, a ještě víc. Takže jestli hledáš něco, co máš rád(a), určitě to v Brně najdeš. A jestli to neexistuje, proč to nevytvořit? Nedávno vznikla i whatsapp skupina “Be Brno”, kde se Brňáci spontánně domlouvají na tom, kam dnes večer jít. 4 – A co noční život? Carlos byl překvapený, že zapojit se do nočního života je v Brně tak jednoduché. Brno je jako dvě různá města: ve dne klidné město a v noci velmi aktivní. Můžeš v osm večer zajít na Jakubské náměstí a budeš rozumět, o čem Carlos mluví. source: Flickr Je nicméně důležité říct, že většina barů zavírá ve 2 ráno. V centru je samozřejmě pár výjimek. Pokud máš v půlnoci hlad, vždycky najdeš otevřený kebab nebo nějaký fast food. A jestli není příliš pozdě, zkus “Lokál” – skvělé místo v centru, kde si dáš nejen dobré české jídlo za dobrou cenu, ale i nějakou mezinárodní kuchyni. 5 – Chceš víc? Velká výhoda Brna je jeho geografická poloha. Carlos je Mexičan a vždycky se usmívá, když v Evropě slyší “To je daleko!”. Carlos pochází ze státu Oaxaca v Mexiku, který je větší než celá Česká republika. Když byl malý, často jezdili k moři na víkend a to bylo 6 hodin cesty. Takže dnes je dospělý a je pro něj 6 hodin jenom kousek. V Evropě můžeš už za 3 hodiny přejet čtyři země! Například hlavní město Slovenska, Bratislava, je jenom 90 minut odsud. Vídeň jenom hodinu odsud. Za jeden den můžeš navštívit obě dvě města. A o víkendu můžeš jet do Maďarska. Vlaky jsou dobrá volba. Taky tu máme fajn appky jako IDOS nebo OMIO. Lístek do Bratislavy stojí asi pět eur. A navíc, jestli jsi student, budeš v sedmém nebi*. Slevy pro studenty jsou opravdu parádní. Do Bratislavy za 3 eura, to je něco! Teď tedy máš klíčové informace o Brně a o tom, co dělat v Brně. Bydlíš v Brně a souhlasíš s Carlosem nebo chceš něco přidat? Okomentuj jeho článek. Carlos bude moc rád Tady je odkaz na článek: BRNO D

Ahoj! Jak to jde? Dnes budu všechno říkat jenom česky. Mám pro tebe vyprávění Klárky. Nejdříve vysvětlím nějaké věty, co Klárka říká. A potom ti přečtu její vyprávění. Klárka totiž včera slavila 27. narozeniny a vypráví o tom, jaké to bylo. Nejdříve je Klárka nespokojená, protože je jí už 27 let a má pocit, že je stará. Říká “Ten čas ale letí!”, to znamená, že má pocit, že mám málo času a že chce dělat hodně věcí. Například Můžu mít pocit, že jsem v té nové práci jenom rok, ale už jsem tam čtyři roky a za čtyři roky jsem nic neudělala. Ale “To je život”, říká Klárka. C’est la vie. Klárka také připravila čokoládový dort – říkáme, že je to “sladká tečka na konec”, tedy něco malého a pozitivního na konec. Nemusí to být jenom jídlo, ale většinou ano. Klárka také říká “Mmm, to je moje!”. To znamená, že to je něco, co má opravdu ráda. Nějaké jídlo nebo aktivita, kterou miluje. Například pro mě osobně “Cizí jazyky, to je moje!” To znamená, že mám ráda cizí jazyky a rozumím jim a baví mě to jako hobby. No, a oslava skončila v 5 ráno. Je to trochu pozdě, ale Klárka říká “Jít spát v pět, to se čas od času dá.” To znamená, že to je čas od času akceptovatelné. Že občas to je oukej. Ale ne každý den. Můžu taky říct: “Ten řízek se dá.” To znamená, že má akceptovatelnou chuť, že to není delikatesa. Tak a teď tedy ten příběh o Klárce a jejích narozeninách. Klárka vypráví: “Když jsem se dnes ráno probudila, uviděla jsem na displeji telefonu 10 smsek a 24 zpráv v messengeru. Jéé, jsem ráda, že na mě kamarádi nezapomněli. Jsem ráda, že mi tolik lidí přeje všechno nejlepší k narozeninám. No jo, je mi o rok víc. Už zas. Dřív, když jsem chodila na střední, jsem se moc těšila na osmnácté narozeniny. Budu moct pít alkohol, budu moct mít a řídit auto, budu mít svobodu – říkala jsem si. A dnes je pravda, že je fajn být dospělá a mít svobodu. Ale někdy jsem smutná. Jako třeba dneska. Dneska je mi už 27 a mám pocit, že čas běží moc rychle. Ten čas ale letí, říkám často. Ale to nevadí, to je život. A tak, když jsem na displeji telefonu uviděla 10 smsek a 24 zpráv v messengeru, byla jsem spokojená. Navíc jsem věděla, že se večer sejdu s fajn lidmi. A tak to byl nakonec perfektní den. Na večer jsem pozvala kamarády. Všichni kamarádi, kteří slibili, že přijdou, opravdu přišli. Nakoupila jsem víno, sekt a pivo, taky jsem připravila chlebíčky, zeleninové a sýrové mísy. Mám také moc ráda sushi a jako každý rok pro mě můj nejlepší kamarád připravil vynikající maki a sushi. Pracuje totiž v jedné z nejlepších japonských restaurací, a tak je na sushi odborník. Jo a abych nezapomněla, taky jsem upekla čokoládový dort. To byla dobrota. Dort byla taková sladká tečka na konec. No jo, čokoláda, to je moje! Nechtěla jsem dárky. Ale jak sám/sama víš, přátelé vždycky nosí dárky. Dostala jsem velkou kytici růží a hodně dárků, které mě překvapily. Nejvíc mě překvapil velký plyšový medvěd. Je skoro větší než já! Teď se mnou spí v posteli, hehe. Společně jsme si připili na zdraví, sfoukla jsem svíčky na dortu. Měli jsme dobrou náladu. Popíjeli jsme víno a pivo a tancovali. Celkově jsme se dobře bavili. Jen jeden člověk nebyl s oslavou narozenin spokojený. Soused! Tenhle soused, který bydlí o patro výš, pořád na něco nadává. Pořád je s něčím nespokojený. Přišel, zaťukal na dveře a oznámil mi, že děláme moc hluku. S úsměvem jsem se omluvila a vysvětlila mu, že dneska slavím narozeniny. Pozvala jsem ho na skleničku, ale odmítl. Nicméně mi popřál všechno nejlepší a šel spát. Řekl mi, že si dá špunty do uší. Tak doufám, že se soused dobře vyspal. Já jsem se totiž moc nevyspala. Slavili jsme do pěti do rána. Někteří toho vypili moc a pak byli opilí. Ale většina byla jenom unavená. Musím říct, že to byla skvělá oslava. Mám moc ráda oslavy narozenin. Vždycky si dobře pokecám s přáteli, dobře se najím a napiju. A jít spát v pět, to se čas od času dá.” Vaše Eliška ©SlowCZECH Music credit: Happy Life by FREDJI https://soundcloud.com/fredjimusic https://www.facebook.com/fredjimusic/ Music promoted by Audio Library https://youtu.be/u4PI5p5bI9k The post (130***) Všechno nejlepší! appeared first on slowczech.

Madloba (მადლობა), gaomardžus (გაუმარჯოს), kargad (კარგად)… Tato slova a pár dalších jsem se naučila během posledních dvou týdnů. Vyrazila jsem totiž do Gruzie. Gruzie je nádherná země, kam jsem se chystala už několik let. Před šesti lety jsem se totiž ve Francii seznámila s Mariam, Gruzínkou, která se stala mou skvělou kamarádkou. No, a od té doby jsem měla neustále v hlavě tu malou myšlenku – někdy se musím zajet podívat do Gruzie. Navíc jsme už dost dlouho s partnerem nebyli na žádné dovolené. A tak, když jsme viděli zpáteční letenky pro dva za 300€, ani minutu jsme neváhali a ihned je koupili. Nejzajímavější a současně i nejúnavnější byl fakt, že jsme měli jenom letenky. A nic víc. Věděli jsme, kdy odlétáme a kdy se vracíme, ale co budeme dělat těch 14 dní,… to jsme netušili, protože jsme cíleně neměli žádný plán. Vyrazili jsme jen s dvěma tričky, plavkami a mikinou s tím, že uvídíme na místě. Že se přizpůsobíme situaci a že prostě pojedeme na místa, která nám lidé doporučí. Pracuju totiž jako freelance a neustále plánuju schůzky a lekce, každý můj týden je jiný, k tomu se neustále něco mění,… a proč tedy plánovat ještě dovolenou? Samotný odlet byl taky opravdu zajímavý. V pátek v osm večer jsme vyjíždeli z Brna a teprve v půl sedmé jsme doma začali balit batohy. Bylo to o fous, to je pravda Ale potom, když jsme přistáli na letišti v Kutaisi, nám bylo příjemně. Začala nám dovolená, jupí! Je fakt, že jsme si den předem přes airbnb zabukovali jednu noc, abychom si prošli město, zašli na gruzínské jídlo a odpočinuli si po dlouhé cestě. Strejda Google říká, že z Brna je Kutaisi vzdálené 3000 kilometrů a 34 hodin autem. Je potřeba se vyhnout Krymu a Abcházii a jet tedy spodem přes Turecko. No, anebo letět letadlem, to je nejbezpečnější. Styl cestování, který jsme si oblíbili během našeho loňského road tripu, je takový, že se na dobré adresy ptáme lidí v obchodech. Pomocí pantomimy ukážeme, že máme hlad a že hledáme dobrou restauraci. Místní vždy vědí, kam jít. A tak jsme si hned první den dali do nosu. Mmmm, moc dobrý oběd, jen co je pravda. Zelenina, maso, sýr, pivo,… ale ta typická jídla měla teprve přijít. Ta budou později. Na další dny jsme se na základě doporučení rozhodli pro hory. Miluju hory a jsou jen dvě věci, co jsem v Gruzii chtěla vidět – hory a svou kamarádku Mariam. A tak tedy hory a městečko Utsera je pro mě ta nejlepší vzpomínka a také nejpříjemnější čas, který jsme strávili v Gruzii. Je pravda, že jsme byli jen 5km od Jižní Osetie a 30 od Ruska, což bylo také znát. Osetie je již více jak 10 let okupovaná Ruskem, přechod přes hory v Osetii je zavřený, cestování je tady mnohem komplikovanější a lidé tady Rusy nemají rádi ještě více než v ostatních částech země. Ale o politice mluvit nechci. Vztahy Ruska, Gruzie, Turecka a Evropské Unie jsou dost napjaté. Původně jsme chtěli v horské oblasti Rača, tedy v severní Gruzii, zůstat dva dny. Maminka Olga a dcera Nato nám ale nabídli, ať zůstaneme ještě třetí den. A bylo to opravdu super, páč jsme si dvakrát vyšli do hor – hory okolo dosahují 3500 metrů. A my jsme se druhý den vyšplhali do 1700m. Věděla jsem, že příroda je v Gruzii krásná, ale netušila jsem, že je až tak nádherná, dechberoucí, úžasná a výjimečná. Opravdu! S maminkou Olgou jsem si popovídala o historii její rodiny a taky jsem se dozvěděla o historii Gruzie. Například každý Gruzínec zná královnu Tamaru, kterou nazývají King Tamar, první ženu na gruzínském trůně už ve 12. století. Velmi výhodné pro mě bylo to, že umím trochu rusky. Po Gruzii jsme se pohybovali stopem a jen jeden z asi 40 lidí, kteří nás vzali do auta, znal jiný jazyk než gruzínštinu nebo ruštinu. Což je ale větší sranda, protože k základní komunikaci ani žádný společný jazyk není potřeba. Naše nejmilejší momenty ze stopování mohu shrnout do dvou skupin: zaprvé jsme měli 4x štěstí na kamion. Kamioňáci jsou super lidi, vůbec nemluví, ale cesta je pohodlná a hlavně bezpečná A zadruhé, mnohokrát nás lidé dovezli na místo, kam jsme chtěli, i když jejich původní cesta končila o 20km níž. Lidé jsou v Gruzii úžasní. Dají vám víc než sami mají. O tom se nám v Evropě může jenom zdát. Jinak v porovnání s vlakem a minibusem zvaným některými “maršrutka”, které jsme samozřejmě také vyzkoušeli – je cestování stopem legrace: jednou jsme v autě vypili lahev domácího vína, jednou jsme se nacpali do malého auta s rodinou se třemi dětmi, nespočetněkrát jsme měli strach při pohledu na tachometr – 130km/h ve vesnici, jinak jsme si hezky pokecali pantomimo-česko-rusko-gruzínsky a jednomu místnímu jsme dokonce ukázali místa, na kterých ještě nebyl. Kdo by tomu věřil? O své dovolené bych mohla mluvit dlouho! Ale vy jste mi na Facebooku psali otázky, protože jste zvědaví. A to je dobře. A tady jsou moje odpovědi. Rachel se ptá: “Vyrazili jste na hory?” Ano, Rachel! Miluju hory! Jak jsem se už zmiňovala, městečko Utsera nedaleko města Oni pro mě představovala nejlepší č

