Kulturák

„Snažím se ukazovat, že svět může být jiný,” říká herečka Simona Peková. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o svém nečekaném úspěchu, o tom, proč „svět chřadne”, i o neutuchajícím nadšení. Hraje už čtyřicet let, ale donedávna byla devětašedesátiletá Simona Peková hvězdou hlavně mezi fanoušky brněnského HaDivadla. Před několika měsíci zazářila v úspěšné komedii Přišla v noci, v níž ztvárnila Valerii, nesnesitelně exaltovanou důchodkyni, která se zničehonic přistěhuje do bytu svého mladého syna a jeho přítelkyně. Peková byla nedávno zvolena nejlepší herečkou na Cenách české filmové kritiky a komedie Přišla v noci režisérů Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka se tamtéž stala filmem roku. Za pár dní se může podobný scénář opakovat i na Českých lvech. „V životě mě nenapadlo, teď se to stydím říct, že vlastně nejsem slavná. Já myslela, že jsem,” směje se Simona Peková, když mluví o nečekané vlně zájmu, které díky své nejúspěšnější roli čelí. Zároveň dodává, že se od úspěchu filmu Přišla v noci nic nezměnilo: „Jsem pořád pohodlný, líný člověk, který miluje svou samotu.”Se Simonou Pekovou se scházíme u ní doma. Klíče od svého brněnského bytu hází z okna v krabičce od cigaret a rozhovor vedeme v malé kuchyňce, zatímco se v troubě peče kuře, před herečkou stojí sklenička bílého vína a plný popelník. Je srdečná, přátelská, emotivní, ať už mluví o smrti, nebo o herectví. Při rozhovoru střídavě vyká i tyká a člověk musí být vždycky trochu ostražitý, jestli si z něj náhodou neutahuje. Zkrátka, Simona Peková nemá daleko ke své momentálně nejslavnější roli tchýně Valerie. „Nejsem to, čemu se říká vrcholný profesionál,” vysvětluje Peková, která své role prý nedokáže zahrát. Musí je prožít, což ji dost vyčerpává. „Herectví je strašně těžká profese, na kterou se dá umřít. Stále tě vrací do něčeho osobního. Připomíná ti dětství, vzpomínky, pády, nemoci, smrt, všechno,” říká herečka, která v rozhovoru řeší, jak se vyrovnat s vlastním úspěchem, s dnešním světem i s vlastní smrtelností.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Jonáš Zbořil pokračuje v minisérii rozhovorů s herci a herečkami nominovanými na Českého lva. Po Janu Nedbalovi a Oskaru Hesovi z filmu Bratři a Elišce Křenkové z filmu Úsvit je tu David Prachař, který exceluje v roli Moura v loňské adaptaci románu Citlivý člověk spisovatele Jáchyma Topola.Extravagantní road movie z Posázaví řeší smrt i touhu po životě, ale také vztahy mezi otcem a synem. A o tom všem mluvíme i v našem rozhovoru. „Inteligentní herec musí vědět, že to, co dělá, je marné,” říká David Prachař, který prý každý večer myslí na smrt. Ve většině svých rolí totiž na pódiu umírá. Podobně jako Mour v Citlivém člověku by se i Prachař mohl pochválit, že mrtvoly jsou jeho majstrštyk. „Smrti se snažím vysmát,” dodává v rozhovoru. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Lidi určitě vědí, že jsem fajn žába,” směje se herečka Eliška Křenková, když v rozhovoru mluví o tom, jak těžké je neřešit, co si o ní myslí ostatní. Nikdy prý nezapadala. Někdy jí to vadí, jindy si ve své jinakosti libuje.„Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat,” přiznává herečka nominovaná na Českého lva za roli Heleny, kterou ztvárnila v úspěšném filmu Matěje Chlupáčka Úsvit, který podle slov Elišky Křenkové vypráví právě o jinakosti. „Pořád se teď řeší, že máte kašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Je to pravda. Tohle je jen můj život. Stejně po vás ale zůstane jen to, co si myslí ostatní.”Jak se smířit sám se sebou a co dělat s vlastními emocemi, když je máte v popisu práce? Nejen o tom mluvíme s Eliškou Křenkovou v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Oskar Hes a Jan Nedbal si ve filmu Bratři zahráli sourozence Mašíny, postavy protikomunistického odboje, kterým se v padesátých letech podařilo uprchnout za hranice tehdejšího Československa. Hes a Nedbal spolu v době natáčení společně trávili 24 hodin denně. Buď se jako Mašíni Plazili v blátě, nebo cvičili doma ve společném obýváku, ze kterého si dva herci, spolubydlící a kamarádi udělali tělocvičnu. Navzájem si dodávali morální podporu, společná práce v nich probouzela pocit nekončící zodpovědnosti. „Vnímám to jako společnej úspěch, protože ten film se nejmenuje Bratr ani Josef Mašín ani Ctirad Mašín, ale Bratři,” říká o nominaci na Českého lva pro oba herce Oskar Hes. V rozhovoru mluvíme o jejich vztahu ke skutečným Mašínům. Jan Nedbal o sobě tvrdí, že je velký mašínovec. Oskar Hes dodává, že na place řešili, jak se postavit ke každému vyhaslému životu. Bavíme se ale i o tom, jak se dnes přeceňuje sláva a koho si společnost vybírá za své lídry. Jak se zbavit informačního přetlaku, potřebě vyjadřovat se ke všemu kolem? „Telefon je smrt nás všech. Vypni ho, běž ven. Buď zticha a koukej se.” říká Jan Nedbal. Poslechněte si celý podcast.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Když jsem začal psát české texty, jako bych objevil superschopnost,” říká Lukáš Vydra z kapely Dukla, která právě vydává své druhé dlouhohrající album nazvané Stejný, lepší. Hned na první poslech je zřejmé, že se původně kytarová kapela vydává směrem ke klubovému, elektronickému zvuku. „Kytarová scéna se pro mě trochu vyčerpala. Už mi nepřináší to objevné, co v hudbě hledám,” vysvětluje kreativní posun kapely frontman Lukáš Vydra, podle kterého je právě v elektronice a rapu cítit nejsilnější progres. Jaký posun teď čeká jeho kapelu? Možná blíže k mainstreamu. Nebude to jednu z nejoblíbenějších kapel české alternativní scény stát integritu? „Mainstream pro nás není sprosté slovo,” vysvětluje Vydra, jehož Dukla se nebála angažovanosti - otevřeně zastávala antifašistické postoje nebo řešila klimatickou změnu. Nová deska Stejný, lepší, je ale laděná spíš intimně. „Příklon k osobní tematice byl možná i trochu únik, protože ty události, co se dějou na Ukrajině nebo v Gaze, jsou tak intenzivní, že už by nestačila jenom zmínka. Bylo by třeba se do nich položit mnohem víc.”V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví zpěvák kapely Dukla o inspiraci v českých kapelách osmdesátých a devadesátých let, lásce k Vladimíru Třešňákovi i vyprázdněnosti domácího rapu. Poslechněte si celý podcast.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je hezké spolu hrát. Dokud tohle bude platit, nepřestaneme,” říká v rozhovoru kytarista Christian Savill z kapely Slowdive. Když se poprvé rozpadla, jejich účetní skončil ve vězení a kapela na mizině. O 30 let později je na vrcholu slávy.28. ledna vystoupí v pražském divadle Archa britská shoegazová kapela Slowdive. Říct, že ve své době nepatřila zrovna mezi ty nejslavnější, je eufemismus. „Za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu,” vzkázal kapele jeden hudební kritik už zkraje jejich kariéry v devadesátých letech. Ve stejné dekádě se také stačila rozpadnout.„Hudební průmysl je brutální. Každý k tomu musí jednou dojít. My to zjistili velmi brzo,” vypráví o konci Slowdive Christian Saville. Přesto jeho kapela vypráví příběh o resilienci a upřímné radosti z hudby. V rozhovoru pro Seznam Zprávy pořízeném online několik týdnů před vyprodaným pražským koncertem mluví kytarista o léčebné síle hudby i o tom, proč mladé lidi fascinují devadesátá léta nebo že dobrou kapelu dělá hlavně přátelství. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pořád mluvíme o důsledcích drog, vůbec ne o příčinách. Mentální zdraví mladistvých mě zajímá daleko víc,” říká režisér seriálu Adikts, Adam Sedlák. Čtyřiatřicetiletý filmař se proslavil filmem Banger, teď Česká televize nabízí jeho šestidílnou minisérii Adikts. V ní se pětice mladých adiktologů snaží dostat z bizarního drogového rauše. Aby to dokázala, musí porozumět příčinám toho, proč si vůbec drogy vzali. „Kodex veřejnoprávní televize je informovat, vzdělávat a pak až bavit. Já jsem to otočil,” vysvětluje Sedlák svůj postup při tvorbě seriálu, ve kterém se objeví i mluvící penis. Provokativní Adikts přitom původně měly být osvětovým dokumentem. „Nevím, jak moc by tomu věnovali pozornost mladí,” přemýšlí režisér a zároveň tvrdí, že ho nebaví být vážný a mravokárný.Jak se vyrovnává s rozporuplným kritickým přijetím? Jak podle něj bude vypadat budoucnost filmové a seriálové tvorby u nás a proč do ní zasáhnou soukromé subjekty? A proč režiséra tak baví chodit na terapie? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Podceňujeme, jak informativní je vidění a vůbec jakékoliv vnímání,” říká filozof a estetik Miroslav Petříček, podle kterého jsme příliš zavaleni texty. V rozhovoru o výstavě Myšlení obrazem mluví o důležitosti ne/porozumění. „Naše vnímání chřadne, protože jakkoliv jsme zaplaveni nejrůznějšími věcmi, které vyvolávají smyslové podněty, je třeba si uvědomit, že většina toho jsou strašně triviální podněty,” myslí si jeden z nejvýznamnějších českých filozofů současnosti. Ještě měsíc je v Galerii hlavního města Prahy k vidění výstava, na níž v praxi ukazuje některé myšlenky z jeho - 14 let staré, ale zásadní - publikace nazvané Myšlení obrazem. „Obraz je způsob, jakým se učíme vidět,” říká Petříček a mluví také o tom, proč není radno přeceňovat rozum nebo jak je možné, že dokážeme vidět tíhu.