Procento Miloše Čermáka

Koho se máme víc bát? Robotů, které za nás budou řídit letadla nebo ovládat jaderné elektrárny, anebo těch, kteří budou psát novinové články? Václav Mach říká, že těch druhých. Věří tomu, že žurnalistika je pro svět i společnost důležitá, a jako šéf české Unie vydavatelů dělá všechno pro to, aby média přežila současnou krizi.Ne že by toho mohl udělat hodně. Nepřipadá si jako člověk, který stojí a bojuje na barikádě, kde válka už skončila? I na to jsem se ho zeptal. A taky na to, jaké noviny ráno čte. Což byla mnohem jednodušší otázka než ta, co vlastně dneska noviny jsou. A jak by je on sám definoval. Zajímalo mě, jestli si myslí, zda noviny ještě někdy můžou být relevantní. Anebo je čeká definitivní ústup ze slávy, či v tom nejlepším případě osud vinylových desek. Že sice budou dál existovat, ale spíš jako luxusní zboží pro pár fajnšmekrů.Bavili jsme se i o tom, kdo za “vraždou” tradičních médií vlastně je. Jsou to počítače, Internet či sociální média? Anebo ti všichni dohromady, zosobnění velkými technologickými firmami? Pikantní je, že Václav Mach nepřišel do vedení Unie vydavatelů ani jako bývalý mediální manažer, ani jako novinář. Pracoval právě ve vedení technologických firem, konkrétně například Microsoftu či Vodafonu.Samozřejmě mě zajímalo, jakou mají čeští vydavatelé šanci, že dostanou kompenzaci od firem jako Google nebo Facebook, a to za to, že sdílejí jejich obsah. A může jít o sumy, které médiím a zejména žurnalistice opravdu pomůžou? Malá nápověda: Václav Mach je optimista, já spíše naopak. No a během našeho skoro hodinu a půl trvajícího rozhovoru nemohla nepadnout otázka, zda-li jsem i já, jako autor podcastu Jedno procento, rovněž vydavatel. A měl bych do Unie vydavatelů vstoupit, například jako přidružený člen? Plus to nejdůležitější: můžu se těšit na to, že z případných kompenzací od Googlu či Facebooku taky uvidím nějakou kačku?Víc neprozradím, nechte se překvapit. Přeju příjemný poslech.

Proč jsem do podcastu pozval Davida Grudla? Hned z několika důvodů. Za prvé: považuju ho za jednoho z nejvtipnějších a nejchytřejších lidí na sociálních sítích. I když souhlasím, že takto uvést jakéhokoli hosta podcastu je trochu rána pod pás. Co když bude mluvit nudně a hloupě? Poslouchejte, posoudíte sami.Takže zkusím druhý důvod: David Grudl je programátor, tvůrce frameworku Nette, který usnadňuje práci zejména tvůrcům webových aplikací. Také se zajímá například o umělou inteligenci a dokáže o ní hezky mluvit.Třetí důvod: neměl nikdy v životě zubní kaz, zato infarkt prodělal ještě před čtyřicítkou. O obojím dokáže rovněž poutavě mluvit.Čtvrtý důvod jsem zapomněl, ale David Grudl mi ho připomněl. Vlastně ho s sebou prakticky přinesl do studia. Jde o můj sloupek, který jsem napsal před dvanácti lety, a začíná otázkou: “Kdo je největší prase na českém Internetu?” Je o … ehm … Davidu Grudlovi.Omluvou mi budiž, že jsem pouze citoval cizí zdroj. Ale i tak jsme se tomu po mé opožděné omluvě samozřejmě věnovali. Mluvili jsme o tom, jaké to je dělat tzv. legraci na sociálních sítích, jak se bránit riziku, že zůstanete nepochopeni (spoiler: radši žádnou legraci nedělejte) a zda to jde bez nebezpečí, že překročíte hranice vkusu. Nebo nevkusu.Zvu vás k poslechu možná lehce netradiční epizody, avšak plné zajímavých témat a námětů k přemýšlení. Snad se vám bude poslouchat stejně dobře, jako se nám s Davidem Grudlem natáčela.Příjemnou zábavu!

Pil pivo poprvé s Mikulášem a čertem jako kluk, ale to mu ještě nechutnalo. Zamiloval se do něj až mnohem později. A to dokonce tak, že se svou tehdejší přítelkyní založil v roce 2016 létající pivovar Crazy Clown. A připsal si jedno prvenství, či možná spíše marketingové ocenění: jeho podnik vstoupil do povědomí jako nejšílenější malý pivovar v Česku.Dnes Jakub Rendl říká, že mu pivo přestalo chutnat. A že ho taky přestalo bavit. Není to tak docela pravda, protože v našem rozhovoru se ukázalo, že ho stále baví docela dost. A pořád se pro něj dokáže hodně nadchnout. I tak tvrdí: chci pivo vařit a prodávat už jen pár měsíců, maximálně půlrok. Mým cílem je splatit dluhy, které jsem si nadělal během covidu, a pustit se do něčeho jiného.Do čeho? Poslechněte si sami. Ostatně uslyšíte i to, že jsem se Jakuba Rendla snažil přemlouvat, aby u piva ještě zůstal. A budete moct posoudit, jak se mi to povedlo. Každopádně jsem to myslel vážně: piva jako Shit Happens, které má v receptuře cibetkovou kávu, takže jeho obsah koresponduje s anglickým názvem, bude na českém trhu řemeslných piv chybět.Co Jakubu Rendlouvi vadí na české pivní kultuře, která piva má on sám rád a jaké jsou vztahy mezi lidmi v pivovarnické branži? To vše se dozvíte. Přeji příjemný poslech.

Objevil se v Česku v lednu 1995. Prožil zde neuvěřitelné věci. Potkal neskutečné lidi. A teď Česko i celou planetu opouští. Mimozemšťan Zelený Raoul vyprávěl příběh naší republiky svýma očima, a to skoro 28 let každý týden v časopise Reflex. Ani jednou nevynechal. A ve čtvrtek 29. října se poprvé od ledna 1995 na stránkách tohoto časopisu neobjeví. Komiks vymysleli na konci roku 1994 tři mí kolegové v redakci Reflexu: Tomáš Baldýnský, Dan Hrubý a Milan Tesař. Oslovili tehdy dvaadvacetiletého neznámého kreslíře Štěpána Mareše, a společně napsali prvních dvanáct dílů komiksu. A když se ukázalo, že dohromady jim to moc nefunguje, tak se ve psaní epizod začali střídat. A zrodila se legenda a ikona devadesátek, tedy devadesátých let.Jak to bylo? Proč komiks málem skončil už v devadesátých letech? A jaké důvody ho pak naopak udržely při životě až dodnes? Plus otázka nejdůležitější: proč komiks končí právě teď, a proč se to děje tak rychle a neobratně?Na to všechno jsem se zeptal Milana Tesaře. Muže, který na komiksu pracoval polovinu života, a víc než polovinu svého života strávil jako zaměstnanec Reflexu. Většinu času jako vedoucí kulturní rubriky. Mluvili jsme i o tom, jak by misi zeleného mimozemšťana se svými kolegy ukončili, kdyby na to dostali čas a prostor. A že to stejně možná udělají.Milan Tesař dnes pracuje v týdeníku Forum, společně s řadou bývalých osobností Reflexu, jako jsou třeba Dan Hrubý, Petr Volf nebo Jiří X. Doležal. Milan Tesař není jen novinář: napsal několik knih i řadu scénářů. Povídali jsme si otevřeně a pro mě to byla skvělá hodinka plná nejen nostalgie.Přeju vám, ať vás to baví aspoň jako mě. Příjemný poslech!

Vystudovala filmovou vědu, ale skoro celý život pracovala jako novinářka. Známou filmovou publicistkou a reneczentkou se stala v Lidových novinách, věrné čtenáře a fanoušky získala jako autorka píšící o gastronomii v časopise Reflex. Pak ještě pracovala v různých měsíčnících píšících o jídle, některé z nich vedla jako šéfredaktorka. Ale tak jako mnozí jiní novináři toužila po tom o věcech nejen psát, ale doopravdy je dělat. Takže když si Darina Křivánková letos v červenci otevřela vlastní bistro, nikoho to až tak moc nepřekvapilo. Překvapivé bylo něco jiného: že to bistro je v Českém Krumlově, krásném městě, které jezdí obdivovat turisté z celého světa, avšak kvůli místní gastronomii to není.Proč zrovna tam? Samozřejmě jsem se na to Dariny, své bývalé kolegyně jak z Reflexu, tak Lidových novin zeptal. A taky na to, jestli se s podnikem určeným nikoli primárně pro turisty dá v turistické lokalitě přežít, nebo snad dokonce uspět. Bistro Topinka má za sebou tři letní měsíce, takže by to už mohla tušit, byť nikoli vědět. Čeká ho ještě zkouška ohněm, či spíše zimní sezónou, a ty bývají, jak místní restauratéři vědí, v Českém Krumlově tvrdé.Darina Křivánková se do Krumlova přestěhovala a ve svém bistru s krásným výhledem na město tráví deset denně hodin denně. Míněno fyzicky. Mentálně je tam neustále. Takže i náš rozhovor jsme museli natočit tam, nikoli ve studiu. Jako čas jsme zvolili brzké odpoledne, kdy chodí nejméně hostů. Což samozřejmě Darina Křivánková nerada vidí. Nejšťastnější je, když je v malém podniku pro 15 lidí úplně plno.Mně štěstí přálo, za hodinu a půl se v Topince v líném pátečním odpoledni vystřídalo šest hostů, všichni na balkóně. Ale i tak omluvte cinkání nádobí z kuchyně, zvuky kávovaru či občas slyšitelný tlumený hovor v pozadí. Je to autentická zvuková kulisa. A přesně ji uslyšíte, když si do Topinky zajdete. Samozřejmě na topinku.Přeju příjemný poslech.

V roce 2012 byla Česká republika v EU na jednom z posledních míst v investicích do technologických firem a v zapojení tzv. venture kapitálu. Říká to aspoň Martin Kešner, partner investičního fondu J&T Ventures a zakladatel soutěže Nápad roku. Dnes vznikají stovky nových firem a v Česku existuje fungující “startupový ekosystém”. Desítky firem jsou úspěšné i v globálním měřítku, a zdá se, že by se mohli objevit i nějací noví jednorožci, tedy firmy s kapitalizací jedné miliardy dolarů a víc.Že je situace nadějná, dokazuje i letošní ročník Nápadu roku, tedy soutěže, kterou v roce 2007 Martin Kešner uspořádal poprvé, a v úterý 20. září byly vyhlášeny výsledky už 15. ročníku. Jak zaznělo na slavnostním vyhlášení na Žofíně, ještě nikdy nebylo finále tak “nadupané” kvalitními a dobře rozjetými projekty jako letos. Vítězem v silné konkurenci se nakonec stala firma Carebot, která s využitím umělé inteligence vyvíjí nástroje, pomáhající lékařům při vyhodnocování rentgenových snímků.Samozřejmě jsme o ní s Martinem Kešnerem mluvili, a taky o tom, jak se za patnáct let změnily v Česku podmínky pro podnikání a jak moc se poslední ročníky liší od těch prvních. Zeptal jsem se ho i na to, jaká je vůbec role “nápadu” při rozjíždění nového byznysu, a jestli jsou pro investory důležitější právě nápady, anebo lidé, kteří je umějí realizovat.Disclaimer: jsem už deset let členem poroty Nápadu roku a stejně dlouho moderuju s radostí závěrečný ceremoniál. Takže znám tuhle soutěž i trochu zevnitř, a to byl další důvod, proč si Martina Kešnera do podcastu pozvat. A jsem rád, že přišel: Za těch deset let to bylo vlastně poprvé, co jsme si mohli v klidu a bez stresů popovídat.Přeju vám příjemný poslech.

