Kulturák

Vznikl narychlo jako výplň do časů covidové pandemie, dnes však Bílý lotos patří k nejúspěšnějším seriálům posledních let. Jeho koncept, za kterým stojí scenárista a režisér Mike White, je jednoduchý. Skupina bohatých Američanů se sjíždí do snového hotelového resortu, kde řeší své duševní jizvy nebo dávají průchod vlastním extravagantnostem i úchylkám - od incestní touhy či krevní msty až po proteinové koktejly. A dovolenkovou idylu hned na začátku každé série naruší předzvěst tragédie. Na tu ale divák často rychle zapomene, protože Bílý lotos není detektivka, nýbrž hlavně komedie o životním plahočení, které se nevyhýbá ani bohatým.„Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová.Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková.Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Outsider nejsem. V devadesátkách jsem docela vystřelila,“ připomíná s nadsázkou Monika Načeva rok 1994, kdy vydala svou debutovou desku Možnosti tu sou… - a rázem se stala tuzemskou hvězdou. Jenže zjistila, že to není cesta, kterou se chce vydat. „Nelákal mě pop. Takže jsem z toho vyskočila a začala si to dělat po svém.“O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna.Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musela jsem se odnaučit všechno dokumentovat. A že štěstí není v tom, kolik mi to přinese lajků,“ říká bývalá youtuberka a herečka Gabi Heclová, která v minisérii Král Šumavy ztvárňuje partnerku převaděče Josefa Hasila.Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal.„Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Celá kauza s Filipem Turkem, Andrewem Tatem a MAGA šílenstvím v USA? To by byly úplné žně,“ říká herečka Tereza Dočkalová, kterou proslavil satirický pořad Branky, body, kokoti. O cenu Prasák týdne by prý dnes nebyla nouze.S odstupem času se teď ukazuje, že jsme Branky, body, kokoty točili v relativně klidné době,” myslí si herečka a moderátorka Tereza Dočkalová, když vzpomíná na satirický pořad o genderové nerovnosti v Česku i ve světě. „Chvíli to přece vypadalo, že otěže patriarchátu drží odstupující generace. Že to časem odejde samo. Ale ukazuje se, že lidi jako Andrew Tate a Filip Turek lákají úplně mladé lidi. To je game changer, se kterým jsem nepočítala. Je to alarmující.“Herečka čerstvě nominovaná na Cenu divadelní kritiky za roli v monodramatu dramatičky Esther Bol Máma mluví také o komplikované ekonomické situaci v divadelním provozu a o tom, jak ovlivňuje její mateřství. „Mám jedno dítě, bydlíme v pronajatém bytě, protože jsme mileniálové a náš sen o vlastním bydlení skončil s avokádovým toastem. Sama přemýšlím, jestli to není důvod, proč pořád nemám jasno, jestli chci druhé dítě,“ říká Dočkalová. „Tlustými maminkami to fakt není,“ dodává ještě na adresu diskuze o nízké porodnosti v Česku.Může se situace v kulturním oboru vylepšit? „Nevím, jestli se povede mít s někým rozhovor, kdo pak řekne: Tak jo, tak my té kultuře nasypeme jednou tolik. Máte pravdu, je příšerné, v čem ty lidi žijou. Takového rozhovoru se asi nikdy nedožijeme,“ obává se Dočkalová.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Tenhle ročník nepatří k povedeným,“ shodují se filmoví kritici v oscarovém podcastu. A dodávají, že ne každý rok má svého Barbenheimera. Jsou Oscary ještě relevantní? Nebo ztrácí relevanci celý Hollywood?Vítězným filmem 97. Oscarů se stala temná romance Seana Bakera Anora, která si na konto překvapivě připsala i sošku za nejlepší ženský herecký výkon pro teprve pětadvacetiletou Mikey Madison. To bylo největší překvapení jinak poněkud nudného večera, kterému chyběly zásadní politické statementy.„Poněkud vykastrované politické gesto byla nominace pro dvojici herců z filmu The Apprentice: Příběh Trumpa,“ myslí si filmová publicistka a akademička Šárka Gmiterková, „ten film měl velmi složitou cestu na americký trh. Vědělo se, že tyhle dvě nominace jsou absolutně bez šance, protože se k filmu nikdo nechtěl přiblížit. Představa, že by zrovna tihle herci šli přebírat sošky a měli volné pole pro jakýkoliv proslov, byla velmi nepříjemná.