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Vraťte se k sobě. K vlastnímu tělu, k vlastní mysli. Na všechno ostatní se vy***te,” řekl Seznam Zprávám komik Dylan Moran. Poslechněte si nejzajímavější ukázky z rozhovorů s osobnostmi kultury.Jáchym Topol otevřeně o bratrovi Filipovi, ruský opoziční spisovatel Dmitry Gluchovsky o tom, co v jeho zemi pod tvrdým Putinovým režimem prožívají obyčejní lidé, herečka Denisa Barešová o úzkostech i o tom, že umění dokáže člověka zachránit. V dubnu 2023 jsme v kulturní rubrice odstartovali sérii audiorozhovorů s umělci a umělkyněmi z Česka i zahraničí. Nezajímal nás jen vznik písní, knih, filmů nebo fotografií. Ptali jsme se po niterných emocích, ale i na politickou situaci a společenskou atmosféru, kterou kultura dokáže zachytit jemněji, výstižněji nebo alespoň s nadhledem a vtipem.Poslechněte si několik vybraných úryvků z rozhovorů, a pokud vás zaujmou, budeme rádi, když se vrátíte k celým epizodám.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Děti nejvíc chápou, že jiný svět je možný,” myslí si výtvarník a autor dětských knih David Böhm. Jeho nejnovější encyklopedie, která dává víc otázek než odpovědí, prozkoumává téma času.„Čas mě začal zajímat už ve chvíli, kdy jsem se poprvé na něco těšil,” vysvětluje Böhm inspiraci pro svou novou knihu, ve které popisuje, jak lidstvo v průběhu dějin měřilo čas, jak s ním zacloumal vynález železnice, ale i to, jak těžké je vnímat „teď”, které v knize symbolizuje jedno otočení stránky.V rozhovoru mluvíme o tom, proč děti netrpí předpojatostí tolik jako dospělí, nebo o tom, jak nás budou posuzovat budoucí generace. „Máme tendenci vnímat náš čas jako absolutní hodnotu, kterou pak vnucujeme ostatním,” myslí si Böhm, podle kterého si lidstvo musí uvědomit, že „tu všechno není kvůli nám.”Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Snažím se samu sebe přesvědčit, že už jsem dospělá. Že můžu věci říkat nahlas,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá zpěvačka Annet X vznik své nedávno vydané druhé desky Koukej se mnou.Na české hudební scéně se objevila už jako teenagerka. Díky společnému singlu s Benem Cristovaem rychle prorazila, ale nevyřízené účty s podivnými praktikami v hudebním byznysu řeší dodnes. Slyšet je to i na nové desce Koukej se mnou. Hlavní emocí je na ní vztek.„Celoživotně je to pro mě dost potlačovaná emoce,“ vysvětluje Annet X. „Teď jsem si řekla: Fuck it.“ Zpěvačka mluví o nové desce i v souvislosti s pokusem vstoupit do světa vyhraněného pro kluky. V rozhovoru pro Seznam Zprávy řeší také život na hranici mezi offline a online světy nebo proč bychom měli psaní deníků vyměnit za video.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Dnešní společnost vyměnila Boha za peníze. Dokud budou peníze naší hlavní motivací, společnost bude degenerovat,“ myslí si filmový režisér Luc Besson. V Praze představuje nový film DogMan. Bůh v něm připomíná psí smečku.V devadesátých letech patřil Luc Besson k nejvýznamnějším režisérům na planetě. Proslavil se osobitými akčními snímky jako Leon, Brutální Nikita nebo Pátý element.Bessonův nový snímek DogMan je o chlapci, který vyrůstal mezi psy, a patří k tomu nejzajímavějšímu, co francouzský režisér v pozdější části své kariéry stvořil. Komorně laděný příběh o excentrickém outsiderovi řeší odvěkou lidskou volbu mezi dobrem a zlem, ale také se v něm prohání smečka opuštěných pouličních psů, kteří pro svého podivínského bosse fungují jako (trochu vypelichaní) archandělé spravedlnosti.„Pes vás přivede zpátky do přírody, od které se odstříháváme,“ říká Besson, jehož novému filmu se zatím od kritiků nedostává nejlepšího přijetí. Čtyřiašedesátiletý režisér se tím ale nenechá rozhodit. „Točím filmy pro lidi, kteří se ještě ani nenarodili. Ale co když se DogMan dotkne někoho, kdo se narodí za dvacet let, a rozpláče ho? V době, kdy už nebudu naživu?“Jako značný problém vnímá současnou kondici Hollywoodu. „Moc v Hollywoodu se přesunula od kreativních lidí směrem k bankéřům a právníkům. Všechno propočítávají. Studují cílovou diváckou skupinu. Ale zapomínají si přečíst scénář,“ říká Besson v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Bez knih bychom na všechno zůstali sami,“ myslí si Marek Torčík. Jeho román o traumatickém dospívání může působit depresivně, paradoxně však čtenářům poskytuje naději.„Jsem důkaz, že to bude lepší,” tvrdí Marek Torčík, básník a debutující prozaik, jemuž před několika týdny vyšel v nakladatelství Paseka román Rozložíš paměť. Vypráví příběh mladého chlapce vyrůstajícího na společenském okraji, který se vyrovnává s vlastní sexualitou a jinakostí. Nepřidává mu fakt, že žije na malém městě s alkoholickým dědou. Musí čelit šikaně, násilí i osamělosti. Torčíkův román má na své čtenáře přesto konejšivý efekt.„To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je to, že všichni děláme chyby,” říká mladý spisovatel. „Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme to po nich.”Rozložíš paměť není zápisem bolestných traumat, ale spíš opatrný, sebekritický pokus o rekonstrukci vlastní minulosti. „Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje,” uvědomuje si autor jednoho z nejzajímavějších tuzemských románů letošního roku. V rozhovoru s Markem Torčíkem mluvíme o tom, že jedině literatura nám pomůže přijmout vlastní jinakost, o potřebě zapomínat i o blahodárném vlivu anime a mangy. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pro celou řadu lidí to byla náročná doba,” říkají Apolena Rychlíková a Veronika Pehe, spoluautorky knihy Věčná devadesátá. Kolektiv autorů v ní chtěl ukázat, že tahle dekáda nemá jen své vítěze a že je daleko nejednoznačnější, než se dnes může zdát. Pro Rychlíkovou a Pehe jsou devadesátky mimo jiné také symbolem nerovnosti, která přinášela velmi rozdílné zkušenosti a vzpomínky. Ve sborníku se tak zkoumají zkušenosti Romů a problémy rasismu, organizovaný zločin, ale také občanská společnost, sport nebo kultura. V rozhovoru probíráme osobní zkušenosti autorek s „dekádou svobody”, řešíme, proč se o ni teď vede politický boj, jak říká Veronika Pehe, ale samozřejmě také mluvíme o jejích pozitivech. „Při psaní té knihy jsem cítila v mnoha momentech také radost. Prostupovala ji nějaká touha po lepším světě,” říká Apolena Rychlíková. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Michal Kašpárek napsal knihu o lidské konečnosti a stárnutí, o klimatické krizi i mezigeneračních konfliktech, která se na svět chce dívat s odstupem geologické epochy. V rozhovoru o románu Fosilie dochází k tomu, že lidé potřebují více stoicismu.„Mezigenerační a mezilidské střety se úplně nedají vysvětlit a nemají řešení,” myslí si Michal Kašpárek, novinář, spisovatel a autor románu Fosilie, který řeší vztah otce, syna a vnučky i jejich rozdílné pohledy na svět. Zatímco dědeček pilně studuje konspirační teorie a sepisuje o nich knihu, otec pije plnými doušky svět devadesátkového pozlátka a dcera se noří do deprese z pomalu hořící planety. Kašpárek se sice věkem blíží k postavě otce Vladimíra, ale čím dál více se ztotožňoval s mladou Julií. „Teprve, když moje děti přišly na svět a když jsme spolu na malém prostoru prožili pandemie a další radosti, tak jsem začal víc přemýšlet: byl vůbec dobrý nápad do tohoto světa přivádět děti? Věřím, že jo. Ostatně i mladá hrdinka románu má podle mě docela užitečný point: kdyby svět skutečně začal kolabovat, zůstává přece pořád spousta prostoru vyplnit naši existenci něčím smysluplným. Péčí o ostatní, ale nakonec i o sebe,” říká Kašpárek a dodává: „Prostor pro radost a blízkost tady doufám bude pořád.”V rozhovoru mluví o potřebě „odzoomovat” od každodenních problémů i o čím dál těžším břemenu, které lidstvo nese na svých bedrech. „Bojím se toho, jestli se naše v něčem pořád jeskynní mozky dokážou popasovat s tolika velikými výzvami,” říká autor románu Fosilie.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Představte si, jak to vypadá, když jdete ráno do práce a je plný peron metra. Tady ti lidi nikam nejedou: stojí na místě pět měsíců,” říká Ivan Ostrochovský, slovenský filmař, který natáčel v charkovském metru v době okupace ruskými vojsky. Jeho snímek Světloplachost, který natočil spolu s Pavlem Pekarčíkem, byl Slovenskem vyslán do Oscarových bojů a v Česku ho uvede festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Vypráví příběh dvanáctiletého Nikity Pyščenka a jeho rodiny, jejíž obývákem byl půl roku vagon charkovského metra. Celou tu dobu neopustili podzemí. Na ulici jim hrozila smrt. „Já tam vydržel maximálně tři, čtyři dny v kuse. Pak už jsme museli ven. Upadali jsme do depresí,” přiznává Ostrochovský a tvrdí, že v charkovském metru mělo pomáhat minimálně sto psychologů. Hrdina jeho filmu trpí zatím jen zcela očividnými problémy. Chybí mu vitamín D, má suchou kůži. „Nedovedu si představit, co s nimi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi,” říká filmař.V rozhovoru ale mluví i o radosti, o tom, že válka v člověku otevírá schopnost zvládnout dříve nezvládnutelné.