Novinář Vojtěch Gibiš byl hostem mého podcastu už dvakrát. Na podzim 2020 a pak na podzim 2021. Poprvé při příležitosti vydání knihy Pandemie, kterou napsal společně s Michalem Kubalem. No a podruhé, když vycházela Pandemie 2. Žertovali jsme, že znovu se uvidíme zase za rok, až vyjde Pandemie 3. Podařilo se to jen napůl.Další díl knihy o pandemii nevyšel, a snad už ani nevyjde. Ne proto, že by oběma autorům došla chuť psát, ale snad už je tahle kapitola definitivně historií. Aspoň v to Vojtěch Gibiš doufá, a jak říká, pokud nás nezaskočí nějaká nová mutace viru, stane se covid už jen další z mnoha nemocí, s kterými se potýkáme.Téma na podcast s Vojtěchem Gibišem však je, a to docela silné. Jsou to sociální sítě, zejména Twitter. A nebudeme se bavit jen akademicky. Gibiš na jaře přišel o svůj twitterový účet se 70 tisíci followerů. Twitter mu ho zablokoval. On sám se dozvěděl jen jedno: že je jeho účet “permanentně pozastaven”.Neví proč, a není mu ani jasné, zda byl účet “pozastaven”, anebo je to jen “dočasné”. Obojí zároveň jde těžko. Ostatně se slovem “dočasně” jsou celkem nemilé zkušenosti, zejména v Česku. Jak se bojuje o zablokovaný účet, co to obnáší a jaké jsou vyhlídky? O tom jsme samozřejmě mluvili.A o mnoha dalších věcech, včetně toho, co sociální sítě a zejména opět Twitter znamenají v době, kdy Ukrajina válčí s Ruskem a západní svět tomu přihlíží.Přeju příjemný poslech.

Deset let, 240 stran, 140 fotografií, 11 příběhů. To je ve čtyřech číslech knížka dvaatřicetiletého fotografa Davida Těšínského. Vydal ji vlastním nákladem v češtině a angličtině, dohromady 1100 kusů. Peníze na její vydání získal od čtenářů, kteří si ji dopředu předplatili. Pak je sice utratil v Mexiku, ale knížku nakonec s pomocí rodiny vydal. A stojí za to, fotografie i texty jsou mimořádné.Mají v sobě emoce, působí velmi autenticky a upřímně a nabízejí pohled na současný svět, který většina z nás nezná. Představují třeba rapery v New Yorku, vězně na Ukrajině, ženy v Donbasu, přepracované úředníky v Japonsku nebo milence v Iránu. A možná ještě zajímavější je to, jak Těšínský - prostřednictvím svých fotek a zejména textů - vypráví i sám o sobě. Včetně toho, jak se mu zastavilo srdce v San Francisku a málem tam zemřel kvůli předávkování drogami.Těšínský se učil fotografovat na učilišti, kam šel po základní škole. Maturitu si nikdy neudělal, a je podle svých slov rád. Publikoval v mnoha českých i světových médiích, dlouhodobě spolupracuje s měsíčníkem Reportér. Rovněž výstavy měl v mnoha zemích světa. V poslední době se kromě fotografie věnuje natáčení videodokumentů.Na to všechno jsem se ho zeptal: jak definuje dobrou fotku, co dělá z fotky umělecké dílo, v čem je podle něj smysl života a co očekává od umělé inteligence. Malý spoiler: že nás inteligentní roboti všechny postřílí a natočí o tom hezký videodokument.Přeju příjemný poslech.

Myslím, že vím, co budete dělat, až doposlechnete tenhle podcast. Nebo hned při poslechu. Sednete si na zem a zkusíte, jak rychle či zda vůbec dokážete vstát bez použití rukou. Tak jako jsem to ve studiu udělal já. Dobrá zpráva je, že se mi to povedlo, a to celkem svižně a bez problémů. Což prý znamená, a to zejména po padesátce, že na tom moje tělo ještě není zas tak špatně.Tvrdí to aspoň Josef Šverma, který je v Česku prvním certifikovaným instruktorem tzv. chi runningu. Co to je? Hodně napoví doména, na které má můj host webové stránky. Běh bez úsilí, tečka cz. “Běhám přes třicet let, ale opravdu milovat jsem se běh naučil až díky chi runningu,” říká.Na jeho kurzech se zjednodušeně řečeno nenaučíte nic nového, ale vzpomenete si, jak jste běhali jako malé děti. Stačí pár rad, a už se radikálně změní styl, jakým člověk běhá, říká Josef Šverma. Možná, že ke změně k lepšímu bude stačit už to, když pečlivě budete poslouchat náš rozhovor. Třeba rady o dýchání, náklonu těla či dopadu na střed chodidla.Dozvíte se mimo jiné i to, že průměrný Čech uběhne maraton za čtyři hodiny a pět minut a udělá při tom 40 tisíc kroků, z nichž každý je dlouhý průměrně metr a pět centimetrů. A nejen to: díky tomu, jak se odráží, překoná do výšky celkem 4,8 kilometrů. Takže je to stejné, jako když vyskáčete a pak zase seskáčete z nejvyšší hory Evropy.Co tahle čísla znamenají pro styl běhu? To se dozvíte. Stejně jako rady, jak lépe jíst a jak se lépe hýbat, a proč to může znamenat, že se dožijete vyššího věku. Co dělat? Každý den se protahovat, aspoň půl hodiny běhat nebo rychle chodit a dvakrát nebo třikrát týdně posilovat. Josef Šverma je optimista a pozitivní člověk. A jakkoli souhlasí s tím, že lidstvo není vždycky v té nejlepší koncici, doslova i přeneseně, tak rezolutně říká: “Země je plná krásných lidí.” A nejrychleji a nejpříjemně to zjistíte, když s nimi nebo za nimi doběhnete.Přeju inspirující poslech, především pokud nás posloucháte při běhu.

Sestry Tatinovy, které koncem předminulého století připravovaly malíři Claudi Monetovi svůj dnes slavný jablkový koláč, tedy tarte Tatin, by se asi divily! Kuchař Dušan Mackovič připravil svoji verzi, ovšem naslano a z dýně. A přinesl mi do podcastového studia ochutnat. Dokonce s dezertem, kterým byla panna cotta, opět v dýňové verzi.Dušan Mackovič se tak stal historicky prvním hostem podcastu Jedno procento, který mi přinesl občerstvení. Myslím, že by se z toho mohl stát hezký precedens. Ale povídali jsme si nejen o dýni, byť prakticky výlučně o jídle. Protože to pro mého hosta představuje život.Dnes působí jako šéfkuchař ve Vínografu, předtím mimo jiné v restauraci Como či v restauracích v hotelové síti Four Seasons, z toho nějakou dobu i v americkém Houstonu. Takže jsem se dozvěděl, že gumbo je polévka pocházející z Louisiany a že tajným trikem, jak ji udělat obzvlášť výtečnou, je jíška pečená hodinu v troubě. Poslouchejte!Zeptal jsem se Dušana Mackoviče, jak se mu pracovalo pod vyhlášenými italskými kuchaři, jakými byli například Vito Mollica či Andrea Accordi, který byl jeho šéfem v pražském hotelu Four Seasons v době, kdy pro tamní restauraci získal michelinskou hvězdu. První v Česku. A vlastně i ve všech takzvaně postkomunistických zemích.Zajímalo mě, o čem se dnes mezi šéfkuchaři v gastru hodně mluví, a proč je to například angažmá známého mladého šéfkuchaře Přemka Forejta v reklamě společnosti McDonald’s. Přijal by Dušan Mackovič takovou nabídku? Poslouchejte.Zjistíte i to, které tři podniky má dnes v Praze oblíbené, a proč jeden z nich hraje důležitou roli v jeho kariéře. Byť v něm nikdy nepracoval. Jestli dokáže kolegům kuchařům říct, když mu jejich jídlo nechutná, a jak by reagoval, kdyby se v jeho restauraci nečekaně objevila světová kuchařská celebrita.Mimochodem, už jste měli tatarský biftek z mečouna, v kombinaci s čerstvým rybízem? Pokud ne, můžete si ho vychutnat aspoň akusticky. Přeji příjemnou zábavu, a pokud zrovna obědváte, tak i dobrou chuť.

Často si vzpomenu na citát amerického novináře a spisovatele Christophera Hitchense, který napsal: “Každý v sobě má román. A ve většině případů by tam taky měl zůstat.”Novinář Martin Uhlíř v sobě dokázal udržet svůj román dlouho, až do padesátky. Ale v roce 2021, ve třiapadesáti, vydal v nakladatelství Paseka svoji prozaickou prvotinu. A nepotvrdil rozhodně vtipný Hitchensův bonmot, protože Sestry jsou podle mě jedním z nejlepších románů posledních let.Je to lehce mysteriózní příběh, který se odehrává v omezeném čase exotické dovolené, a zpracovává téma mužské zbabělosti a rozpadu vztahu. Knížka je bravurně napsaná a jakkoli nejsem psycholog, mám pocit, že míří na hlavně mužské čtenáře, nejlépe ve středním věku. Což je v době, kdy literaturu kupují a čtou hlavně ženy, trochu problém.I o tom jsme se s Martinem Uhlířem bavili. Ale také o vědě, protože psaním o ní se zabývá a živí celý život. Původně v Lidových novinách a teď už mnoho let v časopise Respekt. Oddechový čas mezi prací pro deník a týdeník si vybral v Americe, kde byl v roce 2005 na zhruba ročním studijním pobytu na MIT a Harvardově univerzitě.Žijeme v době, kdy lidské poznání neuvěřitelně pokročilo, a my prozkoumáváme tajemství hmoty i vesmíru, či lidské a umělé inteligence, a zároveň se přesvědčujeme, že spousty našich názorů i chování stále ovlivňuje iracionalita. Jaké to je psát v téhle době o vědě? Samozřejmě jsem se na to zeptal.Taky na to, z čeho se Martinu Uhlířovi ve vědě tají dech, a čeho se naopak obává. Jestli si myslí, že je život ve vesmíru běžný, anebo jsme v něm sami. Kde vidí rozdíl mezi vědou a náboženstvím, a jestli sám v Boha věří. A taky jak prožíval covid i to, že Česko neprošlo krizí pandemie příliš dobře. Přeju vám příjemný poslech.

