Prostor X

Svým břitkým humorem baví Tomáš Břínek alias TMBK český internet 14 let a nedostatkem inspirace při tom rozhodně netrpí. Česká republika ho „furt překvapuje“. Největší limity cítí ze strany sociálních sítí. Koláže, se kterými sbíral první lajky na Facebooku, by dnes na stejné platformě publikovat nemohl, během pár hodin by byla jeho stránka zablokovaná. „Kdysi jsem mohl udělat Hitlera, co přijde do pekárny a chce půlku Šumavy. Teď už ne,“ říká digitální umělec a influencer s tím, že vtipy o nacistickém vůdci mu byly zpětně odstraněny i z fotogalerie. Aby tvůrčí omezení minimalizoval, nutí ho to být kreativnější a hledat stále nové cestičky. Možnost svobodně se projevit je pro něj klíčová, i když se rozhoduje, s kým bude spolupracovat. Častokrát nabídky odmítá.

„Málokterá rodina odevzdala téhle republice a boji za svobodu a nějaký vlastenecký étos v tom nejlepším slova smyslu víc než rodina bratří Mašínových,“ myslí si režisér Tomáš Mašín. Záměrně své vyjádření nevztahuje pouze na sourozence Josefa a Ctirada, stejnou míru odvahy podle něj projevily jejich matka se sestrou. Bez nich by se jeden z největších příběhů studené války dost možná ani neodehrál. Pro režiséra bylo proto důležité vytáhnout ženské postavy na světlo a mít je napříč celým filmem, což se spoustě lidí hrubě nelíbilo. Testosteronový mýtus ale není jediným, který Mašín snímkem Bratři narušuje. Už teď se dočítá, že je „hajzl“, a s blížící se premiérou naplánovanou na 26. října očekává, že invektiv bude přibývat, protože „v naší zemi má na příběh bratrů Mašínových názor skutečně každý.“

Že by Státní ústav pro kontrolu léčiv neplnil povinnosti, slyším poprvé, pozastavuje se jeho dosavadní ředitelka Irena Storová nad kritikou ministra Válka. Ta zaznívá krátce po jejím odchodu z funkce, přitom osobní setkání s šéfem rezortu zdravotnictví, ani hodnocení její práce nenasvědčovala tomu, že by selhávala. Lékový ústav není podle ní všespásný, je jedním z řady subjektů ovlivňujících dostupnost léků, nezajišťuje jejich výrobu a systém, jehož vznik Storová iniciovala, informuje pouze o dodávkách léčiv do ČR, nikoli o tom, kde jsou v prodeji. „Aby tohle mohla dělat státní instituce, tzn. mít online připojení na skladové zásoby v lékárnách, je potřebná legislativa a taky vůle a upřímně, když jsme o tom v minulosti jednali s lékárníky, většina z nich tomu nebyla příliš nakloněna,“ říká.

Sebereflexe nám nechybí, je přesvědčená Markéta Pekarová Adamová. S čistým svědomím může předsedkyně Poslanecké sněmovny a šéfka TOP 09 říct, že vláda si je vědoma svých chyb a dělá, co může. Každý se o tom bude moct přesvědčit, chce to ale čas. „Nejde všechno vyřešit okamžitě nějakým zázračným receptem,“ brání vládní pětikoalici přirovnáním k silničářům. Veřejné finance je potřeba opravit stejně jako vozovku a je trochu nespravedlivé se kvůli tomu zlobit, protože jde o kroky nutné k tomu, aby jednou vše znovu fungovalo. Necouvá ani ze svého přesvědčení, že Igor Stříž neměl být jmenován nejvyšším státním zástupcem. Jeho odvolání je podle ní stále ve hře.

Svou kandidaturu do Evropského parlamentu vysvětluje Danuše Nerudová záměrem aktivně hájit národní zájmy v Bruselu, protože neexistuje oddělená evropská a domácí politika. „Brusel jsme my,“ říká s tím, že už tak zaostáváme a bez EU nepřežijeme. Jiné motivace odmítá a brání se i kritice, kterou vyvolalo její vyjádření, že pokud by padla vláda a ona byla požádána sestavit novou, výzvu by přijala. Její slova byla vytržená z kontextu, navíc na danou hypotetickou otázku, neexistuje podle ní správná odpověď. „Kdybych odpověděla, že ne, v titulku by bylo napsáno, že Nerudové je jedno Česká republika,“ je bytostně přesvědčená a upozorňuje na nebezpečí „doby titulkové“, která generuje mylné závěry.

„Zpětně je vidět, že jsme skutečně proráželi nějakou cestu, ale v tu chvíli to nevidíte,“ ohlíží se za víc než třicetiletou historií Radia 1 hudební publicistka a dýdžejka Jana Kománková. Do prvního českého soukromého rádia nenastupovala v roce 1993 s vědomím, že bude s kolegy „přepisovat dějiny“ rozhlasového éteru. Chtěla pouštět písničky a byla nadšená, že muziku, kterou má ráda, může posílat dál, přičemž největší výzvou bylo zvládnout mezi vstupy přehodit a přetočit kazety, ze kterých se přehrávaly reklamy. Radost z toho, že můžou dělat, co je baví, a patřičná dávka kreativity ale pomohly zvítězit nejen nad dřevními technologiemi, ale i překonat složité období změny majitelů, kteří z nich chtěli udělat „normální rádio a eliminovat divnosti“, a vydržely jim dodnes.