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musím mluvit o tom, jaká je cena, kterou zaplatíme za propagandu,” říká Agnieszka Holland. Svým novým filmem Hranice upozorňuje, že mezi Polskem a Běloruskem umírají a trpí obyčejní lidé. Zatímco politici jsou beztrestní.„Nevidím politickou sílu, která by k migraci měla nejen racionální, ale také lidský a dlouhodobý přístup,“ říká polská režisérka, jejíž film vzbudil u našich sousedů kontroverzní reakce dlouho před svou premiérou. Politici Holland obviňují, že z Poláků dělá nacisty a vrahy, režisérka musí mít ochranku.Nejvíce kontroverzní myšlenkou Hranice je přitom to, že všechny aktéry humanitární krize na bělorusko-polských hranicích ukazuje jako lidské bytosti. Uprchlíky, aktivisty i pohraničníky. Jen politiky ve filmu nenajdete. Jsou v pozadí, přestože za celé dění nesou zodpovědnost.„Politici, i když dělají nejstrašnější věci na světě, nemusí za své činy platit žádnou cenu. Podívejte se na Trumpa,“ říká Holland. A tvrdí, že Evropa se čím dál více stává zajatcem diktátorů. „Očkování holocaustem přestalo působit. Ztratili jsme jasnozřivost a citlivost k tomu, čeho je lidstvo schopné, a jaký je první krok k tomu, aby se stalo to nejhorší.“Poznámka: Rozhovor vznikl 19. září. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Byl bych nerad, kdyby náš film působil jako pláč nad ztraceným světem,” říká režisér Brutálního vedra Albert Hospodářský. Film, který natočil s bratrem Vincentem, hledá naději ve světě zahlceném úzkostmi. Zápletka celovečerního hraného debutu Alberta Hospodářského je jednoduchá: Na planetu Zemi míří úlomek slunce a v Česku je takové vedro, že se nedá nic dělat. Cesta mladého Vincenta za kamarády na chatu se brzy mění v labyrint bizarních setkání s lidmi, kteří tváří v tvář ztíženým podmínkám podléhají vlastním pudům.„Jsme členy společnosti, která je kompletně postavená na růstu, individualismu a ctižádosti. Ale v momentě, kdy se člověk bojí, že svět skončí, svou ctižádost zredukuje na úplnou podstatu. Chce pít, jíst, reprodukovat se. Chce se maximálně saturovat, než zmizí,” myslí si režisér Brutálního vedra. Jedním hlasem ale dodává, že jeho snímek není apokalyptickou vizí, ale spíš studií krize. Ať už té, které může lidstvo zažívat na planetární úrovni, nebo té, kterou žije člověk na hraně mezi dětstvím a dospělostí. „Bez krizí by nebylo vůbec nic. Je to zásadní zdroj vývoje nebo růstu,” říká Hospodářský.Jaké krize zažívají dnešní dvacátníci? „Máme tolik možností, tolik kariérních cest, států, kultur, informací. Člověk je konstantně zahlcený, až najednou věci ztrácí smysl a ta cesta je zamlžená. Nevíš, kudy máš jít. Zůstaneš zaseklý na jednom místě,” myslí si režisérův bratr Vincent. Jaké je točit film s vlastním bratrem? A v čem nacházejí Albert a Vincent Hospodářští tváří v tvář krizi radost? Nejen o tom mluvíme v následujícím rozhovoru. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Seriály jsou důležitější, než si myslíme. „Společnost je díky nim každý večer v prime time vystavena velkým tématům,“ říká Kamila Zlatušková, ředitelka festivalu Serial Killer. Ten ukazuje, že domácí tvorba má mít světové ambice.„Ukazuje se, že velká část úspěchu některých západoevropských titulů, které máme rádi, je dána jen tím, že mají lepší marketing,“ myslí si Zlatušková. Podle ní je domácí produkce na vzestupu. Mohla by přitom být ještě daleko lepší. Kvalita u nás podle významné české producentky, dramaturgyně, režisérky a pedagožky zaostává kvůli systému, který někdy zbytečně brzdí kreativní projekty a osobnosti, a také kvůli malému sebevědomí. „Neumíme seriál vzít a říct: Je skvělý, tohle sledujte. Nejsme přitom žádní nýmandi, kteří chodí s igelitkami bosí po ulici.“Které české seriály poslední doby podle ní patří k tomu nejlepšímu? Které z nich bodovaly nebo by mohly bodovat i v Americe a proč je teď nejlepší příležitost bodovat právě za oceánem? Na co se v televizi máme těšit a jak se povedla Eliška a Damián? Nejen o tom mluvíme s Kamilou Zlatuškovou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ruský spisovatel Dmitrij Gluchovskij, autor slavné post-apokalyptické ságy Metro, byl Putinovým režimem v nepřítomnosti odsouzen k osmi letům odnětí svobody. „Říkám to samé, co vždycky, to země se změnila,“ tvrdí Putinův kritik.„V den, kdy válka začala, byl můj messenger plný rozhořčených zpráv: Ten starý zk***ysyn to opravdu udělal,“ vzpomíná spisovatel. Na začátku invaze se nacházel v zahraničí — a do své vlasti se už nevrátil. V rozhovoru přitom mluví hlavně o ní. „Pokud bych měl Rusko definovat spirituálně, vládne mu konformismus, fatalismus a strach. Lidé, kteří rozumí celé té situaci, se bojí promluvit, protože ví, co jim hrozí, nemají na to sílu. Lidé, kterým na tom nezáleží, dokud se jich to osobně netýká, jsou konformní,“ říká o své zemi Gluchovskij. V rozhovoru pořízeném přes internet v nejmenované zahraniční kavárně Gluchovskij mluví o tom, jak tvrdý ruský režim mění jeho známé v úplně jiné lidi, ale také o tom, co pojmenovává jeho aktuální román Stanoviště: že zlo přežívá generace. „Když dovolíte lidem, aby vraždili jiné lidi, aby jim ubližovali, nenáviděli je, když mačkáte tlačítka v jejich duši, díky kterým jim všechno tohle bude připadat normální, ba dokonce nutné, nemůžete čekat, že pak najdete jiné tlačítko, kterým to zničehonic všechno vypnete. Už nikdy to nepůjde vypnout. Tohle zlo tu zůstane navždy,“ myslí si spisovatel.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nemusíte se podbízet, i divná kultura si své publikum najde,“ říká hudební publicistka a moderátorka Jana Kománková z Radia 1, první soukromé rozhlasové stanice v Česku. Drží se v éteru už třicet let. Teď o něm vyšla také kniha.„Lidí, kteří chtějí rádio jinak, kteří mají rádi kulturu, kteří chtějí víc, kterým nevyhovuje rozjuchanost jiných rádií, není zas tak málo. Když je sečtu, dá to množství, které je pro naši existenci potřeba,“ říká Kománková o kultovním rádiu, kterému prý už dávnou spousta lidí věštila konec. V knize mapuje historii nezávislé hudební stanice od osobností, které se potkaly u mikrofonů, až po vysílací studia ve sklepeních pražských hudebních klubů nebo v podzemí pod bývalým Stalinovým pomníkem. Ať už vysílalo odkudkoli, Radio 1 si celé tři dekády dokázalo zachovat nezávislost a nikdy neztratilo relevanci. Svým posluchačům přináší novinky na alternativní scéně a moderátoři - obdaření všelijakými řečovými vadami - mluví ke svým posluchačům co nejautentičtěji. Zdá se to jako recept na neúspěch. Čím to, že se Radio 1 pořád drží? Nejen o tom mluvíme s moderátorkou a autorkou knihy o českém rozhlasovém fenoménu, Janou Kománkovou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jako kdybychom se úplně vzdali a jen čekali, co nám přinese beznaděj,“ říká o atmosféře v Británii po brexitu frontman kapely Sleaford Mods, která v pátek vystoupí na festivalu Colours of Ostrava.Post-punkové duo Sleaford Mods je známé pro svou minimalistickou hudbu a naštvané, energické texty, které dokážou v několika verších popsat atmosféru v celé zemi. „Přijde mi zajímavé pozorovat, jak se lidi tváří na ulici, to vám může prozradit spoustu věcí. Baví mě zkoušet tohle dostat do našich songů,“ říká frontman kapely Andrew Williamson. A dodává, že na ulici se teď všichni tváří stejně. V zemi podle něj panuje temná atmosféra, jak naznačuje i název nové desky Sleaford Mods, UK Grim (volně přeloženo Temné Spojené království). „Tahle bezmocnost v lidech vyvolává letargii. Žádná korupce už s nimi nepohne. Je zřejmé, že Boris Johnson a celá Konzervativní strana by za brexit měla nést následky, za to, že posledních deset let Británii sabotovala, ale lidé už to vůbec nevnímají.“V rozhovoru s Andrewem Williamsonem řešíme zpěvákovu osmiletou abstinenci, vztek nebo špatné kapely. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka zařadili organizátoři festivalu v Karlových Varech do hlavní soutěže. Už teď o něj projevují zájem v zahraničí. V rozhovoru pořízeném v grandhotelu Pupp mluvíme o ambicích i o neduzích českého filmu. „Předchozí generace českých filmařů kolem roku 2000-2010 měla problém, že vůbec nikam necestovala. Jejich filmy byly neexportní, nebyly srozumitelné. Neřešila se témata, která řešil celý zbytek světa,“ říká režisér. Svůj debut začal Matěj Chlupáček natáčet už v sedmnácti letech. Měl tak rád film, že kvůli němu málem nedokončil ani základní školu. Deset let po debutu přichází s detektivkou s důležitým společenským přesahem. A sám očekává, že Úsvit bude diváky rozdělovat: „I v nějakých recenzích v Karlových Varech je vidět, že ten film opravdu nenechá nikoho chladným. Jsme na to připraveni. Od začátku jsme si uvědomovali, jak složité téma točíme, že je nějakým způsobem politické, případně velmi kontroverzní pro určitou část publika. Proto jsme se rozhodli ho žánrově zařadit do detektivky, která se pak přelomí do dramatu.