Jakub Tomek vystudoval informatiku na pražském matfyzu, tedy matematicko-fyzikální fakultě, a doktorát si s manželkou, která byla jeho spolužačkou, udělali na Oxfordu. V Británii oba také získali prestižní čtyřletý grant od Welcome Trust. V jeho rámci teď dva roky působí v americké Kalifornii.Co to znamená, a jaké to je být vědcem na počátku 21. století? O tom jsme se samozřejmě bavili v podcastu. Čtyřiatřicetiletý Jakub Tomek se zabývá počítačovým modelováním v experimentální kardiologii. Zajímalo mě, jak se vědci z jiných oborů než technických dívají na výsledky, které počítačové modelování přináší. A věří jim víc, anebo míň než svým experimentům?Mimochodem, s Jakubem Tomkem jsem se seznámil tak, že jsme na Twitteru diskutovali o umělé inteligenci, konkrétně o strojovém překladu. Takže jsme tomuto tématu samozřejmě věnovali i velkou část našeho rozhovoru. Už dnes nabízí modely strojového učení v oblasti jazyka neuvěřitelně pokročilé výsledky. Kdy se dočkáme fungujících a hlavně v praxi použitelných modelů lidského srdce? Zeptal jsem se.Muvili jsme i o covidu, byť to je téma, kterému se Jakub Tomek chtěl spíše vyhnout. A to proto, že je přesvědčený, že v pandemii Česká republika spektakulárně selhala. A mrzí ho to i proto, že má srovnání se zahraničím a že se v době covidu sám snažil angažovat.Padla i otázka, zda se - po zhruba deseti letech akademické kariéry - vrátí vědecká rodina Jakuba Tomka zpátky do Čech. Lépe řečeno, co tomu v tuto chvíli nahrává, a co naopak brání.A konečně, nezapomněli jsme na soukromý život. Je soužití vědce s vědkyní, navíc s tříapůlletým synem, plné obtíží a překážek, anebo naopak procházkou růžovou zahradou? A nebude jeden z manželů na toho druhého žárlit, až třeba jednou dřív než on dostane Nobelovu cenu?Přeji příjemný poslech.

Dělal jsem rozhovory s mnoha fotografy, desítky z nich znám osobně, ale ještě žádný z nich neprohlásil bezprostředně po našem seznámení, že fotografování ve skutečnosti nesnáší a má k němu odpor. Osmatřicetiletý Viktor Mácha to říká s úsměvem a skoro s pýchou. Patří přitom k světově nejznámějším fotografům, kteří se dlouhodobě a systematicky věnují industriální fotografii, konkrétně těžkému průmyslu.A možná nikdo na světě nefotí vysoké pece, důlní věže či slévárny s takovou vášní, jako on. Vzpomíná, jak v patnácti na výletě s rodiči v Beskydech poprvé viděl vysokou pec. Možná budete překvapení, kolik poesie v tom je. “Ona syčela, duněla a lomozila, promlouvala ke mně jazykem, kterému jsem nerozuměl, ale byl mi velmi sympatický. Připadala mi jako kovové božstvo, které po mně něco chce. A já nevím co, ale vím, že u toho chci být,” říká.Viktor Mácha vystudoval religionistiku na teologické fakultě, je praktikující katolík a jak říká, pracuje “v nemovitostech”. Fotografování těžkého průmyslu je jeho koníčkem, časově i finančně náročným. “Jsem v zajetí svých vášní a občas mi za to někdo zaplatí,” říká. Nemá umělecké ambice, byť je samozřejmě rád, když si někdo jeho fotografii pověsí na zeď nebo zařadí do sbírky. Ale jeho ambice je jediná: fotit tam, kde se mu to zatím nepodařilo.Z těch míst, kde se to podařilo, můžeme jmenovat například ocelárnu Azovstal v Mariupolu, o které se většina lidí bohužel dozvěděla až teď v posledních měsících kvůli válce na Ukrajině. I o tom jsme mluvili: jak se na ruskou invazi dívá a jaké zkušenosti udělal při focení těžkého průmyslu v Rusku i na Ukrajině v předešlých letech.Viktor Mácha je fotografem odcházejícího světa. Byť on sám říká, že výroba oceli nikam neodchází, jen se přesouvá a proměňuje. Naše civilizace je postavená na uhlí a oceli, a tak to zůstane, jakkoli nové technologie činí těžký průmysl mnohem ekologičtější a ohleduplnější k planetě. Paradoxem Viktora Máchy je, že to zároveň znamená, že je vizuálně míň zajímavý. “Ale těch podniků a dolů, kde se to zas tolik nemění a které toužím navštívit, je naštěstí stále dost,” říká.Přeji příjemný poslech.

Martin Straka z interny v nemocnici v Sokolově patřil k nejmladším primářům v historii Česka, v době covidu se zařadil mezi nejznámější primáře a teď ho bývalý premiér Babiš označil za nejodpornějšího primáře. To už je docela hodně -nej na jednačtyřicetiletého lékaře, který říká, že ho dřív politika ani moc nezajímala. Co to změnilo? Téhle otázce nerozumí. Má pocit, že to musí vidět a pociťovat každý, kdo v Česku žije. Odpovídá: “O zemi, kde byl premiér Babiš a prezident Zeman, si nemůžu myslet nic dobrého.” Martin Straka někdy čelí kritice, že by jako lékař měl mluvit méně do politiky, nebo aspoň méně hlasitě a méně ostřejšími slovy. Jak sám říká, párkrát to zkoušel, dokonce si na čas několikrát zakázal používat Twitter, kde patří k velmi aktivním uživatelům. Ale nikdy to nevydržel dlouho.Tvrdí: “Jsem z nové generace doktorů, která asi víc odděluje svůj profesní život od života politického nebo veřejného. Je nesmysl, když si někdo myslí, že jsem špatný doktor jen proto, že veřejně urážím Babiše.”Proto to bude dělat dál. A rád by jednou do politiky i reálně vstoupil, třeba jako senátor. Mluvili jsme o tom, proč má na svém twitterovém profilu ukrajinskou, americkou a evropskou vlaječku, ale chybí tam ta česká. A zajímalo mě i to, jak vážně myslel svůj názor, že by volební právo mělo být omezené horní věkovou hranicí. Zeptal jsem se, zda by někdy nechtěl být radši uměřeným a laskavým primářem Sovou z Nemocnice na kraji města. Tomu se Martin Straka zasmál, byť připustil, že i o tom přemýšlí. Ale dodal: “Není pták jako pták. Sova je Sova a Straka Straka.” Což je nepochybně pravda.S Martinem Strakou byla radost podcast natočit: je v osobním styku milý, příjemný a charismatický. Určitě inteligentní a citlivý. Nepochybuji o tom, že ho jeho pacienti v Sokolově milují. Ale zároveň je tím, čemu někdy říkáme “homo politicus”, a prostě si nemůže pomoct.Rada: když ho nechcete vidět rozčíleného, nevyslovujte před ním jména jako Babiš, Zeman, Okamura a další. Ale na druhou stranu počítejte s tím, že si na ně nejpozději do pár minut stejně vzpomene sám.Přeju příjemný poslech.

Patří k nejmladším hostům, které jsem v Jednom procentu měl. Kateřina Rydlová se narodila v roce 1994 a je úspěšnou průmyslovou designérkou v oboru zdravotních či lékařských pomůcek. Jak říká, design je hledáním toho, jak naplnit potřeby lidí. A taky jak propojit funkčnost a estetiku.V jednom ze svých projektů se zabývala například těhotenským testem. Malý papírek, který ženy používají hlavně na toaletě, totiž i při stejném výsledku vyvolává zcela opačné emoce: když je pozitivní, pro některé ženy je to splnění snu, pro jiné zase zhmotnění nejhorších obav. Lze to reflektovat v nějakém zajímavém designovém produktu? Nebo dvou produktech? Zeptal jsme se.Jestliže má být design naplněním potřeb, tak v případě dalšího nápadu šlo o potřeby její vlastní. Kateřina Rydlová přišla s designovým body, které má ženám přinést úlevu při bolestivých menstruacích. Právě v těchto týdnech dostanou produkt s názvem Moody Body první zákaznice.Jaká cesta vede od semestrální práce na fakultě architektury až k fungující a výhledově úspěšné firmě s dvěma spolumajitelkami? I na to jsem se zeptal.A taky jsme mluvili o pocitech, potřebách i potížích miléniálů, o tom, jak pro mladou designérku byl těžký covid a s ním spojené lockdowny, a jak se to odrazilo na jejím soukromém i pracovním životě. Zajímal mě samozřejmě i její vztah k technologiím, například k sociálním sítím či umělé inteligenci.Budeme někdy žít s roboty či robotkami? A jaká lidstvo vlastně čeká budoucnost? Dnešní dvacátníci jí mají před sebou velký kus. Takže jsem chtěl vědět, jestli se jí spíš bojí, anebo se na ni těší.Přeji vám příjemný poslech.

Život Víta Samka se dělí na dvě poloviny. Ta druhá začala letos 24. února, když Rusko napadlo Ukrajinu. Bývalý záchranář začal jezdit pomáhat na Ukrajinu a změnil svůj pohled na svět i jeho hodnoty. Docela radikálně.Známým se Vít Samek stal v roce 2019, kdy kritizoval vedení pražské Záchranné služby, a tu pak brzy poté opustil. Prý definitivně a bere to jako uzavřenou kapitolu svého života.Ve stejném roce začal psát blog o první pomoci s názvem Bulbem záchranáře. V roce 2020 vyšla stejnojmenná knížka, která se stala bestsellerem. A Vít Samek začal pro internetovou televizi MallTV natáčet sérií videí Na vlastní otvor. Podstupuje v nich nejrůznější lékařská vyšetření, od kolonoskopie až po kontrolu chrupu, a seznamuje tak diváky s jejich průběhem. Varování: ne vždy je to hezký pohled.O tom všem jsme se bavili v podcastu. Proč považuje ruskou invazi na Ukrajinu za naprosto zásadní událost, jakkoli on sám o této části světa předtím nic nevěděl a ani se o ni nezajímal. A proč tam dnes přesto tráví tolik času a dává pomoci Ukrajině tolik energie. Je to konflikt, který Rusko musí prohrát, říká. Taky jsem se zeptal, čeho se bojí a čeho ne, jaké by udělal jedno rozhodnutí, kdyby byl Bohem, a taky jak se stalo, že se z levičáka stal po třinácti letech ve státní službě pravičákem.Vít Samek byl skvělým hostem, a odpovídal upřímně a taky emotivně, což vycházelo i z volby témat. Nebyla lehká, vlastně jsme se velmi často točili kolem otázek života a smrti. Jen z různých perspektiv.Říkám to proto, že v druhé půlce podcastu občas zazní slova, která nejsou úplně běžná. Takže poslouchejte tuto epizodu raději buď bez dětí, anebo s dětmi, před kterými jste už přestali předstírat, že neslušná slova - ano, ta slova, která používají s kamarády - neexistují.Každopádně přeji příjemný poslech.