Ahooj jak se máš? A new episode of REAL CZECH SlowCZECH is here! Today with a very interesting person Pavlína. I met her on a very special event, here in Brno, and she will tell you more about this out-of-ordinary event. Before starting, I will just clear up what “podnikavý člověk” means Podnikavý člověk je člověk, který pořád něco podniká, a person who is constantly organising and creating something, in French we would say “elle entreprend, elle fait plein d’activités”. She just cannot stay pasive, she likes new adventures and new challenges. OKay? So now let’s listen to the interview! What will you hear? MODIFIED and simplified VERSION at a SLOW pace REAL CZECH = ORIGINAL version No more talking, let’s go! Jdeme na to. Moje otázky pro Pavlínu: Ahoj Pavlíno, můžeš se krátce představit? Meaningful talks – můžeš nám popsat, co to přesně je? Jak Meaningful talks vypadají? Jak tento event vznikl? A jak dlouho už Meaningful talks existují? Co se ti na Meaningful talks nejvíc líbí? Proč je organizuješ? 0:00 – 06:55 01:01 – Ahoj Pavlíno, vítej ve SlowCZECH Děkuju za přijetí pozvání. Můžeš se krátce představit? “Ahoj, jmenuji se Pavlína. Jsem učitelka angličtiny a češtiny. Mám ráda psy, angličtinu, nové věci, nové lidi, nové aktivity. Tady v Brně jsem studovala angličtinu. A tady jsou velké možnosti, co dělat. Myslím, že je důležité dělat nové věci. Jsme potom lepší lidé. Jsme empatičtí. A nebereme všechno tolik vážně. Jako příklad, co jsem tady v Brně dělala: jóga s kůzlaty (kůzlata jsou miminka od zvířete koza). Chci zkusit trénink Hula hoop. A taky jsem byla na super akci – díváš se do očí nějakého člověka, jednu minutu, nemluvíš, potom se díváš do očí jiného člověka. A znovu. A znovu a znovu… Cíl byl rekord. Ale nebylo hodně lidí. A já organizuju například pouštění draků pro dospělé (to jsou papírové draky, které létají ve větru). Anebo organizuju Meaningful talks. 02:41 – Meaningful talks miluju. Podle mě je to nejlepší akce v Brně Můžeš nám popsat, co to přesně je? Jak Meaningful talks vypadají? “Je to event. Koná se jednou za dva týdny. Jsme malá skupinka lidí, všichni rezervují přes Facebook. V zimě jdeme do čajovny, v létě do parku. Atmosféra je pomalá, důvěrná, všichni jsme na moment přátelé. A máme hluboká témata. Jaká témata? Mám kartičky a na každé kartičce je jedna otázka. Člověk si vylosuje kartičku. Když se mu otázka líbí, odpoví. Když se mu nelíbí nebo je to nepříjemná otázka, neodpoví. A celé to je v angličtině. 03:50 – Jak tento event vznikl? A jak dlouho už Meaningful talks existují? “Meaningful talks existují už pět měsíců. Proč? Chtěla jsem si povídat o štěstí, o životě, o lásce, o strachu. Ale takový rozhovor nemáme často. Většinou jenom s rodinou, přáteli nebo partnerem. Ale to není jednoduché – často není ideální moment, není ideální atmosféra. Nebo máme takový rozhovor v baru, když pijeme víc alkoholu. No, a tak jsem si řekla: Vytvořím tuto atmosféru uměle. Vytvořím takový event. Lidé přijdou a budou vědět, co tam chtějí dělat. Lidé budou vědět, že nechtějí diskutovat o počasí. Tak jsem začala gůglit. A našla jsem stejný koncept – tuto akci pořádá jeden můj kamarád (dnes už se známe, dnes už je to můj kamarád). On to pořádá v češtině a jmenuje se to Smysluplné rozhovory. Šla jsem tam. A bylo to super! Zeptala jsem se, jestli můžu organizovat stejnou akci. A řekla jsem si – musí to být jiné, nesmí to být stejné. Mno… je pravda, že v Brně je velká komunita English speakers, velká komunita anglicky mluvících lidí. A jako učitelka angličtiny mám moc ráda angličtinu, angličtina mě moc baví. A tak jsem to zkombinovala. Je to opravdu perfektní. 06:01 – Co se ti na Meaningful talks nejvíc líbí? Proč je organizuješ? Dává mi to smysl a naplňuje mě to = to znamená, že se cítím dobře, když to dělám. Je to docela anonymní a lidé mluví otevřeně. Odpočinou si. Přemýšlí. A celé je to takové pomalé. Všechno se zpomalí. Vždy se naučím něco nového. Vždy vidím novou pespektivu. A to je moc obohacující. Pavlíno, moc Ti děkuji za rozhovor! Už se těším na další Meaningful talks. Já také děkuji a ahoj. 07:00 – 12:08 07:00 – Ahoj Pavlíno, vítej ve SlowCZECH Děkuju za přijetí pozvání. Můžeš se krátce představit? “Ahoj, jmenuji se Pavlína. Mimo jiné jsem učitelka angličtiny a češtiny. Mám ráda psy, angličtinu a miluju poznávání novejch věcí, zkoušení novejch aktivit a poznávání nových lidí. A tady v Brně, kam jsem se přestěhovala, když jsem studovala angličtinu, tak tady právě je neuvěřitelný množství možností, co dělat a co zkoušet. A já sama věřím, že právě zkoušení novejch věcí a vůbec rozšiřování si obzorů z nás jako z lidí, nás to dělá lepšími lidmi, empatičtějšími, máme větší nadhled nad věcmi, nebereme to tak vážně. A nějaké aktivity, které jsem zkoušela a které mě fakt bavily tady v Brně, třeba byly: jóga s kůzlaty. Chtěla bych vyzkoušet hula hoop trénink. Tak

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund jsou dva cestovatelé. Miroslav Zikmund letos, v roce 2019, slaví 100 let. Je mu 100 let! Zikmund a Hanzelka hodně cestovali. Už když byli mladí, jejich hobby byly: cizí země, příroda a dobrodružné romány. Zdroj obrázku: www.auto.cz Seznamují se roku 1938, když studovali na vejšce (tedy na univerzitě, na vysoké škole). Na univerzitě začínají pracovat na projektu 5. Co je projekt 5? To je jeden velký výlet. A číslo pět znamená pět kontinentů. Hanzelka a Zikmund chtějí cestovat a poznat pět kontinentů. Hlavní cíl je ale business, protože Zikmund a Hanzelka nejsou jenom inženýři. Jsou to taky ekonomové. Do roku 1945 je tu okupace a oni nemůžou studovat a dokončit univerzitu. A tak plánují cestu. Kopírují mapy, studují města, země a destinace, učí se cizí jazyky. Hanzelka umí německy a francouzsky a teď se učí swahili. Zikmund umí anglicky a trochu italsky a holandsky a teď studuje arabštinu. Zdroj obrázku: idnes.cz V roce 1946 dokončí univerzitu a v roce 1947 prezentují projekt 5 firmě Tatra. Tatra je česká firma, která už 120 let vyrábí automobily. Firmě Tatra se ten projekt opravdu moc líbí. A protože chce propagovat automobily, sponzoruje cestu Zikmunda a Hanzelky. Tatra jim dá auto T-87, luxusní aerodynamický automobil. Dva cestovatelé teď mají dobré auto a cestují 3 roky. Afrika a Jižní Amerika, celkem 44 zemí a 111 000 kilometrů. A jaký je cíl cesty? Zaprvé – otestovat auto Tatra T-87. Zadruhé propagovat české výrobky. Zatřetí hledat pro Československo informace o životě v zahraničí. A začtvrté – natáčet reportáže a psát dokumenty o životě v zahraničí. To je moc pěkný road trip a také (v této těžké době) moc pěkný cíl. Zdroj:wikipedia.org V roce 1968 je tu Pražské jaro. Začíná komunismus a Čechoslováci nemůžou cestovat. Ale Zikmund a Hanzelka můžou publikovat informace ze svých cest, protože cestovatelské články nejsou pro politický režim nebezpečné. Dva cestovatelé dokonce můžou znovu cestovat. Teď cestují 5 let do východní Evropy, Asie, Indonésie, Japonska. Ale už nemají Tatru T-87. Teď jedou autem Tatra 805. Je také stříbrné, ale není tak luxusní a nóbl jako první auto. Tatra 805 je terénní auto. Možná znáš jeho přezdívku “Kačena”. Zdroj obrázku: wikipedia.org Celkem navštívili Zikmund a Hanzelka 83 zemí. Psali články pro noviny a pro radio. Natáčeli reportáže. Psali knihy. Dohromady prodali 6,5 milionů (výtisků) knih. Byli populární v Americe a v Rusku. Potom, bohužel, začala normalizace. A dva cestovatelé už nemohli cestovat. Jiří Hanzelka zemřel 16 let zpátky, v roce 2003. Miroslav Zikmund dnes žije ve Zlíně.   Vaše Eliška Další videa, fotografie a texty na toto téma: Foto na iDNES Zikmund a Hanzelka a jejich expedice na auto.cz SELF-CHECK QUESTIONS The post (127***) Cestovat za komunismu + self-check questions (new!) appeared first on slowczech.

Ahoj, jak to jde? Dneska pro tebe mám trochu nerealistickou epizodu, hehe. O tom, “co by bylo, kdyby,…”? Přemýšlíš také někdy o tom, jaký by byl tvůj život, kdybys dělal něco jiného? Jaký by byl tvůj život, kdybys bydlel jinde? Jaký by byl tvůj život, kdybys mohl cestovat v čase? Já musím říct, že nerada tímto způsobem přemýšlím. Protože si neříkám “kdybych měla víc času, udělala bych to a to…” Já si říkám, že když něco chci, tak to udělám. A nečekám na to, až to samo přijde. Nesním o tom, jaké by to bylo, kdyby… Ale musím říct, že ráda přemýšlím o trochu sci-fi životě – jaké by to bylo, kdyby tu s námi žili dinosauři? Jaké by to bylo, kdybych mohla létat jako Ironman? Jaké by to bylo, kdyby můj den měl o 20 hodin víc…? Vím, že tu nikdy dinosauři nebudou, že nikdy létat jako Ironman nebudu a nikdy můj den nebude mít 44 hodin. A to je na tom to zajímavé. Myslím si, že každý člověk by měl být snílek. Snílek, tedy někdo, kdo i ve dne rád sní a kdo si představuje možné i nemožné. Člověk, který má svůj vlastní svět. A já jsem přesvědčená, že každý člověk by měl mít svůj svět, který je jenom jeho Co myslíš? Tak pojďme spolu trochu snít! První otázka: Co bych dělala, kdyby měl můj den 44 hodin? Wow, kdyby měl můj den 44 hodin, bylo by to úplně perfektní! Bylo by to skvělé a já bych dělala strašně moc věcí. Ještě víc věcí, než dělám dnes. Například bych chodila každý den plavat, také bych četla víc knih a pila víc kafe, hehe. Ale hlavně bych mohla začít pracovat na více projektech. Mohla bych konečně dělat všechno, co mám ráda. Mohla bych dělat 3x víc aktivit než dnes. A to by bylo úžasné, kdybych měla o 20 hodin denně víc! Druhá otázka: Co bych dělala, kdyby celý svět najednou začal mluvit jedním jazykem? No, kdyby celý svět najednou začal mluvit jenom jedním jazykem, nejdříve bych se zeptala – jakým? Kdyby celý svět mluvil například anglicky, byla by to nuda. Ale kdyby mluvil třeba rumunsky, japonsky, estonsky,… to by bylo príma. Mohla bych se začít učit nový jazyk! Třetí otázka: Co bych dělala, kdybych dostala roli v novém hollywoodském filmu a musela shodit 15 kilo? Hahaha, zaprvé bych žádnou roli v hollywoodském filmu nedostala, protože se před kamerou hrozně stydím. A zadruhé bych nechtěla shodit 15 kilo. Jsem spokojená taková, jaká jsem! Ale kdybych opravdu musela dál dolu 15 kilo, začala bych víc sportovat a přestala bych jíst to, co jím. Začala bych posilovat a jezdit víc na bruslích. Nechodila bych běhat, protože běh nemám ráda. Ale začala bych jíst víc ovoce a zeleniny a mnohem víc tuku. A odstranila bych cukr a pečivo. Protože to vím, že na mě funguje. Bohužel na mě také funguje alkohol, zmrzlina a čokoláda, hahaha. Čtvrtá otázka: Co bych dělala, kdyby někdo vynalezl a sestavil teleport? Kdyby někdo vynalezl a postavil teleport, hned bych ho chtěla zkusit. Teleportovala bych se co nejdál od domova. A potom bych musela najít cestu zpátky. A protože by ta cesta byla dlouhá, dlouho bych cestovala. A kdybych se teleportovala někam daleko, zpátky bych jela stopem. Stopovala bych auta, stopovala bych lodě a určitě i letadla. Jé, to by bylo dobrodrůžo! Pátá otázka: Co bych dělala, kdybych se mohla na jeden den podívat do budoucnosti? Kdybych mohla cestovat na jeden den do budoucnosti, nedělala bych nic. Nechtěla bych se podívat na to, jak bude vypadat moje budoucnost. Kdybych znala svoji budoucnost, můj život by byl teď nudný. Kdybych věděla, jak bude vypadat moje budoucnost, neměla bych chuť dnes cokoli dělat. Možná by moje budoucnost byla smutná, a proto by najednou i moje přítomnost přestala být zajímavá a šťastná. Ale možná… kdybych zjistila, jak vypadá moje budoucnost a začala nic nedělat, moje budoucnost by se změnila…? Ehm? Věříš, že existují paralelní světy? Já jo! Šestá otázka: Co bych dělala, kdyby najednou česky nemluvilo jen 11 milionů lidí, ale 100 milionů lidí? Haha, to je zajímavá otázka. Kdyby najednou česky mluvilo 10x více lidí, asi by se i víc lidí česky učilo. SlowCZECH by byl velmi populární, měla bych víc práce a dělala bych 10x víc nahrávek a videí. Také by existovalo víc zdrojů, jak se česky naučit. A můj život by byl snadnější No, kdo ví? Třeba za 100 let bude čeština populárnější než arabština, francouzština nebo čínština…? A co ty? Co bys dělal(a), kdyby tvůj den měl o několik hodin víc? Co bys dělal(a), kdyby existoval teleport? Kam by ses podíval(a), kdybys mohl(a) cestovat do budoucnosti? The post (126****) Co bych dělala, kdyby…? (kondicionál) appeared first on slowczech.

Čááu, jak se máš? Teď jsou v Česku prázdniny. Letní prázdniny trvají 2 měsíce – červenec a srpen – a je to doba, kdy děti nejsou ve škole. Naopak, když normálně chodím do práce a například tento týden nejdu do práce, říkáme, že mám dovolenou. Takže děti mají prázdniny a rodiče mají dovolenou. Když mluvím o červenci a srpnu, můžu taky jako dospělá říct “O letních prázdninách budu hodně pracovat“ a každý ví, že myslím na červenec a srpen. No, a musím říct, že to je pravda. Moje prázdniny jsou pracovní. Mám teď hodně práce a nemám dovolenou. Ale jsem spokojená, protože nechci mít o prázdninách dovolenou. Je příliš horko a všude jsou turisti. Mám ráda klidná místa a příjemné počasí. A raději budu pracovat v klimatizované jazykové škole nebo doma, kde mám stín a pohodu, hihi. Takže budu mít dovolenou v září. Ale chceš vědět, co budu dělat v červenci a srpnu? A co budu dělat potom v září, až budu mít dovolenou? Chceš vědět, kam půjdu a kam pojedu? Tak dobře, tak já ti to teda řeknu. Jak už jsem říkala, budu docela dost pracovat. Začnu nové intenzivní kurzy, budu taky učit nové studenty, budu ale taky pokračovat s kurzy, které už učím dlouho. Když nebudu pracovat, budu jezdit na bruslích a (budu) chodit na squash. Budu chodit s kamarádkami do parku na jógu, zorganizuju v Brně další Summer CZECHup, tedy konverzační akci tady v Brně Ještě si určitě párkrát s bratrem nebo přáteli dám zmrzlinu a pivo. Také párkrát půjdu na víno nebo s holkama na kafe (tedy půjdu s kamarádkami na kávu), půjdu do brněnské hvězdárny pozorovat noční oblohu. Brněnská noční obloha má hooodně hvězd. Miluju pozorování noční oblohy, je to uklidňující a současně romantické. A já jsem takový snílek Co ty? Jsi snílek? Víš, kdo je snílek? Snílek je člověk, který rád sní i ve dne, nejenom v noci. Někdy je snílek člověk, který je rezervovaný a který žije ve svém vlastním světě. Má svůj fantasy svět. To já ne. Já jsem spíš společenský snílek, který má rád a potřebuje kontakt s lidmi. No a proto se taky přes prázdniny určitě seznámím s hodně novými lidmi, protože ráda v létě chodím hodně ven. Půjdu na sushi, zúčastním se nějakého International Meet up, to je většinou setkání večer v baru pro různé zajímavé lidi. Každý pochází z jiné země. Vždy tam jsou super lidi z celého světa. Také navštívím bunkr 10-Z. To je atomový kryt z 60. let, který sloužil jako úkryt před bombardováním. Podívám se do brněnské ZOO a půjdu na motokáry, půjdu do lanového centra a vyzkouším místní šifrovací hru. To je týmová hra, kterou organizuje město Brno a kde luštíš šifry, enigmy. Mimojiné najdu konečně způsob, jak se naučit dobře německy, haha. Vyberu si ty správné zdroje a metody a budu se věnovat němčině pravidelně, budu jí dávat svůj volný čas. V červenci také pojedu za rodiči. Moji rodiče bydlí 400 km ode mě. Ale vídáme se docela často, protože 400 km není daleko. Pojedu vlakem, protože ráda jezdím vlakem. Je to pohodlný způsob dopravy a mimoto se mi dobře ve vlaku pracuje. S rodiči půjdeme na výlet, možná na dva nebo tři (výlety). Taky jisto jistě půjdeme někam na víno a na jídlo. A zajdeme za babi a dědou. Oni totiž letos slaví 60. výročí svatby. No a co v září? Chachá, já a manžel pojedeme do Estonska. Plánujeme road trip z Česka přes Polsko, Litvu a Lotyšsko až do Estonska. No,… plánujeme,… Nic neplánujeme. Rádi jezdíme bez plánů. Prostě a jednoduše budeme opět cestovat po Evropě. V Polsku máme přátele a určitě s nimi strávíme nějaký čas. A protože umím trochu estonsky, zkusím mluvit v Estonsku estonsky. Myslím, že to bude sranda! Tak, tak nějak budou vypadat moje prázdniny. Tak budou vypadat moje prázdniny. A co ty tvoje, co budeš dělat o prázdninách? Vaše Eliška Three ways how to express the futur I was talking about The post (125***) Co budu dělat o prázdninách (3x futur tense) appeared first on slowczech.