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Do Varů přijela představit film Její tělo. Jedna z nejobsazovanějších hereček mladé generace mluví o ambicích, ale i o tom, jak je důležité umět říkat ne. „Já prostě vím, co je pro mě nejdůležitější, vím, co mě dělá šťastnou a co mě dělá nešťastnou. Když dělám práci, která mi nedává smysl, tak prostě to herectví nebudu dělat,“ říká sedmadvacetiletá Denisa Barešová, nositelka Ceny Thálie známá ze seriálů Kukačky, minisérie Podezření, z filmů Promlčeno či Krajina ve stínu. V otevřeném rozhovoru mluví o úzkostech i o podmínkách umělců: „Byla bych hrozně ráda, kdybychom byli bráni seriózně. Jako normálně pracující lidi, kteří se o sebe musí postarat. To, že je nezměřitelné okem, že pracujeme s emocemi, že je tady nemůžeme nakreslit, to mě někdy strašně bolí.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Filip neměl jinou tlupu než lidi, kteří měli rádi jeho hudbu. Od běžného života byl úplně odřízlý, pořád byl někde za pianem, v hospodě nebo na koncertě,“ vzpomíná spisovatel Jáchym Topol v rozhovoru na svého bratra, hudebníka Filipa. Od jeho smrti právě uplynulo deset let. „Vůbec jsem nepřemýšlel, jestli jsou Psí vojáci nějaká významná kapela. Byla to kulisa k nekonečnému mejdanu našich mladistvých životů,“ říká dnes Jáchym. Spisovatel mluví také o filmové adaptaci svého románu Citlivý člověk (2017) v režii Tomáše Kleina, který prý Topolovi „vyfotografoval hlavu“, a také se vrací k hrozbě Ruska, kterou ve své poslední próze tematizoval. V rozhovoru pro Seznam Zprávy rozebírá i to, že současný realistický román musí řešit technologie, nebo to, jak se v undergroundu věřilo v Boha.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám velkou radost, když mi píšou lidi, že díky Tělům přemýšlejí o svých mámách, nebo naopak o svých dcerách, o jiné generaci,“ říká spisovatelka Klára Vlasáková. Její nový román vypráví příběh šedesátileté Marie, která se po letech sloužení druhým rozhodne myslet i na sebe, a její dcery Rózy. V rozhovoru mluví autorka o tom, jak by se daly napravit mezigenerační spory, i o tom, že konec a začátek života jsme odsunuli ze zorného pole. Spisovatelka nominovaná na Cenu Jiřího Ortena také vysvětluje, že nálepkování může být užitečné: když ho člověk nepoužije jako nadávku druhým, ale vztáhne ho sám na sebe.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Hollywood udělal z nacistů hajlující figurky v uniformách. Takhle jednoduché to nikdy nebylo,“ říká spisovatel Volker Kutscher. Na začátku jeho detektivní série stál velkolepý plán: popsat extrémně složitou dobu.„Společnost prošla neskutečnou metamorfózou. Milí otcové od rodin odjížděli do Polska masově vraždit,“ říká Kutscher. Z německé společnosti se v jeho knihách postupně stává monstrum. Když téměř před 20 lety kvůli psaní podával výpověď v práci, neměl tušení, že se z detektivní série o Gereonu Rathovi stane celosvětový bestseller a také jeden z nejúspěšnějších německých seriálů v historii.V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč nemáme tvořit zjednodušující historické paralely, a mluví o tom, že i nacisté se narodili jako nevinné děti.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Když jsme se jako děti smáli, snažil jsem se nedělat gesta rukama, aby mi neřekli, že jsem teplouš,” říká francouzský spisovatel Édouard Louis. V roce 2014 způsobil literární senzaci, když vydal Skoncovat s Eddym B., knihu, v níž otevřeně popsal dětství homosexuála na zchudlém venkově na severu Francie. Před několika týdny vyšel v češtině Louisův pátý román Jak se stát jiným. „Mé knihy se vracejí do stejného světa, ale vypráví velmi odlišné příběhy,” vysvětluje spisovatel, který říká, že literatura pro něj není terapie, ale válka.V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, že sebepřijetí není osobní, ale společenský úkol, že literatura by měla připomínat rap, nebo o tom, proč literární svět autobiografie přehlíží. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Byl jsem jeden z těch, kteří se na Ivetě vezli,“ přiznává režisér Michal Samir. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví tvůrce televizní minisérie o svém pokrytectví i o naší posedlosti zábavou.„Zjednodušili jsme náš pohled na věci. Je tu devalvace společnosti v tom dohledávat nějakou realitu. Přečteme si titulek a tím máme utvořený názor,“ myslí si režisér. „Je to strašně nefér vůči lidem, kterých se ty titulky týkají.“ Redukce se podle Samira dopouštějí i filmoví a televizní kritici, kteří neberou v potaz, pro koho série Iveta vznikla. Existuje u nás kvalitní seriálový mainstream? A jaká klišé v něm chce režisér nabourávat? Nejen o tom se bavíme v následujícím rozhovoru.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Psaní jsem chápal jako vzdor smrtelnosti,” říká aktuální nositel ceny Kniha roku Magnesia Litera. Získal ji za sbírku veršů, v níž se vyrovnává s náhlou smrtí své ženy. „Můžete řvát od podlahy ke stropu, vylézt na dvůr a řvát do nebe, ale stejně vám to není nic platný,” říká básník a spisovatel Miloš Doležal o stavu beznaděje, který prožíval poté, co v červnu 2021 jeho manželku ze samoty na Vysočině odnesla záchranářská helikoptéra. Den poté zemřela. V básníkovi ta událost podle jeho slov rozevřela jámu, kterou už nic nezaplní. „Můžu nad ní ale povystoupit, popsat ji a pojmenovat. A pojmenování už je hodně,” říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Doležal, který je po čtrnácti letech prvním českým básníkem s hlavním oceněním Magnesia Litera. V rozhovoru mluvíme o tom, zda básně dokážou čelit smrti lépe než jiné umění i o tom, proč nečteme víc poezie. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Svoboda vyžaduje nějakou základní míru tolerance. Je otázka, jestli ji máme,” říká fotografka, která se proslavila focením vyloučených komunit i autoportrétů. V rozhovoru mluví o militantních náladách i o důležitosti autenticity.„Nejbližší věci kolem sebe člověk opomíjí,” říká Libuše Jarcovjáková v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Fotí už padesát let. Až v posledních letech ale zažívá přijetí v Česku i ve světě. Její výstava na prestižním festivalu ve francouzském Arles v roce 2019 sklidila obrovský úspěch, část jejího je teď k vidění například na výstavě Bohemia v pražské Kunsthalle.Fotila v gay klubech, ve vyloučených komunitách, a také sama sebe. Její selfies předběhly dobu o několik desítek let. Žijeme v době fotografické, ale dokážeme se fotit tak upřímně jako ona? Přežije fotka umělou inteligenci? A jaká je nejdůležitější vlastnost umění? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Deklaruje se otevřenost a citlivost, ale zároveň se utahují šrouby,“ myslí si Petra Hůlová, autorka, která „střílí do vlastních řad“. V novém románu píše o feministce, kterou trápí vlastní stárnutí.Hlavní postavou románu Nejvyšší karta je Sylvie Novak, úspěšná, padesátiletá spisovatelka, která zrovna vydala knihu feministických esejů. V soukromém životě ale bojuje se stárnutím a hádá se s vlastní dcerou Juditou, podle níž se Sylvie v mládí stala obětí sexuálního zneužívání.Filosofka Tereza Matějčková popsala Nejvyšší kartu jako „Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“ Publicisté Jan Bělíček a Eva Klíčová z literárního podcastu tl;dr zase tvrdí, že kniha Hůlové utíká do světa fikce, místo aby se ke konfrontaci s vlastní minulostí postavila čelem.Jsme pokrytci, když nežijeme podle vlastních ideálů? Co dělat, abychom zakopali kulturní a generační příkopy? A opravdu nás drtí tyranie dobra?Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Život je nekonečně zábavnější, když mu nedáváme pravidla,“ říká komik. Rozhovor pro Seznam Zprávy natáčíme po telefonu na vzdálenost skoro dvou tisíc kilometrů, Moran má hlasitý odposlech a rozjařenou náladu, já ležím v posteli s trémou a horečkou.Komik působí po telefonu stejně výstředně jako jeho nejslavnější výtvor: věčně rozcuchaný antikvář Bernard Black. Nechce si povídat o povrchních věcech, jako je obsah jeho show, raději filozofuje. Mluví o naší obsesivní potřebě mít všechno pod kontrolou, že rebel je dnes ten, kdo se nebojí být sám sebou, ale také o tom, že dnešní svět je plný úzkosti a potřebuje radost víc než kdy dřív.I přes telefonní sluchátko na člověka dokáže přenést svou energii a lásku k jízlivým vtípkům. Moran ale působí o dost laskavěji než jeho sitcomový kolega. Možná za to může jóga, kterou plánuje cvičit i v Praze.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nemyslím, že dělám líbivé věci,“ říká Krištof Kintera, nejprodávanější český žijící umělec, jehož exhibici Nervous trees před šesti lety v Rudolfinu vidělo 160 tisíc návštěvníků. Teď vystavuje lidské emoce v barelech. Když mluvíte o strachu, lásce, vzteku, všichni vám rozumějí. Emoce nás utvářejí, říká Kintera o díle z výstavy v pražském DOXu, která nese název How Can I Help You? (Jak vám mohu pomoci?) Vidět na ní můžete také prapodivnou sociální síť, kde místo lidí vystupují polštáře s očima ze žárovek nebo pochroumané figurky z větví.Proč naše pocity zavírá do barelů, takže připomínají toxické žíraviny? Čím ho tak fascinují odpadky? Jak se podle něj daří umění v českém veřejném prostoru? A je někdo, komu by nejprodávanější český umělec své dílo neprodal? Nejen o tom v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Krištof Kintera.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv Jonáš Zbořil představuje svůj nový formát. Budeme rádi, když si ho poslechnete i Vy, kteří jste rádi poslouchali podcast Kulturák. Začínáme už 31. března!

