Kulturák

„Kulturáky už se nikdy nebudou opakovat,” říkají fotografové, kteří prozkoumali přes pět desítek pódií i zákulisí kulturních domů v Česku. Každý z nich je podle Oskara Helcela a Martina Netočného unikátní.„Každý má svou atmosféru, která na člověka dýchne už když tam vleze. A to nemyslím v nějakém retro slova smyslu. Když si takhle vedle sebe vyskládám těch více než padesát kulturních domů, které jsme navštívili, skutečně je každý jiný,” říká Martin Netočný, který se spolu s Oskarem Helcelem podíleli na publikaci Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu. Ta vyšla před několika týdny ve spolupráci nakladatelství UMPRUM a galerie VI PER a nabízí komplexní vhled do fenoménu míst, ve kterých se dodnes scházejí milovníci hudby či divadla i sběratelé známek. Kulturáky jsou často jediná budova v obci, kde se lidé mohou potkávat, říkají Netočný a Helcel. Poslechněte si celý rozhovor a podpořte tento podcast v anketě Podcast roku. Díky!---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Kdo určuje, co je cool? A proč už to nejsou kulturní novináři? Nejen o tom mluví v rozhovoru digitální antropoložka Marie Heřmanová. „Sociální sítě rozmlžily hranice mezi novináři, kteří o kultuře mluví, a konzumenty. Teď konzumujeme všichni - a všichni o kultuře mluvíme,” říká Marie Heřmanová, spoluautorka nové publikace nazvané Pravidla vkusu. V ní se autoři zabývají tím, kdo určuje, jaký seriál má být zrovna v kurzu nebo jak moc vkus vypovídá o společenských rozdílech. „Neznat Taylor Swift je také postoj,” myslí si Heřmanová o vlivu jedné z nejslavnějších zpěvaček současnosti. „Přihlašuješ se tím k tomu, že mainstreamovou kulturu nesleduješ. To ale znamená, že se k ní nějak vztahuješ.”Poslechněte si celý rozhovor a podpořte tento podcast v anketě Podcast roku. Díky!---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Videohry dávno nejsou odpočinková záležitost pro gamery. Hry čím dál víc reflektují společenské dění. A spolu s tím se mění i způsob, jakým se o nich píše. „Společenská kritika v herním psaní se stává součástí diskurzu,“ říká Jaroslav Švelch, akademik, herní publicista a autor knih Jak obehrát železnou oponu (2023) a Hráč versus příšery (2024). Ondřej Trhoň, který o hrách právě vydává publikaci Ještě jeden level, dodává, že některé videohry začínají svou propracovaností a společenskou reflexí připomínat velké společenské romány.Proč jsou příšery ve hrách dědictvím studené války a co nám říkají o jinakosti? A čím to, že videoherní prvky čím dál víc lákají i umělce? Na to v rozhovoru pro Seznam Zprávy odpovídají Jaroslav Švelch a Ondřej Trhoň.---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám pocit - patrně mylný - , že když se mi podaří napsat báseň, stanu se na vteřinu lepším člověkem než jindy. Týká se mě totiž najednou celý svět,“ říká básník Petr Hruška, který se právě vrátil z literární tour po USA.Laureát Státní ceny za literaturu Petr Hruška má za sebou v českém literárním prostředí nezvyklou zkušenost. Básně, které nedávno vyšly v anglickém překladu Jonathana Boltona v knižním výboru Everything Indicates, představil v největších amerických městech - od New Yorku přes Chicago až po San Francisco a Los Angeles.Básník, který brzy oslaví šedesátiny a na konci května vydá novou sbírku, mluví o tom, jak si američtí posluchači přáli slyšet básně také v českém originále. „Přímo jsem slyšel, jak jim to dělá dobře; nerozuměli sice konkrétním významům slov, ale o to pozorněji mohli vnímat celkový vzkaz řeči.“V rozhovoru pro Seznam Zprávy přemítá Petr Hruška také o svém vztahu k poezii. Dobrá báseň je podle něj cestou, jak se přiblížit tajemství světa: „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Neměla jsem v plánu stát se spisovatelkou,“ říká rusistka Alena Machoninová, jejíž román Hella se stal Knihou roku Magnesia Litera. Výjimečný text není jen rekonstrukcí zapomenutého osudu, ale hlavně oslavou literatury.Na první pohled je čerstvě oceněný román Hella knihou o polozapomenutém osudu československé židovky Heleny Frischerové, která byla v roce 1937 zatčena v Moskvě a poslána do gulagu. Její manžel byl zastřelen, ona byla v domovském Československu považována za mrtvou.Osud Frischerové je fascinující i tím, že se v průběhu uplynulého století nečekaně zjevoval v různých knihách. „Není to příběh o živé osobě. Je to příběh o literatuře,“ říká autorka Helly Alena Machoninová, která posledních patnáct let pobývala v Moskvě. V Česku je od loňského podzimu.„Když jsem přijela, překvapilo mě, jaká tu panuje lhostejnost vůči válce,“ vzpomíná Machoninová. „Cítila jsem se spoluzodpovědná za to, co se děje. Za to, že se mi nepodařilo dostatečně vysvětlit, že Rusko je skutečně nebezpečná země. Myslí si to i celá řada Rusů, těch, kteří smýšlejí svobodně, protirežimně. Upozorňovali na to dlouho a Západ to vůbec nechtěl vidět.“V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Machoninová také o svobodném prostoru literatury i o těžkostech psaní.---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Kulturní válka o auta je umělá. Plynulou dopravu si přejeme všichni,“ myslí si Petr Šesták, spisovatel, jehož románový pamflet Vyhoření byl nominován na nejznámější domácí literární cenu v kategorii próza. Rytmicky psaný text působí jako akční jízda nervózním městem a zároveň apel na čtenáře, aby přemýšleli nad posedlostí auty, ale i nad tím, kam člověka může přivést nekontrolovaný vztek. „Měli bychom hledat cestu, která nepovede k destrukci,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Petr Šesták, jehož text zpočátku vznikal ve formě poznámek nadiktovaných do telefonu při jízdách Prahou na kole. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musím být co nejupřímnější k sobě i k ostatním. Pak už je na nich, jestli mi plivnou do tváře.“ Herec Jan Cina o Artists4Ceasefire, stejnopohlavních sňatcích i o tom, jak se učí otevřeně mluvit o věcech, které ho „svrbí“.„Něco se odšpuntovalo, teď je na každém, jak se k tomu postaví,“ říká Jan Cina v rozhovoru pro Seznam Zprávy o svém podpisu otevřeného dopisu Artists4Ceasefire, který volá po klidu zbraní v Pásmu Gazy. „Ta diskuze nakonec nemusí být vyloženě jen o Izraeli a Palestině, ale i o životních hodnotách a o přístupu k životu i tady v Česku.“Podle oblíbeného herce se v Česku stále neumíme vypořádat s jinakostí. Problémy nám dělá soužití s Romy i respekt vůči gay komunitě. „Pořád se říká, že jsme tolerantní národ. Tolerance není respekt. Toleruje se něco, co nás obtěžuje,“ myslí si Jan Cina.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Hodně se mluví o empatii. Myslím, že si to slovo vykládáme špatně,“ říká spisovatelka, terapeutka a milovnice metalu Iva Hadj Moussa. Podle ní bychom se ěli snažit naslouchat i těch, s nimiž nesouhlasíme. Ve své nové knize vypráví Hadj Moussa o padesátnících, kteří nadávají na svět a třískají do kytar. „Spousta problémů současného světa plyne z chyb nás všech. Nejde jen o určitou skupinu,“ hájí boomery Iva Hadj Moussa, autorka románu Těžké duše. Jeho hrdina je čerstvý padesátník Johannes. Rozvedený, zahořklý chlapík s nekalou minulostí, který krizi středního věku vyřeší tím, že se vrátí ke své mladické metalové kapele.„Myslím, že leckterý stárnoucí muž by mohl uvažovat o terapii,“ navrhuje autorka. Dodává ale, že i návrat k vlastním snům je odvážný krok. Zvlášť, když jde o hraní v metalové kapele. „Tahle hudba dokáže uvolnit emoce, které v sobě nahromadím. Díky metalu můžou ven,“ říká v rozhovoru Iva Hadj Moussa, která o metalu napsala už druhý román.