Když jsem v červnu pozval do podcastu Michala Horáčka, tak přijal, ale zároveň mě požádal, jestli bychom ho nemohli natočit až v červenci. To už totiž bude mít za sebou zkouškové období. Souhlasil jsem, a když přišel, samozřejmě jsem se zajímal, jak zkoušky dopadly. Dozvíte se to.Každopádně však třetí ročník studia historie umění na filosofické fakultě zakončil bez problémů. Příští rok ho čeká ještě napsání bakalářské práce. A zároveň za pár dní, 23. července, oslaví sedmdesáté narozeniny.Jak se cítí ve společnosti spolužáků, jejichž ročník narození začíná číslicí dvě, jsem se Michala Horáčka zeptal v podcastu. Svou první vysokou školu absolvoval textař a někdejší podnikatel v 59 letech, to ukončil studium kulturní antropologie. O pár let později ještě získal ve stejném oboru doktorát.Splnil tak svůj pomyslný dluh vůči rodině, ve které byl podle svých slov za posledních několik generací jediným mužem bez vysoké školy. To už dnes neplatí. Před pěti lety se Michal Horáček pokusil také o získání prezidentského úřadu, to však s menším úspěchem. Stálo ho to rok a půl života, a taky 45 miliónů korun. I o tom jsme mluvili.A taky o tom, proč nepíše s Michaelem Kocábem operu, byť se na to pomyslně chystali víc než dvacet let a loni se do toho rozhodli opravdu pustit. Ale v tuto chvíli práci přerušili. Má to stejný důvod jako to, proč by dnes už Michal Horáček nedokázal na koncertu uvést píseň se svým textem Žijeme v nádherné době.Protože v ní nežijeme. Bude to za deset let lepší?Přeji Michalu Horáčkovi vše nejlepší k narozeninám a vám příjemný poslech.

Když jsem Michaelu Steinhauser viděl v roce 2015 poprvé, byly ponožkoboty jen nápad. A existovaly v několika prototypech. Ale protože to bylo ve finále soutěže Nápad roku, bylo to naprosto v pořádku.V následujících letech se jí a jejímu tehdejšímu životnímu i pracovnímu partnerovi povedly velké věci: češtinu obohatili o nové slovo a na trh uvedli inovativní produkt, který se dnes prodává jak v Česku, tak v cizině. Loni prodali přes 240 tisíc párů ponožkobot.Když počátkem roku 2020 ochromila svět pandemie, firmě Skinners to paradoxně spíš pomohlo, protože lidé v té době začali víc sportovat a zajímat se o své zdraví, a to se promítlo do vyšších prodejů. Ale firmu zároveň čekala jiná těžká zkouška: Michaela a Petr Procházka se rozešli jako životní partneři, a řešili, jak dál s pracovními vztahy.Nakonec tuhle krizi překonali, firma Skinners nejenže existuje, ale právě uvádí na trh nový produkt, kterým je již klasická tzv. barefootová bota. Na crowdfundingovém serveru HitHit.cz v těchto dnech úspěšně dobíhá kampaň.Michaela Steinhauser je ženou činu, takže nezahálela ani v osobním životě. Od začátku pandemie se stačila znovu zamilovat, provdat se a s manželem mají nyní devítiměsíčního syna. Zároveň se stala spolumajitelkou další firmy. Jak říká s nadsázkou: až jednou bude bilancovat, chtěla by vědět, že pomohla na svět stejnému počtu úspěšných firem i dětí. Kolik jich nakonec přesně bude, zatím neví. Tedy kromě jednoho: že by dětí chtěla mít sudý počet. V podcastu vám vysvětlí proč.O tom všem jsme se bavili: a taky proč kdysi nedostala vysněnou práci kvůli vzhledu, k čemu je dobrý doktorát z psychologie a proč je v Česku stále tabu, když má žena ke svému dítěti chůvu.Přeji vám příjemný poslech.

Jan Barta je jedním z partnerů investiční skupiny, které patří například on-line tržiště Aukro, startup vyvíjející cyklistický trenažér Rouvy či nově významný podíl v americké společnosti Groupon. A taky tříčtvrtinový podíl v mediálním firmě, které jsem před necelými deseti lety prodal svou doménu Extra.cz. Byť tehdy jsem se s Janem Bartou nesetkal, protože doménu koupil přes prostředníka. Tak jsme to aspoň dodatečně mohli probrat. Na extra.cz najdete webový bulvární magazín, a prý se mu daří báječně.Sedmatřicetiletý Jan Barta se narodil v Americe, v Česku žije od osmi let a dnes je podle Forbesu 96. nejbohatším Čechem. Povídali jsme si mimo jiné o tom, proč na něj ve čtrnácti křičel v táboře notář či jak se stalo, že mu Andrej Babiš vyfoukl zemědělské družstvo, které chtěl koupit. A proč pak prodělal 100 miliónů na nápadu prodávat v centru Prahy minerály a polodrahokamy.Zeptal jsem se ho na to, proč má ve svém twitterovém profilu citát francouzského maršála Ferdinanda Focha, který zní: “Střed oslabuje, pravice je na ústupu, situace je výtečná. Útočím.” A proč svůj blog pojmenoval podle rodného jména otce Adolfa Hitlera.Jan Barta patřil mezi ty, kteří jako jedni z prvních varovali před nástupem pandemie, a zejména na jejím počátku se snažil ovlivňovat to, jak čeští politici či obecně společnost tuhle věc řešili. Jeho koníčkem je superforecasting, takže jsme se - celkem logicky - bavili také o budoucnosti světa. A proč nemusí být nutně problém, když svět zase bude bipolární.Přeju příjemný poslech!

Zdeněk Bezdíček je návrhář interiérů a nábytku, konkrétně kuchyní, a jeden z účinkujících loňské série televizní soutěže MasterChef. Teď v létě ho můžete vidět na festivalech streetfoodu v různých místech Česka. Poznávací znamení: skvělý bůček a foodtruck, který dělá velký hluk, ale skoro nejede.Znáte ten poučný příběh o tom, jak se děti v Americe učí, jak funguje kapitalismus? Nakoupí si citróny a cukr, vezmou kbelík vody a na ulici ve stánku prodávají za dolar limonádu. Nebo za dva dolary, podle rychlosti inflace.Zdeněk Bezdíček si to udělal složitější. Půjčil si starý foodtruck, nakoupil padesát kilo masa a objíždí festivaly s jídlem a pitím. Zatím byl na jednom, v Karlíně, kde jsme se potkali. A domluvili se na natáčení podcastu.Je to letní odlehčené povídání: o tom, že vydělat na prodeji bůčku je těžké, když o podnikání v gastru nic nevíte, nebo skoro nic, a jediné, co máte, jsou nadšení a radost. A taky spoustu masa a vyzkoušené fungující recepty.Mluvili jsme o páté sérii televizního Masterchefa, o šéfkuchaři Janu Punčochářovi a o Vietnamcích, kteří byli hubení, ale už začínají tloustnout. Tedy ve Vietnamu.No a nezapomněli jsme ani na Instagram, kde Zdeněk Bezdíček nasbíral za necelý rok asi třicet tisíc sledujících, a zařadil se mezi úspěšné účty,. prezentující zábavně a často vtipně vaření a recepty.Že to bylo povídání příjemné a pohodové, dokládá i to, že jsem v půlce podcastu začal svému hostovi tykat, a on bez mrknutí oka tykání opětoval, a já si to uvědomil až v poslední minutě natáčení. Ještě nikdy se mně to v Jednom procentu nestalo.Berte to jako punc letní kvality.Přeju fajn léto a příjemný poslech. Víc najdete na jednoprocento.cz.

Jakub Zelenka pracoval v Lidových novinách, v newsroomu vydavatelství Economia či v Deníku N, a patří k nejtalentovanějším mladým novinářům. I když je to jen tak tak: letos mu je 32 let a vzhledem k tomu, že se cena pro mladé novináře uděluje v Česku do třiatřiceti, zbývá mu s nálepkou “mladý” už jen rok.Přesto získal Zelenka loni na podzim pocit, že si potřebuje odpočinout a vyčistit si hlavu. Z plánovaného sabbaticalu, česky sabatiklu, se však nakonec stal docela pracovní rok. Zelenka se nechal přesvědčit a založil si na serveru Gazettisto placený blog, či jak on říká projekt, a pojmenoval ho Mimo agendu.Po šesti měsících je v půlce původně plánované profesní přestávky, a tak lze bilancovat. Napsal asi 25 článků, publikuje je tedy tempem jeden týdně. Získal řádově stovky předplatitelů, přesné číslo neříká. A vydělává tak, že se tím dokáže uživit. Některé měsíce si vydělá i víc, než činil jeho plat v předešlém zaměstnání.Jak říká, do Deníku N šel proto, aby si vyzkoušel, jak se doslova na zelené louce staví nové médium. A to včetně montování stolů v redakci. No a dnes, kdy vnímá nástup jakési éry “individualizované žurnalistiky”, kdy jsou jednotliví novináři přímo placeni svými čtenáři, se tenhle model rozhodl taky vyzkoušet. “Jsem rád, že jsem zase u toho,” říká.O tom všem jsme mluvili v našem podcastu. A taky o Twitteru a anonymních účtech, což bylo téma asi jeho nejznámějšího článku v posledních měsících. Zeptal jsem si i na zkušenosti z Turecka a Istanbulu, kde strávil tři měsíce. A konečně jsme si i vyjasnili, jaké máme mezigenerační spory a proč Jakub Zelenka doufá, že se nikdy nestane boomerem.Zelenkův příběh je dobrou zprávou pro talentované a ambiciózní novináře, ale špatnou zprávou pro vydavatele. Zejména ty velké. Ale Zelenka se přesto chce po skončení svého sabatiklu do tzv. velkých médií vrátit a věnovat se investigativní žurnalistice. Proč? A co bude s jeho projektem Mimo agendu?Zeptal jsem se.Přeji dobrou zábavu a děkuju, že posloucháte.

V devadesátých letech byly taxíky symbolem dravého kapitalismu, který se však ještě neodstřihl od minulosti, na níž jsme chtěli zapomenout. A dnes jsou taxíky symbolem dravého kapitalismu, který ještě nedosáhl budoucnosti, o níž sníme. O tom, jaká budoucnost dopravy je, jsem mluvil s Ondřejem Krátkým, šéfem a jedním ze spoluzakladatelů společnosti Liftago.Pro mnoho lidí je Liftago taxi-aplikací v mobilu, která je na trhu číslo tři, za zahraničními společnostmi Uber a Bolt, avšak funguje na jiných principech a s jinou vizí. Původně to bylo kompletní řešení osobní přepravy, počítající výhledově s nástupem samořiditelných aut, a napojením na další dopravu, včetně veřejné. Zeptal jsem se Ondřeje Krátkého, jaká je tato vize dnes a kam firma směřuje.Malá nápověda: Liftago je nyní po pandemii opět v provozování dispečinku taxi v zisku, významně však investuje do dalších služeb, které zjednodušeně řečeno umožní přepravovat nejen lidi, ale i zboží. Či přesněji, vyřeší to, jak s pomocí dat a algoritmů propojovat nabídku a poptávku firem, které rozvoz zboží buď dělají, anebo potřebují.Ano, Liftago stejně jako mnoho jiných byznysů tvrdě zasáhla pandemie. Potenciálně může mít negativní dopad i ekonomická nejistota, kterou dnes mnozí v Česku i jinde cítí. Ale Ondřej Krátký věří, že firma naváže na svůj růst a dojde i na chystanou zahraniční expanzi.Mluvili jsme o tom, proč není dobře, když je dnes jízda taxíkem pro dva nebo tři lidi levnější než využití veřejné dopravy, a proč je dlouhodobě pro všechny včetně zákazníků důležité, aby se jezdilo za férové ceny. A férové se v tomto smyslu myslí vyšší. Taky se dozvíte, co mají společného firmy Liftago a Rohlík.Avšak bavili jsme se i o dalších věcech: třeba rybím tuku, bubnování, přerušovaném půstu, karate, skákání padákem či otužování. Ondřeji Krátkému letos bude 38, i když si přesným věkem není nikdy jistý. Bojí se krize středního vějku?Říká: Jestli to znamená, že podobně jako v dětství zkouším a objevuju nové věci, učím se od těch nejlepších a nevadí mi, že jsem v nich sám průměrný, pak takovou krizi středního věku beru.Přeju vám příjemný poslech.