Co je to podcast? Posloucháš podcast? Kdy? A proč? Mám moc ráda kanadskou francouzštinu, kanadská francouzština je pro mě někdy moc veselá. A dnes jsem na francouzské wikipedii četla něco vtipného. Pro Kanaďany se podcast nejmenuje “podcast”, ale “diffusion pour baladeur” nebo taky “baladodiffusion”. Česky něco jako “procházko-vysílání” nebo “MP3kové vysílání”. Mně se to hrozně líbí! Je to srandovní! No, a v češtině říkáme slovo “podcast”. Podcast je spojení 2 slov – slovo číslo 1 je přehrávač iPod od firmy Apple a slovo číslo 2 je anglické slovo broadcasting, to je vysílání. Podcast může být rozhovor. Podcast může být čtený text, podcast může být spontánní mluva nebo třeba dokument. Ale je to vždycky série, kde jsou nějaké epizody. Epizodu si můžeš stáhnout. A taky se můžeš přihlásit k odběru podcastu. To znamená, že se ti podcast líbí a že chceš být fanoušek a chceš vědět “Ha, nová epizoda je tady!”. Nejlepší ale je, že podcast je zdarma a můžeš ho poslouchat, kdy chceš. Dříve jsme měli radio. Dnes máme podcast. Mám pro tebe jednu otázku: Proč posloucháme podcasty? Proč chceme podcast a nechceme radio? K čemu to je? (What is it good for?) Já osobně poslouchám francouzské, anglické, německé a české podcasty. A to například podcast Historie českého zločinu. Jsou to půlhodinové krimi epizody z Česka od roku 1880 dodnes. Moc se mi líbila třeba epizoda Sabotáž. V textu najdeš link na epizodu. Je to epizoda o sabotáži v roce 1985. V roce 1968 jsme museli kupovat počítače ze zemí RVHP. RVHP byla skupina zemí, která existovala od 1949 do 1991. Byli jsme tam my, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Maďarko a hlavně Sovětský svaz. Potom taky Albánie, NDR (staré Německo), Kuba, Vietnam, Mongolsko. Proč existovala RVHP? Protože všechny země si musí pomáhat. A v roce 1985 až 1987 inženýři připravovali novou výrobní linku. Ta linka byla automatizovaná. Počítač řídil tu linku. Ale v té době jsme nemohli kupovat počítače z Ameriky. Museli jsme kupovat počítače ze Sovětského svazu (to je dnes hlavně Rusko). Ale tyto PC (ebo “pí sí”) nebyly kvalitní. Byly to kopie amerických počítačů. Inženýři nesouhlasili. A tak vždycky v noci trošku upravili/modifikovali jednu eletrickou část počítače. A druhý den počítač nefungoval. A to dělali rok. Haha. A policie řekla, že to je sabotáž. No, moc zajímavá epizoda. To jsem nevěděla. A teď už to díky podcastu vím. Hehe. Potom poslouchám třeba epizody Host Lucie Výborné (nebo taky Host radiožurnálu). Každá epizoda je jiná. Každá epizoda má jiného hosta. Ale ten host je odborník neboli specialista na to téma. A každý den nové téma. To je prostě pecka! To je paráda! To je perfektní. Proč ještě mám ráda podcasty? Protože moje kreativita je větší. A mám nové nápady. A taky proto, že nemusím dělat jenom jednu aktivitu. Když poslouchám podcast, můžu dělat ještě něco jiného. A tak často podcast poslouchám, když jdu do práce. Pocast poslouchám, když uklízím v kuchyni. Podcast poslouchám, když jdu na brusle a sportuju. Podcast poslouchám, když jdu na vlak. Podcast poslouchám, když jedu autobusem. Takže ano, já mám moc ráda podcasty. Mám taky ráda knihy, TED Talks a další videa, miluju rozhovory s lidmi. Protože se ráda učím nové věci. Ale je pravda, že hodně věcí se učím z podcastu. Podcast je prostě fajn. Vaše Eliška PODCAST SlowCZECH subscribe on Android // Subscribe on iTunes             Music credit Happy Life by FREDJI https://soundcloud.com/fredjimusic https://www.facebook.com/fredjimusic/ Music promoted by Audio Library https://youtu.be/u4PI5p5bI9k The post (120**) Proč poslouchám podcast? (můžu, může, mohla jsem, chci, chceme…) appeared first on slowczech.

Chci Ti dneska vyprávět příběh, kde hrají 2 zpěváci a jeden obrovský úspěch. Hity těch zpěváků byly během pár týdnů nahoře v hitparadě v USA, ve Francii, ve Španělsku, v Austrálii,… Dokonce získali i nejprestižnější ocenění v hudebním průmyslu – cenu Grammy. Ale… pozor – nikdy nezazpívali jediné slovo. Nikdy. Jsi zvědavý nebo zvědavá? Já jo! Nejdřív ale dvě důležitá slovíčka: žebříček = hitparáda, vydávat singl = vytvořit a publikovat singl Robert Pilatus se narodí v New Yorku v roce 1965. Když mu jsou 4 roky, jeho rodiče ho opouští a on se stěhuje do Německa. Už v mládí ho baví hudba a tanec, dokonce se jako člen jedné hudební skupiny účastní v 87. roce Eurovision. A druhým zpěvákem je Fabrice Morvan, který se narodí v Paříži v roce 1966. Stejně jako Robert má taky Fabrice velkou vášeň pro hudbu a když mu je18 let, taky se stěhuje do Německa, kde začíná jeho kariéra. Jednoho dne se Robert a Fabrice potkají, povídají si o hudbě a o tanci. Zjistí, že mají společné zájmy a stanou se přáteli. Založí hudební skupinu, kde tančí a zpívají. Ale popravdě,… jejich zpěv není moc přitažlivý. Je docela špatný. Ale to není konec, to je teprve začátek, protože na scénu přichází mentor. Hudební producent Frank Farian má čich na prachy (tj. peníze), rozumí businessu, produkoval například Bonney M a nyní si všimne Roberta a Fabrice. A producent Frank Farian se rozhodne vytvořit hudební skupinu Milli Vanili. Ale bacha (tj. pozor), Frank říká: “No, kluci, něco uděláme. Pomůžu vám. Umíte fakt skvěle tancovat. Ale protože neumíte zpívat a já jsem hudební producent, znám lidi, kteří zpívat umí. A tak vezmu opravdické zpěváky, vytvoříme jeden super testovací hit a vy budete na pódiu tancovat na playback, oukej?” – “Oukej,” odvětí na to Robert a Fabrice. A tak tedy Milli Vanili vydávají první singl. Původně se jedná jenom o testovací singl, jestli lidi uvěří divadýlku Roberta a Fabrice (tj. divadlu, divadýlko znamená, že Robert a Fabrice předstírají něco, co není pravda, hrají divadlo). A bum! Lidi věří divadýlku Milli Vanili a tenhle zkušební singl Girl you know its true má monstrózní úspěch. Singl má větší a větší úspěch v Německu, až je dokonce v německém žebříčku první. Potom je taky druhý v USA, 1. ve Španělsku, 2. ve Francii, 1. v Austrálii, 5. v Japonsku, 3. v Anglii, 2. ve Švýcarsku, 2. v Holandsku,… Najednou celý svět zná tohle duo, všechna radia na světě je (je = Milli Vanili) hrají! A teď už je příliš pozdě na vycouvání, příliš pozdě na krok zpátky. Milli Vanili musí pokračovat v podvodu, kdy se z dvou kamarádů, kteří mají rádi hudbu, stali světově známí umělci, mezinárodní star, velké celebrity! A to jenom za 6 týdnů! Umíš si to představit? 6 týdnů? 6 týdnů je krátká doba a kluci se najednou musí naučit extrémně rychle anglicky. Robert, který je z New Yorku, by měl mít americký přízvuk. Ale nemá. Oba dávají interview, v uvozovkách “zpívají” anglicky,… Ale popravdě anglicky moc neumí a jejich přízvuk je katastrofální. Nicméně, představ si, nikomu to nevadí! Lidi je tak milují, že takový detail, jako že anglicky zpívají perfektně, ale anglicky ve skutečnosti moc nemluví,… to je prostě jen detail, to neva (= to nevadí). Teď se organizují koncerty, rozhovory, Milli Vanili jsou známější a známější, mají úspěch, žijí si jako velké stár, jako celebrity. Vydávají další a další singly, druhý, třetí a čtvrtý,.. všechny singly jsou hity číslo 1 v Americe. Všechny singly vyhrávají. Milli Vanili jsou na vrcholu. Nikdo je nezastaví. Když netancují, užívají si ženy, limuzíny i kokain,… A sami dokonce začnou věřit tomu, že opravdu umí zpívat. Avšak Frank Farian nesouhlasí, nelíbí se mu, jak se Milli Vanili chovají. Jsou nafoukaní. A to je moment, kdy se všechno začne bortit. Robert totiž v Timesech (tj. noviny Times) oznámí, že Milli Vanili má větší talent než Bob Dylan, Paul Mc Cartney, a že Robert je nový Elvis. Robert asi zapomněl, že všechno jedou na playback a že nikdy v životě nezpívali. Lidi jsou ale slepí. Doslova zbožňují tuto skupinu, kde tancují a zpívají dva fešáci (tj. fešní nebo krásní muži). Všechno je playback a i přesto to všechno pokračuje. Milli Vanili získávají další a další ceny a ocenění. Vydělávají velký prachy. 14 milionů prodaných alb… 30 milionů prodaných singlů… Až jednoho dne dokonce i Grammy! Grammy je nejvýznamnější hudební ocenění na světě, uděluje se už od roku 1958. Tito dva kluci v životě nikdy nezpívali a obdrželi cenu Grammy. Umíš si to představit? Chápeš to? Dva podvodníci, kteří neumí zpívat. Milli Vanili podvedli úplně všechny! Ale co když se lidé dozví pravdu…? Neboj, jednoho dne to všechno praskne. Jednoho dne ta lživá bublina praskne. Protože když zpíváš na playback, musíš počítat s tím, že budou technické problémy. A to se také stane. Jednoho večera během koncertu se playback zasekne a několik slov jejich nejznámější písničky ‘Girl you know it’s true‘ hrají dokol

Ahój! Jak se máš? A have for you a great languge exercice today! Wohooo! This year, I have started to cooperate with Časopis AHOJ (magazine for Czech language students). And as last time (link to the first AHOJ article here) I can’t publish the text. That is why I am offering you the following listening/writing exercice: If you are motivated, listen to the audio and write what you hear. After that, send me the text (small part or the whole text) on my email or via my Facebook page. And I will correct it and fill the blank spaces that you dont understand. What do you think? Btw, the AHOJ is about 30 pages magazine destinated to Czech learners are issued every 3 months. And for the second time now in July 2019, the magazine is releasing 2 audio files, too. That is why and how a beautiful voice of SlowCZECH comes on the scene I wrote + recorded for them a beginner text called “Příroda versus civilizace” about Jonna Jinton and her life and attitude. I loooove Jonna, Swedish artist loving life, doing what she enjoys, creating amazing music, photos and videos, painting georgous pieces of art,… well, just listen to the audio! You will fall in love with her, too, if you dont know her, yet. You can get the whole magazine here: Author of the text is Eliška ze SlowCZECH.The post Časopis AHOJ 02 – Jonna Jinton (Příroda vs. civilizace) appeared first on slowczech.

Hey hey hey, today you can not only listen to the audio but you can, as well, watch the video about this amazing event on SlowCZECH youtube channel *** Ahoj, dnes mám pro tebe moc hezké video. V neděli 23. června 2019 jsme byli v Praze na demonstraci za demokracii. To znamená, že demokracie je cíl demonstrace. Jeli jsme z Brna do Prahy autem a potom po Praze tramvají. V tramvaji nebyl žádný volný centimetr místa. Všechny tramvaje byly nacpané, byly úplně plné. Když jsme přišli na místo, které se jmenuje Letná, demonstrace ještě nezačala. Letná, jak vidíš, je na kopci nad řekou Vltavou. Když jsme dorazili na Letnou, bylo tam už hodně lidí. Tato demonstrace byla už 14. demonstrací proti vládě Andreje Babiše a hlavně proti předsedovi vlády Andreji BabIšovi. Předseda vlády je hlavou vlády. A soucasý předseda vlády je zdrojem mnoha problémů. Jeden velký problém je ten, že on vlastní firmy, na které dostává česká republika od EU dotace. Ríkáme, že je Andrej Babiš “ve střetu zájmů”. On totiž rozhoduje o penězích z EU a současně má firmy, kam ty peníze jdou. Teď bude mít Cesko ostudu a bude zřejmě vracet kolem 17 miliónů eur které od EU dostalo. Mě osobně šokovalo, co řekl před klimatickým summitem EU o emisích. EU chtěla dojít do roku 2050 k uhlíkové neutralitě. To znamená, že bilance CO2 bude nakonec nulová. A co řekl Andrej Babiš? “Proč máme řešit problém v roce 2050, když teď je rok 2019? Business je důležitější.” A tak Cesko, Polsko, Maďarsko a Estonsko zablokovaly dokument, který pomůže přírodě. Už dnes máme v Cesku kvůli Andreji Babišovi horší životní prostředí. A to se mi nelíbí! Prostě a jednoduše – Andrej Babiš něco slíbil ve volbách. Lidé mu dali hlas, ale on dnes svoje sliby neplní. Nerespektuje pravidla demokracie, kupuje média, vyměňuje lidi ve státní správě, když potřebuje, a ignoruje, co občané chtějí. Slíbil, že bude bojovat s korupcí. Ale nakonec je on sám největší zkorumpovaná osoba v zemi. A já jsem ráda, že je korupce dnes pro českou spolecnoct důležitá. A ne jen pasivně, ale i aktivně. Lidé dávají najevo, že nesouhlasí. Hurá! Na demonstraci přišlo zhruba 300 000 lidí! To je nejvíc od roku 1989! To je pecka, to je úžasné! Jsem ráda, že Transparency International píše: pro českou společnost je korupce citlivé a důležité téma. A jsem ráda, že jsem to mohla vidět na vlastní oči na této demonstraci. Je pravda, že jsme tento den strávili 6 hodin v autě – 3 hodiny z Brna do Prahy, 3 hodiny zpátky z Prahy do Brna. Bylo to unavující. Ale stálo to za to! Nelitujeme! Naopak! Vaše Eliška *** Můžeš se podívat na další video z demonstrace tady. Music credit: Easy Lemon 30 Second par Kevin MacLeod est distribué sous la licence Creative Commons Attribution (https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/) Source : http://incompetech.com/music/royalty-free/index.html?isrc=USUAN1200078 The post (123***) Demonstrace proti Andreji Babišovi appeared first on slowczech.