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Z fyzikálních rovnic odvodíte hodně, ale ne Shakespearovy sonety,” říká Martin Myšička, herec a umělecký ředitel Dejvického divadla, které se chystá do kin. Diváci po celé republice budou na začátku dubna moci shlédnout přímý přenos představení Elegance molekuly o českém vědci Antonínu Holém a komplikované historii vývoje léku viru HIV. „Co budeme léčit? To, co vyléčí víc lidí, nebo to, z čeho bude víc peněz?” líčí Martinš Myšička dilema divadelní hry Elegance molekuly a odhaluje mechanismy společnosti, ve které mají hlavní slovo peníze. Myšička ale mluví i o své vlastní nezvyklé rozkročenosti mezi uměním a vědou. Jeho alma mater totiž není jenom DAMU, ale také matematicko-fyzikální fakulta. „Fyzika mě navedla k tomu, že materialismus nestačí,” říká herec, který přiznává, že se chodil zavírat do učeben DAMU, aby se vyřval z vlastního emočního bloku. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem slyšela, jak hanlivě se předseda vlády vyjadřuje o mé zemi,” říká slovenská zpěvačka Jana Kirschner. V rozhovoru mluví v Anglii žijící umělkyně o stesku po rodné zemi i o nové desce. „Moc nevěřím na hranice. Přinášejí víc problémů než radosti,” myslí si Jana Kirschner, slovenská zpěvačka dlouhodobě žijící v Londýně. Po deseti letech vydala novou řadovou desku nazvanou Obyčajnosti, která se inspiruje v každodennosti a nebýt pandemie covidu-19, možná by nikdy nevznikla.„Poprvé za deset let se mi otevřela příležitost, abych znovu začala skládat,” říká o zvláštní pandemické době zpěvačka, která popisuje, jak si v malém londýnském bytě plném věcí stanovila pravidelných patnáct minut denně, kdy si dovolila všechnu pozornost věnovat vlastní hudbě. Skladby, které Janě Kirschner rostly pod rukama, spojoval stesk po Slovensku a naděje, že domov si s sebou člověk může odnést kamkoli. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná Jana Kirschner i na svůj odvážný obrat od mainstreamového popu k autentičtějšímu umění. „Vrhla jsem se do totální nejistoty,” vypráví o albu Krajina rovina (2010), které jí tehdy slovenská pobočka labelu Universal odmítla vydat. Jana Kirschner tehdy málem přišla o práci, „Dávno to nedělám proto, abych psala hezké písničky. Hudba má i jiné poslání, než být hezká.”Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Příroda je chaos. Svět nemá povahu, aby si takovýhle špumprnágle nechal líbit,” říká botanik a spisovatel Jiří Sádlo o lidské snaze mít planetu pod kontrolou. Jeho knihy se chaosu s láskou poddávají.„Při bližším pohledu je spousta věcí mimo kontrolu. Žijeme ve světě, který ovládají přirozené, tedy nelidské, mimolidské mechanismy. A nezbývá, než se s tím smířit,” říká vědec a autor knih o přírodě, krajině nebo o květinách, které se jakémukoli řádu zdálky vyhýbají. „Jsem člověk v zásadě chaotickej, píšu to opravdu, jako když teče voda po skle, dělá loužičky, spojuje se do potůčku, zase se rozpojuje. Nemám na to žádný systém, protože si myslím, že ani svět ten systém příliš nemá.”V rozhovoru pořízeném na procházce na pražském návrší Bohdalec mluví Jiří Sádlo o komplikovaném vztahu mezi člověkem a přírodou nebo o tom, že i krajina podléhá trendům. Jedním z nich jsou podle Sádla i bezzásahové přírodní rezervace: „Podněcují v nás dojem, že příroda je moudrá matka, která není nijak ovlivněná člověkem, a člověk je ten zlý, který ničí.”Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Snažím se ukazovat, že svět může být jiný,” říká herečka Simona Peková. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o svém nečekaném úspěchu, o tom, proč „svět chřadne”, i o neutuchajícím nadšení. Hraje už čtyřicet let, ale donedávna byla devětašedesátiletá Simona Peková hvězdou hlavně mezi fanoušky brněnského HaDivadla. Před několika měsíci zazářila v úspěšné komedii Přišla v noci, v níž ztvárnila Valerii, nesnesitelně exaltovanou důchodkyni, která se zničehonic přistěhuje do bytu svého mladého syna a jeho přítelkyně. Peková byla nedávno zvolena nejlepší herečkou na Cenách české filmové kritiky a komedie Přišla v noci režisérů Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka se tamtéž stala filmem roku. Za pár dní se může podobný scénář opakovat i na Českých lvech. „V životě mě nenapadlo, teď se to stydím říct, že vlastně nejsem slavná. Já myslela, že jsem,” směje se Simona Peková, když mluví o nečekané vlně zájmu, které díky své nejúspěšnější roli čelí. Zároveň dodává, že se od úspěchu filmu Přišla v noci nic nezměnilo: „Jsem pořád pohodlný, líný člověk, který miluje svou samotu.”Se Simonou Pekovou se scházíme u ní doma. Klíče od svého brněnského bytu hází z okna v krabičce od cigaret a rozhovor vedeme v malé kuchyňce, zatímco se v troubě peče kuře, před herečkou stojí sklenička bílého vína a plný popelník. Je srdečná, přátelská, emotivní, ať už mluví o smrti, nebo o herectví. Při rozhovoru střídavě vyká i tyká a člověk musí být vždycky trochu ostražitý, jestli si z něj náhodou neutahuje. Zkrátka, Simona Peková nemá daleko ke své momentálně nejslavnější roli tchýně Valerie. „Nejsem to, čemu se říká vrcholný profesionál,” vysvětluje Peková, která své role prý nedokáže zahrát. Musí je prožít, což ji dost vyčerpává. „Herectví je strašně těžká profese, na kterou se dá umřít. Stále tě vrací do něčeho osobního. Připomíná ti dětství, vzpomínky, pády, nemoci, smrt, všechno,” říká herečka, která v rozhovoru řeší, jak se vyrovnat s vlastním úspěchem, s dnešním světem i s vlastní smrtelností.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Jonáš Zbořil pokračuje v minisérii rozhovorů s herci a herečkami nominovanými na Českého lva. Po Janu Nedbalovi a Oskaru Hesovi z filmu Bratři a Elišce Křenkové z filmu Úsvit je tu David Prachař, který exceluje v roli Moura v loňské adaptaci románu Citlivý člověk spisovatele Jáchyma Topola.Extravagantní road movie z Posázaví řeší smrt i touhu po životě, ale také vztahy mezi otcem a synem. A o tom všem mluvíme i v našem rozhovoru. „Inteligentní herec musí vědět, že to, co dělá, je marné,” říká David Prachař, který prý každý večer myslí na smrt. Ve většině svých rolí totiž na pódiu umírá. Podobně jako Mour v Citlivém člověku by se i Prachař mohl pochválit, že mrtvoly jsou jeho majstrštyk. „Smrti se snažím vysmát,” dodává v rozhovoru. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Lidi určitě vědí, že jsem fajn žába,” směje se herečka Eliška Křenková, když v rozhovoru mluví o tom, jak těžké je neřešit, co si o ní myslí ostatní. Nikdy prý nezapadala. Někdy jí to vadí, jindy si ve své jinakosti libuje.„Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat,” přiznává herečka nominovaná na Českého lva za roli Heleny, kterou ztvárnila v úspěšném filmu Matěje Chlupáčka Úsvit, který podle slov Elišky Křenkové vypráví právě o jinakosti. „Pořád se teď řeší, že máte kašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Je to pravda. Tohle je jen můj život. Stejně po vás ale zůstane jen to, co si myslí ostatní.”Jak se smířit sám se sebou a co dělat s vlastními emocemi, když je máte v popisu práce? Nejen o tom mluvíme s Eliškou Křenkovou v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Oskar Hes a Jan Nedbal si ve filmu Bratři zahráli sourozence Mašíny, postavy protikomunistického odboje, kterým se v padesátých letech podařilo uprchnout za hranice tehdejšího Československa. Hes a Nedbal spolu v době natáčení společně trávili 24 hodin denně. Buď se jako Mašíni Plazili v blátě, nebo cvičili doma ve společném obýváku, ze kterého si dva herci, spolubydlící a kamarádi udělali tělocvičnu. Navzájem si dodávali morální podporu, společná práce v nich probouzela pocit nekončící zodpovědnosti. „Vnímám to jako společnej úspěch, protože ten film se nejmenuje Bratr ani Josef Mašín ani Ctirad Mašín, ale Bratři,” říká o nominaci na Českého lva pro oba herce Oskar Hes. V rozhovoru mluvíme o jejich vztahu ke skutečným Mašínům. Jan Nedbal o sobě tvrdí, že je velký mašínovec. Oskar Hes dodává, že na place řešili, jak se postavit ke každému vyhaslému životu. Bavíme se ale i o tom, jak se dnes přeceňuje sláva a koho si společnost vybírá za své lídry. Jak se zbavit informačního přetlaku, potřebě vyjadřovat se ke všemu kolem? „Telefon je smrt nás všech. Vypni ho, běž ven. Buď zticha a koukej se.” říká Jan Nedbal. Poslechněte si celý podcast.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Když jsem začal psát české texty, jako bych objevil superschopnost,” říká Lukáš Vydra z kapely Dukla, která právě vydává své druhé dlouhohrající album nazvané Stejný, lepší. Hned na první poslech je zřejmé, že se původně kytarová kapela vydává směrem ke klubovému, elektronickému zvuku. „Kytarová scéna se pro mě trochu vyčerpala. Už mi nepřináší to objevné, co v hudbě hledám,” vysvětluje kreativní posun kapely frontman Lukáš Vydra, podle kterého je právě v elektronice a rapu cítit nejsilnější progres. Jaký posun teď čeká jeho kapelu? Možná blíže k mainstreamu. Nebude to jednu z nejoblíbenějších kapel české alternativní scény stát integritu? „Mainstream pro nás není sprosté slovo,” vysvětluje Vydra, jehož Dukla se nebála angažovanosti - otevřeně zastávala antifašistické postoje nebo řešila klimatickou změnu. Nová deska Stejný, lepší, je ale laděná spíš intimně. „Příklon k osobní tematice byl možná i trochu únik, protože ty události, co se dějou na Ukrajině nebo v Gaze, jsou tak intenzivní, že už by nestačila jenom zmínka. Bylo by třeba se do nich položit mnohem víc.”V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví zpěvák kapely Dukla o inspiraci v českých kapelách osmdesátých a devadesátých let, lásce k Vladimíru Třešňákovi i vyprázdněnosti domácího rapu. Poslechněte si celý podcast.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je hezké spolu hrát. Dokud tohle bude platit, nepřestaneme,” říká v rozhovoru kytarista Christian Savill z kapely Slowdive. Když se poprvé rozpadla, jejich účetní skončil ve vězení a kapela na mizině. O 30 let později je na vrcholu slávy.28. ledna vystoupí v pražském divadle Archa britská shoegazová kapela Slowdive. Říct, že ve své době nepatřila zrovna mezi ty nejslavnější, je eufemismus. „Za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu,” vzkázal kapele jeden hudební kritik už zkraje jejich kariéry v devadesátých letech. Ve stejné dekádě se také stačila rozpadnout.„Hudební průmysl je brutální. Každý k tomu musí jednou dojít. My to zjistili velmi brzo,” vypráví o konci Slowdive Christian Saville. Přesto jeho kapela vypráví příběh o resilienci a upřímné radosti z hudby. V rozhovoru pro Seznam Zprávy pořízeném online několik týdnů před vyprodaným pražským koncertem mluví kytarista o léčebné síle hudby i o tom, proč mladé lidi fascinují devadesátá léta nebo že dobrou kapelu dělá hlavně přátelství. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pořád mluvíme o důsledcích drog, vůbec ne o příčinách. Mentální zdraví mladistvých mě zajímá daleko víc,” říká režisér seriálu Adikts, Adam Sedlák. Čtyřiatřicetiletý filmař se proslavil filmem Banger, teď Česká televize nabízí jeho šestidílnou minisérii Adikts. V ní se pětice mladých adiktologů snaží dostat z bizarního drogového rauše. Aby to dokázala, musí porozumět příčinám toho, proč si vůbec drogy vzali. „Kodex veřejnoprávní televize je informovat, vzdělávat a pak až bavit. Já jsem to otočil,” vysvětluje Sedlák svůj postup při tvorbě seriálu, ve kterém se objeví i mluvící penis. Provokativní Adikts přitom původně měly být osvětovým dokumentem. „Nevím, jak moc by tomu věnovali pozornost mladí,” přemýšlí režisér a zároveň tvrdí, že ho nebaví být vážný a mravokárný.Jak se vyrovnává s rozporuplným kritickým přijetím? Jak podle něj bude vypadat budoucnost filmové a seriálové tvorby u nás a proč do ní zasáhnou soukromé subjekty? A proč režiséra tak baví chodit na terapie? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Podceňujeme, jak informativní je vidění a vůbec jakékoliv vnímání,” říká filozof a estetik Miroslav Petříček, podle kterého jsme příliš zavaleni texty. V rozhovoru o výstavě Myšlení obrazem mluví o důležitosti ne/porozumění. „Naše vnímání chřadne, protože jakkoliv jsme zaplaveni nejrůznějšími věcmi, které vyvolávají smyslové podněty, je třeba si uvědomit, že většina toho jsou strašně triviální podněty,” myslí si jeden z nejvýznamnějších českých filozofů současnosti. Ještě měsíc je v Galerii hlavního města Prahy k vidění výstava, na níž v praxi ukazuje některé myšlenky z jeho - 14 let staré, ale zásadní - publikace nazvané Myšlení obrazem. „Obraz je způsob, jakým se učíme vidět,” říká Petříček a mluví také o tom, proč není radno přeceňovat rozum nebo jak je možné, že dokážeme vidět tíhu.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Vraťte se k sobě. K vlastnímu tělu, k vlastní mysli. Na všechno ostatní se vy***te,” řekl Seznam Zprávám komik Dylan Moran. Poslechněte si nejzajímavější ukázky z rozhovorů s osobnostmi kultury.Jáchym Topol otevřeně o bratrovi Filipovi, ruský opoziční spisovatel Dmitry Gluchovsky o tom, co v jeho zemi pod tvrdým Putinovým režimem prožívají obyčejní lidé, herečka Denisa Barešová o úzkostech i o tom, že umění dokáže člověka zachránit. V dubnu 2023 jsme v kulturní rubrice odstartovali sérii audiorozhovorů s umělci a umělkyněmi z Česka i zahraničí. Nezajímal nás jen vznik písní, knih, filmů nebo fotografií. Ptali jsme se po niterných emocích, ale i na politickou situaci a společenskou atmosféru, kterou kultura dokáže zachytit jemněji, výstižněji nebo alespoň s nadhledem a vtipem.Poslechněte si několik vybraných úryvků z rozhovorů, a pokud vás zaujmou, budeme rádi, když se vrátíte k celým epizodám.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Děti nejvíc chápou, že jiný svět je možný,” myslí si výtvarník a autor dětských knih David Böhm. Jeho nejnovější encyklopedie, která dává víc otázek než odpovědí, prozkoumává téma času.„Čas mě začal zajímat už ve chvíli, kdy jsem se poprvé na něco těšil,” vysvětluje Böhm inspiraci pro svou novou knihu, ve které popisuje, jak lidstvo v průběhu dějin měřilo čas, jak s ním zacloumal vynález železnice, ale i to, jak těžké je vnímat „teď”, které v knize symbolizuje jedno otočení stránky.V rozhovoru mluvíme o tom, proč děti netrpí předpojatostí tolik jako dospělí, nebo o tom, jak nás budou posuzovat budoucí generace. „Máme tendenci vnímat náš čas jako absolutní hodnotu, kterou pak vnucujeme ostatním,” myslí si Böhm, podle kterého si lidstvo musí uvědomit, že „tu všechno není kvůli nám.”Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Snažím se samu sebe přesvědčit, že už jsem dospělá. Že můžu věci říkat nahlas,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá zpěvačka Annet X vznik své nedávno vydané druhé desky Koukej se mnou.Na české hudební scéně se objevila už jako teenagerka. Díky společnému singlu s Benem Cristovaem rychle prorazila, ale nevyřízené účty s podivnými praktikami v hudebním byznysu řeší dodnes. Slyšet je to i na nové desce Koukej se mnou. Hlavní emocí je na ní vztek.„Celoživotně je to pro mě dost potlačovaná emoce,“ vysvětluje Annet X. „Teď jsem si řekla: Fuck it.“ Zpěvačka mluví o nové desce i v souvislosti s pokusem vstoupit do světa vyhraněného pro kluky. V rozhovoru pro Seznam Zprávy řeší také život na hranici mezi offline a online světy nebo proč bychom měli psaní deníků vyměnit za video.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Dnešní společnost vyměnila Boha za peníze. Dokud budou peníze naší hlavní motivací, společnost bude degenerovat,“ myslí si filmový režisér Luc Besson. V Praze představuje nový film DogMan. Bůh v něm připomíná psí smečku.V devadesátých letech patřil Luc Besson k nejvýznamnějším režisérům na planetě. Proslavil se osobitými akčními snímky jako Leon, Brutální Nikita nebo Pátý element.Bessonův nový snímek DogMan je o chlapci, který vyrůstal mezi psy, a patří k tomu nejzajímavějšímu, co francouzský režisér v pozdější části své kariéry stvořil. Komorně laděný příběh o excentrickém outsiderovi řeší odvěkou lidskou volbu mezi dobrem a zlem, ale také se v něm prohání smečka opuštěných pouličních psů, kteří pro svého podivínského bosse fungují jako (trochu vypelichaní) archandělé spravedlnosti.„Pes vás přivede zpátky do přírody, od které se odstříháváme,“ říká Besson, jehož novému filmu se zatím od kritiků nedostává nejlepšího přijetí. Čtyřiašedesátiletý režisér se tím ale nenechá rozhodit. „Točím filmy pro lidi, kteří se ještě ani nenarodili. Ale co když se DogMan dotkne někoho, kdo se narodí za dvacet let, a rozpláče ho? V době, kdy už nebudu naživu?“Jako značný problém vnímá současnou kondici Hollywoodu. „Moc v Hollywoodu se přesunula od kreativních lidí směrem k bankéřům a právníkům. Všechno propočítávají. Studují cílovou diváckou skupinu. Ale zapomínají si přečíst scénář,“ říká Besson v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Bez knih bychom na všechno zůstali sami,“ myslí si Marek Torčík. Jeho román o traumatickém dospívání může působit depresivně, paradoxně však čtenářům poskytuje naději.„Jsem důkaz, že to bude lepší,” tvrdí Marek Torčík, básník a debutující prozaik, jemuž před několika týdny vyšel v nakladatelství Paseka román Rozložíš paměť. Vypráví příběh mladého chlapce vyrůstajícího na společenském okraji, který se vyrovnává s vlastní sexualitou a jinakostí. Nepřidává mu fakt, že žije na malém městě s alkoholickým dědou. Musí čelit šikaně, násilí i osamělosti. Torčíkův román má na své čtenáře přesto konejšivý efekt.„To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je to, že všichni děláme chyby,” říká mladý spisovatel. „Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme to po nich.”Rozložíš paměť není zápisem bolestných traumat, ale spíš opatrný, sebekritický pokus o rekonstrukci vlastní minulosti. „Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje,” uvědomuje si autor jednoho z nejzajímavějších tuzemských románů letošního roku. V rozhovoru s Markem Torčíkem mluvíme o tom, že jedině literatura nám pomůže přijmout vlastní jinakost, o potřebě zapomínat i o blahodárném vlivu anime a mangy. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pro celou řadu lidí to byla náročná doba,” říkají Apolena Rychlíková a Veronika Pehe, spoluautorky knihy Věčná devadesátá. Kolektiv autorů v ní chtěl ukázat, že tahle dekáda nemá jen své vítěze a že je daleko nejednoznačnější, než se dnes může zdát. Pro Rychlíkovou a Pehe jsou devadesátky mimo jiné také symbolem nerovnosti, která přinášela velmi rozdílné zkušenosti a vzpomínky. Ve sborníku se tak zkoumají zkušenosti Romů a problémy rasismu, organizovaný zločin, ale také občanská společnost, sport nebo kultura. V rozhovoru probíráme osobní zkušenosti autorek s „dekádou svobody”, řešíme, proč se o ni teď vede politický boj, jak říká Veronika Pehe, ale samozřejmě také mluvíme o jejích pozitivech. „Při psaní té knihy jsem cítila v mnoha momentech také radost. Prostupovala ji nějaká touha po lepším světě,” říká Apolena Rychlíková. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Michal Kašpárek napsal knihu o lidské konečnosti a stárnutí, o klimatické krizi i mezigeneračních konfliktech, která se na svět chce dívat s odstupem geologické epochy. V rozhovoru o románu Fosilie dochází k tomu, že lidé potřebují více stoicismu.„Mezigenerační a mezilidské střety se úplně nedají vysvětlit a nemají řešení,” myslí si Michal Kašpárek, novinář, spisovatel a autor románu Fosilie, který řeší vztah otce, syna a vnučky i jejich rozdílné pohledy na svět. Zatímco dědeček pilně studuje konspirační teorie a sepisuje o nich knihu, otec pije plnými doušky svět devadesátkového pozlátka a dcera se noří do deprese z pomalu hořící planety. Kašpárek se sice věkem blíží k postavě otce Vladimíra, ale čím dál více se ztotožňoval s mladou Julií. „Teprve, když moje děti přišly na svět a když jsme spolu na malém prostoru prožili pandemie a další radosti, tak jsem začal víc přemýšlet: byl vůbec dobrý nápad do tohoto světa přivádět děti? Věřím, že jo. Ostatně i mladá hrdinka románu má podle mě docela užitečný point: kdyby svět skutečně začal kolabovat, zůstává přece pořád spousta prostoru vyplnit naši existenci něčím smysluplným. Péčí o ostatní, ale nakonec i o sebe,” říká Kašpárek a dodává: „Prostor pro radost a blízkost tady doufám bude pořád.”V rozhovoru mluví o potřebě „odzoomovat” od každodenních problémů i o čím dál těžším břemenu, které lidstvo nese na svých bedrech. „Bojím se toho, jestli se naše v něčem pořád jeskynní mozky dokážou popasovat s tolika velikými výzvami,” říká autor románu Fosilie.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Představte si, jak to vypadá, když jdete ráno do práce a je plný peron metra. Tady ti lidi nikam nejedou: stojí na místě pět měsíců,” říká Ivan Ostrochovský, slovenský filmař, který natáčel v charkovském metru v době okupace ruskými vojsky. Jeho snímek Světloplachost, který natočil spolu s Pavlem Pekarčíkem, byl Slovenskem vyslán do Oscarových bojů a v Česku ho uvede festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Vypráví příběh dvanáctiletého Nikity Pyščenka a jeho rodiny, jejíž obývákem byl půl roku vagon charkovského metra. Celou tu dobu neopustili podzemí. Na ulici jim hrozila smrt. „Já tam vydržel maximálně tři, čtyři dny v kuse. Pak už jsme museli ven. Upadali jsme do depresí,” přiznává Ostrochovský a tvrdí, že v charkovském metru mělo pomáhat minimálně sto psychologů. Hrdina jeho filmu trpí zatím jen zcela očividnými problémy. Chybí mu vitamín D, má suchou kůži. „Nedovedu si představit, co s nimi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi,” říká filmař.V rozhovoru ale mluví i o radosti, o tom, že válka v člověku otevírá schopnost zvládnout dříve nezvládnutelné.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musím mluvit o tom, jaká je cena, kterou zaplatíme za propagandu,” říká Agnieszka Holland. Svým novým filmem Hranice upozorňuje, že mezi Polskem a Běloruskem umírají a trpí obyčejní lidé. Zatímco politici jsou beztrestní.