„Nejsem ministr cenotvorby a nesedím na ministerstvu, kde bych ráno se svými poradci vzal tužku a řekl: Dneska chleba za 23, kilo jablek za 38 a kostka másla za 41,“ argumentuje Marek Výborný, který přesně před dvěma měsíci vystřídal v čele resortu zemědělství svého stranického kolegu Zdeňka Nekulu. Od té doby podle svých slov vyvíjí tlak na všechny části potravinové vertikály, aby jejich marže byly přiměřené. Pokud by nabyl dojmu, že je například obchodní řetězce výrazně přestřelily a český spotřebitel na to doplácí, mohl by být uplatněn Zákon o cenách. Ten ale spadá pod ministerstvo financí, Výborný sám žádný nástroj kromě onoho neformálního vlivu nemá. „Rozumný člověk pochopí, že ve finále je to o tom, jestli všichni dodrží fér pravidla,“ věří.

Místopředseda sněmovny Jan Skopeček považuje stranického kolegu z ODS Pavla Blažka za jednoho z nejlepších ministrů ve vládě, jeho setrvání v čele resortu spravedlnosti proto vnímá jako pozitivní věc. Nepopírá, že jeho schůzka s podnikatelem Martinem Nejedlým, byla politickou chybou. Nechce ji zlehčovat, na druhou stranu ho intenzita, s níž na ni zareagovaly média i veřejnost, překvapily. Oceňuje, že prvotní „nešťastné vysvětlování“ chtěl ministr spravedlnosti napravit, a přijde mu „prapodivné“, že k tomu nedostal šanci. Že by celá kauza byla dominantním obrazem toho, jak vláda funguje, a ovlivnila výsledek příštích voleb, si nemyslí. Rozhodne, zda se podaří dotáhnout všechny reformy do konce a vysvětlit, proč jsou nezbytné.

Množství vody, které použijí k uvaření litru piva, z nich dělá světový unikát. Zatímco v jiných pivovarech padnou na výrobu tupláku víc než 4 litry životodárné tekutiny, Plzeňský Prazdroj stáhl spotřebu pod 3 a nošovický Radegast, který je jeho součástí, zašel ještě dál. Litr jednoho z nejoblíbenějších českých piv připravuje z 2,29 litrů vody. Nově navíc představil ležák Futur vyrobený ze vzduchu, jehož prostřednictvím chce poukázat na alarmující úbytek vody v krajině. „Pokud tady chceme být dalších 180 let, tak s krátkodobým přemýšlením v horizontu jednoho roku, dvou, pěti let se nikam nedostaneme,“ říká Ivan Tučník, který má udržitelnost v největším tuzemském pivovaru na starost. Bez toho, aniž by firmy reflektovaly svou společenskou odpovědnost, to podle něj do budoucna nepůjde.

Drahé potraviny si jednoduše vysvětlujeme kartely a nečestnými praktikami, ale skutečné příčiny jsou jinde, upozorňuje Petr Mlsna, předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Ze sektorového šetření, ve kterém kontrolní orgán srovnal vývoj cen pěti základních potravin od roku 2018, vyplývá, že nejvýrazněji výši marží u mléka, vajec, nebo kuřecího masa ovlivnila energetická krize a s ní související nejistota, co bude dál. Že by ÚOHS ve své činnosti selhal, Mlsna odmítá. „Nad trhem bdíme, a to velmi bedlivě, ale nejsme cenotvorný orgán. Nežijeme před rokem 89, aby tady byla státní instituce, která vstoupí do trhu a řekne: Tato cena je již neetická. Cenu určuje nabídka a poptávka,“ říká s tím, že řešením je drahé zboží nekupovat, nebo změnit spotřební návyky.

Europoslanec za ODS Alexandr Vondra nevidí problém v tom, že se ministr spravedlnosti Pavel Blažek potkal s kontroverzním spolupracovníkem Miloše Zemana Martinem Nejedlým. Podle Vondry se znají i díky tomu, že úkolem Blažka bylo mít s minulým vedením Pražského hradu dobré vztahy. Europoslanec taky říká, že Česko má chtít mít v příští Evropské komisi konečně důstojné místo. Doteď jsme prý byli za užitečné idioty. ODS by navíc měla jít do voleb do Evropského parlamentu sama.

Bývalá moderátorka a novinářka České televize Jolana Voldánová má před sebou další výzvu. Jako ředitelka se ujala Nadace Charty 77 a říká, že se do tajů organizace musí teprve ponořit. Propůjčuje jí své jméno a značku, kterou roky budovala právě v České televize. To, že odchodem z Událostí zájem veřejnosti o ní upadl, jí nevadí, právě naopak. Je za to ráda. V rozhovoru jsme mluvili o odchodu z ČT, o začátcích v novinařině i o tom, kam se média posunula.

V reakci na kresbu čápa letícího s dotacemi do Čapího hnízda mu expremiér Andrej Babiš poslal zprávu: „S tímhle vtipem jste mě nasral, pane Kemel,“ vypráví karikaturista Miroslav Kemel a kvituje, že společenská poptávka po korektnosti, jakkoli se její mantinely posunuly, nezašla tak daleko, že by takový vtip nemohl vyjít. Uvědomuje si, že když někoho nakreslí, může se ho dotknout a je připraven nést následky. „Od toho máme svobodnou společnost, v krajních případech soud, aby rozhodl, kdo má pravdu, nebo jestli je to už za čarou,“ má jasno. Sám žádné žalobě nikdy nečelil, urážlivý humor nemá rád. „Mým motivem je pobavit sám sebe, a když se k tomu někdo přidá, je to výhra,“ říká s nadsázkou. Profesionálním kreslířem na volné noze je už 32 let.