Znám Jana Jiráska hlavně z Facebooku. Prý jsme se v devadesátých letech potkávali i v Česku, na různých akcích spojených s počátky Internetu, ale na to si už jako stárnoucí sklerotik nepamatuju. Co vím, že už mnoho let žije v Rusku. Četl jsem jeho zajímavé statusy o životě v Moskvě, a to ještě v době, kdy tam pracoval jako ajťák.Dnes je byznysmen, před čtyřmi lety si založil firmu Jablko, a pod touto značkou vyrábí a dodává na trh svoje cidery. Už nebydlí v Moskvě, ale na venkově, a poslední čtyři měsíce se stejně jako my všichni potýká s tím, co přinesla Evropě, Rusku a světu invaze na Ukrajinu.Zajímalo mě, jak západní sankce ovlivnily jeho život a taky život jeho rodiny či přátel. Zkrátka jak se v Rusku žije například bez francouzských vín, švýcarských sýrů, karet Visa či Facebooku. Ostatně tento týden se otvíraly první restaurace, které mají nahradit fastfoodový řetězec McDonald’s.Domluvili jsme se, že v našem podcastu vynecháme politiku, protože mi už z jeho postů na Facebooku bylo jasné, že bychom se asi úplně neshodli. A taky si nemyslím, že i kdybychom se o politice bavili, že něco vyřešíme. Nakonec se nám to skoro povedlo, i když ne úplně, a pro mě to bylo zajímavé. Snad i pro vás.Omluvte sníženou kvalitu zvuku, jak už bylo řečeno, komunikovat s kýmkoli v Rusku dnes není snadné. Obrazně i doslova. Technicky jsme měli určité problémy, ale nakonec se nám podařilo nahrát jakž takž kvalitní rozhovor přes Zoom.Přeju dobrý poslech.

Anna van der Weerden je mladá sympatická žena, s kterou jsem se seznámil v podstatě náhodou. Mám rád belgická piva, a když jsem koncem loňského roku viděl v Praze na Vinohradech krámek s nápisem Švihlý obchod, s nabídkou holandských a belgických piv, samozřejmě jsem do něj zašel.A udělal jsem dobře: tripel z Rodinného pivovaru Švihov, který je kousek od vodní nádrže Želivka, považuju za skutečný skvost. Zcela se vyrovná nejlepším triplům z pivovarů v Belgii, dle mého soudu. Avšak to je jen první část příběhu. Švihlý obchod počátkem roku zmizel, lépe řečeno se změnil v pivotéku s pivy různých značek, a před pár týdny jsem se dozvěděl, že můj oblíbený tripel se teď minimálně několik měsíců nebude vařit, a možná už nikdy.Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub, a díky tomu jsem poznal Annu van der Weerden. Češka, která se před patnácti lety seznámila a provdala za Holanďana, pivovar Švihov vybudovala doslova vlastníma rukama. Ona je přitom advokátkou s vlastní praxí, její manžel je zase softwarový inženýr. Vaření piva a budování pivovaru s restaurací a klubem se stalo jejich srdečním projektem, do kterého zapojili celou rodinu. Ostatně pivovar má v názvu slovo “rodinný”. Bylo to dramatické, náročné a vyčerpávající.Také proto, že se do toho pustili v době, která je nejistá a problematická. Která novým dobrodružstvím a snům nepřeje. Máme za sebou více než dva roky pandemie s mnoha lockdowny, teď je v Evropě válka a západní svět včetně Česka míří zřejmě do ekonomické krize. Přeje, anebo nepřeje taková doba pití piva?Dozvíte se to. A pokud čekáte happy end, pak se emocionálně obrňte, protože vyprávění Anny van der Weerden není idylické ani radostné, byť je plné energie a taky optimism. Ale musím říct, že mě při podcastu dlouho nikdo tak “nerozstřelil”, abych použil trošku silnější výraz, jako právě ona.Víc nebudu prozrazovat a přeju vám příjemný poslech.

Josef Veselka je profesor medicíny, přednosta Kardiologické kliniky v Motole, jeden z nejpublikovanějších odborníků v tzv. intervenční kardiologii. Náš podcast jsme natáčeli ve středu, kdy obvykle tráví dopoledne na sále. Když jsme si proti sobě odpoledne sedli ve studiu, měl za sebou dvě výměny srdeční chlopní a jednu “opravu” srdce mladého muže po těžkém infarktu. Všechno dopadlo dobře.Josef Veselka je také spisovatel a autor novinových článků, což je jeho nová kariéra, které se věnuje asi posledních osm let. Teď v červnu 2022 křtí svoje dvě knížky: román Srdcaři, který vyšel loni, ale kvůli covidovým opatřením se ho pokřtít nepovedlo. A pak sbírku povídek Špitál, která vychází právě teď. Obě i v audioverzi.V mém podcastu už byl, protože se známe dlouho a dobře. Jsme podobně staří, takže mě potěšila malá óda na schopnosti padesátníků, která v podcastu zazní. Rozhovory s Josefem Veselkou jsou každopádně inspirující, ať už je vedeme v hospodě u piva či ve studiu při natáčení podcastu. Tentokrát jsme mluvili o tom, kdy nás nahradí roboti a umělá inteligence, a v které z těchto dvou profesí to bude dřív: jestli v medicíně, anebo v psaní.Mluvili jsme také o covidu, který ještě není za námi, ale z nejhoršího jsme už snad venku. Zeptal jsme se, proč jsme jako Česko dopadli v dosavadní bilancii pandemie tak špatně, mezi nejhoršími v Evropě, a počet lidí, rovnající se menšímu okresnímu městu, zemřel nejspíš zbytečně. Zajímalo mě, zda byly podle Josefa Veselky nutné tvrdé lockdowny, a také to, jak si odborně i lidsky rozumí s kolegy, kteří měli na pandemii jiný názor než on. Konkrétně třeba s Lukášem Pollertem, s kterým se jako s anesteziologem občas setkává i na sále.A konečně, hovořili jsme o válce na Ukrajině, o tom, co invaze a následná izolace Ruska znamená pro medicínu a kardiologie, a jaký je rozdíl mezi Rusy a Rusáky.Přeji vám příjemný poslech.Více na: Jednoprocento.cz

Robert Vlach napsal bibli pro takzvané freelancery, pod názvem Na volné noze, před pěti lety. To vyšla česky v nakladatelství Jan Melvil. A letos ji v angličtině vydává renomované nakladatelství Harper Collins pro indický trh. Co může úspěšný autor a konzultant z Ostravy poradit nezávislým freelancerům žijícím v milliardové Indii? Samozřejmě jsem se na to zeptal.Taky na to, jak se přesně freelanceři definují, a jestli do téhle velké skupiny lidí patří vedle spisovatelů či podcasterů taky například účetní, zubaři anebo třeba řidiči taxíků. A jak lidi, kteří každý měsíc nedostávají výplatu ani stravenky,zvládli dva roky covidové pandemie? Robert Vlach o tom něco ví, protože provozuje hned dvě online platformy pro freelancery jak z Česka, tak z celé Evropy.No a pochopitelně jsme se bavili i o tom, proč žije střídavě v Ostravě a na Gran Canarii, a jak je to s mrakem, který každoročně několik měsíců visí nad Las Palmas a činí tamní podnebí příjemným i v letním parnu. Mimochodem, Kanárské ostrovy jsou oblíbeným cílem digitálních nomádů, což je zvláštní odrůda freelancerů, pracujících většinou na noteboocích nebo mobilech. Jezdí tam z celé Evropy včetně Česka.No a jako bonus se dozvíte, jaké jsou dobré restaurace v Ostravě a jaká je nejlepší čokoládovna na světě, a proč je shodou okolností taky v Ostravě.Ať jste v Ostravě, nebo kdekoli jinde, přeju příjemný poslech.

Margareta Křížová začínala jako asistentka vařící kávu, ostatně měla vystudovanou hotelovou školu. Nakonec však spoluzaložila a vybudovala úspěšnou finanční firmu. Byla jednou z investorek v televizním pořadu Den D, který divákům České televize pomáhal pochopit, co to jsou a jak fungují startupy.Dnes je Margareta Křížová občasnou investorkou do menších projektů a pracuje jako konzultantka na volné noze. V době covidu se na televizní obrazovky vrátila jako moderátorka pořadu, který učí finanční gramotnosti. Což se dnes, v době obav z ekonomické krize, může hodit. Takže jsem se jí mimo jiné zeptal, kam investovat: zda do bitcoinu, nebo do zlata. Bavili jsme se o tom, že když člověk jako dítě vypadá trochu jinak než ostatní, tak je to problém, ale pro život to může být výhoda. A taky jak se skoro 40 let žije po boku muže, jehož profese je diametrálně odlišná od čehokoli spojeného s byznysem nebo financemi. Vratislav Kříž je operní pěvec s řadou rolí v zahraniční i v Česku, včetně Státní opery a Národního divadla. Mají spolu dvě dospělé děti.A samozřejmě jsem se zeptal i na to, jaké technologie ji fascinují, čím si nejraději dělá radost a jak se stalo, že na Facebook občas natáčí videa z kuchyně, byť jsem si původně myslel, že ji najdu pouze na seriózní profesní sítí LinkedIn. A hlavně, jak se jí v dnešní polarizované a nervózní době podařilo dojít k obdivuhodnému poznání, že je dobré, když člověk nemá na všechno názor.Přeju hezký poslech.