„Nevidím politickou sílu, která by k migraci měla nejen racionální, ale také lidský a dlouhodobý přístup,“ říká polská režisérka, jejíž film vzbudil u našich sousedů kontroverzní reakce dlouho před svou premiérou. Politici Holland obviňují, že z Poláků dělá nacisty a vrahy, režisérka musí mít ochranku.Nejvíce kontroverzní myšlenkou Hranice je přitom to, že všechny aktéry humanitární krize na bělorusko-polských hranicích ukazuje jako lidské bytosti. Uprchlíky, aktivisty i pohraničníky. Jen politiky ve filmu nenajdete. Jsou v pozadí, přestože za celé dění nesou zodpovědnost.„Politici, i když dělají nejstrašnější věci na světě, nemusí za své činy platit žádnou cenu. Podívejte se na Trumpa,“ říká Holland. A tvrdí, že Evropa se čím dál více stává zajatcem diktátorů. „Očkování holocaustem přestalo působit. Ztratili jsme jasnozřivost a citlivost k tomu, čeho je lidstvo schopné, a jaký je první krok k tomu, aby se stalo to nejhorší.“Poznámka: Rozhovor vznikl 19. září. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Byl bych nerad, kdyby náš film působil jako pláč nad ztraceným světem,” říká režisér Brutálního vedra Albert Hospodářský. Film, který natočil s bratrem Vincentem, hledá naději ve světě zahlceném úzkostmi. Zápletka celovečerního hraného debutu Alberta Hospodářského je jednoduchá: Na planetu Zemi míří úlomek slunce a v Česku je takové vedro, že se nedá nic dělat. Cesta mladého Vincenta za kamarády na chatu se brzy mění v labyrint bizarních setkání s lidmi, kteří tváří v tvář ztíženým podmínkám podléhají vlastním pudům.„Jsme členy společnosti, která je kompletně postavená na růstu, individualismu a ctižádosti. Ale v momentě, kdy se člověk bojí, že svět skončí, svou ctižádost zredukuje na úplnou podstatu. Chce pít, jíst, reprodukovat se. Chce se maximálně saturovat, než zmizí,” myslí si režisér Brutálního vedra. Jedním hlasem ale dodává, že jeho snímek není apokalyptickou vizí, ale spíš studií krize. Ať už té, které může lidstvo zažívat na planetární úrovni, nebo té, kterou žije člověk na hraně mezi dětstvím a dospělostí. „Bez krizí by nebylo vůbec nic. Je to zásadní zdroj vývoje nebo růstu,” říká Hospodářský.Jaké krize zažívají dnešní dvacátníci? „Máme tolik možností, tolik kariérních cest, států, kultur, informací. Člověk je konstantně zahlcený, až najednou věci ztrácí smysl a ta cesta je zamlžená. Nevíš, kudy máš jít. Zůstaneš zaseklý na jednom místě,” myslí si režisérův bratr Vincent. Jaké je točit film s vlastním bratrem? A v čem nacházejí Albert a Vincent Hospodářští tváří v tvář krizi radost? Nejen o tom mluvíme v následujícím rozhovoru. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Seriály jsou důležitější, než si myslíme. „Společnost je díky nim každý večer v prime time vystavena velkým tématům,“ říká Kamila Zlatušková, ředitelka festivalu Serial Killer. Ten ukazuje, že domácí tvorba má mít světové ambice.„Ukazuje se, že velká část úspěchu některých západoevropských titulů, které máme rádi, je dána jen tím, že mají lepší marketing,“ myslí si Zlatušková. Podle ní je domácí produkce na vzestupu. Mohla by přitom být ještě daleko lepší. Kvalita u nás podle významné české producentky, dramaturgyně, režisérky a pedagožky zaostává kvůli systému, který někdy zbytečně brzdí kreativní projekty a osobnosti, a také kvůli malému sebevědomí. „Neumíme seriál vzít a říct: Je skvělý, tohle sledujte. Nejsme přitom žádní nýmandi, kteří chodí s igelitkami bosí po ulici.“Které české seriály poslední doby podle ní patří k tomu nejlepšímu? Které z nich bodovaly nebo by mohly bodovat i v Americe a proč je teď nejlepší příležitost bodovat právě za oceánem? Na co se v televizi máme těšit a jak se povedla Eliška a Damián? Nejen o tom mluvíme s Kamilou Zlatuškovou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ruský spisovatel Dmitrij Gluchovskij, autor slavné post-apokalyptické ságy Metro, byl Putinovým režimem v nepřítomnosti odsouzen k osmi letům odnětí svobody. „Říkám to samé, co vždycky, to země se změnila,“ tvrdí Putinův kritik.„V den, kdy válka začala, byl můj messenger plný rozhořčených zpráv: Ten starý zk***ysyn to opravdu udělal,“ vzpomíná spisovatel. Na začátku invaze se nacházel v zahraničí — a do své vlasti se už nevrátil. V rozhovoru přitom mluví hlavně o ní. „Pokud bych měl Rusko definovat spirituálně, vládne mu konformismus, fatalismus a strach. Lidé, kteří rozumí celé té situaci, se bojí promluvit, protože ví, co jim hrozí, nemají na to sílu. Lidé, kterým na tom nezáleží, dokud se jich to osobně netýká, jsou konformní,“ říká o své zemi Gluchovskij. V rozhovoru pořízeném přes internet v nejmenované zahraniční kavárně Gluchovskij mluví o tom, jak tvrdý ruský režim mění jeho známé v úplně jiné lidi, ale také o tom, co pojmenovává jeho aktuální román Stanoviště: že zlo přežívá generace. „Když dovolíte lidem, aby vraždili jiné lidi, aby jim ubližovali, nenáviděli je, když mačkáte tlačítka v jejich duši, díky kterým jim všechno tohle bude připadat normální, ba dokonce nutné, nemůžete čekat, že pak najdete jiné tlačítko, kterým to zničehonic všechno vypnete. Už nikdy to nepůjde vypnout. Tohle zlo tu zůstane navždy,“ myslí si spisovatel.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nemusíte se podbízet, i divná kultura si své publikum najde,“ říká hudební publicistka a moderátorka Jana Kománková z Radia 1, první soukromé rozhlasové stanice v Česku. Drží se v éteru už třicet let. Teď o něm vyšla také kniha.„Lidí, kteří chtějí rádio jinak, kteří mají rádi kulturu, kteří chtějí víc, kterým nevyhovuje rozjuchanost jiných rádií, není zas tak málo. Když je sečtu, dá to množství, které je pro naši existenci potřeba,“ říká Kománková o kultovním rádiu, kterému prý už dávnou spousta lidí věštila konec. V knize mapuje historii nezávislé hudební stanice od osobností, které se potkaly u mikrofonů, až po vysílací studia ve sklepeních pražských hudebních klubů nebo v podzemí pod bývalým Stalinovým pomníkem. Ať už vysílalo odkudkoli, Radio 1 si celé tři dekády dokázalo zachovat nezávislost a nikdy neztratilo relevanci. Svým posluchačům přináší novinky na alternativní scéně a moderátoři - obdaření všelijakými řečovými vadami - mluví ke svým posluchačům co nejautentičtěji. Zdá se to jako recept na neúspěch. Čím to, že se Radio 1 pořád drží? Nejen o tom mluvíme s moderátorkou a autorkou knihy o českém rozhlasovém fenoménu, Janou Kománkovou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jako kdybychom se úplně vzdali a jen čekali, co nám přinese beznaděj,“ říká o atmosféře v Británii po brexitu frontman kapely Sleaford Mods, která v pátek vystoupí na festivalu Colours of Ostrava.Post-punkové duo Sleaford Mods je známé pro svou minimalistickou hudbu a naštvané, energické texty, které dokážou v několika verších popsat atmosféru v celé zemi. „Přijde mi zajímavé pozorovat, jak se lidi tváří na ulici, to vám může prozradit spoustu věcí. Baví mě zkoušet tohle dostat do našich songů,“ říká frontman kapely Andrew Williamson. A dodává, že na ulici se teď všichni tváří stejně. V zemi podle něj panuje temná atmosféra, jak naznačuje i název nové desky Sleaford Mods, UK Grim (volně přeloženo Temné Spojené království). „Tahle bezmocnost v lidech vyvolává letargii. Žádná korupce už s nimi nepohne. Je zřejmé, že Boris Johnson a celá Konzervativní strana by za brexit měla nést následky, za to, že posledních deset let Británii sabotovala, ale lidé už to vůbec nevnímají.“V rozhovoru s Andrewem Williamsonem řešíme zpěvákovu osmiletou abstinenci, vztek nebo špatné kapely. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka zařadili organizátoři festivalu v Karlových Varech do hlavní soutěže. Už teď o něj projevují zájem v zahraničí. V rozhovoru pořízeném v grandhotelu Pupp mluvíme o ambicích i o neduzích českého filmu. „Předchozí generace českých filmařů kolem roku 2000-2010 měla problém, že vůbec nikam necestovala. Jejich filmy byly neexportní, nebyly srozumitelné. Neřešila se témata, která řešil celý zbytek světa,“ říká režisér. Svůj debut začal Matěj Chlupáček natáčet už v sedmnácti letech. Měl tak rád film, že kvůli němu málem nedokončil ani základní školu. Deset let po debutu přichází s detektivkou s důležitým společenským přesahem. A sám očekává, že Úsvit bude diváky rozdělovat: „I v nějakých recenzích v Karlových Varech je vidět, že ten film opravdu nenechá nikoho chladným. Jsme na to připraveni. Od začátku jsme si uvědomovali, jak složité téma točíme, že je nějakým způsobem politické, případně velmi kontroverzní pro určitou část publika. Proto jsme se rozhodli ho žánrově zařadit do detektivky, která se pak přelomí do dramatu.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Do Varů přijela představit film Její tělo. Jedna z nejobsazovanějších hereček mladé generace mluví o ambicích, ale i o tom, jak je důležité umět říkat ne. „Já prostě vím, co je pro mě nejdůležitější, vím, co mě dělá šťastnou a co mě dělá nešťastnou. Když dělám práci, která mi nedává smysl, tak prostě to herectví nebudu dělat,“ říká sedmadvacetiletá Denisa Barešová, nositelka Ceny Thálie známá ze seriálů Kukačky, minisérie Podezření, z filmů Promlčeno či Krajina ve stínu. V otevřeném rozhovoru mluví o úzkostech i o podmínkách umělců: „Byla bych hrozně ráda, kdybychom byli bráni seriózně. Jako normálně pracující lidi, kteří se o sebe musí postarat. To, že je nezměřitelné okem, že pracujeme s emocemi, že je tady nemůžeme nakreslit, to mě někdy strašně bolí.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Filip neměl jinou tlupu než lidi, kteří měli rádi jeho hudbu. Od běžného života byl úplně odřízlý, pořád byl někde za pianem, v hospodě nebo na koncertě,“ vzpomíná spisovatel Jáchym Topol v rozhovoru na svého bratra, hudebníka Filipa. Od jeho smrti právě uplynulo deset let. „Vůbec jsem nepřemýšlel, jestli jsou Psí vojáci nějaká významná kapela. Byla to kulisa k nekonečnému mejdanu našich mladistvých životů,“ říká dnes Jáchym. Spisovatel mluví také o filmové adaptaci svého románu Citlivý člověk (2017) v režii Tomáše Kleina, který prý Topolovi „vyfotografoval hlavu“, a také se vrací k hrozbě Ruska, kterou ve své poslední próze tematizoval. V rozhovoru pro Seznam Zprávy rozebírá i to, že současný realistický román musí řešit technologie, nebo to, jak se v undergroundu věřilo v Boha.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám velkou radost, když mi píšou lidi, že díky Tělům přemýšlejí o svých mámách, nebo naopak o svých dcerách, o jiné generaci,“ říká spisovatelka Klára Vlasáková. Její nový román vypráví příběh šedesátileté Marie, která se po letech sloužení druhým rozhodne myslet i na sebe, a její dcery Rózy. V rozhovoru mluví autorka o tom, jak by se daly napravit mezigenerační spory, i o tom, že konec a začátek života jsme odsunuli ze zorného pole. Spisovatelka nominovaná na Cenu Jiřího Ortena také vysvětluje, že nálepkování může být užitečné: když ho člověk nepoužije jako nadávku druhým, ale vztáhne ho sám na sebe.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Hollywood udělal z nacistů hajlující figurky v uniformách. Takhle jednoduché to nikdy nebylo,“ říká spisovatel Volker Kutscher. Na začátku jeho detektivní série stál velkolepý plán: popsat extrémně složitou dobu.„Společnost prošla neskutečnou metamorfózou. Milí otcové od rodin odjížděli do Polska masově vraždit,“ říká Kutscher. Z německé společnosti se v jeho knihách postupně stává monstrum. Když téměř před 20 lety kvůli psaní podával výpověď v práci, neměl tušení, že se z detektivní série o Gereonu Rathovi stane celosvětový bestseller a také jeden z nejúspěšnějších německých seriálů v historii.V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč nemáme tvořit zjednodušující historické paralely, a mluví o tom, že i nacisté se narodili jako nevinné děti.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Když jsme se jako děti smáli, snažil jsem se nedělat gesta rukama, aby mi neřekli, že jsem teplouš,” říká francouzský spisovatel Édouard Louis. V roce 2014 způsobil literární senzaci, když vydal Skoncovat s Eddym B., knihu, v níž otevřeně popsal dětství homosexuála na zchudlém venkově na severu Francie. Před několika týdny vyšel v češtině Louisův pátý román Jak se stát jiným. „Mé knihy se vracejí do stejného světa, ale vypráví velmi odlišné příběhy,” vysvětluje spisovatel, který říká, že literatura pro něj není terapie, ale válka.V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, že sebepřijetí není osobní, ale společenský úkol, že literatura by měla připomínat rap, nebo o tom, proč literární svět autobiografie přehlíží. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Byl jsem jeden z těch, kteří se na Ivetě vezli,“ přiznává režisér Michal Samir. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví tvůrce televizní minisérie o svém pokrytectví i o naší posedlosti zábavou.„Zjednodušili jsme náš pohled na věci. Je tu devalvace společnosti v tom dohledávat nějakou realitu. Přečteme si titulek a tím máme utvořený názor,“ myslí si režisér. „Je to strašně nefér vůči lidem, kterých se ty titulky týkají.“ Redukce se podle Samira dopouštějí i filmoví a televizní kritici, kteří neberou v potaz, pro koho série Iveta vznikla. Existuje u nás kvalitní seriálový mainstream? A jaká klišé v něm chce režisér nabourávat? Nejen o tom se bavíme v následujícím rozhovoru.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Psaní jsem chápal jako vzdor smrtelnosti,” říká aktuální nositel ceny Kniha roku Magnesia Litera. Získal ji za sbírku veršů, v níž se vyrovnává s náhlou smrtí své ženy. „Můžete řvát od podlahy ke stropu, vylézt na dvůr a řvát do nebe, ale stejně vám to není nic platný,” říká básník a spisovatel Miloš Doležal o stavu beznaděje, který prožíval poté, co v červnu 2021 jeho manželku ze samoty na Vysočině odnesla záchranářská helikoptéra. Den poté zemřela. V básníkovi ta událost podle jeho slov rozevřela jámu, kterou už nic nezaplní. „Můžu nad ní ale povystoupit, popsat ji a pojmenovat. A pojmenování už je hodně,” říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Doležal, který je po čtrnácti letech prvním českým básníkem s hlavním oceněním Magnesia Litera. V rozhovoru mluvíme o tom, zda básně dokážou čelit smrti lépe než jiné umění i o tom, proč nečteme víc poezie. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Svoboda vyžaduje nějakou základní míru tolerance. Je otázka, jestli ji máme,” říká fotografka, která se proslavila focením vyloučených komunit i autoportrétů. V rozhovoru mluví o militantních náladách i o důležitosti autenticity.„Nejbližší věci kolem sebe člověk opomíjí,” říká Libuše Jarcovjáková v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Fotí už padesát let. Až v posledních letech ale zažívá přijetí v Česku i ve světě. Její výstava na prestižním festivalu ve francouzském Arles v roce 2019 sklidila obrovský úspěch, část jejího je teď k vidění například na výstavě Bohemia v pražské Kunsthalle.Fotila v gay klubech, ve vyloučených komunitách, a také sama sebe. Její selfies předběhly dobu o několik desítek let. Žijeme v době fotografické, ale dokážeme se fotit tak upřímně jako ona? Přežije fotka umělou inteligenci? A jaká je nejdůležitější vlastnost umění? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Deklaruje se otevřenost a citlivost, ale zároveň se utahují šrouby,“ myslí si Petra Hůlová, autorka, která „střílí do vlastních řad“. V novém románu píše o feministce, kterou trápí vlastní stárnutí.Hlavní postavou románu Nejvyšší karta je Sylvie Novak, úspěšná, padesátiletá spisovatelka, která zrovna vydala knihu feministických esejů. V soukromém životě ale bojuje se stárnutím a hádá se s vlastní dcerou Juditou, podle níž se Sylvie v mládí stala obětí sexuálního zneužívání.Filosofka Tereza Matějčková popsala Nejvyšší kartu jako „Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“ Publicisté Jan Bělíček a Eva Klíčová z literárního podcastu tl;dr zase tvrdí, že kniha Hůlové utíká do světa fikce, místo aby se ke konfrontaci s vlastní minulostí postavila čelem.Jsme pokrytci, když nežijeme podle vlastních ideálů? Co dělat, abychom zakopali kulturní a generační příkopy? A opravdu nás drtí tyranie dobra?Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Život je nekonečně zábavnější, když mu nedáváme pravidla,“ říká komik. Rozhovor pro Seznam Zprávy natáčíme po telefonu na vzdálenost skoro dvou tisíc kilometrů, Moran má hlasitý odposlech a rozjařenou náladu, já ležím v posteli s trémou a horečkou.Komik působí po telefonu stejně výstředně jako jeho nejslavnější výtvor: věčně rozcuchaný antikvář Bernard Black. Nechce si povídat o povrchních věcech, jako je obsah jeho show, raději filozofuje. Mluví o naší obsesivní potřebě mít všechno pod kontrolou, že rebel je dnes ten, kdo se nebojí být sám sebou, ale také o tom, že dnešní svět je plný úzkosti a potřebuje radost víc než kdy dřív.I přes telefonní sluchátko na člověka dokáže přenést svou energii a lásku k jízlivým vtípkům. Moran ale působí o dost laskavěji než jeho sitcomový kolega. Možná za to může jóga, kterou plánuje cvičit i v Praze.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nemyslím, že dělám líbivé věci,“ říká Krištof Kintera, nejprodávanější český žijící umělec, jehož exhibici Nervous trees před šesti lety v Rudolfinu vidělo 160 tisíc návštěvníků. Teď vystavuje lidské emoce v barelech. Když mluvíte o strachu, lásce, vzteku, všichni vám rozumějí. Emoce nás utvářejí, říká Kintera o díle z výstavy v pražském DOXu, která nese název How Can I Help You? (Jak vám mohu pomoci?) Vidět na ní můžete také prapodivnou sociální síť, kde místo lidí vystupují polštáře s očima ze žárovek nebo pochroumané figurky z větví.Proč naše pocity zavírá do barelů, takže připomínají toxické žíraviny? Čím ho tak fascinují odpadky? Jak se podle něj daří umění v českém veřejném prostoru? A je někdo, komu by nejprodávanější český umělec své dílo neprodal? Nejen o tom v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Krištof Kintera.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv Jonáš Zbořil představuje svůj nový formát. Budeme rádi, když si ho poslechnete i Vy, kteří jste rádi poslouchali podcast Kulturák. Začínáme už 31. března!

Poslední Kulturák věnovali Jonáš Zbořil a Jana Patočková svým (pop)kulturním obsesím. Jonáš vás zavede na „místa na okraji“, tedy do liminálních prostorů, se kterými se můžete potkat nejen na instagramu, ale i v literatuře nebo ve filmech, a zavítáme na soutěžní show RuPaul’s Drag Race, přes kterou se Jana seznámila s – jak říká – „jedním z posledních živých umění, které stojí za to“.„Drag je neoddělitelně spojený s queer kulturou. A už jen tím, že koukáte na reality show jako RuPaul’s Drag Race, se vlastně dostáváte do společensko-politické sféry. Může vás to inspirovat k tomu začít se třeba víc zajímat o queer historii, která ještě pořád není něčím, o čem by se učilo ve škole nebo běžně veřejně mluvilo,“ představuje Jana Patočková jeden z vedlejších účinků sledování světově známé televizní show, která pravidelně sbírá ocenění Emmy.„Je to umělecká forma spojená s oslavou sebe sama, toho, kým člověk je, nebo by chtěl být. Zároveň je to historicky taky trochu rebelství,“ líčí moderátorka Kulturáku a dodává, že jí se na dragu a potažmo queer kultuře osobně dotýká koncept rodiny, kterou si sami vybíráte.Ten vychází z kultury ballroomů, undergroundové scény New Yorku osmdesátých let. Marginalizovaní queer lidé, často vyloučení na základě svých sexuálních preferencí nebo genderové identity ze svých biologických rodin, se sdružovali do rodinných „housů“ neboli rodů, které suplovaly rodinu se vším všudy. Tenhle fenomén, který mimo jiné inspiroval i zmíněnou show RuPaul’s Drag Race, popisuje dokumentární film Paris Is Burning nebo seriál Pose z dílny Ryana Murphyho.„Kromě toho je ovšem RuPaul’s Drag Race prostě skvěle udělanou reality show, která kombinuje prvky queer umění a soutěžní reality TV. Sledujete často dojemné příběhy lidí, kteří se třeba z šikanovaných děcek stali světově známými a uznávanými performery,“ uzavírá Jana Patočková a všem, kteří by se chtěli dozvědět něco víc o tomhle umění a jeho historii, doporučuje knížku Legendary Children, která mapuje deset let téhle globální reality TV franšízy.Proč nás fascinují prázdné chodby?„Chápu, že tohle někomu třeba nemusí připadat jako kultura, ale já si nemůžu pomoct a tu kulturu tam hledám,“ uvádí Jonáš Zbořil svoje povídání o fenoménu liminálních míst. „Zajímají mě prostory, kterých si běžně lidé nevšímají – okolí železničních náspů, takzvaná nová divočina, ale také vágní interiéry, jako jsou přestupové chodby v metru, chodby v nemocnicích, zadní trakty administrativních budov a vůbec všechna místa, kterými máme ve zvyku jen procházet.“Samotné slovo liminální, kterým se tyto lokace popisují, označuje přechodnost. Tahle místa v lidech nevzbuzují chuť se zastavit nebo zdržet, slouží jen k přemístění se jinam. „Ty prostory jsou si všude na světě podobné: prázdné a s umělým osvětlením. Vzbuzují v tobě i podobné pocity, a to je neklid. Není náhoda, že se hodně používají ve filmových hororech, třeba slavný Vetřelec perfektně využívá právě liminalitu: stísněné chodby a průlezy, ve kterých může kdekoli číhat predátor,“ přemýšlí podcaster.Kde se dozvíte víc o liminálních prostorech?sledujte tiktokový hashtag #liminialspacenavštivte diskuzní fórum na Reddituknihy: Marc Augé – Non Places, Jiří Sádlo – Praha a Brno, Anna Beata Háblová – Nemísta měst, Radan Haluzík a kol. – Město narubydokumenty: Kupředu smrtelně pomalu, Central Bus Station, Meeting People is Easyfilmy: Alien, Matrixhudba: Aphex Twin, Boards of CanadaFenomén liminálních míst se v posledních letech značně rozšířil díky internetu. Uživatelé z celé planety sdílejí fotky opuštěných obchoďáků, nemocničních koridorů nebo třeba letištních modliteben. „Tahle místa k nám promlouvají, aniž bychom o nich přemýšleli. Usadí se nám v podvědomí a pak se někdy nečekaně objevují v momentech, které jsou pro nás důležité,“ popisuje Jonáš Zbořil.Jaká (ne)místa si Jonáš vybavuje z dětství? A jakou postavou by byla Jana v dragu? To se dozvíte v závěrečné epizodě podcastu Kulturák! A pokud vás současná pop/kultura a její reflexe baví, kulturní rubrika Seznam zpráv pro vás každý den připravuje zajímavé texty. Tak si je nenechte ujít.