Žijeme v hyperpropojeném světě, co dřív bylo zlomyslné, je dnes smrtící, říká v souvislosti s rychlostí a dosahem, jakým se maligní informace šíří na sociálních sítích Alexandra Alvarová. Pro srovnání uvádí analytička, spisovatelka a spoluautorka podcastu Kanárci v síti praktiky sovětské propagandy, která v 80. letech hlásala, že virus HIV vznikl v americké laboratoři Fort Detrick za účelem likvidace černochů. Trvalo šest let, než hoax zasáhl cílovou skupinu, zarezonoval u stovek tisíc Američanů a tzv. Operation Infektion se stala nejúspěšnější operací studené války. O tři dekády později svět obletělo dezinformační video Plandemic zpochybňující závažnost pandemie koronaviru. Dosáhnout 30 milionů sdílení mu trvalo šest týdnů.

Režisér Pavel Soukup má za sebou Emmy oceněnou sérii #martyisdead, která se snažila edukativně věnovat nástrahám digitální doby. Teď na téma i formu navazuje #annaismissing, nejprve film, který je už v kinech, a později seriál. Soukup říká, že film nabízí plnohodnotný zážitek, v seriálu pak bude leccos navíc a bude odvážnější. Filmaři chtěli obsah, který je podle nich důležitý, dostat k co nejvyššímu počtu lidí na různých platformách.

Kdo dělá něco, co má pocit, že je užitečné, tak tomu dneska říká udržitelné, poukazuje Vladimír Kočí na zaklínání se udržitelností za účelem zvýšení atraktivity všemožných produktů a služeb. Jako příklad takového greenwashingu uvádí hejt, který se snesl na festival Colours of Ostrava kvůli používání jednorázových kelímků. „Aby opakovaně používaný kelímek měl smysl environmentálně, musíte zajistit, že se použije víc než 10x,“ upozorňuje vedoucí ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT v Praze a podotýká, že to je ve vítkovickém areálu, kde jsou pouze dva přívody vody, nereálné. Kelímky by se musely vozit k mytí do Brna a zpět, což by znamenalo větší ekologickou zátěž než jejich recyklace.

K překonání mezidruhové bariéry dochází u virů poměrně často, říká epidemiolog Rastislav Maďar. Ne nutně musí vždy přenos znamenat celosvětový problém. „Pokud to zůstane někde na venkově v Číně, tak tam umře pár lidí na záhadné horečnaté onemocnění, ale nikdo to dál neřeší. Pokud se ale současně stane to, že se někdo dostane do lidnaté oblasti, například do velkého města jako je Wu-chan na tržiště, tak odtamtud to šíření může rychle akcelerovat. Takže jsme v podstatě v rukách náhody a jediné, co nám zbývá, je být poctivě připraven,“ konstatuje s tím, že Česko zkušenost s covidem příliš nepoučila. Přitom řada jeho zahraničních kolegů registruje množství savců nakažených virem ptačí chřipky H5N1, který by mohl způsobit globální pandemii poměrně jednoduše.

Pořád se přizpůsobovat je jediná strategie, která umožní lidstvu přežít, je přesvědčená archeoložka Sara Polak. Lpění na dogmatech považuje za cestu do záhuby, brání nám totiž přemýšlet reálně, evolučně a užitečně. Jako překonaný se tímto prizmatem jeví model národního státu, který sama coby autoritu neuznává, a proto nevolí. „Je to moje životní filozofie a často mě šokuje, že první reakce, když člověk přijde třeba do hospody na pivo a řekne to, tak není: Super, zajímavý, pojďme si o tom povídat, ale: Za co jsme cinkali klíčema?“ podivuje se. Fakt, že něco nerespektuje, přitom ještě neznamená, že to chce zabít a zničit, aspoň podle ní. Pro řadu jejích excelentně vzdělaných přátel je taková paralelita nepochopitelná.

Použili jsme víc trikových záběrů, než je ve filmu Bod obnovy, což je sci-fi, říká Vratislav Šlajer, producent nového thrilleru #annaismissing, který volně navazuje na seriál #martyisdead oceněný mezinárodní cenou Emmy. Připouští, že globální a pro Českou republiku historický úspěch tvůrcům nejen otevřel dveře do zahraničí, ale stal se pro ně i závazkem při tvorbě avizovaného pokračování. O nic menšího než být „bigger and better“ usilovat nechtěli. „Dlouho jsme se trápili s hledáním tématu a často se nám stalo, že jsme už napsali scénář a pak se ukázalo, že zestárnul během půl roku. Ještě když jsme začínali točit, ve scénách byl YouTube a teď už je tam TikTok,“ poukazuje na proměnlivost světa sociálních sítí, na jehož nástrahy snímek upozorňuje.