Ahoj! Moje kamarádka a také lektorka češtiny Eliška (poslechněte si rozhovor s Eliškou v sekci REAL CZECH) udělala skvělé video na téma “umím, znám, vím”. Je to velmi dobré video! Moooc se mi líbí a doporučuju ti ho! UMÍM Každý jsme jiný. Ale myslím, že každý člověk umí dělat hodně věcí. Někdo umí například dobře malovat, někdo umí dobře tancovat. Někdo umí dobře hrát na saxofon, někdo zase na kytaru. Někdo umí dobře programovat, někdo zase organizovat program pro děti. Někdo umí dobře učit, někdo se naopak umí dobře učit. A co umíš ty? Jakou aktivitu umíš dobře? A jakou neumíš? Já třeba umím plavat, umím hrát na klavír a umím být pořád veselá A co jazyky? Jaké jazyky umíš ty? A jaké jazyky umím já? Já umím například dobře česky, hehe. Jojo, je to prostě tak, když jsem Češka. Taky umím perfektně francouzsky a docela normálně anglicky. Umím taky trochu německy a rusky. A teď se učím estonsky. Co ty, umíš anglicky? A jak moc dobře umíš česky? Chceš umět perfektně česky? Potřebuješ umět perfektně česky? ZNÁM Znám souseda, protože se potkáváme každý den ve výtahu. Znám také jeho manželku, protože spolu občas pijeme červené víno. Dobře znám rodiče mého partnera, jsou opravdu skvělí. A taky, samozřejmě, znám svého partnera. No jo, už ho znám dlouho, už několik let. Co nebo koho znáš ty? Znáš kapitána Nemo? A znáš Robinsova Crusoe nebo Tomáše Garrigua Masaryka? Často vidím, že člověk, který se nenarodil v Praze, zná Prahu lépe. Cizinec nebo člověk z jiného města zná Prahu lépe než Pražan. Taky si to myslíš? Když jsem žila v Bretani ve Francii, znala jsem Bretaň lépe než místní obyvatelé. Proč? Protože jsem chtěla všechno vidět a všechno znát! A tak jsem pořád někam jezdila a chodila. A dnes velmi dobře znám Bretaň. VÍM Toto je oblíbená věta jednoho mého studenta: “Vím, že to vím, ale nemůžu si vzpomenout.” Miluju tuto větu. To je taková “emergency” věta Věta pro krizovou situaci. A já vím, že studentovi tato věta pomáhá. Co ještě vím? Vím, kde se nachází Austrálie. Vím, v kolik hodin mám zítra lekce. Vím, jak udělat hezké video. Vím, proč jsem dnes tak unavená. Vím, jaký dárek koupím mamince k narozeninám. Vím, kde koupit dobré víno. Vím, komu zavolat, když mám problém. Vím, kdy přijede příští týden moje rodina. To jsem ale chytrá, co?! A co ty, víš, proč kamarádka dnes nemůže přijít na párty? Víš, jak uvařit boloňské špagety? Víš, kam poslat e-mail, když potřebuješ vízum do Ruska? Víš, jak se nestresovat, když máš hodně práce? UMÍM + verb*UMÍM (mluvit) česky, UMÍM (vařit) špagety ZNÁM + person, place VÍM + when/where/whose/why/what time/to whom/how/… Vaše Eliška The post (121***) Umím, znám, vím appeared first on slowczech.

Ahooj jak se máš? A new episode of REAL CZECH SlowCZECH is here! Today with a very good friend of mine and a language tutor, too. Eliška. Yes, another Eliška because Eliška is the most popular name in the Czech Republic So, are you looking forward to meeting her? If you dont know Eliška yet, I will tell you more about her at the end but now let’s listen to the interview! What will you hear? MODIFIED and simplified VERSION at a SLOW pace ORIGINAL version at a SLOW pace (read by me, Eliška) REAL CZECH = ORIGINAL version No more talking, let’s go! Jdeme na to. Eliška = Because Czech is Cool! Moje otázky pro Elišku: Proč učíš češtinu? Proč neděláš něco jiného? Co se ti na tom líbí? Ty ještě umíš německy a španělsky. Je podle tebe čeština těžší než tyto dva jazyky? Jaká je metoda, která ti nejvíce pomáhá učit se cizí jazyky? Jak důležitá je osobní motivace? 0:00 – 5:47 0:49 – Proč učíš češtinu? Proč neděláš něco jiného? Co se ti na tom líbí? “Jeden můj student říká: “Jako slepý k houslím.” To znamená, že učím náhodou, že to nebyl plán. Na univerzitě jsem studovala němčinu. Potom manžel dostal práci v Mexiku a přestěhovali jsme se do Mexika. Ale já jsem neuměla španělsky a nevěděla jsem, jakou práci budu v Mexiku dělat. A tak jsem začala učit němčinu online. Ale nebylo to ideální. No, a co teď? Řekla jsem si – proč ne češtinu? A to bylo moc fajn! Bavilo mě to a učit češtinu mě baví i dneska. Studenti mají zajímavé otázky a já se každý den naučím něco nového. Proč? Když jsi rodilý mluvčí, je pro tebe tvůj mateřský jazyk automatický. Ale když musíš mateřský jazyk ukázat cizinci, je to jiné. Hledáš, jak jazyk funguje, jaká je struktura a pravidla. A tak se díky studentům dívám na češtinu trochu jinak. A to se mi opravdu líbí.” 2:37 – Ty ještě umíš německy a španělsky. Je podle tebe čeština těžší než tyto dva jazyky? “Čeština je možná těžší než němčina a španělština. Ale já nerada říkám, že ten jazyk je těžký a ten jazyk je jednoduchý. Každý jazyk je jedinečný. A já si myslím, že není dobré se na začátku studia stresovat, že čeština bude komplikovaná.” 3:17 – Jaká je metoda, která ti nejvíce pomáhá učit se cizí jazyky? “Pro mě je důležité, že se studentovi líbí studium. Nemůže to být povinnost. Musí to být pozitivní a musí se mu to líbit. Nejlepší je, když je čeština jeho hobby. A co mi pomáhá? Mít pořád jazyk okolo, žít v něm, používat ho. To znamená, že dělám aktivity jako každý den, ale dělám je v cizím jazyce. Například poslouchám audio knihy, podcasty, dívám se na seriály, čtu knihy, dívám se na youtube. A mluvím s lidmi. Myslím, že mluvit s lidmi je moc důležité. A když udělám chybu – to nevadí. Proto nemám ráda učebnice. Učebnice mi evokují negativní emoce ze školy. 4:37 – Jak důležitá je motivace? Motivace je nejdůležitější. Když máš velkou motivaci, každý den strávíš dlouhý čas s cizím jazykem. A ani nevíš, jak to je možné. Někdy lidé říkají “Nemám na cizí jazyky čas. Nemám talent.” To je podle mě hloupost, to není pravda. Když máme silnou motivaci, není komplikované si najít čas. Jazyk je priorita. Baví nás to, líbí se nám to, trávíme hodně času s cizím jazykem. A pomalu jsme lepší a lepší. Eliško, děkuji za rozhovor! A ať tě učení baví víc a víc. 5:47 – 13:30 5:56 – Proč učíš češtinu? Proč neděláš něco jiného? Co se ti na tom líbí? “Jak by řekl jeden můj student: “Dostala jsem se k tomu jako slepý k houslím.” Já jsem na vejšce studovala němčinu a když jsem dostudovala, tak jsme s manželem kvůli jeho práci odjeli na pár let do Mexika. Jenže já jsem v tý době nemluvila španělsky a moc jsem nevěděla, co tam vlastně budu dělat. Takže jsem začala učit němčinu online. Ale abych řekla pravdu, tak to nebylo úplně ono. Takže jsem hledala nějaký další možnosti. A začala jsem pokukovat po češtině a začala jsem ji trochu učit. No, a to se mi hrozně zalíbilo. Takže potom jsem přestala učit němčinu a začala jsem učit už jenom češtinu. A učit češtinu mě strašně baví, protože se díky studentům a jejich otázkám pořád učím něco novýho. Protože když je člověk rodilý mluvčí nějakýho jazyka, tak ho prostě používá automaticky. A vůbec o něm nepřemejšlí. Ale když ho musí vysvětlit někomu jinýmu, tak se ten jazyk sám vlastně musí pořádně naučit. Musí se naučit, jak ten jazyk funguje, jaký má pravidla. Takže když každej den pracuju se studentama, tak se musím na češtinu dívat z tý jejich strany, z tý druhý strany. A to se mi strašně líbí.” 08:20 – Ty ještě umíš německy a španělsky. Je podle tebe čeština těžší než tyto dva jazyky? “Čeština asi je těžší než němčina než španělština, ale já todle dělení na lehký a těžký jazyky nemám moc rád. Prostě každej jazyk je jedinečnej a myslím si, že je zbytečný se hned na začátku stresovat tím, jak moc komplikovaný to bude.” 8:56 – Jaká je metoda, která ti nejvíce pomáhá učit se cizí jazyky? “Pro mě je strašně důležitý, ab

Ahoj! Today I have for you a slightly bit longer SlowCZECH audio – 20 minutes. I am going to share with you my personnal experience about living and working abroad and about moving out of my country. What was great? But what was hard? Let’s hear that. Poprvé jsem byla v zahraničí, když mi bylo 5 let. Kde a s kým jsem byla? S rodinou u přátel na Slovensku, hehe. Slovensko pro nás, pro Čechy, není žádné zahraničí. Slovensko jsou kamarádi a bývalá naše část. Slovensko bývala polovina Československa. A navíc jsem ještě byla malá, takže takové cestování není nic komplikovaného. Úplně sama jsem poprvé vyjela mimo Česko, když jsem dokončila střední školu. Jedna paní mi řekla o zajímavé zkušenosti ve Francii. O několik let dříve tam sama byla a tak vyprávěla: “jeden nebo dva měsíce pracuješ jako dobrovolník v mezinárodním kempu. Trávíš den s mentálně postiženými lidmi – hrajete hry, chodíte ven, zpíváte, čtete knihy. Asociace ti zaplatí jízdenku nebo letenku, na místě také asociace platí jídlo, ubytování,… prostě všechno. Mají moc dobré jídlo. A celý kolektiv zhruba 40 dobrovolníků je moc fajn.” “To zní dobře,” říkám. A tak jsem rodičům oznámila, že jedu na měsíc do západní Francie. Bylo nás asi 35 dobrovolníků – polovina byli Francouzi a polovina cizinci. A dva animátoři, kteří se o nás starali – o naše jídlo, o naše pohodlí, ale hlavně o náš denní a týdenní program. Když jsme nepracovali, účastnili jsme se různých aktivit. A každý čtvrtek jsme jeli někam dál na celodenní výlet. V té době jsem se sama učila francouzsky, protože bylo vždy mým snem umět francouzsky. Bohužel byla moje francouzština ještě na docela základní úrovni. A nejvtipnější bylo, že jsem si myslela, že ti dva němečtí animátoři byli Francouzi. Ještě jsem neslyšela rozdíl v přízvuku. Ale dnes moc dobře chápu, že je úplně přirozené mít divný přízvuk, když se učíme cizí jazyk. Nikdo není ihned perfektní. Musím také říct, že jsem rozuměla asitak 30%, co mi lidé říkali, a to bylo opravdu demotivující. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem ještě mladá a hlavně na začátku kempu jsem byla smutná, protože mi chyběla rodina a přátelé. Psala jsem každý den články na svůj český blog, co se mi tu líbí, co se mi tu nelíbí. Ale snažila jsem se si z tohoto měsíce odnést co nejvíc – to znamená nestrávit 4 týdny nicneděláním, ale mluvit francouzsky, ptát se ostatních na jejich kulturu, poznávat místní kraj,… To byl důvod, proč jsem tam jela, a nechtěla jsem, aby můj smutek toto všechno nové a zajímavé zničil. Mimochodem, Fondation John Bost a prázdninové mezinárodní kempy pořád existují, jestli chceš jet na jeden až dva měsíce do Bordeaux. O rok později jsem se do Francie vrátila. Tentokrát do Bretaně – země Asterixe a Obelixe, jak ráda říkám. Bretaň je velmi krásná, protože je daleko a jezdí tam tudíž málo turistů. Dokonce se nejzápadnější část Bretagně nazývá Finistère, latinsky “finis terrae” a v překladu konec země nebo konec světa. V Bretani jsem pracovala celé léto v turistickém informačním centru. Moje úroveň byla kolem B1, dobře jsem psala, ale mluvila jsem pomalu a špatně rozuměla. Ale po měsíci jsem poprvé zvedla telefon a s pomocí kolegů i odpověděla, začala jsem znát klasické otázky turistů a potom i odpovědi. Moje sebevědomí vzrostlo. V lékárně jsem bez pantomimy vysvětlila, že potřebuju špunty do uší, o víkendech jsem na kole cestovala po regionu a chodila na turistické prohlídky, byla jsem i na konferenci o menhirech a dolmenech. Jedla jsem nejlepší zmrzlinu ve Francii, chutnala mušle a ústřice, navštěvovala místní typické trhy, chodila jsem běhat po pláži nebo plavat do moře s přáteli. Protože jsem tady byla úplně sama a nebylo nás 40 dobrovolníků, byla to velmi dobrá zkušenost. Někdy jsem brečela, protože to bylo psychicky velmi těžké, ale většinou jsem byla šťastná a spokojená. Na toto nádherné místo dodnes ráda jezdím. Následně jsem vyrazila do Anglie do Manchesteru. Opět přes léto. Jsem přirozeně zvědavá a mám ráda nové věci. A taky jsem celý týden seděla v kanclu (tedy v kanceláři nebo v ofisu, jak dnes říkáme). A tak jsem vždy o víkendu, když jsem nepracovala, jela někam na výlet. Úplně nejdál jsem dojela vlakem do Skotska do Edinburgu. A musím říct, že to byl pro mě také ten nejkrásnější víkend celých prázdnin. Skotsko je nádherné. Má nádhernou krajinu, dechberoucí přírodu (tedy přírodu, která je tak krásná, že nám bere dech z úst) a veselé obyvatele. Moje angličtina byla taková normální – nic perfektního ani nic začátečnického. Ale Skoti mluvili prostě divně, takže jsem moc nerozuměla No a potom jsem se opět vrátila do Bretaně. Byla jsem fakt moc ráda, že se tam můžu vrátit, i když jenom na tři měsíce. Tentokrát jsem přes evropský program Freemover jela na pracovní stáž, která byla spojená se studiem. Každé pondělí se naše třída sešla na univerzitě. Bylo nás 20. Každý jsme pracovali a bydleli jinde, což považuji za velké plus. Na mém patře v kampusu,

Moje rodina: Chci ti dnes říci, jaká je moje rodina. Určitě to pro tebe bude zajímavé! Mám mladšího bratra, krásnou maminku a moc hodného tatínka. Můj bratr je hubený a měří skoro 2 metry. Někdy je to těžké, když si chce koupit nové oblečení. Ale neboj, nechodí ve městě nahatý Můj tatínek je taky docela vysoký a maminka je naopak malá – měří asi 160cm. Mám tedy vysokého bratra, vysokého tatínka a malou maminku. Mám moc milého tatínka a moc milou maminku. Jsou oba dva perfektní! Často se těším na veselého bratrance a starou babičku. Potom mám 2 kocoury: černého kocoura a bílého kocoura. Oba potřebují kvalitní dobré jídlo. Nevím, jestli mají rádi smaženého lososa nebo vanilkovou zmrzlinu. Haha. Oni jedí kočičí jídlo! Nechci mít rozmazlená zvířata! Moje město: Jdu po ulici. A co vidím? Hodně věcí! Nejdřív vidím napravo starou ženu a starého muže. Vypadají jako manželé. Dívám se dál. A co vidím? Vidím vysoký moderní dům, má asi 1 900 (tisíc devět set) pater. Jo, je fakt vysoký. Taky vidím starou, ale moc krásnou budovu – univerzitu! Studenti jsou všude – nalevo, napravo, nahoře, dole,… Studenti chodí dovnitř a ven,… To je frmol! Potom se dívám na zajímavý moderní dům – je to kino. Moc dobře znám toto zajímavé moderní kino, je to moje nejoblíbenější budova ve městě. Chodím se na nějaký film docela často. No a okolo jsou další lidi a další domy – vidím například ošklivého psa, ošklivou kočku a ošklivé kolo. Vidím žluté auto (to je určitě taxík!), moderní vlakové nádraží, ale i staré letiště. A místo, kam jdu? Jojo, támhle na konci ulice vidím otevřenou kavárnu – je to moje oblíbená kavárna. Těším se na dobrou kávu, jojojojó. Vaše Eliška Music Credit Skladba: Cool Intro – Stings, Kevin MacLeodZdroj: http://incompetech.com/ The post (118**) Two stories – rodina & město (accusative case) appeared first on slowczech.