S Alexandrem Tomským se znám 33 let. Navštívil jsem ho poprvé v roce 1989 jako jednadvacetiletý student u něj doma v anglickém Purley na jihu Londýna. Byl jedním z osmi exilových nakladatelů české literatury. Nejmladší, je ročník 1947, a jak říká, dnes je z nich poslední naživu. Po návratu do bývalého Československa pokračoval ve vydávání knih, zbohatl, pak zchudl, má celkem deset dětí s třemi ženami, a jako penzista si přivydělává psaním a překládáním. Přeložil například knížky dvou britských konzervativců: již zesnulého Rogera Scrutona a Douglasa Murrayho, současné hvězdy pravicové intelektuální elity. Právě o konzervatismu jsme spolu mluvili: jaké má kořeny a s čím se dnes potýká. Zajímal mě názor Alexandra Tomského na některé významné konzervativce: namátkou Donalda Trumpa, Václava Klause, Borise Johnsona nebo Petra Fialy.Zajímalo mě, jak si vysvětluje, že část pravice, zejména v Americe, realtivizuje ruskou invazi a válku na Ukrajině, a proč se v tomto postoj konzervativců liší. Zajímalo mě, kde on sám vidí východisko. “Velkoruský imperialismus musí dostat po držce,” říká Tomský, avšak celý problém popisuje jako složitý a historický propletený.A samozřejmě jsme se dotkli i oblíbeného tématu konzervativců i Alexandra Tomského, a tím je krize Západu, způsobená nástupem tzv. progresivismu. “Intelligence, a zejména ta humanitní, je velmi náchylna na nemoc rozumu. Mezi inženýry tolik progresivistů nenajdete,” říká Tomský.On sám je skeptický a obává se, že západní civilizace svou existenční válku prohraje a je odsouzená k zániku. Cituje však názor svého syna, který mu oponuje a tvrdí, že svoboda a individualismus Západu jsou nakažlivé, a to i pro kultury, které se - uzavřeny do sebe - staví k Západu nesmiřitelně.O tom všem jsme mluvili: také o smyslu života i o tom, proč je důležité respektovat, že různí lidé mají různé názory.Děkuji, že posloucháte.

Jaké to je, když ve čtyřiceti zjistíte, že se uživíte psaním knih v žánru české fantasy? Nemáte šéfa ani společenskou odpovědnost, a přitom si vyděláte docela dost peněz. Jaký to je pocit? “Trochu jako být pornohercem v Los Angeles v osmdesátých letech,” říká Leoš Kyša.Nebo František Kotleta. To si vyberte. Tenhle díl podcastu je vlastně dva v jednom. S ostrým chlápkem Františkem Kotletou, a pak s bývalým novinářem a vášnivým bojovníkem proti iracionalitě Leošem Kyšou.S Františkem Kotletou, momentálně jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů, jsem mluvil o jeho knihách. Co má apokalyptický brak, který píše, společného s filmem Limonádový Joe, a proč ho čeští čtenáři žánru bezvýhradně milují, ale v Polsku některé z nich irituje? Na to jsem se zeptal.A taky na to, jak dopadne vydání románu Underground v angličtině, které právě dává na trh vydavatelství v Honolulu na Havaji. Může knížka v Americe uspět? Jaký text budou Američané vlastně číst, když uvážíme, že anglický překlad vznikl z toho polského? A to ani nemluvě o chystaném španělském překladu, který zase vzniká z toho anglického. Dorazí španělským čtenářům úplně jiná kniha?Mluvili jsme ovšem také o antologii Spad, ve které František Kotleta s až děsivou přesností vyprávěl události, které teď pozorujeme na východ od našich hranic. Knížka napsaná v roce 2015 předpověděla nejen ruskou invazi Ukrajiny, ale i to, že Putin nedobude Kyjev a válku začne prohrávat. Důležité je, jestli se v tomhle momentu přestane realita Kotletovy předlohy držet. Protože jinak to skončí apokalypsou, stejně jako v knize. A co Leoš Kyša? Jak si myslí on, že to dopadne?Mluvili jsme také o racionalitě, o lidech věřících na spiklenecké teorie a o tom, že narodit se a vyrůst v Bruntálu není nic hrozného, ale musíte odtamtud včas odjet.Přeju příjemný poslech.

Možná koupím Twitter, chci koupit Twitter, mám peníze na Twitter … tak moment, ještě to s tím Twitterem není úplně jisté. To jsou čtyři fáze toho, jak zatím probíhají námluvy mezi nejbohatším mužem světa a platformou Twitter. Proč je kolem toho takový humbuk a jak to celé asi dopadne, tedy zda Elon Musk Twitter nakonec koupí, anebo ne, jsem si povídal s Danielem Dočekalem. Mužem, který o fungování sociálních médií píše, učí a radí o nich ostatním.Je vysoký počet takzvaných botů na Twitteru důvodem, proč Musk pozastavil koupi Twitteru, anebo je to záminka? A kolik těchto botů opravdu je? Pět, deset nebo dvacet procent? Mimochodem, jak se vlastně takové boty poznají? Jsou vždycky špatné, anebo existují i “dobré” boty? O tom všem jsme si s Danem povídali.A ano, u mikrofonů se opět sešli stárnoucí muži středního věku, tak jsme samozřejmě zavzpomínali na bohatýrské doby internetových začátků, zanadávali na poměry a zkoušeli nahlas uvažovat, kam se svět řítí. Taky jaký je smysl života, byť to jsme jako obvykle nevyřešili.Nevyřešili jsme ani to, zda je důležitější bojovat proti dezinformacím, anebo chránit svobodu slova, a zda jsou tyto dva přístupy nutně v protikladu. Zeptal jsem se Dana, jak si vysvětluje to, že tolik racionálních lidí říká neracionální věci, a pravděpodobně si i neracionální věci myslí. A co jsme se o nich dozvěděli za dva roky pandemie a dva měsíce ruské invaze na Ukrajině. Daniel Dočekal, který v devadesátých letech založil jeden z prvních českých zpravodajských serverů s názvem Svět Namodro a mnoho lidí ho zná pod přezdívkou Medvídek Pooh, se dnes primárně živí jako konzultant firem v tom, jak používat sociální média. Můžete si ho najmout, já ho měl jako hosta v podcastu. Na závěr se dozvíte důležitou věc: jestli se navzdory tomu, co prožíváme a co se ve světě technologií děje, Daniel Dičekal stále považuje ta technooptimistu.Přeju příjemnou zábavu. Díky, že posloucháte.

Nedívejte se chlapům na pleš. Je to stejné jako zírat ženským do výstřihu, rozhodl britský soudTohle je titulek k článku, který vás rozhodně NEBUDE zajímatRusové chtěli chránit svět, který jim rozumí. Ale dnes jim nerozumí nikdo

Dovolte otázku. Hrajete golf? Pokud ano, pak ho zřejmě milujete. Tvrdíte, že je to skvělý sport, který nabízí rozumnou míru pohybu v krásném prostředí, a často i ve společnosti zajímavých lidí.Ovšem pozor, pokud golf nehrajete, pak se nedá vyloučit, že vás tenhle způsob trávení volného času trochu irituje. Že považujete golf za snobskou zábavu lidí, kteří takzvaně neví roupama co dělat. A navíc zabírají jen pro sebe krásné kouty přírody.Kde je pravda? Bavil jsem se o tom se svým hostem Andrejem Haladou, který právě vydává knížku Český golf. Je to reprezentativní publikace obsahující vše, co o vývoji tohoto sportu po roce 1990 chcete nebo potřebujete vědět.Nebo někdy i co nechcete vědět, třeba historky o tom, jak složitě se utvářela česká golfová kultura v bouřlivých devadesátých letech, kdy se na hřištích setkávali často i mnozí kontroverzní politici či tehdejší podnikatelé.Andrej Halada, dnes asi nejvýznamnější český golfový historik a publicista, však ukazuje golf zejména v pozitivním světle: jako strhující sport, skvělou relaxaci a společenskou aktivitu, které se dnes věnuje něco přes 50 tisíc lidí. Primárně pro ně je knížka určená. Ale nejen pro ně, ona je historie českého golfu posledních třiceti let tak trochu i historií celé země a společnosti. Nebo minimálně její metaforou, se vším dobrým i špatným.Znám Andreje Haladu už přes dvacet let, po roce 2000 jsme spolu dokonce seděli několik let v jedné kanceláři časopisu Reflex, tehdy na Žižkově. I o tom jsme se bavili. Jaká byla devadesátá léta, která Andrej strávil v Mladém světě, a jaká ta další skoro celá dekáda v Reflexu. A taky proč poté novinařinu přestal dělat.Andrej Halada vystudoval dvě vysoké školy, žurnalistiku a filmovou vědu, a doktorát z historie českého golfu si udělal na FTVS na Karlově univerzitě. Jeho momentální golfový handicap je 8,1. To jsou základní fakta, která potřebujete vědět. Víc se dozvíte z našeho rozhovoru.Přeju příjemný poslech.

Zvu si do podcastu jako hosty často lidi, které chci poznat. A pak mám několik hostů, které si zvu proto, že si s nimi chci popovídat. Pravidelně, zhruba tak jednou do roka, a mluvíme o tom, jak se za poslední měsíce změnil svět a co nového jsme prožili.Jiří X. Doležal mezi nimi zaujímá čestné místo. Známe se déle než třicet let, jsme bývalými kolegy z časopisu Reflex a asi byste těžko hledali lidi, kteří si jsou způsobem života či veřejnou image tak málo podobní jako my dva. Ale zároveň mám hluboký respekt před Jirkovými názory i jeho pohledem na svět, a vždycky si s ním rád o světě popovídám.Tohle povídání ovlivňuje to, že ho vedeme právě v této době. V květnu 2022, kdy se nám oběma vrátilo trauma z našeho dětství, totiž strach z jaderné války, a kdy hledáme to, jak se dívat a jak rozumět světu, který se v posledních letech výrazně proměnil.Ale zároveň jsme oba muži středního věku, kteří zjišťují, jak dobrý a krásný může být život, i když stárnete a možná trochu přestáváte rozumět světu kolem sebe. Povídali jsme si nejen o depresivních věcech, jako jsou jaderná válka či eutanázie, ale také o šnecích a umění, které je se šneky spojené, o zenu, o hlasitém sexu v Bubenči či o japonských haiku.Přeju vám příjemný poslech.