Poslední Kulturák věnovali Jonáš Zbořil a Jana Patočková svým (pop)kulturním obsesím. Jonáš vás zavede na „místa na okraji“, tedy do liminálních prostorů, se kterými se můžete potkat nejen na instagramu, ale i v literatuře nebo ve filmech, a zavítáme na soutěžní show RuPaul’s Drag Race, přes kterou se Jana seznámila s – jak říká – „jedním z posledních živých umění, které stojí za to“.„Drag je neoddělitelně spojený s queer kulturou. A už jen tím, že koukáte na reality show jako RuPaul’s Drag Race, se vlastně dostáváte do společensko-politické sféry. Může vás to inspirovat k tomu začít se třeba víc zajímat o queer historii, která ještě pořád není něčím, o čem by se učilo ve škole nebo běžně veřejně mluvilo,“ představuje Jana Patočková jeden z vedlejších účinků sledování světově známé televizní show, která pravidelně sbírá ocenění Emmy.„Je to umělecká forma spojená s oslavou sebe sama, toho, kým člověk je, nebo by chtěl být. Zároveň je to historicky taky trochu rebelství,“ líčí moderátorka Kulturáku a dodává, že jí se na dragu a potažmo queer kultuře osobně dotýká koncept rodiny, kterou si sami vybíráte.Ten vychází z kultury ballroomů, undergroundové scény New Yorku osmdesátých let. Marginalizovaní queer lidé, často vyloučení na základě svých sexuálních preferencí nebo genderové identity ze svých biologických rodin, se sdružovali do rodinných „housů“ neboli rodů, které suplovaly rodinu se vším všudy. Tenhle fenomén, který mimo jiné inspiroval i zmíněnou show RuPaul’s Drag Race, popisuje dokumentární film Paris Is Burning nebo seriál Pose z dílny Ryana Murphyho.„Kromě toho je ovšem RuPaul’s Drag Race prostě skvěle udělanou reality show, která kombinuje prvky queer umění a soutěžní reality TV. Sledujete často dojemné příběhy lidí, kteří se třeba z šikanovaných děcek stali světově známými a uznávanými performery,“ uzavírá Jana Patočková a všem, kteří by se chtěli dozvědět něco víc o tomhle umění a jeho historii, doporučuje knížku Legendary Children, která mapuje deset let téhle globální reality TV franšízy.Proč nás fascinují prázdné chodby?„Chápu, že tohle někomu třeba nemusí připadat jako kultura, ale já si nemůžu pomoct a tu kulturu tam hledám,“ uvádí Jonáš Zbořil svoje povídání o fenoménu liminálních míst. „Zajímají mě prostory, kterých si běžně lidé nevšímají – okolí železničních náspů, takzvaná nová divočina, ale také vágní interiéry, jako jsou přestupové chodby v metru, chodby v nemocnicích, zadní trakty administrativních budov a vůbec všechna místa, kterými máme ve zvyku jen procházet.“Samotné slovo liminální, kterým se tyto lokace popisují, označuje přechodnost. Tahle místa v lidech nevzbuzují chuť se zastavit nebo zdržet, slouží jen k přemístění se jinam. „Ty prostory jsou si všude na světě podobné: prázdné a s umělým osvětlením. Vzbuzují v tobě i podobné pocity, a to je neklid. Není náhoda, že se hodně používají ve filmových hororech, třeba slavný Vetřelec perfektně využívá právě liminalitu: stísněné chodby a průlezy, ve kterých může kdekoli číhat predátor,“ přemýšlí podcaster.Kde se dozvíte víc o liminálních prostorech?sledujte tiktokový hashtag #liminialspacenavštivte diskuzní fórum na Reddituknihy: Marc Augé – Non Places, Jiří Sádlo – Praha a Brno, Anna Beata Háblová – Nemísta měst, Radan Haluzík a kol. – Město narubydokumenty: Kupředu smrtelně pomalu, Central Bus Station, Meeting People is Easyfilmy: Alien, Matrixhudba: Aphex Twin, Boards of CanadaFenomén liminálních míst se v posledních letech značně rozšířil díky internetu. Uživatelé z celé planety sdílejí fotky opuštěných obchoďáků, nemocničních koridorů nebo třeba letištních modliteben. „Tahle místa k nám promlouvají, aniž bychom o nich přemýšleli. Usadí se nám v podvědomí a pak se někdy nečekaně objevují v momentech, které jsou pro nás důležité,“ popisuje Jonáš Zbořil.Jaká (ne)místa si Jonáš vybavuje z dětství? A jakou postavou by byla Jana v dragu? To se dozvíte v závěrečné epizodě podcastu Kulturák! A pokud vás současná pop/kultura a její reflexe baví, kulturní rubrika Seznam zpráv pro vás každý den připravuje zajímavé texty. Tak si je nenechte ujít.

V aktuální epizodě podcastu Kulturák probíráme novou sezónu seriálového hitu, který si dělá legraci z malicherných trablů bohatých. A také román, který připomíná Murakamiho, kdyby tedy uměl psát dobré ženské postavy.Zápletka seriálu HBO Bílý lotos je jednoduchá. Skupina zbohatlíků odjede do prázdninového resortu, aby si konečně odpočinula od svého náročného života v luxusu. Konečně mají čas prožívat svá trápení a nechat se obsluhovat extrémně zdvořilým hotelovým personálem. A abychom nezapomněli — někde je tu mrtvola.Proč Bílý lotos, který za svou loňskou první sezonu získal hned sedm televizních cen Emmy, tak dobře funguje? „Ty postavy jsou zajímavě napsané. Neztělesňují jen archetypy, jsou lidské,“ myslí si Jana Patočková. „Hodně se prožívají, což je pro dnešní dobu sociálních sítí dost symptomatické.“Hrdinové Bílého lotosu jsou prostě tak lidští, až jim Jana měla chuť nafackovat. A dovolenou by s nimi prý rozhodně netrávila.V Kulturáku také uslyšíteJak si vedle sebe stojí Boj o moc a Bílý lotosProč se tak povedl literární debut Anny Cimy, Probudím se na ŠibujiJakého současného českého malíře doporučuje Jonáš ZbořilJak si rozumějí blíženci a štířiV Kulturáku jsme stihli probrat i nový román Anny Cimy Vzpomínky na úhoře. Za svůj debut z roku 2018 získala spisovatelka Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu, není tedy divu, že její druhá kniha vzbuzuje velká očekávání.Cima je ale podle Jonáše Zbořila naplňuje pouze zčásti. Příběh Vzpomínek na úhoře se netočí jen kolem ohrožené tajuplné ryby. Protagonistkami sedm set stran dlouhého románu jsou tři kamarádky: Sára Fukuharová, Juka Suzukiová a Miju Nakadžimová.Společně řeší záhadné zmizení novináře, který se snažil odhalit nelegální obchodování s úhoři. „Nejdůležitější mi na románu připadá vyrovnávání se s tím, co ti dají do vínku tví rodiče. Jaká traumata ti předají,“ vyzvedává jednu vrstvu příběhu Jonáš.A co je tedy na románu špatně? Třeba těch 720 stran. „Nevím, proč je takový problém tvořit umělecká díla - knihy, filmy, podcasty - kratší. Není to ale jen na rázném editorovi, spíš hlavně na egu autorů.“Komu se Vzpomínky na úhoře budou líbit a proč se hodí pod stromeček? Jak blízko má Bílý lotos k reality shows? A kolik žijících výtvarníků dokáží Češi vyjmenovat? Poslechněte si celou epizodu podcastu Kulturák!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

V českých kinech kraluje třetí letošní superhrdinský film z produkce Marvel Studios, Black Panther: Wakanda nechť žije. Jak si komiksoví superhrdinové získali popularitu? A ví někdo, kdy skončí?Hned čtyři marvelovky okupují žebříček nejvýdělečnějších filmů v dějinách. Jedna z nich, Spider-Man: Bez domova, šla do kin teprve loni. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by superhrdinské filmy měly končit. Alespoň z byznysového hlediska. Divácky už to může být trochu nuda.„Ten vesmír po víc než dvou tuctech filmů začíná být otravný,“ říká v čerstvé epizodě podcastu o Marvel Cinematic Universe filmový publicista Tomáš Stejskal. „Poslední příspěvky do tohoto světa se příliš cyklí. Už jsme dosáhli všeho možného, už jsme pokořili všechny kasovní rekordy, tak co bychom ještě vymysleli?“V novém Kulturáku ještě uslyšíteCo je nejlepší marvelovka v dějináchJak nástupu Marvel Cinematic Universe pomohl Pán prstenůKam zajít na výstavu o tom, jak sami sobě krademe spánekV jakém klubu se teď nejlépe vytancujeteA jaký je největší problém dnešních marvelovek? „Když na nové filmy člověk zajde jen tak, aniž by znal předchozí snímky, je naprosto ztracen. Už to začalo být zacyklené v nějakých meta-meta-meta humorech,“ říká Tomáš Stejskal.Začalo to jako jeden film (Iron Man v roce 2008) - a postupně se rozšířilo do celého vesmíru, ve kterém se superhrdinské světy propojují a postavy se potkávají v několika filmech ročně. Snímky už nefungují jako přehledný příběh, který má začátek, prostředek a konec. Každá superhrdinská adaptace musí rozhýbat celý vesmírný kolos s nespočtem postav, zápletek a hlášek. Stačí, abyste nějaký nový film z Marvel Cinematic Universe vynechali, a možná už ten příště nebudete chápat.Black Panther: Wakanda nechť žije ale do světa marvelovek přináší něco nového. Metahumor tu nahrazuje intimita, zármutek a příběhy z jiných kultur. Stejskal vysvětluje, že komiksové příběhy vždycky žily jednou nohou v realitě. „A to už v době, kdy Captain America fackoval Hitlera. Marvelovky dokážou dostat současná témata k širšímu publiku.“Možná proto není fér je označovat za infantilní zábavu nebo snad pouhý stroj na peníze. Tomáš Stejskal si myslí, že komiksové velkofilmy mají bezprecedentní oblibu i díky tomu, že i přes velkolepou stylizaci mají ambice pojmenovávat problémy dneška - byť s kolísavými úspěchy.Je Black Panther nová cesta, jak občerstvit multivesmír Marvelu? A proč je vlastně všude tolik multivesmírů? Dokáže někdo ještě natočit blockbuster, který není předělávka, prequel ani sequel a nemá superhrdinu v hlavní roli? Poslechněte si aktuální epizodu Kulturáku!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Kov je nový dystopický román o světě, ve který je každý sám za sebe. Je to tak ponuré čtení, že jedinou naději v něm přináší poslech metalu. Do Kulturáku jsme pozvali jeho autora, hudebního publicistu Karla Veselého.