Ahooj jak se máš? I want to introduce you my new SlowCZECH idea. Dnes mam pro tebe něco specialního = REAL CZECH. Wohooauii! What is this concept about? It means that you will hear different versions of a real interview / or a real audio content. I am preparing a commented Czech videos, too. Jeéééiiooou! What do you think? In the first audio you will hear modified/simplified + then slower recorded version of the interview. And in the second audio you will hear the original interview. To begin I have for you an interview with Marek, a travelling paramedic and firefighter, who I admire and who is a good friend of mine.   MODIFIED and simplified VERSION at a SLOW pace ORIGINAL version at a SLOW pace (read by Eliška) REAL CZECH = ORIGINAL version No more talking, let’s go! Jdeme na to. www.paramedicsjourney.com Moje otázky pro Marka: Jak dlouho už cestujes a jak dlouho ještě chceš cestovat? Kolik čechů jsi potkal na své cestě? Kdy a kde? Jaké z těchto setkání bylo nejzajímavější nebo nejvtipnější? Co ti cestování přináší? Jak tě obohacuje? Myslíš si že je důležité umět perfektně cizí jazyk? 0:00 – 6:22 1:44 – Odpověď č. 1: To je Marek. Marek je cestovatel a záchranář v jednom. Už skoro dva roky cestuje kolem světa. Jak dlouho ještě chce cestovat? To záleží. Říká, že neví. Přestane cestovat, až bude důvod přestat cestovat – například nemoc, láska nebo jiné priority.   2:15 – Odpověď č. 2: Marek potkal i několik Čechů. Několik Čechů potkal už na začátku cesty – v Gruzii a v Arménii. A potom na Filipínách – často nějaký kamarád přiletěl na návštěvý z České republiky. A potom potkal pár Čechů na Novém Zélandu – většinou ženy, které mají na Novém Zélandu rodinu.   2:45 – Odpověď č. 3: Jaké bylo pro Marka nejzajímavější české setkání? Na Filipínách zažil nejlepší české setkání. Kamarádka z Česka měla dovolenou a přiletěla na 14 dní. Byly to fajn dva týdny – loď, plavání ve vodě, vodní skútr, kempování v horách. Marek teď ví, že když cestuješ s dobrým člověkem, je cestování báječné. A teď jenom musí toho dobrého člověka najít, že 3:29 – Odpověď. 4: Proč má Marek rád cestování? Může poznávat svět i sám sebe. Potkává zajímavé lidi, nemá televizi, rádio, reklamy ani klasickou práci. A díky tomu má dnes nadhled. Dnes vidí reálný svět jinýma očima. Svýma očima, tedy očima Marka. Protože poznává přírodu, kulturu a památky přímo v cizí zemi. Druhý důvod, proč má Marek rád cestování je, že když cestuješ, není to jen pozitivní. Díky negativním, nepříjemným situacím Marek silnějš a zkušenější (= má více zkušeností). 4:31 – Odpověď č. 5: Marek si nemyslí, že musíme umět cizí jazyk perfektně. Když chodil do školy, měl problémy s českou gramatikou, latinou a angličtinou. Důležitá byla gramatika. Ne mluvit a rozumět. A proto měl Marek strach mluvit cizím jazykem. Dnes ale díky cestování vidí, že když dva lidé chtějí spolu mluvit, tak všechno je možné. Máme ruce, obrázky a také základní fráze. Ale když dva lidě spolu mluvit nechtěji, všechno je marné. Marek dává příklad: Marek cestuje na kole. A když byl v Kyrgyzstánu v horách, přišla silná bouře. Marek zastavil u jurty, která byla blízko silnice. Rodina v jurtě mluvila jenom kyrgyzsky. Ale Marek díky pantomimě a gestům řekl, že má problém. Rodina mu řekla „můžeš zůstat s námi“. A Marek s touto rodinou zůstal 24 hodin. Vůbec si nerozuměli = nerozuměli si jediné slovo. A Marek zažil jeden tradiční den kyrgyzstánské rodiny v horách. Marek říká, že to je jeden z nejlepších zážitků z cestování. Marku, děkuji za rozhovor, šťastnou cestu! www.facebook.com/zachranarnacestachparamedicsjourney/ 6:22 – 13:30 6:22 – Jak dlouho už cestujes a jak dlouho ještě chceš cestovat? “Ahoj, na svou cestu kolem světa jsem vyrazil koncem měsíce května v roce 2017. Cestovat chci do té doby, dokud se neobjeví důvod, proč už dál necestovat. Důvodem může být, že mě cestování přestane bavit, onemocním, potkám lásku, najdu místo, kde chci zůstat žít a podobně.” 7:15 – Kolik čechů jsi potkal na své cestě? Kdy a kde? “Pár Čechů jsem potkal už ze začátku své cesty. Bylo to v Gruzii a v Arménii. Potom dlouho nic. Až na Filipínách jsem potkal další Čechy. Tam to nicméně bylo většinou po domluvě anebo za mnou přiletěli přátelé z České republiky. Další Čechy jsem potkal až tady na Novém Zélandu. Jedná se většinou o dámy, které se tady provdaly. Už tady založily své rodiny.” 8:06 – Jaké z těchto setkání bylo nejzajímavější nebo nejvtipnější? “Nejzajímavější české setkání pro mě bylo opět na Filipínách s kamarádkou, která mě přiletěla navštívit v rámci své dovolené a se kterou jsem prožil krásných 14 dnů plných dobrodružství na lodi, ve vodě, v půjčeném skútru či stanování v horách. Tahle návštěva mi ukázala, že se správnou osobou bych si dokázal představit další cestování po světě. Teď už jenom tu ženskou najít haha.” 9:00 – Co ti cestování přináší? Jak tě obohacuje? “Cestování je pro mě obrov

Ahój! Jak se máš? A have for you a great languge exercice today! Wohooo! I have started a new cooperation with Časopis AHOJ (magazine for Czech language students). And this time, I can’t publish the text. That is why I am offering you the following listening/writing exercice: If you are motivated, listen to the audio and write what you hear. After that, send me the text (small part or the whole text) on my email or via my Facebook page. And I will correct it and fill the blank spaces that you dont understand. What do you think? Btw, the AHOJ is about 30 pages magazine destinated to Czech learners are issued every 3 months. And for the first time now in March 2019, the magazine is releasing 2 audio files, too. That is why and how a beautiful voice of SlowCZECH comes on the scene I recorded for them a beginner text called “Planeta Česko”. What is it? A Czech film that can be compared to BBC Earth as to its topic and its quality – however about the Czech republic. Interested? OK, let’s listen to it! You can get the whole magazine here: Author of the text is Alžběta Štollová: The post Časopis AHOJ 01 – Planeta Česko appeared first on slowczech.

Ahój! Jak se máš? A co děláš? Já jdu dnes do restaurace. Je v centru. A je to moje oblíbená restaurace, protože tam mají moc dobré jídlo. Například v jídelním lístku je snídaně. Mmmm, miluju víkendovou snídani, nebo spíš jako anglicky říkáme brunch. A tady nabízí anglickou snídani, volské oko (to je smažené vejce na pánvi) anebo moje oblíbené – vejce Benedikt. Mmmm! Mám hlad! Taky tady mají moc dobré palačinky a ovocné knedlíky – znáš ovocné knedlíky? Moc často je nejím, ale mám je ráda. Klasické české ovocné knedlíky jsou obrovské. A když si dáš ovocné knedlíky v restauraci, dostaneš dva až čtyři knedlíky. Každý má aspoň 8 centimetrů. Ale pozor, to nejsou klasické knedlíky, to jsou sladké knedlíky. Uvnitř je ovoce – švestky, meruňky, jahody. A nahoře je smetana, cukr, tvaroh a někdy i mák nebo skořice (tady je odkaz na fotky, podívej se!) Ta restaurace nabízí polední menu. To je jídlo, které si můžeš dát jenom od pondělí do pátku a jenom v poledne. My, Češi, tomu říkáme “meníčka” – např. “Hele, kam dnes půjdem na meníčko?” Nebo “V restauraci Slon mají dnes lákavé meníčko. Co ty na to?” Dokonce existuje moc fajná webovka www.menicka.cz, kde se můžeš mrknout, kam dnes jít s kolegy na oběd. A jaká je dnešní nabídka? Můžeš si dát vepřový steak, sýrovou omáčku a americké brambory (anglicky potato wedges). Když jsem byla malá, pořád jsem jedla americké brambory, hihi. Také tu dnes mají rybu – tresku a hranolky. Treska je mořská ryba. Vím, že Česko nemá moře. A proto musíme mořské ryby importovat. Jo a můžeš si tady taky dát veganské jídlo – brokolicový karbanátek, bramborovou kaši a okurku. Vegetariánská nebo veganská jídla jsou většinou moc dobrá! Mmmmm, miluju brokolici Ale úplně nejlepší tady je, že mají vodu z kohoutku/kohoutkovou vodu. To je voda, která je zdarma. Protože v Česku jsou ještě ne moc kamarádské restaurace a i když je venku 35°C, musíš za vodu platit. Achjo. Ale snad to brzy bude jinak! No a co obsluha? Obsluha v restauraci je taky moc fajn, je moc příjemná = servis je moc příjemný. Pracuje tam jeden číšník, který se jmenuje Kuba. Je mu asi 35 let. A taky tam pracuje jedna číšnice/servírka, která se jmenuje Ivana. Je jí asi 40 let. Oba dva se pořád usmívají, často se ptají “Všechno v pořádku?” nebo “Dáte si ještě něco?” Asi jdu dnes na oběd, hehe. Mám teď hlad! A co ty? Chutnají ti české ovocné knedlíky? A chutnají ti české palačinky? Máš rád/ráda české restaurace? Tak čáu, Eliška Music creditTitle : Take Me Out to the Ballgame Artist : E’s Jammy Jams The post (117**) Jdu do restaurace appeared first on slowczech.

Ahój! Jak se máš? After a very successful !only listening! drawing challenge, I have for you the text as well as the pictures that you did! What an excellent job. You are the best! LEVEL 1 Je zima. Jsme venku. Je asi -5 stupňů a všude je sníh. Můj obrázek má 4 části: vpravo, vlevo, vpředu a vzadu. Vlevo je sněhulák. Má 3 koule – koule dole je velká, koule uprostřed je normální a koule nahoře je malá. Sněhulák má na hlavě barevnou čepici. Má dvě černé oči a jeden velký nos. Ale nemá opravdový nos, má mrkev. Tento sněhulák je speciální – stojí na lyžích! Tento sněhulák rád lyžuje! Nalevo od sněhuláka, asi 1 metr, je jeden kluk. Kluk se jmenuje Filip. Filipovi je 12 let a taky rád lyžuje. On a sněhulák jdou spolu lyžovat. Vpravo je druhý sněhulák. Je to gigantický sněhulák! Je vysoký víc než 10 metrů! Také má 3 koule, také má čepici a také má dvě oči a mrkev místo nosu. Ale nemá lyže. Okolo sněhuláka je pět dětí. Děti si spolu hrají. Vzadu jsou 4 objekty – dům, vánoční stromeček, lanovka a hory. Dům je vzadu uprostřed, má 4 okna a komín. Vpravo od domu je vánoční stromeček – je na něm vánoční hvězda a dekorace. Pod stromečkem jsou 2 dárky. Vzadu vpravo od stromečku je lanovka. Jedna kabinka jede dolů a jedna kabinka jede nahoru. Nahoru do hor. Protože úúúúplně vzadu jsou vysoké bílé hory. Ano, jak jsem říkala na začátku, je zima a všude je sníh, vše je bílé. A na obrázku vpředu jsou 2 ptáčci – jeden modrý a jeden oranžový. Mají hlad a hledají večeři. LEVEL 2 Je prosinec a všude je bílo. Je dost zima, okolo -5°C. Obrázek budu popisovat postupně část po části – a jsou 4 části: pravá, levá, přední a zadní část. Tak, začněme levou částí. Vlevo je sněhulák, který byl postaven ze 3 koulí. Spodní koule je největší a vrchní koule je nejmenší. Sněhulák má na hlavě barevnou čepici. V obličeji má dvě černočerné oči a místo nosu červenou mrkev. Ale pozor, tento sněhulák není klasickým sněhulákem. Jede totiž lyžovat! Lyže už má na nohou! A protože nerad lyžuje sám, jede se svým dvanáctiletým kamarádem Filipem, který stojí asi metr nalevo od něj. Napravo je druhý sněhulák. Ale o dost větší. Jedná se přímo o gigantického sněhuláka. Měří přes 10 metrů, také je postaven ze tří koulí, také má dvě černočerné oči a místo nosu červenou mrkev. Tento sněhulák však nerad lyžuje, tedy nemá na nohou lyže. Okolo sněhuláka pobíhá 5 dětí – křičí, smějou se, hrajou si. Vzadu vidíme 4 objekty – dům, vánoční stromeček, lanovku a hory. Dům stojí vzadu uprostřed mezi sněhuláky. Má velký komín a 4 stejně velká okna. Hned vedle domu je vánoční stromeček, pod kterým leží 2 dárky. Nahoře na stromečku je vánoční hvězda a celý stromeček je vánočně ozdobený. Vzadu, napravo od stromečku je kabinková lanovka. Jedna kabinka jede dolů a jedna nahoru. Lanovka veze turisty dozadu do hor, které jsou daleko v pozadí. Hory jsou zasněžené, protože jak jsem říkala, vše je bílé, všude je sníh. No a ještě nám chybí poslední část – ta přední. Na obrázku vepředu jsou 2 ptáčci – jeden je modrý a druhý je oranžový. Jsou hladoví a hledají něco dobrého k jídlu. And here are you amazing pictures. You are so great! So brave! Just the best Obrázek od Abdula ze Sýrie   Obrázek od Aliny z Rumunska   Obrázek od Eloi z Francie   Obrázek od Tima z Kanady   Obrázek od Reného z Ameriky   Obrázek od Kashmiry z Egypta   Obrázek od Eunice z Mexika   Obrázek od Elišky z Česka, haha. I hope you had fun! I certainly did! Vaše Eliška The post (115**) Drawing challenge – text & pictures appeared first on slowczech.