Nic jako zlý Brusel, který kazí naše světlé zítřky, neexistuje, ohrazuje se ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák proti narativu, který oslabuje důvěru Čechů v EU. Ve skutečnosti je tu sedmadvacítka zemí, která hledá průnik toho, co a jak můžou dělat společně a lépe. „Jsem skálopevně přesvědčen, že v situaci, ve které jsme, a jsme někde mezi Západem a Východem a naší volbou je jenom svoboda a nesvoboda, tak chceme-li zůstat v té části, kde je svoboda, nemáme jinou šanci než spolupracovat s našimi partnery na Západě. A Evropská unie je jednou z platforem, kde se to dá dělat,“ má jasno s tím, že útoky na Brusel jen posilují Rusko. Reflexe chyb podle něj nechybí, nedostatečná je odvaha kroky EU obhajovat.

Slovo herečka má pro Terezu Dočkalovou „hořký ocas“. Nejednou se setkala s jeho pejorativní deklamací, nic dobrého si o jejím budoucím povolání nemyslela ani maminka. „Když se před 20 lety dozvěděla, že chci jít na konzervatoř studovat herectví, tak po mně začala házet špinavé ponožky z koše a křičela, že v tomhle oboru se někam dostanu jenom přes postel,“ vzpomíná držitelka dvou Thálií. Sama se nikdy s žádnými sexuálními návrhy podmiňující zisk role nesetkala. Zároveň připouští, že v prostředí, ve kterém se pohybuje, nepanují rovné podmínky. Donedávna byly mladé herečky předurčeny ztvárňovat naivky, sem tam nějakou pěknou roli s přesahem a pak už pouze maminky a babičky, nebo když se chtěly stereotypu vzepřít, nabízela se ještě postava alkoholičky.

„Takových log ti udělám dvacet za minutu, ty p* pražská,“ vzpomíná grafický designér a porevoluční art director Reflexu Aleš Najbrt, jak obtížně se někteří obyvatelé sžívali s novou vizuální identitou Ostravy, se kterou před pěti lety přišel a která je dnes nedílnou součástí města. Na hejty si od roku 1994, kdy založil eponymní studio, zvykl. Přicházeli i od akademiků, když rebrandoval Masarykovu univerzitu, nebo po tiskovce ke karlovarskému festivalu, na níž představil grafické ztvárnění 49. ročníku – připomínalo prase. „Umím si představit, že někteří lidi mají pocit, že už nás bylo dost, a tomu i rozumím. Ale co mám dělat? Mám s tím praštit? Mě to furt baví. A když tu práci dostáváme, neříkáme si o ni, klienti přichází za námi, tak proč bych se tomu měl bránit,“ říká.

Člověk by si měl uvědomit, že na některé věci už není čas, a pokud je v rodině s někým rozhádaný řešit to dřív, než bude pozdě, říká režisér Dan Svátek. Ten se tématem rodinných vztahů zabývá v novém filmu Dvě slova jako klíč, který natočil podle knižní předlohy Josefa Formánka a prostřednictvím postav jím navazuje na jejich předchozí spolupráci na Úsměvech smutných mužů. Drama vznikalo v Indii, Dánsku, Francii, USA nebo Indonésii. A právě setkání s obyvateli ostrova Siberut, kteří ve snímku také hrají a svou přirozeností plynoucí z neznalosti filmu jako média zdárně sekundují Ivanu Fraňkovi a Davidu Švehlíkovi, na něj silně zapůsobilo. „To, jak se chovají ke svým dětem a blízkým, nebo k umírajícím, jim můžeme závidět,“ je přesvědčený.

Ani smrt českého medika, kterého v půlce března zasáhl do hlavy šrapnel a který o dva měsíce později svým zranění v pražské vojenské nemocnici podlehl, je neodradila od toho, aby se se na Ukrajinu vrátili. Musí. Už kvůli tomu, aby jeho tragická smrt nebyla zbytečná. „Obětoval tomu svůj život, byl zakladatelem Fénixu, a myslím si, že kdybychom se na to vykašlali, tak by přišel ze záhrobí a všechny nás proliskal. Je to bez něj strašidelné, ale je potřeba se tomu postavit,“ shodují se dobrovolníci Karolína a Fox. Zatímco Foxovi nedělá problém se o hrůzách, kterých jsou svědky, bavit s dalšími členy týmu, a tím si ulevit, Karolína přiznává, že nebýt odborné psychologické pomoci, které se jí dostává od kamarádky, už by „šňupala koks a hulila trávu“.

V uplynulých 30 letech dělal stát pro Romy minimum, není proto divu, že jejich nespokojenost sílí. „Paradoxem je, že se teď Romové dostávají do spárů narativů, které byly dlouhodobě proti nim, to znamená, že s nimi manipulují skupinky nejrůznějších extremistů, kteří je do té doby považovaly za největší nebezpečí téhle společnosti,“ upozorňuje ministr vnitra Vít Rakušan, podle kterého je třeba pokusit se dát nejpočetnější menšině v Česku nějakou životní perspektivu a zároveň jí vyslat jasný vzkaz, že šíření absolutních nepravd o tom, jak někdo unáší děti, anebo vyzývá k násilí, je trestný čin. Stejně tak považuje za důležité, aby bylo zřejmé, že policie nenechá nikomu ubližovat, je ale nutné nechat jednat ji a následně soudy, ne brát spravedlnost do vlastních rukou.