Mým hostem byla mladá žena, která zastává názor, že když děláte něco hodnotného nebo zajímavého, máte za to dostat zaplaceno. I když je to - v uvozovkách - “jen na webu”, nebo “jen digitální”. A je jedno, jestli je to podcast, newsletter nebo třeba online kurz. I proto založila Denisa Hrubešová se svým kolegou platformu Pickey, která právě tvůrcům umožňuje jejich obsah zpoplatnit.Pickey za dva měsíce oslaví roční výročí. Zatím dalo prostor asi 250 tvůrcům, kterým platí řádově tisíce fanoušků. Pickey je českou verzí služeb jako Patreon nebo Substack. Má i českou konkurenci a mění názor, že Češi nejsou za digitální obsah ochotni platit. Jsou. Nebo se to aspoň učí, a docela rychle. Nejúspěšnější tvůrci se už pouze z příspěvků od svých čtenářů či posluchačů dokáží uživit. Povídali jsme si s Denisou Hrubešovou o tom, jak dlouho bude trvat, než Pickey uživí i své zakladatele. Jakou roli hrálo ve vymýšelní současné podoby platformy červené víno, a to vypité v množství větším než malým. A proč je lepší být digitálním nomádem v Mexiku než ve Vietnamu.A pozor, můj host není jen zakladatelkou startupu, ale také úspěšnou tatérkou s vlastním studiem. Zeptal jsem se jí, jak zvládla dva roky pandemie, které tomuto oboru moc nepřály. A jestliže říká, že své zákazníky v tetovacím salónu bere jako sociologický vzorek populace, zajímalo mě, jaká je a kam směřuje dnešní nejmladší generace Čechů a Češek.Přeju příjemný poslech.Více najdete na: http://www.jednoprocento.cz

Když můj dnešní host pro svou matku a její známou zakládal obchod s českým sklem, dlouho přemýšlel, jak ho pojmenovat. A pak ho to trklo, to když si uvědomil, že se jmenuje Sklenka. Jakub Sklenka. Jak přesně se to stalo, mi řekl v podcastu.O názvech a jménech jsme se bavili i v jiných souvislostech, a ostatně když za mnou přišel do studia ve smíchovském coworkingovém centru Node5, hned mi oznámil, že jeho název je vybraný špatně a že by se mělo jmenovat jinak.Druhý den mi pak do mailu poslal několik návrhů. Zadarmo! Přitom firmy, které názvy či brandy vymýšlejí, si za to často účtují velmi vysoké částky. A mimochodem, víte, které velké pražské nákupní centrum se mělo jmenovat Balerína? A developer za to tehdy zaplatil hodně peněz? I to se dozvíte v podcastu.Jakub Sklenka je vystudovaný právník, pražský patriot a developer, jehož jméno je spojeno s několika celkem významnými projekty. Tím aktuálním jsou budovy, které by za pár let měly stát nad dvěma stanicemi metra nové trasy D v pražské Krči.Mluvili jsme i o dalších věcech: proč v Praze od postavení Tančícího domu nevznikla žádná podobně významná stavba, jaká byla bývalá primátorka Krnáčová a která je nejoblíbenější mobilní aplikace každého developera. Nebo aspoň Jakuba Sklenky.Děkuji, že posloucháte Jedno procento, a přeju vám příjemnou zábavu.

Pro “lenochy” nabízím čtyři dlouhé texty z posledních dvou týdnů v audioverzi. Přeji co nejhezčí víkend, pohodu i radost.A co vy, taky si kupujete knížky jako nábytek?Svoboda je možnost dělat hlouposti a špatná rozhodnutí. A taky psát nedokonalé článkyCo udělá Musk s Twitterem? Deset rychlých postřehů a míň známých faktůProč Švédi milují fronty (ale nikdy přitom nevypadají blaženě)

Mým hostem byl Martin Tušl. Odborník na sítě, který třicet let strávil v takzvaném korporátu, a jakkoli to byla pomyslně stále stejná budova, tak prvních 8 let měla na sobě nápis IBM a dalších 22 let AT&T. Dnes je Martin padesátník, a rozhodl se pro něco, co muži v tomhle věku - v našem věku, abych byl přesný - už tak často nedělají. Založil si startup.Měl bych říct i to, že se s Martinem Tušlem známe dlouho. Oba jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let vystudovali na ČVUT technickou kybernetiku. Mysleli si, že celý život strávíme profesionálně s počítači. Jemu se to povedlo, mně ne.I o tom jsme si povídali, a samozřejmě také o tom, jak každý jinak vzpomínáme na devadesátá léta, co si myslíme o stárnutí a co jsme se po vysoké škole ještě naučili nebo chtěli naučit. Dopředu prozradím, že u Martina to bylo plavání kraulem a lyžování na běžkách.Startup Repeato totiž je právě o učení, byť na hudební nástroj. Aneb jak jdou spojit hudba, moderní technologie a touha umět nové věci. A filosofická otázka: je lepší umět víc věcí na 90 procent, anebo jednu dokonale, nebo aspoň na 99 procent?Děkuju, že posloucháte.

Mým hostem ve studiu byla mladá žena, kterou znám docela dlouho. Učil jsem ji na fakultě sociálních věd, kde studovala žurnalistiku. Už tehdy byla sympatická a chytrá, takže mě nijak nepřekvapilo, když se o pár let později stala výraznou tváří zpravodajství České televize.Z médií však odešla, lépe řečeno přešla na tzv. druhou stranu, jak my v oboru někdy říkáme. Stala se manažerkou komunikace na Francouzském velvyslanectví, a tou je od roku 2018.No a právě proto jsem ji pozval právě teď. Natáčeli jsme náš rozhovor v době mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb, jejichž výsledek je podle průzkumů celkem nejistý a rozhodne se v nich mezi Emmanuelem Macronem a Marine Le Penovou. Evropa sleduje výsledek nedělního druhého kola s lehce zatajeným dechem.Katka Etrychová mě samozřejmě dopředu upozornila, že od ní vzhledem k její práci nemůžu čekat ani volební prognózy, ani přiznání, který z kandidátů má její srdce. Takže jsem se na to ani neptal. Ale bavili jsme se o tom, jak Francie volby prožívá a co to pro ni znamená.Bavili jsme se také o Francii obecně, protože Katka Etrychová má v této zemi kořeny a miluje ji. Zajímalo mě proč, a jak by mě případně k lásce k Francii taky přesvědčila.Zeptal jsem se i na další věci: jak se stalo, že si dopisovala s Belmondem, proč si koupila polštář s ukrajinským prezidentem a jaké to je potýkat se s tzv. dlouhým covidem. Prozradím dopředu, že to není nic moc.Ale i přesto je Katka Etrychová velkou optimistkou, a věří, že například i to nejlepší jídlo, samozřejmě francouzské, ji ještě v životě čeká.Přeju příjemný poslech.

Existují lidé, kteří jsou krásní, vzdělaní, úspěšní a ještě plní ideálů. Pozor, teď nepíšu o sobě, ale o svém hostu, kterým byla devětadvacetiletá Andrea Daňková. Časopis Forbes ji zařadil do letošního výběru pozoruhodných lidí, kterým ještě nebylo třicet. Tedy do rubriky 30 pod 30. U svého jména má čtyři pomyslné štítky: manažerka, vysokoškolská učitelka, herečka a modelka.Má za sebou role ve filmech i seriálech, a pokud patříte mezi diváky českých televizí, tak byste asi Andreu Daňkovou na ulici poznali. Nebo se za ní určitě ohlédli. Ale své ambice a životní cíle vidí jinde, a to kupodivu ve zdravotnictví či státní správě. Působí ve vedení Ústavu hematologie a krevní transfuze, špičkového českého zdravotnického zařízení.Vystudovala herectví a sociologii, získala titul MBA v oboru strategického managementu a loni začala studovat práva. Přemýšlí, že příští rok ještě zkusí ekonomii. S úsměvem říká, že studovat plánuje tak do 35 let, takže má ještě na jednu vysokou školu čas.Je ze stejné generace jako moje děti, a tak mě zajímalo, jak se dívá na svět, který od nás mladí a ambiciózní dvacátníci brzy pomyslně převezmou. Co si o něm myslí a hlavně, co s ním plánují udělat.Přeju příjemný poslech.

Svoje fotky podepisuje jako Danalka, v občanském průkazu má napsané jméno Dan Alka, ale příběh jeho jména je ve skutečnosti složitější. Dám malou nápovědu: hraje v něm roli velká indická svatba, na kterou už byli objednáni i sloni a čekaly se stovky hostů, ale třicetiletý kluk z Ostravy své indické snoubence a její rodině těsně před plánovaným obřadem řekl, že se na “to” necítí.Je to jako z hollywoodského filmu? V životě Dana Alky je toho víc, třeba to, jak dělal dva roky v Toskánsku asistenta jednomu z nejslavnějších reklamních fotografů Olivieru Toscanimu, a proč tuhle práci nakonec opustil a s autem naplněným nejlepším toskánským vínem odjel vstříc dalším dobrodružstvím.Nebo jak se mu podařilo setkat se s architektem Frankem Gehrym, navštívit ho v jeho ateliéru v Los Angeles, a jakou roli v tom hrál dres Jaromíra Jágra.No a pochopitelně jsme mluvili také o startupu Instatrio.com, který má ambici ukázat lidem nejkrásnější místa světa přesně ve třech fotkách a jehož budování dnes Dan Alka věnuje prakticky všechnu energii a čas.Přeju vám příjemný poslech.

Tomáš Svoboda je muž, který toho dělal v životě hodně. Jako student byl úspěšný s projekty v kosmickém výzkumu, a získal za to dokonce mezinárodní ocenění. Což pro mladého muže žijícího v tehdejším komunistickém Československu nebylo samozřejmostí.V devadesátých letech začal podnikat v internetovém byznysu, v době, kdy většina lidí ještě ani netušila, co za divné nově věci jménem web a Internet vlastně jsou.Ještě později řídil jako projektový manažer velké projekty ve veřejných institucích: byl šéfem pro technologie v Akademii věd České republiky a měl na starost digitalizaci v Národní knihovně.Dnes, v uvozovkách na stará kolena, se vrátil ke kosmickému výzkumu a řídí evropské operace firmy Stellar Exploration, založené jeho dávným kamarádem Tomášem Svítkem. S ním jako student spolupracoval, Svítek však ještě před listopadem 89 emigroval s rodinou do USA.Osobní poznámka: znám Tomáše právě z doby studentských her na kosmických výzkum. Seznámili jsme se v Pražském planetáriu, kde Marcel Grün, tehdy expert na kosmonautiku a později ředitel celé Hvězdárny a planetária, dával šanci klukům jako jsme byli například my dva.Tomáš je téměř o let deset let starší, takže jsem ho ve svých patnácti letech obdivoval a vzhlížel k němu. Mimo jiné proto, že na studentské konferenci, která se každý rok konala v rámci kongresu Mezinárodní astronautické federace, získal tehdy první cenu.Bylo to za projekt využití nádrže amerického raketoplánu, což byla dvojnásobná drzost: za prvé to bylo ještě předtím, než první raketoplán vůbec odstartoval, a za druhé to byl projekt z té, v uvozovkách, tehdy špatné strany železné opony.Mimochodem, dnešní Tomášův obchodní parter a tehdejší kamarád získal rovněž první cenu o pár let později, v roce 1982 na kongresu Mezinárodní astronautické federace v Paříži, za projekt takzvané sluneční plachetnice.Pozval jsem Tomáše jako hosta do svého podcastu, abychom si mimo jiné popovídali o tom, jak se bude vyvíjet kosmonautika a kosmický výzkum v době, kdy znovu, tak jak si to pamatujeme z osmdesátých let, rozděluje svět. Nejen v kosmickém výzkumu.Přeju příjemný poslech.