“Politickým tématům se filmaři letos povětšinou vyhýbali. „Hollywood teď opravdu není v nějaké silné pozici,“ vysvětluje filmový kritik Martin Šrajer, „i proto se mohlo operovat s tím, aby večer byl co nejméně kontroverzní a spíš upomínal k nostalgii muzikálů, k takovým věcem, na kterých se shodne velká část diváctva i lidí v sále.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nejsem žádný správňák. Jsem průserář,“ přiznává chirurg, podnikatel a spisovatel Tomáš Šebek, který v knize Obejktivní nález otočil skalpel sám na sebe.„Myšlenka, že jsem možná všechno podělal, se mnou byla od té doby, co jsem začal pobírat rozum,“ říká Tomáš Šebek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proslavil se jako autor reportážních knih o misích, které absolvoval jako člen týmu Lékaři bez hranic. Šebkova aktuální kniha, Objektivní nález, nese podtitul Moje nejtěžší mise. Nepíše tentokrát o pacientech z Haiti nebo Afghánistánu, ale o sobě, svých rodičích - a hlavně pak o vlastních chybách.„Zcela jistě nejsem hrdina. Snad jsem se čtenářům přiblížil jako člověk z masa a kostí,“ říká Tomáš Šebek. O chybách chtěl mluvit protože mu připadá, že se to v Česku nepraktikuje. Musíme si přitom dovolit spolu komunikovat i o nepříjemných věcech, myslí si oblíbený chirurg a spisovatel. „Zabývám se fyzickým zdravím. Osobně si ale myslím, že v Česku máme výrazně pochroumané duševní zdraví.“Proč chtěl sám sebe dostat z piedestalu, to je jedna otázka. Nejsou ale Češi příliš posedlí uctíváním hrdinů? Podle Tomáše Šebka určitě. „Freneticky hledáme někoho, kdo to za nás všechno spraví. A zároveň se tak vzdáváme odpovědnosti,“ říká. Blaničtí rytíři nikdy nevyjednou, myslí si Šebek.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Do kin se vrací zmatená a rozcuchaná femme fatale Bridget Jonesová. Čtvrtý díl komedie s Renée Zellweger se povedl, myslí si filmové kritičky Jindřiška Bláhová a Kristina Roháčková. Proč nemohou být české romcomy víc jako Bridget?Před 24 lety se v kinech objevila komedie, která natrvalo ovlivnila způsob, jakým se popkultura dívá na ženy po třicítce. Deník Bridget Jonesové fandil romantickým holkám, které se občas spustí na večírku, občas provedou hloupost v práci, nebo se ztrapní na rande. Bridget Jonesová učí své fanoušky mít se rád.„Je to příběh o sebepřijetí,“ myslí si filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. „Když jsem si ten film teď připomínala, zjistila jsem, že kritika ze strany mužů nikdy nepřijde. Byla ta věčně rozcuchaná, žila chaotický život. Přesto dosáhla toho, aby ji Mark Darcy řekl, že jí má rád takovou, jaká je. A to zůstává vrcholem romantiky.“Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt dodává, že Jonesová přinesla do popkultury cosi specificky britského. „Vychází to z anglosaské kultury osmdesátých let. Objevila se nová generace žen, které měly jinou představu o tom, jak žít své životy. Oddalovala manželství i děti. Nastával konflikt mezi tím, co chceš, a co se od tebe očekává. Dostalo to do veřejného prostoru otázky, které se do té doby nekladly.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ve své hudbě spojuje rap a folk, zpívá o hraniční poruše i o koních. „Vždycky jsem byla upřímná,“ říká hudebnice Arleta a tvrdí, že celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví.Na domácí scéně se pohybuje od roku 2020 a za tu dobu se už stačila etablovat jako nejosobitější rapperka v Česku a získat několik nominací na hudební ceny Apollo i . Po několika EP se teď prezentuje s debutovým dlouhohrajícím ablem Toxic Rodeo. Ukazuje se v něm v nekonečném množství poloh - jako sebevědomá interpretka a girl boss, ale i jako křehká duše, která ohledává bolesti z vlastního dětství a dospívání. To bylo mimochodem pevně spjato s koňmi.