Ahoj, jaké je u tebe dnes počasí? Tady je krásně! Sluníčko svítí,… a chci jít ven na procházku! Proč? Protože ráda chodím na procházky. Alespoň jednou týdně chodím ven do parku. často každý den JEZDIT CHODIT LÉTAT jednou Pokaždé/vždy, když… JET JÍT LETĚT Chodím zhruba 5 až 10 kilometrů. A vždy, když mám chvíli čas, nejedu autobusem. Jdu* pěšky. Je pravda, že cesta autobusem je kratší a rychlejší, ale člověk potřebuje být venku. A ne furt jezdit autem, autobusem nebo tramvají. Jak často jezdím tramvají? Moc ne. Tak třikrát za měsíc. Jezdím do práce na kole. Ale nejraději mám vlak! Opravdu. Jízda vlakem je příjemná, klidná a rychlá. Vždy, když jedu* vlakem, udělám spoustu práce. Minulý týden jsem poslouchala knihu o člověku, který rád létá. Pokaždé, když někam letí*, udělá více práce než doma nebo v kanceláři. Letadlo je prý tiché a příjemné. Jednou potřeboval dokončit knihu, kterou psal. A tak si koupil zpáteční letenku z USA do Japonska: letěl 10 hodin do Japonska. Tam se otočil. A hned letěl zase zpět do USA. Cesta byla drahá. Ale zisk z knihy byl vyšší. A jak se říká: “Čas jsou peníze.” Znáš lidi, kteří také rád i létají a v letadle pracují? A co ty? Jak často létáš letadlem? A jak často jezdíš šalinou? A jak často tramvají? Pozor! Toto je zajímavá otázka a ještě zajímavější odpověď. Protože pokud jsi z Prahy, víš, že nikdy šalinou nejezdíš. Protože jezdíš jen a pouze tramvají Ha, anebo, když jsi na návštěvě v Brně, jedeš šalinou! Nebo ne? Mno, bydlíš v Česku? A čím tedy jezdíš? Guys, thank you for listening to slowczech podcast. Join slowczech Lab to get more! Vaše Eliška *vždy, když… + jedu/jdu/letím (vždy, když = every single time, when… + short verb)The post (116**) Jezdím, jedu nebo jdu? Všechno! appeared first on slowczech.

Ahoj, dnes spolu jdeme do knihovny. Chci ti ukázat něco zvláštního, něco bizarního, něco podivného. Ale také něco velmi zajímavého. Jsme v městské knihovně v Praze. Městská knihovna v Praze je velká. A chodí sem hodně lidí. A taky hodně turistů. Protože je zde jedna turistická atrakce. Tato turistická atrakce se jmenuje Idiom. Je to nekonečný tunel. Tedy tunel, který nemá konec. Podíváme se dolů – a nevidíme konec. Podíváme se nahoru – a také nevidíme konec. Máme pocit, že tento tunel je nekonečný. Ale ve skutečnosti je to optický klam. Jsou tu zrcadla a sloup je vysoký jen 5 metrů. Je to umělecké dílo, které zde v roce 1998 postavil umělec Matej Krén. Matej Krén je zajímavý a extravagantní umělec. Podívej se na jeho webovky, co už postavil. Ale zpět ke sloupu. Víš, kolik má tento sloup knih? Z kolika knih je postaven? Kolik knih zde vidíme? Je tu 8 000 knih ! To je, co! To je opravdu hodně. Ale máme pocit, že je tu minimálně 20 000 knih. Ale ne, je tu jenom 8 000 knih. Tento sloup se také jmenuje Sloup vědění. Proč? Mno. Když si přečteš 8 000 knih, myslím, že budeš chytřejší. Myslím si, že toho budeš vědět víc. Vědění od slovesa vědět. Jméno je věda a kdo dělá vědu? Vědec dělá vědu a vědec toho hodně ví. V knihovně se říká, že když se podíváš tímto nekonečným tunelem/sloupem dolů, uvidíš až do Cambery do Austrálie! Co myslíš? Tato knihovna je moc fajn. Můžeš tu dělat hodně věcí. Můžeš tu číst knihy, poslouchat hudbu anebo jen koukat okolo. Když tě nekdo ruší, mají tu špunty do uší. Dáš si do uší špunty a nic neslyšíš. Také tu mají komiksy, které mají hlad! Nevěříš? Podívej se na video na mém youtube kanále. A také tu mají samozřejmě koutek pro děti. Určitě tu najdeš pohádky nebo strašidelné příběhy. A když chceš pracovat, mají ideální podmínky. No jó, miluju knihovny! Je to nejlepší místo na práci. Až budeš v Praze, jdi se podívat na Idiom neboli Sloup vědění. Stojí to za to! And if you want to offer me a virtual coffee for 1€, you can do that on www.tipeee.com/slowczech Tak díík. A ahóój! Useful links: Matej Kren – website Rozhlas CZ – Sloup vědění v knihovně v Praze (text + audio) Pictures source Vaše Eliška The post (114**) Knihovna v Praze a sloup vědění appeared first on slowczech.

Ahoj, jak se máš? A co děláš? Dnes ti chci vyprávět o svém vztahu ke klavíru. Jak často jsem musela hrát a a jestli jsem ho měla ráda. Tak tedy, pojďme na to! Začněme! Když mi bylo 6 let, začala jsem hrát na klavír. Klavír je pro mě úžasný, skvělý, krásný hudební nástroj. Je pravda, že není lehké se na klavír naučit. Ale když je něco moc lehké, dlouho to člověka nebaví, že Když mi bylo 6 let, řekli mi na základní škole: “Nebudeš chodit do klasické třídy. Budeš chodit do hudební třídy.” A tak jsem byla ráda, protože jsem už pár měsíců na klavír hrála. Jo a taky mám ráda hudbu, že ano! Ale možná se ptáš – jaký je rozdíl mezi klasickou a hudební třídou? Mno, to je přece jednoduché. Když chodíš do hudební třídy, máš v programu školního roku více hodin hudby. A taky MUSÍŠ hrát na nějaký hudební nástroj. A na ten hudební nástroj musíš hrát mimo školu. A tak tedy chodíš do ZUŠky, tedy do Základní umělecké školy. Podle mě je ZUŠka děsně fajn. Je to hudební škola (nebo taky hudebka, jak jsem říkala já), kam chodíš ve svém volném čase. Můžeš se tady naučit hrát na klavír, na kytaru, na flétnu, na saxofón, na violoncello, na housle, na akordeón, a tak dále. Také tady můžeš zpívat, tancovat, dělat keramiku nebo hrát divadlo. No a tak jsem i já zpívala a tancovala. Ale to mě moc dlouho nebavilo. Nejvíc mě bavil samozřejmě klavír. Na klavír jsem hrála od 6 do 19 let. Bylo to moc fajn. Ze začátku jsem chodila do hudebky 2x týdně na 30 minut. A to od 13:00 do 13:30 (od jedné do půl druhé / od třinácti do třinácti třiceti). Myslím, že to byly úterky a čtvrtky. Protože mi hra na klavír šla (teď si asi říkáš: “Sakra, co to znamená? Něco mi ŠLO? Něco mi JDE? Ano, když mi něco JDE – JDE mi hra na klavír, JDE mi kreslení, JDE mi basketbal – tak to znamená, že jsem v tom dobrá. A mně tedy dnes JDE hra na klavír a v minulosti mi ŠLA hra na klavír.) No, a tak tedy – protože mi hra na klavír šla, začala jsem chodit do ZUŠky 2x týdně na jednu hodinu. Každý rok jsem měla odlišný rozvrh. Takže například ve čtvrté třídě jsem chodila na klavír v pondělí od 13:30 do 14:30 a v pátek od 12:00 do 13:00. V páté třídě jsem chodila do ZUŠky ve středu od 14:30 do 15:30 a v pátek od 14:00 do 15:00. A když jsem chodila na gympl (tedy na gymnázium), měla jsem dokonce ještě více hodin klavíru. V pondělí od 15:45 do 16:45 a ve čtvrtek od 17:45 do 19:15. Kolik hodin klavíru mám za sebou? Kolik hodin jsem hrála za celý život na klavír? Nevím! Hodně. Fakt hodně. Od 6 do 10 let jsem hrála asitak 3x – 4x týdně. Od 10 do 13 let jsem hrála už každý den. Hrála jsem ale hlavně folkové písničky. A pak od 13 do 19 let jsem hrála už hlavně popové a rockové písničky. Jo, a psssst, musim ti něco říct: etudy mě moc nebavily. Moc jsem etudy netrénovala. Nebo někdy dokonce vůbec. A paní učitelka si myslela, že trénuju. I-i-i-. Ale já jsem hrála hlavně to, co se mi líbilo. Třeba Christinu Aguileru nebo Piráty z Karibiku Jojo, to bylo jiný kafe No, co ti řeknu na závěr? Byla to fuška. To je pravda. Ale jsem ráda, že jsem se učila a naučila hrát na klavír. Pro mě to vždy byl a bude nejlepší hudební nástroj ze všech! Tak ahój! Zase příště! Vaše Eliška Coffee here: tipeee.com/slowczech The post (113***) Šla mi hra na klavír (od kdy do kdy?) appeared first on slowczech.

Veselé Vánoce! Ahoj, tady Eliška. Today I have for you 2 versions of Christmas with slowczech. First one is the video – less complicated, shorter and full of my own home-made videos. The second one is the audio where I added mode details about Christmas in my family. Enjoy Jsou tady Vánoce. Vánoce jsou v Česku příjemné a klidné svátky, kdy je rodina dohromady. Děti, které žijí daleko, přijedou navštívit rodiče. A taky prarodiče. Babičky a dědečky a celou velkou rodinu navštěvujeme na Boží hod (tedy 25. prosince) nebo na Štěpána (tedy 26. prosince). Proto jsou oba tyto dny státní svátky. Nejdeme do práce ani do školy. A všechny velké obchody musí být zavřené. Já mám moc ráda Vánoce a dnes ti chci říct proč. Chci ti říct, co mám ráda na Vánocích. Tak zaprvé je to cukroví. Existuje spousta druhů cukroví. Každá česká rodina má svoje typy cukroví, které každý rok peče. Ano. Je pravda, že je to jen cukr, tuk a mouka. Ale to nejdůležitější na pečení cukroví je příprava – všichni, kdo chtějí, spolu pečou cukroví. Příprava cukroví je docela dlouhá. A proto sedíme, povídáme, popíjíme něco dobrého a jsme rádi, že jsme spolu a že nic jiného nemusíme dělat. Zadruhé – mám ráda dobré pití. K českým Vánocům patří samozřejmě nějaký dobrý alkohol. A pro děti džus nebo dětské šampáňo. Zatřetí – mám ráda dobré jídlo. O Vánocích si do bříška cpeme spousty dobrot. Moje oblíbená dobrota (samozřejmě až po cukroví) je vánočka! Mňam. Každé vánoční ráno si k snídani dávám vánočku. Zapáté – opravdu ráda zdobím stromeček. U nás ho zdobíme 23. prosince večer nebo 24. prosince ráno. Díváme se s tatínkem na pohádky a přitom na stromeček dáváme vánoční ozdoby. Ale pozor, ne jen ty klasické, hlavně ty čokoládové. Protože potom pokaždé, když procházíš okolo stromečku, chramst! Můžeš sníst jednu ozdobu Stromeček odzdobíme na Tři krále, to je 6. ledna. Ale většinou jsou všechny jedlé ozdoby už dááávno pryč. Zašesté – mám ráda vánoční výzdobu. Všude jsou světla a svíčky. Každá česká rodina dává do okna elektrický vánoční svícen. Mnoho rodin zdobí svoje vstupní dveře, okna, na stoly dáváme větvičky ze stromečku, ke stropu věšíme jmelí. Když se na Štědrý den pod jmelím políbíte, budete mít až do příštích Vánoc mnoho lásky. Zasedmé – mám ráda dárky. Jako každé dítě, hihihi. V Česku nosí dárky Ježíšek. Jak vypadá? Rozhodně nevypadá jako Santa Klaus. České Vánoce a český Ježíšek, to je takové speciální kouzlo. Protože každé dítě si může podle své fantazie představit vlastního Ježíška. A tak je každý Ježíšek jiný. Ten můj je malý, nahatý, létá, do našeho bytu vstupuje oknem a dárky nosí v pytli. A zaosmé (a za poslední) – jak už jsem říkala na začátku. Mám ráda vánoční pohodu. Nic nedělat. Pít. Jíst. Koukat na pohádky. Trávit čas s rodinou. A spááát. Eliška Music Credit: Bethlehem - Christmas par Kevin MacLeod est distribué sous la licence Creative Commons Attribution (https://creativecommons.org/licenses/...) Source : http://incompetech.com/music/royalty-... The post (112***) Co mám ráda na Vánocích? appeared first on slowczech.

DNES Já jsem. Ty jsi. On/ona je. VČERA Já jsem byl. Ty jsi byl. ZÍTRA Já budu. Ty budeš. Ahoj! Jak se máš? Dnes mám pro tebe dialog. Je sobota. Adam a Pepa si povídají. Pepa je doma a Adam je v práci, protože má hodně práce. Tak jedeme na to! Adam: Ahoj, kde jsi? Pepa: Jsem doma. A: Fakt? Ty jsi doma? P: Ano, jsem doma. A: Proč jsi doma? P: A proč ne! Né, hehe. Jsem doma, protože nejsem v práci. A: Hm. To je logické! A ty nejsi v práci? Kde jsi? P: Ne, nejsem v práci. Jsem doma. A: Jé, to se máš! Já jsem v práci. P: Ty jsi v práci? Ajéje. Ale dnes je sobota. A: Já vím, že dnes je sobota. Ale bohužel jsem v práci. Mám hodně práce. P: Ty máš hodně práce? A včera jsi byl taky v práci? A: Ano, včera jsem byl taky v práci. P: Proč jsi byl včera v práci? A: No jak říkám! Protože mám hodně práce! P: A zítra také budeš v práci? A: Né, naštěstí ne. Zítra nebudu v práci. P: To je fajn, že zítra nebudeš v práci. Zítra je neděle! Pojedeme někam na kole? A: Super nápad! Tak pojedeme někam na kole. — Tak, to byl dnešní rozhovor. Doufám, že se vám líbil. A přeji vám krásný den. ©SlowCZECH, Vaše Eliška *Please, note, the Czech word order is not strict. So if you learnt a sentence in some way and I say it in another way, don’t worry, you have learnt correct sentence Just another word-order-way. We can say for ex: A zítra také budeš v práci? A budeš v práci také zítra? A budeš také zítra v práci? Music credit Title: Venice Beach Artist: Topher Mohr and Alex Elena Download: https://www.youtube.com/audiolibrary/… The post (106**) Kde jsi? Doma? appeared first on slowczech.