V aktuální epizodě podcastu Kulturák probíráme novou sezónu seriálového hitu, který si dělá legraci z malicherných trablů bohatých. A také román, který připomíná Murakamiho, kdyby tedy uměl psát dobré ženské postavy.Zápletka seriálu HBO Bílý lotos je jednoduchá. Skupina zbohatlíků odjede do prázdninového resortu, aby si konečně odpočinula od svého náročného života v luxusu. Konečně mají čas prožívat svá trápení a nechat se obsluhovat extrémně zdvořilým hotelovým personálem. A abychom nezapomněli — někde je tu mrtvola.Proč Bílý lotos, který za svou loňskou první sezonu získal hned sedm televizních cen Emmy, tak dobře funguje? „Ty postavy jsou zajímavě napsané. Neztělesňují jen archetypy, jsou lidské,“ myslí si Jana Patočková. „Hodně se prožívají, což je pro dnešní dobu sociálních sítí dost symptomatické.“Hrdinové Bílého lotosu jsou prostě tak lidští, až jim Jana měla chuť nafackovat. A dovolenou by s nimi prý rozhodně netrávila.V Kulturáku také uslyšíteJak si vedle sebe stojí Boj o moc a Bílý lotosProč se tak povedl literární debut Anny Cimy, Probudím se na ŠibujiJakého současného českého malíře doporučuje Jonáš ZbořilJak si rozumějí blíženci a štířiV Kulturáku jsme stihli probrat i nový román Anny Cimy Vzpomínky na úhoře. Za svůj debut z roku 2018 získala spisovatelka Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu, není tedy divu, že její druhá kniha vzbuzuje velká očekávání.Cima je ale podle Jonáše Zbořila naplňuje pouze zčásti. Příběh Vzpomínek na úhoře se netočí jen kolem ohrožené tajuplné ryby. Protagonistkami sedm set stran dlouhého románu jsou tři kamarádky: Sára Fukuharová, Juka Suzukiová a Miju Nakadžimová.Společně řeší záhadné zmizení novináře, který se snažil odhalit nelegální obchodování s úhoři. „Nejdůležitější mi na románu připadá vyrovnávání se s tím, co ti dají do vínku tví rodiče. Jaká traumata ti předají,“ vyzvedává jednu vrstvu příběhu Jonáš.A co je tedy na románu špatně? Třeba těch 720 stran. „Nevím, proč je takový problém tvořit umělecká díla - knihy, filmy, podcasty - kratší. Není to ale jen na rázném editorovi, spíš hlavně na egu autorů.“Komu se Vzpomínky na úhoře budou líbit a proč se hodí pod stromeček? Jak blízko má Bílý lotos k reality shows? A kolik žijících výtvarníků dokáží Češi vyjmenovat? Poslechněte si celou epizodu podcastu Kulturák!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

V českých kinech kraluje třetí letošní superhrdinský film z produkce Marvel Studios, Black Panther: Wakanda nechť žije. Jak si komiksoví superhrdinové získali popularitu? A ví někdo, kdy skončí?Hned čtyři marvelovky okupují žebříček nejvýdělečnějších filmů v dějinách. Jedna z nich, Spider-Man: Bez domova, šla do kin teprve loni. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by superhrdinské filmy měly končit. Alespoň z byznysového hlediska. Divácky už to může být trochu nuda.„Ten vesmír po víc než dvou tuctech filmů začíná být otravný,“ říká v čerstvé epizodě podcastu o Marvel Cinematic Universe filmový publicista Tomáš Stejskal. „Poslední příspěvky do tohoto světa se příliš cyklí. Už jsme dosáhli všeho možného, už jsme pokořili všechny kasovní rekordy, tak co bychom ještě vymysleli?“V novém Kulturáku ještě uslyšíteCo je nejlepší marvelovka v dějináchJak nástupu Marvel Cinematic Universe pomohl Pán prstenůKam zajít na výstavu o tom, jak sami sobě krademe spánekV jakém klubu se teď nejlépe vytancujeteA jaký je největší problém dnešních marvelovek? „Když na nové filmy člověk zajde jen tak, aniž by znal předchozí snímky, je naprosto ztracen. Už to začalo být zacyklené v nějakých meta-meta-meta humorech,“ říká Tomáš Stejskal.Začalo to jako jeden film (Iron Man v roce 2008) - a postupně se rozšířilo do celého vesmíru, ve kterém se superhrdinské světy propojují a postavy se potkávají v několika filmech ročně. Snímky už nefungují jako přehledný příběh, který má začátek, prostředek a konec. Každá superhrdinská adaptace musí rozhýbat celý vesmírný kolos s nespočtem postav, zápletek a hlášek. Stačí, abyste nějaký nový film z Marvel Cinematic Universe vynechali, a možná už ten příště nebudete chápat.Black Panther: Wakanda nechť žije ale do světa marvelovek přináší něco nového. Metahumor tu nahrazuje intimita, zármutek a příběhy z jiných kultur. Stejskal vysvětluje, že komiksové příběhy vždycky žily jednou nohou v realitě. „A to už v době, kdy Captain America fackoval Hitlera. Marvelovky dokážou dostat současná témata k širšímu publiku.“Možná proto není fér je označovat za infantilní zábavu nebo snad pouhý stroj na peníze. Tomáš Stejskal si myslí, že komiksové velkofilmy mají bezprecedentní oblibu i díky tomu, že i přes velkolepou stylizaci mají ambice pojmenovávat problémy dneška - byť s kolísavými úspěchy.Je Black Panther nová cesta, jak občerstvit multivesmír Marvelu? A proč je vlastně všude tolik multivesmírů? Dokáže někdo ještě natočit blockbuster, který není předělávka, prequel ani sequel a nemá superhrdinu v hlavní roli? Poslechněte si aktuální epizodu Kulturáku!KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Kov je nový dystopický román o světě, ve který je každý sám za sebe. Je to tak ponuré čtení, že jedinou naději v něm přináší poslech metalu. Do Kulturáku jsme pozvali jeho autora, hudebního publicistu Karla Veselého.„Celý nápad na knihu vzešel z nějakého přiznání, že metal je vlastně hrozně existenciální umění,“ přibližuje Veselý vznik svého druhého románu Kov. Jeho hrdinou je Nik. Nenápadný kluk, kterému se příčí úzkoprsá výchova a nesvobodný život na maloměstě. S partou kamarádů objeví metal – žánr, který má svůj hodnotový svět. A rozhodně v něm nejde jen o to, být věrný Satanovi, ale spíš být věrný sám sobě. Kov nakonec ukazuje, že boj o svobodu je daleko složitější, než se zdá. Nik se o vlastní já pere celý život. Zatímco svět kolem něj se mění v dystopii, ve které se každý stará sám o sebe. Kov volně navazuje na předchozí prózu Karla Veselého, Bomba Funk o fiktivní funkové kapele. Hudební publicista se netají tím, že by ho bavilo napsat román o více žánrech. „Všechna moje beletrie je zatím o hudbě, o tom, jak lidé skrz nějaký žánr prožívají svět. Za každým žánrem je totiž nějaký soubor hodnot, je to umění, které popisuje svět a nějak ho uchopuje, je tam vždycky nějaký systém prožívání toho, co je dobro a co zlo,“ vysvětluje Veselý, který je rovněž autorem hudebních a popkulturních recenzí na Seznam Zprávách. „V extrémním metalu je to vyhrocenější, protože jeho undergroundovost vychází z expresivity, z hluku a nepřístupnosti pro posluchače ‚z venku‘. K tomu patří být nesmlouvavý, sám sebou a neohlížet se na to, co tomu říkají ti druzí,“ dodává. Jaký je podle Karla odkaz zesnulého Takeoffa z Migos? Existují v současné hudbě ještě subkultury? Jakou knížku doporučuje Jonáš Zbořil na letošní podzim? Kam si zajet na koncert italské rapperky Myss Kety? To vše si poslechněte v novém Kulturáku.KulturákO kultuře i popkultuře. Jonáš Zbořil a Jana Patočková každé úterý probírají nejdůležitější události ze světa filmů, hudby, literatury, umění a všeho, co by vám nemělo ujít.Kulturák je podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš s Janou měli bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo nám to tweetněte s hashtagem #Kulturak.