Kolik je mu let, přiznal štábu až po natáčení. Bál se, aby neztratil respekt. „Kdyby zjistili, že nemám ani prvák ekonomky, tak nevím, co by dělali,“ připouští pobaveně dnes devětadvacetiletý Matěj Chlupáček, který svůj první snímek natočil před dvanácti lety. Od té doby má coby režisér nebo producent na kontě desítku filmů i seriálů, přičemž za šestidílný thriller Zrádci získal Českého lva a za videoklip k písni Vladimíra Mišíka Jednou cenu Anděl. Stejně jako mu nechyběla odvaha jít si za svým dětským snem, nebojí se ani demytizace národních témat. V dramatu Úsvit, na jehož realizaci sehnal během jednoho roku 85 milionů korun, zbavuje patosu první republiku a nekritického obdivu se od něj nedočkají ani čeští obrozenci v připravované komedii Dcera národa.

Nic takového na světě neexistuje, říká výtvarnice Eliška Podzimková o multimediálním projektu Plešouni, který má připravit onkologicky nemocné děti a jejich rodiny na to, co bude následovat během léčby. Sama jí jako patnáctiletá prošla a uvědomila si, že ačkoli na oddělení patřila k těm starším, i tak byla konfrontována se spoustou neznámých, které jí naháněly strach. Málokdo totiž skutečně ví, co malé pacienty čeká. „Trochu chybí odbourávání strachu z maličkostí, ať už jde třeba o magnetickou rezonanci, což je šílený přístroj, kterého se pětiletý špunt logicky strašně bojí, protože neví, jestli to bude bolet, jestli to bude trvat dvě hodiny, nebo 20 minut, a tyhle věci se dají krásně skrz animaci a skrz tvorbu vysvětlovat, a to je náš cíl,“ popisuje se zaujetím.

V začátcích kariéry byla Jana Plodková schopná pracovat nonstop a ani nepostřehnout, že je nemocná. Po 20 letech v branži přiznává, že je na sebe opatrnější. Začala víc naslouchat svému tělu a o co intenzivněji se do rolí noří, o to větší potřebu má z nich vystupovat a vracet se k sobě. „Pokud trávím den tím, že mám samé dramatické scény, tak si to tělo zapamatuje a neřekne si: To je hra, to je dobrý, já to pustím. Tak to není, takže mu musím potom pomoct dát se do klidu,“ říká herečka s tím, že ztracenou rovnováhu nachází v přírodě. Blízko k ní měla odmala. Vyrůstala sice v jičínském paneláku, ale když zrovna nebyla ve škole, bavila se lezením po stromech. Slabost pro ně má i dnes, jejím velkým snem je vidět sekvoje.

Stát se herečkou chtěla Kateřina Oujezdská odmala, díky speciálním výukovým metodám Jaroslava Duška, u kterého studovala, se ale její sen rozplynul. Záměrně říká „díky“, protože jí pomohl uvědomit si, co chce. A být před kamerou to nebylo. Záhy se tak ocitla za ní. Začínala jako pomocná režisérka a profesně starším kolegům pomáhala obsazovat filmy. Pojem castingová režisérka se tehdy nepoužíval a běžnou není ani práce herecké agentky, jíž se věnuje dnes. „Ani jedna ta profese se nikde neučí, takže k tomu musíte dojít zkušenostmi,“ přibližuje Oujezdská s tím, že nadto potřebuje člověk i určitou dávku vnímavosti, aby vše zafungovalo, jak má. O tom, že má obojí, svědčí fakt, že pro český film objevila Janu Plodkovou.

Patří k nejobsazovanějším hercům své generace. Ještě před pár lety ale dělal Jan Nedbal za barem a plánoval, že pokud se nic nezmění, odletí na Island, bude nalívat místním tam a aspoň u toho pozorovat polární záři. Severský ostrov si zamiloval coby dvanáctiletý, když objevil album islandské zpěvačky Björk. Kromě ní poslouchá i metal nebo screamo, což se podle něj nevylučuje, protože beznaděj se dá vyjádřit různými způsoby. Silné emoce má rád i ve filmu. „Když jsi jako herec postavený do pozice, kdy si nemusíš vymýšlet, protože asi nebudeš věřit někomu, kdo se klepe zimou a je přitom v ateliéru, kde je 25 stupňů. Je lepší, když je ti fakt zima,“ říká s tím, že mrznul už několikrát. Naposled v roli Ctirada Mašína, kvůli které navíc zhubnul 10 kilo.

Osmnáct let starý rozhlasový poplatek ve výši 45 Kč měsíčně za 25 stanic vysílajících nonstop je smutné číslo, myslí si generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Jak moc neadekvátní je, mu došlo, když si nedávno kupoval cappuccino v automatu českobudějovické nemocnice, které stálo o 10 Kč víc. „Vím, že není ideální doba, to si uvědomujeme všichni, na druhou stranu my na ten poplatek čekáme opravdu x let a čekat pořád na tu vhodnou a dobrou dobu, je jako čekání na Godota,“ říká. Kromě navýšení částky by podle něj bylo také spravedlivé rozšířit skupinu plátců čítající tři miliony domácností. Řada posluchačů totiž konzumuje obsah veřejnoprávního média bezplatně online, na což zákon z roku 1991 nemyslí.