Čááu, dneska to bude o slovesech typu “u”: čtu, piju *, plavu. Určitě je znáš! A btw, underlined words respresent spoken Czech. So dont be surprised if I say “červený víno” instead of “červené víno”. People talk this way. And you need to be aware of this, right? Tak, let’s go! Hele, že nevíš, co ráda dělám, když přijdu večer z práce? Já ti to teda povím: čtu. Čtu knihy. Fakt moc ráda čtu! Nejčastěji čtu historické knihy, někdy taky ale čtu krásnou literaturu. No, a když čtu , piju* u toho víno. Chachá! Nejčastěji piju červený víno, i když v Česku umíme dělat hlavně bílý vína. Jo, a taky samozřejmě piju kafe. Kafe, to je moje droga. Já vím, nic neříkej…! A hele, že nevíš, co ráda dělám o víkendu? Já ti to teda povím: plavu. Fakt ráda plavu. Podle mě je plavání supr čupr sport. Je to pro mě odpočinek. Když plavu, na nic nemyslím. Máš to taky tak? = Máš to stejně? Jo, a teď ti ještě chci říct, co dělá můj brácha, když přijde z práce domů. On ani nečte knihy ani neplave. On pracuje ve své dílně a potom doma. Takže řeže dřevo, pere prádlo, peče koláč, seče trávu a nakonec koupe svoje dítě. Jo, jo, já vím, má hodně práce. Ale on rád pracuje. Je to dříč! Je to pracant! Takže, jaká slovesa jsem říkala? Čtu, piju, plavu, řežu, peru, peču, seču, koupu. Dobrý, ne? Tak ahój, Eliška *piju = piji, pracuju = pracuji, hraju = hraji (both are correct, the “-u” version is spoken but still correct one) *dříč = pracant = hard worker = hodně dře/pracuje/maká The post (111**) Kdy čtu? Co piju? A proč plavu? (spoken) appeared first on slowczech.

Ahoj! Protože jsem dnes nemocná, rozhodla jsem se pro tebe nahrát SlowCZECH o tom, co dělám, když jsem nemocná. A ty mi můžeš napsat, co děláš ty proti nemoci. Jak se bráníš ty proti nemoci. Co ty na to? Tak jo, super! Mno, tak tedy, když jsem nemocná, musím říct, že je to otrava! Hlavně v zimě, když mám rýmu a kašel. To je taková klasika. Anebo mám taky občas chřipku, protože často všude řádí chřipkové epidemie. A hlavně – když je člověk v kontaktu s hodně lidmi, prostě tu chřipku taky chytí. Ať dělá, co dělá. Teď jsem nemocná už třetí den. Mám rýmu a kašel a špatně se mi dýchá a mluví. Necítím se dobře. Bolí mě hlava, jsem unavená, teče mi z nosu,… Nejradši bych jenom spala nebo ležela v teplé posteli a koukala na film. To by bylo bájo! To by byla pohoda! Někomu pomáhají cucací bonbóny, které ulevují od bolesti v krku. Tedy bonbóny nebo pastilky, které člověk cucá a nepolyká rovnou. Já si kupuju jen obyčejné mentolové bonbóny. Dobrota. Ale pozor! Nejdůležitější je pitný režim. Hlavně je potřeba hodně pít – jak vodu, tak čaj s citrónem. Anebo úplně nejlepší je čaj s rumem nebo čaj se slivovicí. No, anebo jen ta slivovice. To je takový náš klasický český lék. Každý Čech ti řekne, že slivovice léčí. Poněvadž slivovice dezinfikuje, posiluje organismus a samozřejmě výborně chutná. Pokud mi nevěříš, že slivovice má léčivé účin ky, pozorně poslouchej. Mám pro tebe následující recept a sice “Jak nejrychleji vyléčit rýmu”: Recept na rýmu: “Nohy namočíme po kotníky do lavóru s ledovou vodou. A pijeme slivovici tak dlouho, až voda začne vařit.” No, to je pěkný recept, že! Pokud se však léčíme slivovicí, je potřeba být při léčbě opatrný. Protože pokud nejsi opatrný, můžeš skončit špatně jako jeden nezkušený Pražák, který svou čtyřdenní léčbu v sanatoriu na Moravě sepsal do svého deníku asi takto: Pondělí, první den léčby: Piju slivovici s Moraváky. Úterý, druhý den léčby: Skoro jsem umřel. Středa, třetí den léčby: Zase piju s Moraváky. Čtvrtek, čtvrtý den léčby: Lituju, že jsem neumřel už v úterý. Mno, doufám, že jsi pochopil, že se nejedná o opravdový recept od lékaře. A ani se nejedná o opravdový deník. Je to jen ukázka toho, jaký my, Češi, máme vztah ke Slivovici. Alkohol a především domácí slivovici, meruňkovici, hruškovici, třešňovici… a jinou “-ici” bereme velmi vážně. A pokud dojde zásoba, je to velký problém. Vyhlašujeme poplach. A nemůžeme pokračovat v dané práci či aktivitě, dokud nedoplníme zásobu našeho (svého) milovaného léku. No, a tak tedy já se jdu teď opět léčit. Jak jinak než dobrou slivovicí. Na ZDRAVÍ. A to doslova! Eliška Music credit Title: Venice Beach Artist: Topher Mohr and Alex Elena Download: https://www.youtube.com/audiolibrary/… The post (110***) Jsem nemocná, ale mám dost slivovice…? appeared first on slowczech.

Čauky! Budu dnes mluvit nejdříve k ženám. A potom k mužům. Doufám, mužové, že vám to nebude vadit A tak tedy, otázky pro ženy: Ahoj, co bys ráda věděla? Můžu ti odpovědět na mnoho otázek! Ráda bys například věděla, jestli je hra na akordeon těžká? Nevím, jak těžké to je. Ale vím, že ani piano ani kytara nejsou těžké! Jenom potřebuješ pár let tréninku a hodně času No, co dál. Ráda bys věděla, kolik je hodin? Ne, nemyslím si, že bys ráda věděla, kolik je hodin. To není důležité. Dnes musíme odpočívat! Ale možná bys ráda věděla, jestli mám nějaké zvíře? To je taková fajná otázka. Mám kocoura! Vlastně mám dva kocoury. Ale jen jeden kocour bydlí s námi. Druhý kocour bydlí o 2 000 km dál! Bydlíme totiž ve městě. A i když je tu okolo příroda, není jí dost. Zatímco tam, kde teď žije druhý kocour, je přírody hodně. Žije na venkově. A je moc spokojený. No, myslím si, že už toho víš hodně! Budu teď mluvit k mužům. Jak se máš? Co bys rád věděl? Můžu ti odpovědět na mnoho otázek! Rád bys například věděl, jestli je hraní na počítači těžké? Hehe, myslím si, že není těžké. Myslím si, že je těžké přestat! No, co dál. Rád bys věděl, jaké je dnes v Brně počasí? Ne, nemyslím si, že bys rád věděl, jaké je zde dnes počasí. To není důležité. Důležité je, jaké je počasí u tebe. Ale možná bys rád věděl, jak funguje brněnský orloj. No, tak to já bych také ráda věděla! Haha. Né, není to tak komplikované. Ale není to ani praktické. Ale brněnský orloj, který je jiný než ten pražský, zajímá hodně lidí. Hlavně hodně turistů. Víš, že každý den v 11 hodin orloj “vyplivne” skleněnou kuličku? Zdroj fotky: www.orloj.eu/cs/ostrava_brno.htm Thank you so much for listening. I hope that you enjoyed this podcast. Dont forget that if you are female, you will use all the time RÁDA BYCH VĚDĚLA,… if you are male, please use RÁD BYCH VĚDĚL. And one last point – if you wanna support SlowCZECH and help me to continue, you can contribute with 1€ on tipeee.com. Mockrát děkuji. Krásný den Vaše Eliška Music credit Title: Venice Beach Artist: Topher Mohr and Alex Elena Download: https://www.youtube.com/audiolibrary/… The post (109***) Co bys rád(a) věděl(a)? appeared first on slowczech.

Dnes vám chci vyprávět příběh, který mi nedávno vyprávěl můj kamarád. Popisoval, co to znamená vnitřní motivace. Tak zde je ten příbeh. Je moc zajímavý. Žila byla jedna stará paní. Bydlela na kraji vesnice ve velkém domě se zahradou. Okolo zahrady byl plot. Paní zde byla moc spokojená. Příroda tu byla velice krásná. Všude byl klid. Jednoho dne našla na svém plotě čmáranice. Její krásný plot nyní již krásný nebyl. Vzala tedy kbelík a vodu a čmáranice umyla. Trvalo jí to hodinu. Ale poté byla spokojená, že je její plot zase čistý. Druhý den navečer se ale problém opakoval. Na svém plotě našla nové čmáranice. A tak vzala kbelík s vodou a čmáranice umyla. Co si myslíte, že se stalo třetí den? A čtvrtý den? A patý den? Ano. Kluci čmárali. A paní umývala plot. Po týdnu konečně přistihla kluky, kteří ji čmárali na plot, v akci. Ale místo toho, aby jim vynadala = aby se na ně rozzlobila, řekla jim, že pokaždé, když na její plot namalují něco hezkého, dostanou každý 50 korun. A tak kluci začali malovat hezké věci. Ale paní pokračovala s každodenním mytím plotu. A kluci pokračovali s každodenním malováním na plot. A každý den dostal každý kluk 50 korun. Az jednoho dne paní přestala platit každému z kluků 50 korun. Řekla, že už nemá peníze. A co se stalo? Kluci přestali na plot čmárat. Už nečmárali ani ošklivé ani hezké věci. A paní už nemusela umývat plot. Měla konečně klid. Víte proč? Pochopili jste příběh? Napište mi, co si o tom myslíte. Zajímá mě to. Eliška Music credit Title: Venice Beach Artist: Topher Mohr and Alex Elena Download: https://www.youtube.com/audiolibrary/… The post (108***) Vnitřní motivace appeared first on slowczech.

Také si myslíš, že je čeština jednoduchá? Také se mnou souhlasíš, když říkám, že není těžká? Je pravda, že existuje seznam cizích jazyků, který říká, že čeština je těžká. Ale před češtinou je ještě například estonština (tedy jazyk Estonců v Estonsku), maďarština (tedy jazyk Maďarů v Maďarsku), finština (jazyk Finů ve Finsku) a další. Teď se spolu mrkneme/podíváme na čtyři důvody, proč je čeština jednoduchá. Dobrou zprávou je, že čeština má jen tři časy. Víte, kolik časů má angličtina nebo francouzština, že? Hodně! My Češi si to nekomplikujeme. A nemáme žádný předminulý čas, nemáme žádný předbudoucí čas nebo subjonctif. Máme jenom minulý, přítomný a budoucí. No, ale co je podle mě nejlepší, to je výslovnost. Výslovnost je prostě jednoduchá. Česky říkáme “piš, jak slyš” = tedy píšeš přesně to, co slyšíš. A čteš přesně to, co vidíš. No není to paráda? A navíc píšeme latinkou a ne azbukou. To je další bod pro nás, pro Čechy. Oproti němčině máme děsně fajnovej/ý slovosled. Je jednoduše flexibilní. Je pružný. Takže jedna jediná věta může mít několik podob: To je malý státní znak. Mám moc ráda Brno. Brno mám moc ráda. Mám ráda Brno. Moc. Moc mám ráda Brno. Brno mám ráda. Moc. Já mám moc ráda Brno. A tak dále = atd. No, však to znáte. Žádný stres! A konečně – důvod, proč Češi nemají rádi angličtinu – jsou členy! Čeština nemá určité a neurčité členy. Je nám jedno, jestli je to THE slunce nebo A slunce. Prostě je to slunce a basta! A protože jsem velký optimista, nebudu se zmiňovat o tom, proč je čeština těžká. Zůstaneme dnes jen u toho pozitivního, co ty na to? Tak krásný den! A mrkni se na Hru o trůny v češtině nebo na Gavina, Američana, který se učí česky a který porovnává angličtinu a češtinu na svém youtube kanále. Nebo si také můžeš “barevně” přečíst nejnovější článek od skvělé lektorky Jany Harperové na jejím českém blogu pro cizince. Anebo si můžeš jednoduše poslechnout další SlowCZECH, hehe. Vaše Eliška Music credit Title: Venice Beach Artist: Topher Mohr and Alex Elena Download: https://www.youtube.com/audiolibrary/… The post (107***) Proč je čeština jednoduchá? appeared first on slowczech.

Ahoj, jak se máš? Dnes mám pro Tebe dialog/rozhovor o stěhování z Brazílie do Brna Katka: Jé, ahoj Simčo, co děláš v Brně? Já jsem myslela, že žiješ v Brazílii. Simča: Ahoj Katko, no, už ne. Zrovna jsem se přestěhovala. Katka: Opravdu? Ty ses přestěhovala? No to je úžasný/é! Simča: Viď! Já vím, že to je úžasný/é. Je to moc dobrý/é rozhodnutí. Už dlouho jsem totiž přemýšlela o tom, že se zase přestěhuju/i zpátky do Brna. Katka: A proč ses přestěhovala zpátky do Brna zrovna teď, v říjnu? Co je to za nápad? V Brazílii je teplo a ty se stěhuješ do studený/ého Brna? Simča: Hehe, to máš pravdu. Ale už je to tak. Přestěhovala jsem se do studený/ého Brna, protože jsem se zapsala znovu na univerzitu. A kurz mi začal teď v říjnu. Bude ze mě lektorka španělštiny. Katka: Týjovka, Simča se zapsala znovu na univerzitu! To jsou novinky! Jak dlouho budeš chodit do školy? A je to denní studium? Simča: Né, kdepak. Není to denní studium. Je to dálkový/é studium. Jenom na rok. Chodím tam jednou za týden a k tomu mám práci. Katka: Takže pracuješ a studuješ naráz! Ty jsi ale dobrá! A tvůj manžel zůstal v Brazílii nebo se přestěhoval s tebou? Simča: Nezůstal sám v Brazílii. Samozřejmě, že se přestěhoval se mnou. Česko má moc rád. A Brno ještě víc. Katka: Hehe, to se nedivím, že Brno má rád. Já Brno přímo zbožňuju/i. Hele. dej vědět, až budeš mít čas. Zajdeme na jedno (= pivo). Simča: Jasně, dám vědět, až budu mít čas. Třeba někdy příští týden, co ty na to? Katka: Jo, to by šlo. To mám čas. Tak čáu! Vaše Eliška, ©SlowCZECH *** Denní studium = klasické studium na univerzitě, od pondělí do pátku. Dálkové studium = lidé pracují a chodí do školy většinou 2x za měsíc v pátek nebo v sobotu nebo 1x za měsíc v pátek a v sobotu. “Zajdeme na jedno” = znamená, že půjdeme do baru na jedno pivo, nebo dvě. The post (105***) Stěhování do Brna appeared first on slowczech.

Jedna anglická studie říká: každý den vyfoť jednu fotku. A budeš šťastnější. Tvůj pohled na život bude lepší. Tvoje hlava bude spokojenější. Focení mění to, jak vidíme svět. A když každý den chceme vyfotit jednu fotku, díváme se na svět okolo nás jinak. Hledáme objekt pro svoji fotku. Takže jdeme po ulici a hledáme, co stojí za fotku. Hledáme, co se nám líbí. Hledáme lidi, kteří se nám líbí. Hledáme architekturu, která se nám líbí. A jakmile to najdeme, vyfotíme to. A protože hledáme jen to, co se nám líbí, díváme se na svět jinak. Pozitivně. A to je podle mého super. Je to super mentální cvičení. Mentální cvičení může být i challenge. Existuje 365 denní projekt, kdy každý den fotíte jednu fotku. A dáváte ji na Facebook nebo Instagram nebo jinou sociální síť. Vliv na naši psychiku je velký. Vědci říkají, že – se cítíme lépe, protože se na svět díváme pozitivně – jsme v kontaktu s lidmi, kteří mají stejné zájmy/hobby jako my = fotografování – vytváříme vzpomínky = můžeme se podívat zpět na to, jak vypadal každý z 365 dní posledního roku Myslím si, že to hezký projekt. Moc dobrý nápad. Protože mám moc ráda fotografování, určitě tuto challenge zkusím. A co ty? Vaše Eliška, SlowCZECH Vyfotit (perf)/ Fotit (imperf) Focení, focení fotek = photo taking Stojí za něco = it is worth something, stojí to za to = it is worth it Hledat & najít = search & find The post (102***) Každý den jedna fotka = budeš šťastnější appeared first on slowczech.