„Celý nápad na knihu vzešel z nějakého přiznání, že metal je vlastně hrozně existenciální umění,“ přibližuje Veselý vznik svého druhého románu Kov. Jeho hrdinou je Nik. Nenápadný kluk, kterému se příčí úzkoprsá výchova a nesvobodný život na maloměstě. S partou kamarádů objeví metal – žánr, který má svůj hodnotový svět. A rozhodně v něm nejde jen o to, být věrný Satanovi, ale spíš být věrný sám sobě. Kov nakonec ukazuje, že boj o svobodu je daleko složitější, než se zdá. Nik se o vlastní já pere celý život. Zatímco svět kolem něj se mění v dystopii, ve které se každý stará sám o sebe. Kov volně navazuje na předchozí prózu Karla Veselého, Bomba Funk o fiktivní funkové kapele. Hudební publicista se netají tím, že by ho bavilo napsat román o více žánrech. „Všechna moje beletrie je zatím o hudbě, o tom, jak lidé skrz nějaký žánr prožívají svět. Za každým žánrem je totiž nějaký soubor hodnot, je to umění, které popisuje svět a nějak ho uchopuje, je tam vždycky nějaký systém prožívání toho, co je dobro a co zlo,“ vysvětluje Veselý, který je rovněž autorem hudebních a popkulturních recenzí na Seznam Zprávách. „V extrémním metalu je to vyhrocenější, protože jeho undergroundovost vychází z expresivity, z hluku a nepřístupnosti pro posluchače ‚z venku‘. K tomu patří být nesmlouvavý, sám sebou a neohlížet se na to, co tomu říkají ti druzí,“ dodává. Jaký je podle Karla odkaz zesnulého Takeoffa z Migos? Existují v současné hudbě ještě subkultury? Jakou knížku doporučuje Jonáš Zbořil na letošní podzim? Kam si zajet na koncert italské rapperky Myss Kety? To vše si poslechněte v novém Kulturáku.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Na jaký obraz by se klimatičtí aktivisté museli přilepit, aby zachránili svět? Nebo snad existuje protest, který nikoho nepobouří? V novém vydání podcastu Kulturák debatujeme o aktivismu a umění. Van Gogh, Monet, Vermeer. Umělci, jejichž díla aktivisti v posledních týdnech polili polévkou či bramborovou kaší, nebo se k nim dokonce sami přilepili. „Je důležitější umění, nebo život?“ ptali se často poté, co na ně novináři namířili kamery a mikrofony.O tom, jestli se jim podařilo oživit diskuzi o klimatické hrozbě, nebo ji naopak zadupali do země, jsme se v Kulturáku bavili s Janem H. Vitvarem, vedoucím kulturní rubriky týdeníku Respekt, a Pavlem Karousem, sochařem a autorem projektu Vetřelci a volavky.V aktuálním Kulturáku ještě uslyšíte:Proč sledovat umělecké počiny Epose 257? Souhlasil by Van Gogh s polévkou na jeho Slunečnicích? Existuje aktivismus, který nikoho nenaštve? Jak se povedla nová deska Taylor Swift? Na co zajít na festivalu Mezipatra? Jaký seriál ČT teď potřebujete vidět?Jaké byly bezprostřední reakce našich hostů na zprávu, že aktivistky z hnutí Just Stop Oil polily Van Goghův obraz polévkou? „Napadla mě první blbost: není olej jako olej. Bojují proti ropě a zároveň útočí na jednu z nejdůležitějších olejomaleb naší historie. Nadšený jsem z toho nebyl,“ vzpomíná Jan H. Vitvar. „První, co jsem cítil, byl obdiv k jejich odvaze. Já bych to nedokázal. Ty holky jsou naštvané a zoufalé a potřebují to vykřičet do světa,“ říká Pavel Karous. Čin, při kterém každopádně nedošlo k trvalému poškození obrazu, spíš obhajuje: „Nikomu neublížily. Rozhodně to není žádný akt agrese, dokonce ani vůči majetku.“ Podle Jana Vitvara ve společnosti míra agrese stoupá — a ničení obrazů, ať už domnělé, nebo ne, atmosféře nepomáhá. „Lidi říkají věci, které by mě před pěti lety ani nenapadly. Pořád to tlačit nahoru mi přijde jako cesta do pekel. Radikální věci nikdy k ničemu dobrému nevedly, v umění rozhodně ne. Pak to končí obrazoborectvím, které útočí na ty nejnižší pudy,“ myslí si Vitvar.„Bavíme se o tom, jestli na téhle planetě zůstane život takový, jaký ho známe. Hodnotit, jestli upozorňování na tenhle problém je nebo není moc agresivní, mi připadá hloupé,“ namítá Karous.Jak vypadá aktivismus, který nikomu neublíží? Dělá v Česku někdo zajímavé aktivistické umění? A ke kterému dílu by se přilepili naši hosté, kdyby museli? Poslechněte si celou debatu s Janem H. Vitvarem a Pavlem Karousem!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se letos sešly dokumenty o horolezci Adamu Ondrovi a producentovi NobodyListen, ale také portrét současných teenagerek nebo film, který mapuje vyhoření z práce bez smyslu.Konec října bude v Jihlavě patřit už 26. ročníku prestižní přehlídky dokumentárních filmů.„Jihlavský festival je moje nejoblíbenější podzimní akce, mám rád tu romantiku podzimního města, kdy padá listí a člověk to krásně kompenzuje tím intelektuálním obsahem. Letos pojedu už asi pošesté,“ přibližuje festival Jonáš Zbořil v podcastu Kulturák. Zlákat se nechal mimo jiné snímkem Posunout hranice – portrétem olympijského lezce Adama Ondry od Jana Šimánka a Petra Záruby.„Jde o film, o kterém se bude mluvit i mimo rámec festivalu, osoba Adama Ondry je velký divácký tahák. Ze začátku jsem se obával, že půjde o dost konvenční portrét sportovce, který by klidně mohl běžet na České televizi v úterý odpoledne, ale postupně se ukázalo, že ten film si našel novou rovinu v podobě Adamovy manželky Ivy a že je to díky tomu zajímavější, než jsem čekal,“ popisuje Zbořil v podcastu. Dokument tak sleduje nejen Ondru, ale také manželský vztah dvou vrcholových sportovců a citlivě mapuje to, jak v rámci Ondrových úspěchů jeho partnerka musí něco obětovat – v tomto případě svoji vlastní lezeckou kariéru.Kdo naopak kariéru neúnavně buduje, je mladý DJ a producent NobodyListen, vlastním jménem Jakub Strach. Na festivalu v Jihlavě se představí v dokumentu Generace A: Ať si každej dělá, co chce.Režisér Kryštof Zvolánek v něm Stracha sleduje po dobu několika let, snaží se přiblížit jeho život a aktivity kolem úspěšné party Addict.„Upřímně jsem byla zvědavá, jak svou kariéru a život Strach reflektuje, a potvrdilo se mi, že ten určitý typ zábavního průmyslu, ve kterém se pohybuje, je z podstaty velice povrchní. Sám Strach ve filmu říká, že ho rozbory toho, co jak a proč funguje nebo se děje, vlastně nezajímají,“ zamýšlí se Jana Patočková. S Jonášem Zbořilem se v podcastu shodují, že matoucí je především samotný název filmu, protože nevystihuje generaci, ale jde o portrét jednoho producenta.Silnější momenty ve filmu přicházejí ve chvílích, kdy sleduje Strachovu operaci čelisti po velké nehodě. „Tady se daří ukázat něco intimního a zároveň symptomatického, protože vizáž je dneska prostě důležitou součástí image a každý chce vypadat dobře,“ dodává Jonáš Zbořil.Nové povídky od Němce mají kolísavé tendenceV další části podcastu se věnujeme také novince od stále populárnějšího brněnského spisovatele Jana Němce, povídkové sbírce Liliputin. Němec ji začal psát hned zkraje ruské invaze na Ukrajinu, tedy letos v únoru.„Dvě z těch pěti povídek jsou fakt povedené, třeba povídka Zoe, na které se mi líbí, že se na tu válečnou situaci snaží dívat pohledem Evropanů a nevytváří žádné pohledy fiktivních Ukrajinců,“ hodnotí novinku Jonáš Zbořil.Podle něj je kniha sice kolísavá v rámci samotných povídek, ale oceňuje spousty otázek, které dílo vyvolává – například kdy je ten správný čas válku reflektovat a jakým způsobem? „Myslím, že každý autor může psát, co chce a kdy chce, ale vtip je v tom, jestli na to přistoupí čtenář, protože domluva na fikci je strašně křehká,“ uzavírá editor kulturní rubriky Seznam Zpráv. Jaké další filmy na jihlavském festivalu stojí za vidění? A jak je to s trapným popisováním sexu v českých knížkách? Poslechněte si celý Kulturák.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Chtěl jsem zapsat tu dobu z pohledu Roma,“ říká Patrik Banga o své knize Skutečná cesta ven. Poslechněte si nové vydání podcastu Kulturák, kde novinář a hudebník popisuje devadesátky ze své perspektivy.„Psal jsem to permanentně naštvaný,“ vzpomíná novinář, hudebník a podcaster na to, jak vznikala kniha, kterou právě vydalo nakladatelství Host. Při psaní se mu vybavovaly traumatické okamžiky: kdy mu policista zlomil očnici, kdy mu učitelé říkali „černá hubo“, kdy jeho kamaráda na ulici za bílého dne unesla ukrajinská mafie a on s tím nemohl nic udělat, protože ho jako Roma nikdo nebral vážně.V novém Kulturáku ještě uslyšíteCo si myslíme o polévce rozlité na Van Goghovy Slunečnice?Jak vzpomínáme na Josefa Somra a jaký jeho film nejvíc doporučujeme?Proč se podívat na detektivku Radikální řez (1983) Dušana Kleina a čím nabourává stereotypy o Romech?Jak vypadá rasismus v Česku v roce 2022?Doporučuje Jana Patočková představení o kapele Lunetic v pražském Nodu?Co říká Jonáš Zbořil na novou knihu Jana Němce nazvanou Liliputin, která vypráví o válce na Ukrajině?Jak vlastně Bangu napadlo napsat Skutečnou cestu ven? „Když jsme procházeli literaturu a hledali ucelenou story z romského pohledu, nic jsme nenašli,“ vysvětluje novinář, který si psaní prózy vyzkoušel už v knihách Samet Blues a Všude samá krása. Obě publikace z nakladatelství romské literatury Kher loni vyvolaly vlnu zájmu o hlas, který byl doposud v české kultuře spíš potlačován.Bangova kniha působí unikátně, ale není to jediná knižní vzpomínka z romské perspektivy, kterou si můžete přečíst. Před pár týdny vyšla v nakladatelství Paseka (ve spolupráci s Kher) kniha Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej. Bangova kniha je ale unikátní i v tom, že jde o sevřené vyprávění o době, kterou zdánlivě známe.Který okamžik pomohl Patriku Bangovi na jeho „cestě ven”? Jaký předmět mu nejvíc pomohl ke svobodě? Co bylo v mládí jeho největším snem? A jaké bylo potkat se ve studiu s kapelou Lunetic? Poslechněte si novou epizodu Kulturáku.