Málokterý interpret by před vydáním svého nového alba prohlásil, že bude neúspěšné. Zpěvačka Tereza Černochová s tím problém nemá. Stojí na prahu čtyřicítky a už ví, co chce a taky co ne. Uvědomuje si, že českému mainstreamu vládne pop, který se jí nelíbí a dělat ho nechce. Komerce si s dívčím triem Black Milk, se kterým vystupovala od sedmnácti, užila dosyta. Zpětně je vděčná, že neposlechla rady všech, kteří jí radili: „Musíš tohle a musíš tamto!“ Dnes by jí bylo zatěžko podívat se sama sobě do očí. A taky ji mrzí, že nereagovala jinak, když jí před lety Sagvan Tofi řekl, že s tím, jak vypadá, není předurčená k tomu být zpěvačkou. Dnes by mu dala „takovou ďahu, že by mu spadly všechny plastiky, které má.“

Už v pětadvaceti mohla zpěvačka Ewa Farna říct, že víc než půlku života pracuje. Že by ji hvězdná kariéra připravila o bezstarostné dětství, pocit nemá. Místo deseti akcí na gymplu zažila jednu za čtvrtroku, koncertovat ale nemusela, chtěla. Vystupování ji naplňuje, před velkým publikem je ve svém živlu, nejvíc ji stresuje, když má zazpívat na rodinné oslavě a všem svým blízkým vidí do tváře. „Že mi letos bude třicet, vnímám jako pozitivní věc, ale když jsem dělala plakát na O2 arénu, na kterém je Ewa Farna 30, tak jsem si říkala: Nebudou si lidi myslet, že jsem třeba 30 let na scéně,“ přiznává pobaveně. Humor je ostatně to, co ji pomáhá i vyrovnávat se s odvrácenou stranou popularity.

Nikdy jsme nebyli moderní, odpovídá Eliška Křenková na otázku, co tematizuje nový film Úsvit, ve kterém si zahrála ústřední postavu těhotné lékařky Heleny. Jak sama říká roli snů, protože dostala prostor i podmínky, aby se jejímu ztvárnění mohla plně věnovat. Do kin snímek vstoupí 5. října a herečka věří, že vyvolá diskuzi, stejně jako se tomu stalo po jeho premiérovém uvedení na karlovarském filmovém festivalu. Intersexualita, pro kterou je v detektivním dramatu používáno dobové označení hermafroditismus, je totiž ve společnosti stále tabu. Záměrem tvůrců proto nebylo „jen“ vyprávět kriminální případ, ale i edukovat. Učit se evidentně máme stále co. Jinakosti se totiž bojíme stejně jako před sto lety.

Pokud by konsolidační balíček nevedl ke snížení deficitu a naopak výrazně přitížil těm, kteří mají finanční problémy už nyní, bude ho prezident Petr Pavel vetovat. Kromě sociální udržitelnosti projednávaných opatření je pro něj důležité také to, aby byla dostatečně razantní a vedla k nápravě, „protože by asi bylo nesmyslné přijímat velice bolestivě balíček, po kterém bude muset okamžitě následovat balíček číslo dva, tři a kdovíkolik ještě dalších,“ uvedl. V exkluzivním rozhovoru s Čestmírem Strakatým také vládě vytkl, že „od počátku nebyla schopná dát na stůl jasná, srozumitelná čísla, ze kterých by se dalo vycházet.“ Ta, co předkládá, jsou matoucí i pro zkušené ekonomy, navíc se neustále mění, což přispívá ke zmatku a nedůvěryhodnosti kabinetu Petra Fialy.

Nejsem typ, který by si mediální zájem užíval, na můj vkus je až příliš velký, přiznává herečka Jitka Čvančarová. Mrzí ji, když se slavnostní zahájení nejprestižnějšího filmového festivalu ve střední a východní Evropě zredukuje na výstupy o tom, co měl kdo na sobě. Přitom právě její příchod na červený koberec v Karlových Varech je každoročně „senzací“, která plní společenské rubriky. Exponované a občas „těžce skousnutelné“ momenty jí kompenzuje vědomí, že svůj hlas může využít k tomu, aby poukázala na věci, které stojí skutečně za pozornost. Dialog by podle ní měly vzbuzovat i filmy, obrazy, knihy, písně nebo divadelní představení, na místo toho ale příjemce mnohdy svou povrchností až uráží.

Aby Česká republika nezmizela z mapy světové audiovize, jsou nevyhnutelné legislativní změny i způsob, jakým dosud fungoval pobídkový systém. Nově proto vznikne Státní fond audiovize, ze kterého budou podporovány čtyři pilíře: kromě klasické kinematografie také online filmovou a televizní tvorbu, animaci nebo gaming. Přispívat do něj budou bez rozdílu české i zahraniční platformy s tuzemskými předplatiteli, a to 2 % z příjmů. „Bude se rozdělovat víc peněz mezi víc oblastí podpory,“ slíbil ministr Martin Baxa na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Zároveň se zavázal přehodnotit mechanismus, na základě kterého jsou udělovány filmové pobídky. Špatný podle něj nebyl, ale překotný vývoj odhalil jeho „mouchy“.

Vyjadřuju se k tomu, co se mě dotýká a co považuju za důležité, říká Aňa Geislerová s tím, že ji vždy pobaví a podráždí současně pozastavování se nad tím, že herci něco komentují. „Stejně tak se vyjadřují topiči a řidiči autobusů akorát nedostávají ten prostor, takže to není nějaká specifická potřeba herců se vyjadřovat,“ má jasno. Připouští, že občas nedává pozor a reaguje až příliš spontánně a upřímně. Někdy má totiž pocit, že „lidi ve chvíli, kdy se stanou politiky nebo zastupiteli, tak jediné, co udělají, je, že začnou mluvit spisovně, začnou používat cizí slova a zcela ztratí přehled o tom, co dává smysl a má nějakou lidskou podstatu.“ Ukázkou takové diskuze, ze které se vytratila elementární lidskost, je jednání o manželství pro všechny.