Slovenský novinář Tomáš Bella už hostem podcastu Jedno procento byl: uprostřed covidové pandemie, kdy jsme si povídali mimo jiné o tom, jaký je rozdíl mezi přístupem slovenských a českých politiků k řešení krize. A shodli jsme se na tom, jak se těšíme, až bude pandemie za námi.To se stalo, nebo v to aspoň doufáme, ale místo zdravotní krize tu dnes máme krizi zahraničně-politickou. Na evropském kontinentu, vzdálená pouhé stovky kilometrů, probíhá konvenční válečný konflikt. Se vším hrozným, co to může přinášet: mrtvými lidmi a zničenými městy i vesnicemi. Takže jsme opět natočili podcast v neveselém duchu: a opět například mimo jiné o tom, jaký je rozdíl v přístupu českých a slovenských politiků.Tomáš Bella má k tomuto problému blíž než já: nejen proto, že Slovensko sdílí s Ukrajinou společné hranice, ale také proto, že jeho ženou je už 22 let Ukrajinka. Povídali jsme i tedy i o tom, jak to jejich rodinu ovlivnilo, či jak se o válce baví se svým čtrnáctiletým synem. A co to pro ně znamená.Samozřejmě i o dalších věcech: proč je válka na Ukrajině asi nejvíc černobílým problémem, který jsme zažili během našich životů, a jaký dopad má na média, konkrétně slovenský Denník N, jehož je Tomáš Bella spoluzakladatelem.Přeju pokud možno příjemný poslech.

Možná v těchto dnech taky podáváte daňové přiznání. Nevím, jestli vyplňujete pověstný růžový papírový formulář s mnoha kolonkami, anebo to děláte na webu, ale ani v jednom případě to není příjemný zážitek. Přitom existuje země, kde celý tenhle proces obnáší jen pár kliknutí myší.Vždyť přece všechna potřebná data už někde v nějakém počítačovém cloudu jsou. Ať už je to vaše výplata nebo jiné příjmy, případně náklady a výdaje. V cloudu jsou informace o vás, včetně finančních,tedy výpisů z bankovních účtů. Tak proč si je stát sám nenajde a daně nespočítá za vás?V té zemi, kde tohle stát umí (a kde mu jeho občané věří, že jejich soukromé údaje z cloudy nezneužije), si můžete klikáním myši taky otevřít bankovní účet, prodat nebo koupit dům, případně založit firmu. A taky volit ve volbách, bez ohledu na to, kde na zeměkouli zrovna jste. Podmínkou je, abyste měli internetové připojení. A nikoli, zatím se nemůžete bez fyzické účasti oženit. Ale i na tom se určitě pracuje.Řeč je Estonsku, pokud ještě nevíte. Zemi, na kterou je právě teď upřen pohled světa i kvůli velmi blízkému válečnému konfliktu. Velké Rusko je malému Estonsku blízkým a historicky velmi špatným sousedem. Možná i proto mají dnes Estonci celý svůj stát digitalizovaný a nahraný v “cloudu”, konkrétně na serverech elektronického velvyslanectví v Lucembursku.Povídal jsem si o tom s Jiřím Bulanem, mužem, který je jedním z padesáti tisíc lidí, kteří sice nejsou Estonci a v zemi nežijí, ale využili nabídky stát se jejím elektronickým občanem. Co to obnáší a jak se to dělá, se samozřejmě dozvíte.A povídal jsem si s devětatřicetiletým podnikatelem Jiřím Bulanem také o jeho firmě, která digitálně měří časy při běžeckých závodech, a o tom, jaká technologie podle jeho názoru nejvíc změnila svět. Odpověděl mi i na mou tradiční otázku, zda svět za deset let bude lepší, anebo horší.Přeju příjemný poslech.

Pro “lenochy”, kteří neradi čtou, nabízím v novém díle podcastu čtyři texty z minulého týdne:To jste věděli, že Bono napsal báseň pro Ukrajinu? A navzdory tomu, Západ vyhrává tuhle válkuNikoli, historie se neopakujeNové čtení starého románu. O světě, který není v pořádkuNeposlouchejte mě, většinou se mýlím. Tedy kromě toho, že si myslím, že by Dana Drábová měla být prezidentkaDíky, že posloucháte.

Už téměř měsíc žijeme ruskou invazí sousední Ukrajiny a restartem studené války mezi Ruskem a Západem. O to víc svět šokovala fotografie tří ruských kosmonautů, kteří minulý týden doplnili sestavu mezinárodní posádky na vesmírné stanici ISS. Byli totiž v kombinézách žluté a modré barvy, tedy národních barev Ukrajiny. Jak později bylo vysvětleno, jedná se zároveň o barvy takzvané Baumanky, neboli Baumanovy ruské státní technické univerzity. Všichni tři kosmonauti jsou totiž jejími absolventy.Avšak i tak volba kombinéz vrtá mnohým hlavou. Opravdu nikomu v Roskosmu, tedy ruské kosmické agentuře, nedošlo to, jak bude tohle módní rozhodnutí svět vnímat? Šlo o přehlédnutí, anebo ruským inženýrům vyšla snaha upozornit na válku, o které se dnes v Rusku nesmí otevřeně mluvit?Zeptal jsem se na názor Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně a publicisty, který kosmický výzkum a mezinárodní spolupráci na tomto poli dlouhodobě sleduje.Zajímalo mě, jaký dopad mají napjatá politická situace a rapidně zhoršené vztahy mezi Amerikou a Ruskem na atmosféru právě na Mezinárodní kosmické stanici, kde společně působí mimo jiné i američtí a ruští kosmonauti.Mimochodem, právě Američan Mark Vande Hei by se měl příští týden vrátit na zem v ruské kosmické lodi Sojuz. Objevily se spekulace, že by ho Rusové nemuseli na palubu vzít, a Roskosmos dokonce zveřejnil animaci, která ukazuje, jak by se ISS mohla rozdělit na americkou a ruskou část. Hrozí v tomto ohledu nějaké problémy?Mluvili jsme s Tomášem Přibylem o tom, jak těsně byly v historii kosmonautika a politika propojeny, a co výzkumu vesmíru tento těsný vztah dal nebo naopak vzal. A proč je dobře, že dnes je už mnohem důležitějším hnacím motorem kosmonautiky byznys než politika.Přeju vám příjemný poslech.

Co je na té cestě zvláštního? Že to nebyla cesta za dobrodružstvím, a je jedno, jestli si ho představíme jako putování divokou přírodou, anebo jako vycházky po ulicích socialistických kubánských měst. Nikoli, to největší dobrodružství si Michaela vezla sebou, a byl to její děda. Svérázný, protivný i milující, ale především io v roce 2019 stále přesvědčený a zanícený komunista, který nehodlá změnit názory.Proto se knížka jmenuje Třešně v rumu, míněny třešně jako symbol KSČM, a rum samozřejmě karibský. Vnučka zkrátka svému dědečkovi chtěla ukázat zemi zaslíbenou. Není to cestopis, a není to ani doslovný přepis toho, co s dědou na Kubě prožila. Ale je to mimořádně vtipná a zároveň mimořádně silná výpověď o toleranci a snášenlivosti, avšak i o jejích mezích. Kdybych měl svůj pocit vyjádřit bonmotem, pak by asi zněl, že pravda nemusí nutně zvítězit nad lží, ale láska vždycky zvítězí nad nenávistí.O tom všem jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, co se v knížce nedočtete. Třeba co říkal na text hlavní hrdina, když mu vnučka knížku s věnováním přinesla. A řeč byla také o žurnalistice a o tom, jak se v Česku změnila od doby, kdy ji Michaela Janečková studovala, a já ji v té době dal zápočet z předmětu Nová média.Přeji příjemný poslech!

Další texty:- Neprohlížejte si zlo moc zblízka. Někdy je milé a okouzlující- Západ stáhl kapitalismus z Ruska. A já si nejsem jistý, že je to dobrá věc- 5 věcí, které byste neměli dělat, i když jste "v nervu"

Mluvili jsme si i o tom, jak se dělá standup v době, kdy se v nedaleké zemi miliónům lidí doslova přes noc obrátil život vzhůru nohama. Je těžší v takové době rozesmát lidi? Je to vůbec správné se o to snažit? Anebo je to pro publikum právě v dnešní době o to cennější? Samozřejmě jsme se bavili i o dalších věcech: jaké to je stát se otcem, proč jsou rodiče, kterým se narodí první dítě, ti nejhorší lidé na světě, a jak si Nikola Džokič vysvětluje, že se mu lépe dělá standup v češtině než v rodné srbštině.Přeju příjemný poslech.

V únoru kolovat na sociálních sítích vtip. nebo spíš pokud o vtip. A totiž že se epidemiologové shodli, že právě probíhající omikronová vlna je v této pandemii poslední. Tedy minimálně do začátku třetí světové války.Mezitím Rusko na Ukrajinu zaútočilo a nám zmrzl úsměv na rtech. Pravda ovšem je, že pandemií jsme se opravdu zcela přestali zabývat. Válka kousek od našich hranic je děsivější a naléhavější. Utrpení jejich obětí včetně dětí nás zasahuje mnohem víc.Neznamená to, že covid byl snad jen nějakou nedůležitou epizodou či důsledkem naší civilizační zpovykanosti. Celosvětově zemřelo 6 miliónu lidí, což je děsivě vysoké číslo. A neměli bychom zapomenout ani na to, že pandemie ještě neskončila. Zrovna se v Evropě včetně Česka zdvihá další omikronová vlna, byť nebude asi moc velká a podle odborníků přinese nemoc s opět spíše mírnými symptomy.S Petrem Smejkalem jsme mluvili o tom, proč Česko prošlo covidovou kalamitou tak špatně, byť naše zdravotnictví patří spíše k těm lepším. Bavili jsme se o rozdílech mezi lékaři a pacienty v Česku a v Americe, kde Petr Smejkal rovněž působí.Zeptal jsem se ho, proč odmítl funkci ministra zdravotnictví, kterou mu nabídl Andrej Babiš. A jestli toho zpětně nelituje. No a nezapomněli jsme ani na téma, které zatím asi v žádném rozhovoru s ním nezaznělo. Totiž na jeho krátkou kariéru v uměleckém žánru zvaném standup comedy.Přeju vám příjemný poslech.stránka podcastu: http://www.jednoprocento.cz

Další texty, odkazy a informace najdete na serveru jednoprocento.cz.Vítejte u další epizody nové sezóny roku 2022. Roku, který nás zatím svými událostmi moc nepotěšil.Válka na Ukrajině nepolevuje, a s ní se mění celý náš svět. Snažíme se na ně reagovat, v rámci možností pomáhat, ale velmi často jen žasneme. A přemýšlíme o tom, zda se naše budoucnost právě nevratně mění a jak se na to případně připravit. Vedle byznysu, kultury či mezinárodních vztahů se to týká i technologií, a také Internetu. O víkendu se objevily zprávy, že Rusové podnikají kroky, které by mohly vést k úplné odpojení ruských počítačových sítí od globálního Internetu.Lépe řečeno, že by mohl vzniknout Internet další, a to ruský, a v krajním případě zcela izolovaný od ostatního světa.Jak moc je to reálné, co to znamená technicky a co to naopak bude prakticky znamenat pro nás, jeho uživatele, jsem si povídal s Petrem Krčmářem, šéfredaktorem serveru Root,cz a odborníkem na sítě, servery a linuxové technologie.Petr Krčmář napsal téměř přesně před dvěma lety o testu internetového odpojení, který se tehdy Rusko chystalo udělat. Článek se jmenoval: Co všechno se rozbije, až se Rusko odpojí od Internetu?, a je tím pádem mimořádně aktuální i dnes.Přeji příjemný poslech.