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Masterchef, Love Island, Peče celá země, Survivor. Jsou reality shows dno lidské zábavy? Nebo se změnily a slouží jako nástroj, jak pochopit, co by nám jinak bylo cizí? S nástupem nových řad oblíbené televizní zábavy probíráme reality tv v podcastu Kulturák.„Reality show je formát, který je tu od začátku televize. Začaly se objevovat už koncem 40. let. Zlatá éra ale přišla v nultých letech,“ říká Jana Patočková, expertka na slovo vzatá. Rozděluje reality shows do podkategorií: randící, soutěžní nebo třeba takzvaných makeover, v němž se soutěžícím předělává život. Ať už tím, že je parta vizážistů převlékne a změní jejich styl (Nahá jsi krásná), byt (Vítejte doma) nebo auto (Pimp My Ride).Co ještě uslyšíte v dnešním Kulturáku?Jaká je Janina nejoblíbenější reality show?Proč se máte těšit na nové knihy Sally Rooney, Anny Cimy nebo Patrika Bangy?Jak se povedl koncert Sigur Rós v pražském O2 Universu?Proč si poslechnout podcast You Must Remember This filmové kritičky Kariny Longworth a co nového vám řekne o Marilyn Monroe?Jaké bylo pomáhat při natáčení legendární reality show VyVolení?A jaké tajemství připomínající život v reality show na sebe prozradí moderátoři Kulturáku?„Nejlepší reality shows jsou ty, které neparazitují na lidských zvláštnostech, ale ty, které dodávají divákovi pocit, že svět je vlastně ještě v pořádku,“ myslí si Jana. Takže žádné Výměny manželek, o kterých před několika lety socioložka Irena Reifová napsala, že jde o „zostuzování chudých lidí“. Spíš pořady, jako je třeba Queer Eye, ve kterém skupina protagonistů objíždí svět a pomáhá lidem. „Je to skriptovaná reality show, ale pořád tam cítím nějaký dotek lidskosti. Ať už je umělá, nebo ne. Já se ráda dojmu. Teď je doba, kdy chceme vidět pozitivní zprávy. Skvělý příklad je Peče celá země, formát, který vás zahřeje u srdíčka.“A co vlastně potřebuje reality show k úspěchu? Vlastně jen jedinou věc. Jaká to je, se dozvíte v téhle speciální epizodě podcastu Kulturák, která zkoumá největší televizní bizáry, ale i nejdojemnější „opravdové“ příběhy z obrazovek. KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Koncerty Sigur Rós a Kendricka Lamara, drásavý pohled na Marylin Monroe na Netlixu nebo švédský filmový hit, který vás pobaví i znechutí. Podcast Kulturák je tentokrát oslaben o jednoho člena, ale připravil pro vás alespoň přehled kulturních tipů, které vám zpestří celý říjen.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Nový film Adama Sedláka má našlápnuto na to stát se českým hitem roku. Díky skvělému tempu mu odpouštíme i díry ve scénáři. Banger Adama Sedláka je rychlá jízda noční Prahou. V centru dění je hlavní hrdina Alex (Adam Mišík) a jeho pravá ruka Láďa (Marsell Bendig), mladí dealeři drog. Jenže Alex má jiné ambice. Chce se zapsat do povědomí své generace jako rapper. Má na to jeden den. Zápletka Sedlákova druhého celovečeráku by vlastně nemohla být jednodušší. „Ten film má perfektní tempo, myslím, že to je dobrým scénářem. A i když tam jsou momenty, které nemusí působit uvěřitelně nebo jsou dokonce legrační, jako divák jsi nucen s tím filmem jít pořád dopředu,“ vysvětluje v nové epizodě Kulturáku Jonáš Zbořil. „Já bych vyzdvihla dialogy – uvěřitelné, přirozené, nepůsobí na sílu,“ doplňuje v podcastu Jana Patočková. Nízkorozpočtový film natočený na iPhone je nakonec vizuálně působivější než velkolepý Jan Žižka. Vpřed ho posouvají i výborné herecké výkony jak Adama Mišíka, tak Marsella Bendiga.Nepochybně jde o jeden z nejlepších českých filmů roku. Nabízí ale nějaký přesah? Bude to generační snímek, o kterém si budeme vyprávět i za deset let? Co ještě uslyšíte v novém Kulturáku:Proč nám Banger připomíná kultovní český film Mandragora, temné svědectví z noční Prahy začátku devadesátých let?Proč vyrazit na LUSTR, festival ilustrace v pražském Kampusu Hybernská?Jak se povedl film Třináct životů, ve kterém Colin Farrell a Viggo Mortensen hrají taťkovské nekňuby v potápěčské výstroji?Kam v Brně vyrazit za módou?Má smysl koukat na seriál Dahmer o masovém vrahovi?V podcastu jsme probírali i román Topecká škola Bena Lernera, vycházející hvězdy americké literatury. „Lernera bych připodobnil třeba ke generačně staršímu autorovi Jonathanu Franzenovi, který píše velké romány o stavu národa. Topecká škola je podobná. Je to román mnoha postav, mnoha hlasů, mnoha perspektiv, je to freska o současné Americe rozpínající se přes několik dekád,“ popisuje Zbořil. Ačkoli podle něj nejde o snadný čtenářský materiál, vyplatí se do knihy ponořit. I kdyby to mělo být kvůli jediné kapitole, která svojí silou dokáže oslovit každého, ale především ty, co mají děti: „Je to strašně přesvědčivé, jako bys četl dopis od svojí mámy.“Co přesně v románu Jonáše dojalo? A proč by si Topeckou školu měli přečíst všichni, kdo se považují za antifeministy? Poslechněte si čerstvou epizodu!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Před pár dny začala nová divadelní sezóna. Které inscenace nabízí zážitek, na který nezapomenete? V Kulturáku dává doporučení divadelní kritička Marcela Magdová.„Divadelní sezóna se zatím moc nerozjela. V Praze proběhly čtyři premiéry, já jsem z nich viděla tři. A velmi mě zaujala inscenace Měsíční kámen ve Studiu Hrdinů,“ říká Marcela Magdová.Česko-islandská hra přivádí diváky do Rejkavíku na začátku dvacátého století. Žije tu Máni Steinn, chlapec, kterého fascinuje biograf a se kterým se vydáváme k počátkům filmu. „Představení režisérky Kamily Polívkové akcentuje vizualitu a atmosféru. O téhle inscenaci bych klidně řekla, že se jedná o surrealistickou esej. Není to jen divadlo, je to i film,“ myslí si Marcela Magdová.Měsíční kámen podle ní není zrovna představením pro konzervativního diváka, který chce na jevišti vidět klasický příběh. O to víc ale potěší ty, kdo jsou otevření jiným druhům vyprávění a jsou ochotní výrazněji zapojit představivost.„Vizualita Měsíčního kamene mi už z fotografií připadá naprosto úchvatná. Tuhle inscenaci si nenechám ujít!“ těší se Jonáš Zbořil.Co ještě uslyšíte v podcastu?O čem se strhla debata kolem seriálu Jana Hřebejka Pozadí událostí?Co řešili čeští autoři a autorky na Sjezdu spisovatelů?Jaký seriál Jonášovi připomíná čerstvá knižní novinka Topecká škola od Bena Lernera?Která teenagerská komedie zaujala Janu Patočkovou a čím se odkazuje na Alfreda Hitchcocka?Koho do Prahy přiveze elektronický festival Lunchmeat?Proč číst newsletter Steincore o současné literatuře?Marcela Magdová mluví o zavedených divadelních scénách spíš kriticky, podle ní obecně nemají takovou dramaturgickou odvahu jako scény nezávislé. Přesto doporučuje i inscenaci z produkce Národního divadla. Jde o hru podle předlohy ruského spisovatele Maxima Gorkého s názvem Vassa Železnovová, kterou režíruje Jan Frič a v hlavní roli vystupuje Zuzana Stivínová.„Železnovová čelí rozpadu rodiny a firmy jejího manžela, který umírá. Její děti čekají, jak si rozdělí svoje podíly,“ vysvětluje Marcela Magdová zápletku inscenace.„Režisér Jan Frič spolu se svou dramaturgyní zasazují příběh do devadesátých let minulého století a ukazují různé aspekty morálního a společenského rozkladu. Krásně to koresponduje i se stavem Národního divadla, které opustila šéfka činohry Daniela Špinar,“ hodnotí Magdová představení, které herečce Zuzaně Stivínové před několika týdny vyneslo nominaci na Cenu Thálie.„Bývalá umělecká šéfka celou dobu stála o to, aby divadlo reflektovalo zkušenost její generace dospívající v devadesátých letech. Paradoxně se její odkaz podařil ztvárnit právě v téhle inscenaci po jejím odchodu,“ dodává kritička.Proč je dobré sledovat brněnské HaDivadlo? Jaká hra se povedla v libereckém divadle F. X. Šaldy? A která nová knížka by vám neměla uniknout? Poslechněte si Kulturák a budete v obraze!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Kulturák se tento týden zaměřil na jediné téma. Je jím Jan Žižka, nejdražší český film. Stojí tenhle opus za téměř půl miliardy o zrození legendárního vojevůdce za návštěvu kina, nebo je to jen krvavá řež plná klišé?„Podle mě je to hlavně příběh osamělého, zlomeného muže, který se potká s citlivou ženou. A ze stockholmského syndromu se stane láska, ostatně jak to známe i z mnoha jiných starších hollywoodských filmů,“ myslí si Jonáš Zbořil o hlavním motivu snímku, jinak plného ukrutných bojových scén, lidských vnitřností a napichování na kůly.„Mám pocit, že hodně recenzí tomu filmu křivdí. Když si odmyslíš dějinné souvislosti a to, že by to měl být historický film, tak to úplné selhání není,“ říká Jonáš. „Ten příběh je aplikovatelný na jakékoli jiné místo ve středověku. Je to ve skutečnosti daleko více Robin Hood než Jan Žižka.“V podcastu také uslyšíteJak si Jan Žižka vede v amerických kinech (a proč jde svým způsobem o rekord)?Proč hrát počítačovou hru Hrot, kde svačíte paštiky a mléko ze sáčků a bojujete proti létajícím hlavám provolávajícím, že „Lenin žije“?