„Nárůst pravicového extremismu je vždycky selhání demokratické levice,“ nezastírá předseda Sociální demokracie Michal Šmarda s tím, že na začátku dvacátého století to znamenalo nástup Adolfa Hitlera k moci, v tom jednadvacátém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a zisk politického vlivu Andreje Babiše. Přitom právě to poslední dává za vinu své domovské straně. Nicméně pevně věří, že nastupující generace sociálních demokratů, která se rekrutuje většinou z komunální politiky a prosazuje se na základě odvedené práce, se z chyb svých předchůdců poučí a nebude je opakovat. Proto je „vděčný jak Luboši Zaorálkovi, Karlu Machovcovi, tak třeba Vladimíru Špidlovi, že dneska už třeba i bez větších osobních ambicí jsou ochotni nám své zkušenosti předávat.“

Každému soudnému Slovákovi je líto, že Zuzana Čaputová nebude znovu kandidovat na prezidentku, a obává se zářijových parlamentních voleb. Za daných okolností totiž slovy režiséra Petra Bebjaka ani pánbůh neví, kam se situace může vyvinout. Úřadující hlava státu totiž reprezentovala hodnoty, se kterými je možné se ztotožnit, a „nestalo se, že by vás nějakým způsobem oklamala, anebo že by najednou diametrálně změnila způsob vyjadřování, tím pádem jste cítili klid a věděli, že je někdo, kdo ty hodnoty udrží.“ To se nedá říct o expremiéru Robertu Ficovi, který ve válkou, pandemií a ekonomickou krizí znejistěné společnosti přiživil strach a jeho volební preference strmě stoupají. A není zdaleka jediný, kdo vsadil na tuhle rétoriku. Body s ní sbírají i vládní politici.

Detaily tažení velitele wagnerovců Jevgenije Prigožina na Moskvu vystupují z mlhy války postupně, nicméně už nyní je zřejmé, že se stalo něco mimořádného. Aspoň slovy Michaela Žantovského. Ten víkendové dění označuje za „soumrak bohů“, který definitivně pohřbil mýtus o naprosté jednotě ruského národa stojícího v zástupu za milovaným vůdcem a nenávratně poškodil pozici Vladimira Putina. „Už to nikdy nebude ten silný, neotřesitelný vládce Ruska a podle mého názoru je jeho konec v téhle chvíli jenom otázkou času,“ myslí si diplomat, publicista a člen prezidentova poradního sboru pro zahraniční otázky. Zároveň dodává, že „ona chvíle“ by mohla přijít dřív, než jsme si původně mysleli.

Mírná většina společnosti si uvědomuje, že způsob, jakým stát fungoval v posledních letech, během kterých se pravidla rozpočtové odpovědnosti nejdřív rozvolnila a následně úplně vypnula, je neudržitelný. „Lid je v pohledu na rozpočet mnohem racionálnější a mnohem uměřenější než politická elita,“ říká ekonom Mojmír Hampl s tím, že právě v tom vidí obrovskou naději, že by se české ekonomice mohlo podařit vychýlit z trajektorie, která nás z hlediska fiskálního srovnání stále víc přibližuje jihu eurozóny. Jistý si není tím, zda si fakt, že máme problém, uvědomuje drtivá většina politiků. Je dokonce přesvědčen, že 60 až 70 % z nich žije ve třech typech rozpočtových iluzí, které jsou rovnoměrně rozprostřeny napříč politickým spektrem.

Stalo se trendem proklamovat, že společnost je rozdělená, ale podle politoložky Petry Guasti je spíš rozdělovaná. Rozdíly jsou v posledních letech využívány k politické soutěži a zisku. Nadto političtí protivníci přestali být pouhými oponenty a stali se ztělesněním hrozeb. „Boj dobra a zla má v ČR tradici v antikomunismu, jen se proměňuje, kdo je čeho zosobněním,“ říká s tím, že populistická rétorika povýšila na nový mainstream a nezodpovězenou otázkou zůstává, jak porazit někoho, kdo jako populista nejen mluví, ale i se tak chová, a ve chvíli, kdy je u moci, usiluje o omezení veřejné kontroly. Jako Andrej Babiš, který není velký fanda senátu, o parlamentu si myslí, že je o klikání, a kompetenci soudů hodnotí v závislosti na rozsudku.

Pro Putina je válka klíčová, protože nebojuje jen o teritorium, ale také o ukrajinské DNA, píše deník The Wall Street Journal a komentátor Jan Macháček s tím souhlasí. Rusko se dlouhodobě potýká s klesající porodností „slovanské bílé populace“, zatímco etnická muslimská menšina a počty obyvatel střední Asie dramaticky narůstají. Čtyřicet milionů podrobených Ukrajinců by tak bylo řešením úbytku pravoslavného elementu a významným příspěvkem k budování státnosti v podobě, jaká ruskému prezidentovi konvenuje – autokratické a netolerantní vůči opozičním názorům. Fakt, že se ruská agrese nepřiblížila ani vzdáleně tomu, jak si ji představoval, je podle Macháčka dobrá lekce pro Čínu i Tchaj-wan. Z války na Ukrajině by se ale měl poučit i Západ.