Eliško, dáváš přednost kofole nebo kávě? Hm, to je těžká otázka. Miluji kofolu, protože je to český nápoj. A navíc má děsně zvláštní chuť. Někdo říká, že kofola je česká coca-cola. Nesouhlasím. Kofola má s coca-colou společnou jen jednu věc – tmavou barvu. Mmmmmňam, hned bych si kofolu dala! Ale zpět k otázce. Musím říct, že dávám přednost kávě, protože mi prostě chutná. Piju ji*(1) každé ráno, když čtu knihu nebo pracuji. A navíc v porovnání s kofolou v ní není cukr ani bublinky. Další otázka. Na který film se raději podíváš – na Pelíšky nebo na Hvězdné války? Určitě Pelíšky! Hvězdné války jsou kultovním filmem. A také moc zajímavé z grafického hlediska a z hlediska vývoje filmové techniky. Ale Pelíšky jsou Pelíšky. Taková česká klasika Ale pokud dobře neznáš českou historii a kulturu, možná budeš potřebovat mnoho scén vysvětlit. Pamatuju si, když jsem byla na gymplu, měli jsme ve třídě na půl roku amerického studenta. V jedné hodině jsme se dívali na Pelíšky, protože paní učitelka byla nemocná. Hehe, to bylo fajn. Zapnuli jsme anglické titulky. Celá třída se často smála. Ale Američan ne. Díval se na nás a nerozuměl. Čemu dáváš přednost – dvaceti kilometrům pěšky nebo šedesáti kilometrům na kole? Musím říct, že mám ráda obojí – jak chození pešky, tak jízdu na kole*. Moc ráda chodím po horách. Chodit po rovině je pro mě obecně nuda. Ale někdy je i jen malá procházka po městě nebo po lese fajn odpočinek. Načerpám novou energii. Cítím se líp. Ale víc si zasportuju na kole. Kolo jsem vždy zbožňovala. Ale před pár lety jsem měla nehodu. Spadla jsem z kola a šest týdnů mi nebylo moc hej = to znamená, že mi nebylo fajn. A od té doby se bojím jezdit rychle. A poslední otázka. Co je lepší – učit se česky nebo už umět česky? Mh, to je přílis jednoduchá otázka. Samozřejmě, že se teprve cizí jazyk učit! Když se učíš česky nebo jiný cizí jazyk, každý den objevuješ něco nového. Každý den jsi lepší a lepší. A protože trénuješ mozek, budeš také mít později Alzheimera Jinak pokud tě baví struktura a původ slov, tak jako mě, tak máš často takový ten „ahá“ moment. Například jako známé dny v týdnu – neděle od „V neděli se nedělá“, pondělí, protože je po neděli, středa, protože je ve středu týdne, čtvrtek, pátek, čtvrtý a pátý den v týdnu… To mě děsně baví To je na jazyku to krásné! No a teď je řada na tobě, čemu dáváš přednost a proč? Eliška Odkaz na wikipedii o filmu PELÍŠKY GYMPL = střední škola, vzdělávání je obecné a teoretické * As you can see often, sometimes the word order changes. In Czech, word order is, indeed, quite free, but not completely free! There is a very simple rule for that: New information at the end. If we are receiving a new information, we put this new information at the end of the sentence. If it is not new to us, we put it at the beginning (because we know it already) and end with new idea, new name, new place,… Sort of surprise for the listener/reader only at the end! Examples: Když jsem byla malá, přečetla jsem Robinsona Crusoe. Tato kniha se mi opravdu moc líbila. Ale víc si zasportuju na kole. Kolo jsem vždy zbožňovala. Dávám přednost kávě, protože mi prostě chutná. Kávu piju každé ráno, když čtu knihu nebo pracuji The post (104***) Rozhovor se sebou samotnou – „Čemu dáváš přednost?“ appeared first on slowczech.

Dnes (story in the present tense): Je pondělí. Třetího září. Je mi 6 let a dnes jdu poprvé do školy. Vstávám v 7 hodin. Snídám. Maminka mi dělá kakao, které mám děsně ráda. Je to vlastně můj nejoblíbenější nápoj. Piju ho každé ráno. V půl osmé nasedáme s maminkou, tatínkem a bráchou Ivanem do auta. Ivan už chodí do práce. Ale dnes jde do práce později, protože chce být u toho – chce být se mnou v tento památný den. Nevím, proč všichni říkají, že je to tak důležitý den. Já se jen těším na nové kamarády. Školka je fajn, ale škola je prý lepší! O 30 let později (story in the past): Bylo pondělí. Třetího září. Bylo mi 6 let a v tento den jsem šla poprvé do školy. Vstala jsem v 7 hodin. Nasnídala jsem se. Maminka mi udělala kakao, které jsem měla (/mívala) děsně ráda. Byl to vlastně můj nejoblíbenější nápoj. Pila jsem ho každé ráno. V půl osmé jsme nasedli s maminkou, tatínkem a bráchou Ivanem do auta. Ivan už chodil do práce. Ale v tento den šel do práce později, protože chtěl být u toho – chtěl být se mnou v tento památný den. Nevím, proč všichni říkali, že je to tak důležitý den. Já jsem se jen těšila na nové kamarády. Je pravda, že školka byla fajn, ale nakonec byla škola lepší! O dva roky dříve (story in the future): Bude pondělí. Třetího září. Bude mi 6 let a v tento den půjdu poprvé do školy. Vstanu v 7 hodin. Nasnídám se. Maminka mi udělá kakao, které mám děsně ráda. Brzy to bude můj nejoblíbenější nápoj. Budu ho pít každé ráno. V půl osmé nasedneme s maminkou, tatínkem a bráchou Ivanem do auta. Ivan už bude chodit do práce. Ale v tento den půjde do práce později, protože bude chtít být u toho – bude chtít být se mnou v tento památný den. Nevím, proč všichni říkají, že to bude tak důležitý den. Já se jen budu těšit na nové kamarády. Školka je fajn, ale škola prý bude lepší! Vaše Eliška https://slowczech.com/wp-content/uploads/2019/05/NEW_103_Jeden-pribeh-3-tenses_FAST.mp3 Fast version Prý = people say that…The post (103**) Jeden jediný příběh z minulosti, současnosti a budoucnosti appeared first on slowczech.

Ahoj! Něco ti musím říct! Nedávno jsem na stránkách BBC četla zajímavý článek. A chci se s tebou podělit o tom, co jsem se dočetla. Autorka článku říká, že je možné zapomenout svůj rodný jazyk. Co myslíš? Mluvila jsem o tom s kamarády, kteří nikdy nežili v zahraničí. A také s kamarády, kteří už roky žijí v zahraničí. Každý má samozřejmě jiný názor Není totiž důležité, jak dlouho v cizí zemi žijeme. Důležité je, jaký jazyk používáme. Když se často setkáváme s místními a mluvíme jejich řečí, svou rodnou řeč zapomeneme rychleji. A čím častěji mluvíme cizí řečí, tím rychleji zapomeneme tu svoji. Naopak čím méně mluvíme místní řečí, tím pomaleji (nebo vůbec) zapomeneme svou rodnou řeč. Je mnoho lidí, kteří žijí v zahraničí a kteří se dokonce vůbec místní jazyk neučí. Žijí ve Španělsku a používají pouze angličtinu. No, ale proč ne, že? Z psychologie určitě znáš, že je možné zapomenout, že jsme prožili nějaké trauma. Úplně zapomenout. A tak je i možné zapomenout jazyk, který máme s tímto traumatem spojený. Autorka v článku píše o dvou skupinách Němců. Zaprvé ti, kteří utekli z Německa do Ameriky před Křišťálovou nocí (Reichskristallnacht) v roce 1938. A zadruhé ti, kteří utekli do Ameriky až po této noci. Co myslíš, kteří lidé mluví dnes hůře německy? Ano, máš pravdu. Ti, kteří utekli později. Ti, kteří zažili hrůznou Křišťálovou noc. Dnes je pro nás (naštěstí) těžké si takové trauma představit. Pokud delší dobu žiješ v zahraničí, určitě teď rychle pochopíš, o čem mluvím. Možná si dokonce řekneš „No jó, to znám!“ nebo „Jó, to mám taky!“ Je možné nejen jazyk zapomínat, ale také mu nerozumět. Nerozumět, protože vznikají nová slova. A když nejsi v kontaktu se svou rodnou kulturou, prostě nerozumíš. Jako já, když vidím slovo „ovčan“ nebo „exka“. Ovčan je občan, který se chová jako ovce. To je v současné době populární negativní česká kritika Čechů. A exka je bývalá manželka neboli (také česky) ex-manželka. Já znám pouze slovo „ex“ – „Viděls ji? Kdo to je?“ – „Ále, to je moje ex. Rozešli jsme se loni.“ Některá slova se mi líbí. Některá se mi nelíbí. Ale musím dodat, že já osobně také ráda nová slova vytvářím. A navíc čeština má mnoho možností, jak si se slovy hrát– „pivouš, pivík, pivásek“ určitě rozumíš Také si rád hraješ s jazykem? Jaká česká slova tě překvapují? Zapomínáš svůj rodný jazyk? Nebo zapomínáš spíše jazyk, který se učíš? Krásný den, Eliška, SlowCZECH (Pokud tě článek zajímá, zde je odkaz: link) The post (101***) Je možné zapomenout svůj rodný jazyk/svou rodnou řeč? appeared first on slowczech.

Hraješ na hudební nástroj? Máš hudební nadání? Nadání neboli talent. Hudba se prý něco, co se nedá naučit. Prý… = lidé říkají. Hudební nadání je prý něco, s čím se člověk narodí. Co myslíš? Když mi bylo šest let, začala jsem hrát na klavír. Chodila jsem do ZUŠky = základní umělecké školy. Ze začátku mě to nebavilo. Hraní bylo těžké. Klavír jsem neměla ráda. Ale nakonec jsem vydržela. A hrála jsem až do svých 19 let, kdy jsem odešla na univerzitu. Skončila jsem tedy po 13 letech hry. Také jsem hrála na kytaru. V ZUŠce jsem se naučila více než jen brnkat akordy. Brnkat, tedy dotýkat se strun kytary a tvořit zvuky. Je to takové lidové slovo. Bylo to opravdu fajn. Bavilo mě to. Také už jsem byla starší. No a pozor! Snad jako každé dítě jsem také ve škole hrála na flétnu. Flétna je asi základ veškerého hudebního vzdělání. Minimálně v České republice. Myslím si, že nejdůležitější je vydržet. Nevzdávat se. A vydržet. *ZUŠka, co je to? Základní umělecká škola je škola, kam děti chodí odpoledne po škole. Je to škola aktivit – ne jen klavír, kytara, violoncello apod, ale také keramika, divadlo a tanec. Za kurzy se platí, škola pořádá koncerty a spousty aktivit. Je to skvělé místo pro rozvoj dítěte, tedy tak to vidím já a tak si to já osobně pamatuji Krásný den, Vaše Eliška © SlowCZECH The post (100**) Hudební nadání appeared first on slowczech.

Ahoj! Today lets talk in conditional tense – the basic one: what you should do! JÁ – Mnoho lidí žije ve stresu. Mnoho lidí žije pod tlakem. „Měl bych pravidelně cvičit. Měl bych jíst zdravě. Měl bych se dívat méně na televizi. Měl bych více pracovat. Měl bych přestat kouřit. Měl bych si vylepšit angličtinu. Měl bych…“ Sami sobě neustále říkají, co by měli nebo neměli dělat. TY – Pokud sami sobě neříkají, co by měli nebo neměli dělat, říká jim to jejich doktor, jejich šéf, jejich manžel či manželka. Měl bys chodit dříve z práce. Měl bys více sportovat. Měl bys přestat mluvit vulgárně. Měl bys přestat tolik pít. Měl bys koupit dětem psa. Měl bys přinést víc peněz do firmy. Měl bys… Blá blá blá… ON – A nejhorší je, když se nedíváme na to, co se děje doma. Ale díváme se na to, co se děje u sousedů. Viděl jsi Nováka od vedle? Měl by shodit pár kilo. Měl by chodit s tím svým psem víc ven. Měl by si konečně dodělat školu. Měl by trávit více času s dětmi. Měl by začít chodit do knihovny. Měl by… MY – Proč se raději nezamyslíme sami nad sebou? Například bychom měli obecně konzumovat méně jídla. Měli bychom chodit více do přírody. Měli bychom se občas zastavit a popřemýšlet o svém životě. Měli bychom si najít koníčka, který nás baví. Měli bychom být milí k lidem okolo. Zkrátka a dobře, měli bychom žít tak, abychom byli se svým životem spokojení. Krásný den, Vaše Eliška ze SlowCZECH The post (099****) Should I stay or should I go? Měl bych zůstat? Nebo bych měl odejít? appeared first on slowczech.

Hello my dear Czech learner, jak se máš? Today, at the end of the episode you will find a quick description of all the possibilities when to use the perfective and imperfective forms of Czech verbs Enjoy! Zrovna sedím v letadle. Letím do Francie. Příliš často letadlem nelétám. Létám letadlem tak jednou, dvakrát za rok. Myslím si, že létání je fajn, protože je rychlé. Je pravda, že musíme dlouho čekat na letišti. Ale pokud počítáme celkový čas, který strávíme na cestě, letadlo vyhrává. Mnoho lidí létá letadlem na dovolenou. V tomto případě říkáme, že se jedná o mezinárodní lety. Mezinárodní = tedy let mezi národy, let mezi zeměmi. Také existují vnitrostátní lety – tedy například lety z Prahy do Brna, z Paříže do Marseille, z Athén na ostrov Mykonos. Vnitrostátní let je let uvnitř jednoho státu. Jistě znáte Ministerstvo vnitra. Toto ministerstvo řeší vše, co se týká vnitřku státu. Až přiletím do Francie, bude už noc. Minule to bylo zajímavé, protože nám letadlo skoro uletělo. Špatně jsme si spočítali čas, který je potřeba na přesun domov – letiště. A nejen to. Také jsme se strávili příliš mnoho času posloucháním řecké hudby. Tolik jsme se nemohli dočkat odletu do Řecka! Naštěstí se problém s letadlem vyřešil sám. Protože letadlo mělo zpoždění. Cha chá. To byl skvělý pocit, pocit, jako když vyhraješ 1. cenu! Slovesa z textu: IMPERFEKTIVNÍ (nedokonavé tvary) PERFEKTIVNÍ (dokonavé tvary) Létat (repetitive verb of motion, “long”) Letět (non repetitive verb of motion, “short”) Přiletět Uletět Čekat Dočkat se Počítat Spočítat (si) Vyhrávat Vyhrát Říkat Existovat Řešit Vyřešit Strávit No, tak,… Doufám, že jsem vám nezamotala hlavu s perfektivními a imperfektivními slovesy. Zase brzy ahoj, Vaše Eliška ©SlowCZECH The post (098***) Jak často létám letadlem? appeared first on slowczech.