Že nejlepší seriál k odpočinku před těžkým podzimem je roztomilé anime jménem Belle.Blíží se podzimní nakladatelská sezóna, vyjde nový román Anny Cimy či Jana Němce a také próza Patrika Bangy o vyrůstání v romském ghettu na pražském Žižkově.„Celé se to ale rozpadá,“ kontruje Jana Patočková. „Pohromadě nedrží ani milostní linka, ani rovina politického pletichaření. Jediné, co stojí za to, jsou bitvy – v tom ty peníze nějakým způsobem vidět jsou. Jsem ráda, že jsem se konečně na vlastní oči dozvěděla, jak přesně funguje vozová hradba - a za to jsem Petru Jáklovi hodně vděčná.“Jaké recenze sbírá Jan Žižka v zahraničí? Co je na filmu matoucí? A jaké jsou v Žižkovi herecké výkony? Poslechněte si nový Kulturák a ponořte se s námi do mýtu o středověku!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Elf nemůže být černoch!“ zlobí se někteří fanoušci fantasy ságy Pán prstenů, jejíž seriálová adaptace si v pátek odbyla premiéru na Amazon Prime. Je taková kritika opodstatněná? A proč si v Kulturáku myslíme, že se Prsteny moci povedly?Na obrazovkách spolu aktuálně soupeří dva očekávané seriály, oba ze světa výpravného fantasy. HBO uvedlo první tři díly Rodu draka, prequelu ke Hře o trůny. Amazon Prime kontroval dvěma epizodami nejdražšího seriálu v dějinách – Pán prstenů: Prsteny moci.„Nejdřív jsem si myslela, že bude zábavnější Rod draka, protože jsem od Prstenů moci měla nulová očekávání. Přijde mi ale, že Pán prstenů víc odsýpá a má zábavnější náměty,“ říká v podcastu filmová publicistka a autorka webu Katmag Kateřina Horáková.„Bohužel dojdeme ke stejnému výsledku, také se mi více líbí Prsteny moci,“ souhlasí filmový kritik píšící pro web Kinobox.cz Martin Svoboda. „Zatímco Rod draka dělá totéž, co Hra o trůny, jen se snaží napravit ten velmi, velmi špatný dojem osmé série, Pán prstenů přichází s něčím novým. Jsou to oba drahé seriály, ale Pán prstenů díky obřímu rozpočtu posunul laťku televizní tvorby někam, kde nikdy nebyla.“Čím to, že u velké části diváků seriál vyvolává tak negativní reakce?„Je to určitě tím, že s Pánem prstenů se pojí obrovský fandom, který ty předlohy prožívá velmi emotivně,“ myslí si Horáková. „Největší problém je samozřejmě s černými elfy. Řeknu k tomu jenom, že je to fantasy. Elfové zkrátka neexistují - a mohou tedy vypadat jakkoli.“Podle Horákové tvůrci seriálu vyprávějí příběh, který je v knižní předloze málo popsaný, a mají tedy ve scénáři poměrně volnou ruku. Martin Svoboda ale dodává, že věrnost předloze není žádná objektivní kvalita díla a neměli bychom jí přikládat příliš velkou váhu: „Kdyby Tolkien napsal, že trpaslíci jsou fialoví a filmaři se rozhodli udělat je v adaptaci červené, tak na to mají plné autorské právo.“Negativní reakce vůči Prstenům moci se netýkají jen multietnického castingu. V této epizodě Kulturáku hosté řeší i roztříštěnost první epizody, nevýrazné postavy nebo absenci atmosféry, která tak silně dýchala z filmů Petera Jacksona.A jak je na tom seriál vycházející ze světa Hry o trůny, Rod draka? Podle Svobody nedělá nic víc, než že napravuje předešlé chyby.„Nerada bych říkala, že se Rod draka nepovedl. Venku jsou tři epizody, budou dvě série, tvůrci dokonce mluví o čtyřech. Proč to pro mě není tak zajímavé jako Pán prstenů? Přijde mi, že si hlavně odškrtávají položky ze seznamu věcí, které fungovaly v prvních sériích Hry o trůny. Těším se na každý nový díl, ale jen proto, že doufám, že už se tam konečně začne něco dít,“ říká Kateřina Horáková.Proč nás v poslední době tak baví fantasy seriály? A jsou opravdu jen nástrojem eskapismu? Poslechněte si aktuální vydání podcastu!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Kraj plný historické bolesti, záhadných vražd a romantických scenérií. Nebo je to všechno jinak? Kulturák se vydává do míst, která české umělce fascinují jako žádná jiná.Naposledy Sudety uchvátily pražského kavárníka Ondřeje Kobzu, který se rozhodl české pohraničí obohatit poeziomaty, tedy automaty, které vám odvypráví příběhy odsunutých rodáků nebo odrecitují básně.Podle Matouše Hrdiny, editora Seznam Zpráv a autora oblíbeného newsletteru Pod čarou, jde o bohulibý projekt, ale zároveň i typický příklad „kulturních aktivit, jež okolo pohraničních oblastí dlouhodobě vytvářejí podivný mýtus melancholie“. Co všechno si projektujeme do Sudet? A nevytvořili jsme si jakýsi sudetský mýtus?O tom si povídáme v aktuálním dílu podcastu Kulturák.„Když to trošku přeženu, tak bych řekl, že nic jako Sudety neexistuje,“ provokuje hned na začátku Hrdina. Nechce tím zbořit historické nebo zeměpisné vymezení, ale spíš zpochybňuje jakousi kolektivní představu.„Co má společného Špindlerův Mlýn, Bruntál, Karlovy Vary a nějaká prázdná vesnice na Šumavě? Nejspíš vůbec nic. Pohraniční oblasti jsou strašně rozmanité, vydaly se různými cestami. Pokud chceme hledat rozpadlé vesnice, příběhy vyhnání, tak je jistě najdeme. Ale také tu můžeme najít bohatá lyžařská střediska,“ vysvětluje publicista.Fascinace Sudetskou oblastí protéká českou kulturou už dlouho. Kdy se ale ze Sudet začalo stávat kulturní klišé?„První fáze byla romanticko-melancholická, vzpomíná se na odsun a na Němce. Pak je ta druhá etapa vytěžování Sudet, taková ta exploatace chudoby a rozkladu současných Sudet. Podle mě to začalo už ve filmu film Bohdana Slámy Divoké včely z roku 2001, který se odehrává v nízkém Jeseníku,“ uvažuje Matouš Hrdina. „A pak je tu samozřejmě úspěšný seriál Pustina z roku 2016, který také tematizuje sociální potíže pohraničí, ale tím, že z toho dělá karikaturu. Nejde o to, že by v těchto místech sociální potíže nebyly, ale že celé oblasti dáváme jednu nálepku.“Existuje film, seriál, hudba nebo román, který o Sudetech vypráví jinak? A kdy se jimi čeští umělci a umělkyně vlastně zabývali poprvé? Poslechněte si Kulturák o místě, kde tak rádi zkoumáme to divné v našem kulturním podvědomí.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Tentokrát se Kulturák podíval na novinku oceňovaného režiséra hororů Jordana Peela. Kromě odkrývání významových vrstev filmu Nene se Jana Patočková a Jonáš Zbořil neshodli nad románem Miloše Urbana Továrna na maso.Filmová novinka Jordana Peela, který má na svém kontě mimo jiné společenské hororové podobenství Uteč (Get Out), si pohrává s klasickým americkým žánrem akčních velkofilmů o UFO. Před očekávanou premiérou byl k vidění pouze velmi kryptický trailer, který fanoušky po celém světě navnadil ke spekulacím, o co že to v Nene (Nope) půjde.Jak je u Peela zvykem, film se dá číst z mnoha úhlů, ale zároveň si ho lze prostě a jednoduše užít bez zbytečného intelektualizování jako „popcornový“ velkofilm, jemuž nechybí epická kamera, akční scény i skvěle budované napětí a tajemno.„Ten film lze loupat jako cibuli, různé interpretace nabízí například velký text magazínu Time, který popisuje, že Nene může být filmem o síle filmu, jakýmsi milostným dopisem Hollywoodu, nebo taky úvahou o dokumentaci černošské historie.Můžeme ho chápat jako kritiku kapitalismu a toho, jak konzumujeme vše jako spektákl, nebo třeba jako film o kultuře dozoru, která úzce souvisí s šikanou černošské komunity v USA,“ vyjmenovává Jana Patočková.„Nene plyne lehce, působí odlehčeným, skoro pomalým dojmem, ale ani jedna z mnoha úrovní interpretace mi nepřijde přitažená za vlasy, všechny fungují. Zpětně mám z toho filmu ještě větší radost, protože ty významy mě během sledování nijak neotravovaly a nerušily,“ doplňuje Jonáš Zbořil.Patočková oceňuje i postpandemický rozměr Nene: „Peele film psal v době, kdy jsme byli všichni zavření doma. Měl prý nutkání natočit film o nebi, které je tam venku, o touze vrátit se ven, ale vracíme se tam s traumatem, které v nás pandemie zanechala, protože vyjít ven znamenalo jisté nebezpečí.“V Továrně na maso ožívá stará Praha skrze ambivalentního vypravěče„Miloš Urban poslední dobou píše knížky založené na nostalgii po staré Praze, to je případ předposlední Praga Piccola a teď i Továrny na maso. Rád zkoumá genius loci čtvrtí, které ho zajímají, něco, co bývalo a už není. Z nějakého důvodu na to ale ještě potřebuje naroubovat nějaký příběh,“ říká Zbořil o románu líčícím známou tržnici v pražských Holešovicích, kde byla v minulosti jatka.„Dobovou atmosféru má Urban vymakanou a dokáže ji čtenářům přesvědčivě předat. Ovšem vypravěč knihy pan Hebvábný je vlastně veskrze zvláštní postava. Čímž se dostávám k největšímu problému, který u té knihy mám – jako by Urban zkoušel ohledávat nějaké nové mužství, zajímá ho genderová nejasnost, fluidita, ale vlastně nevím, jak se k tomu staví. Ta postava je totiž jemná, ale zároveň třeba dost zlá na svojí ženu, takový ten typ, co přijde domů a těší se až dostane tu večeři,“ uvažuje Zbořil.V debatě nad Továrnou na maso se oba moderátoři Kulturáku dostali i k Ondřeji Hüblovi, neshodli se v tom, jak si vysvětlují Urbanův omluvný dodatek, který knihu zakončuje, a zavzpomínali, jak se jim četla jeho glosa o otcovství a přebalování miminek.Kolik interpretací může jeden jediný film pojmout? A jakou si nakonec vyberete vy? A měl by Miloš Urban psát už jen místopisné knihy o Praze? Poslechněte si celou epizodu Kulturáku a nepřijdete ani o mimozemské tipy na to, co číst, poslouchat a na co se podívat, pokud vás téma návštěvníků z vesmíru zajímá.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.