Stát dlouhodobě selhává při dohledu nad obchodníky, umožnil jim vznik velkých struktur s dominantním postavením, které zneužívají na úkor zákazníků, myslí si ekonom a premiérův poradce Štěpán Křeček. Ten vzbudil emoce doporučením, aby Češi ve snaze ušetřit zamířili na nákupy do Polska. Za výrokem si stojí, ostatně výhodněji nakupovat jezdili lidé odjakživa, navíc pokud budeme akceptovat přehnaně drahé potraviny, nikdy se nezlevní. Doslova za diskriminaci považuje podmiňování nižších cen klubovými kartami. Ačkoli nejsme v situaci, kdy můžeme v jednom obchodě pořídit vše, lepší se a na trhu existují i pozitivní příklady řetězců. Výrazně lepší bude podle něj také příští rok, kdy dojde k hospodářskému oživení.

Přijímám samé těžké výzvy, jsem v tom trochu sebedestruktivní, přiznává designér Jan Plecháč, který se od loňska „ničí“ v Moseru, firmě s dlouholetou tradicí a novodobou vizitkou luxusního křišťálu, jenž se používá málokdy a po většinu času ho babičky obřadně schraňují ve vitríně. Oprášit dílo karlovarských sklářů a nechat jeho prostřednictvím promlouvat emoce je pro něj coby uměleckého ředitele největším hnacím motorem. Docílit toho chce mimo jiné polarizací portfolia tak, aby některé věci působily vyloženě feminně a jiné maskulinně. Novou éru otevřel nejtěžší vázou, která se od roku 1857 v huti foukala. „Když jsme to ukázali na design weeku v Miláně, padali lidi naznak, když viděli, co jsme schopní vyfouknout, protože to moc lidí na světě neumí,“ říká.

„Nesmíme se upínat na to, že válka skončí touto ofenzivou,“ upozorňuje Jan Ludvík, bezpečnostní analytik z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Podle něj se dá předpokládat, že útočící Ukrajina utrpí velké ztráty, ostatně utrpěla by je každá armáda, která by nepřítele nedokázala mnohonásobně překonat v technologiích, výcviku i početně. To se podařilo USA v Iráku, kde byl poměr ztrát 1:100. V probíhajícím konfliktu je to z hlediska techniky 1:2 v neprospěch Ruska, což jeho drtivé porážce nenahrává. Jako nejpravděpodobnější scénář se proto jeví ten, že Ukrajincům se podaří postoupit, ale jen o pár kilometrů, tam se fronta na zimu zastaví, a příští rok se boje rozběhnou znovu.

Jestli bude generální stávka, záleží na lidech a na ochotě vlády jednat, říká šéf největší tuzemské odborové organizace Josef Středula s tím, že míra nespokojenosti je ve společnosti největší, jakou zažil, a atmosféra daleko vyhraněnější než v revolučním roce 1989. Současná vládní opatření totiž necílí na snížení deficitu, ale už jen to, že se o nich mluví, výrazným způsobem zpomaluje ekonomiku. Za naprostý nesmysl považuje manipulaci s DPH, která z rozpočtu vylije 4,1 miliard korun a prakticky funguje tak, že „chráníte toho, na koho se útočí, tím že ho vezmete klackem po hlavě.“ Pokud chce kabinet Petra Fialy situaci uklidnit, měl by hledat novou cestu, což ocení jeho kritici i zastánci.

„Je to poslední životní šance, kdy můžete buďto jet v zajeté trajektorii, anebo zkusit něco jiného. Mně připadá, že je lepší ještě poslední zářez na pažbě,“ říká Jan Zahradil o svém konci v europarlamentu. V uplynulých 20 letech do něj za ODS kandidoval čtyřikrát, k tomu, aby o to usiloval popáté, mu chybí „emocionální angažmá“. Společná kandidátka, kterou pro eurovolby 2024 zvažuje sestavit koalice Spolu, jeho rozhodnutí neovlivnila, byť se proti spojenectví s KDU-ČSL a TOP 09 od začátku vymezoval, na předsedkyni Markétu Pekarovou Adamovou je totiž doslova alergický. Když ale před rokem zvažoval co dál, nebyly takové úvahy na pořadu dne, navíc je přesvědčen, že od nich trojice stran stejně nakonec ustoupí a o hlasy voličů bude usilovat každá zvlášť.

Tím, že jsem odkryla všechny svoje karty na stůl, se chráním, aby mě někdo napadal, že jsem šílená a chovám se zvláštně, říká rapperka Arleta. Otevřeně mluví jak o hraniční poruše osobnosti, tak o sebepoškozování, kterým si nikdy nechtěla ublížit, „jen“ ulevit, nebo divokém období s drogami, ze kterého se potřebovala vypsat. „Zjistila jsem, že když skládám texty a k nim přidám hudbu, která dokáže ten text nějakým způsobem doprovázet a dodat mu určitou potřebnou dynamiku, tak tím, že to člověk pak poslouchá dokola v rámci těch nahrávek a nějakým způsobem si opakuje ty problémy, o kterých napsal, je to dost terapeutické,“ popisuje prvotní motivaci se kreativně vyjádřit. Že by její nahrávky někdo slyšel, si tehdy nepřipouštěla. Dnes je oceňovanou interpretkou.