„Ještě v prepubertální fázi jsem byla koňařka. Zatímco spolužačky nosily první push-upky, malovaly se a řešily kluky, já jsem psala blog o koních,“ přiznává Arleta, která na desce kombinuje zdánlivě nespojitelné žánry folku a rapu. V rozhovoru mluví o inspiraci rapperem Lil Nas X a jeho hitem Old Town Road, který Arletě pomohl nasměrovat svůj styl blíž ke kytarám a krajině vlastního dospívání.Desku Toxic Rodeo natočila na chatě v jižních Čechách, nedaleko od místa, kde vyrůstala - možná i proto zní křehké polohy alba tak přesvědčivě. Arleta se ale nikdy nebála o svých emocích i traumatech mluvit. „Když člověk tu věc dokáže popsat, vysloví ji nahlas, procesem nahrávání a poslouchání se s problémem dost seznámí,“ vysvětluje hudebnice, která do českého rapu přinesla otevřené emoce. A dodává, že se o nich nikdy nebála mluvit.„Nikdy jsem to neřešila. Vždycky jsem byla upřímná. Na terapie chodím už od střední, nikdy jsem se nebála mluvit o svých pocitech. Byla jsem z těch sezení učená, že všechno musím popsat,“ říká Arleta.Žánr, který byl proslulý tvrdými řečmi o penězích a slávě, se podle ní v posledních letech proměňuje. „V rapu se víc mluví o citech. Celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Je super, že se to propisuje i do tvorby.“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Výjimečnost hlavního hrdiny už je obnošená,“ říká producent jedné z nejúspěšnějších českých počítačových her, Kingdom Come: Deliverance. V čem tedy spočívá kouzlo hry, jejíž pokračování právě vychází? Na začátku jedné z nejslavnějších her v tuzemské historii, Kingdom Come: Deliverance, byla vize. „Naše hra se k ostatním počítačovým hrám má jako Braveheart k Barbaru Conanovi. Bude mít všechny atributy fantasy RPG, ale není v tom to fantasy. Není v tom nadpřirozeno, kouzelníci, elfové a není tam ani myšlenka předurčení,“ vysvětluje herní producent Martin Klíma, který spolu s Danem Vávrou stál na začátku herního studia Warhorse a jeho slavné hry, jejíž pokračování právě vychází. Jak vidí okouzlení středověku medievalista Martin Nodl? „Středověk nás fakticky nefascinuje. Fascinují nás představy, které si o středověku utváříme, od reality se ale asi velmi liší.“Poslechněte si rozhovorový speciál o fenoménu hry Kingdom Come: Deliverance, ve kterém je řeč o posunu popkultury, o hraní Dračího doupěte v českém undergroundu nebo o tom, které problémy středověká společnost řešila lépe než ta dnešní.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Já jsem z domu naučenej nebát se ničeho,“ píše ve své nové knize Hájemství herec Daniel Krejčík. Vypráví v ní o dětství stráveném v pohřebním ústavu, o komplikovaném coming outu i o neméně složité cestě k herectví.„Pohřební služba mě naučila, že každá bolest, byť sebevětší, o které v ten moment máte pocit, že se nedá unést, tak se nakonec unést dá,“ říká třicetiletý herec Daniel Krejčík. V Hájemství nachází nečekané paralely mezi světem divadla a dětstvím, které prožil v pohřebním ústavu. Tradice pohřebnictví se v jeho rodině předává už několik generací. Narušil ji až Daniel. Přesto ho hodně naučila.„Jako dítě jsem chodil za maminkou do ústavu, sepisovala s pozůstalými pohřby. Sedávali tam a strašně plakali. Říkali: Já už tady nechci být bez mého Karla. Když si ten člověk přišel za týden vyzvednout urnu, vypadal, že to přežil, že to zvládnul. To mě naučilo, že přežít se dá všechno,“ říká Krejčík.A s nadsázkou dodává, že by každému herci v pohřební službě doporučil brigádu. „Moje práce je o tom, že pozorujete lidi. Ukládáte si je do nějakého emocionálního bankomatu. Pohřební služba je jako Gringottova banka.“ Nemůže ale člověk, když čelí dlouho tak silným emocím, po čase okorat a přestat vnímat? „Na něco se dá zvyknout, na něco se nikdy zvyknout nedá.“V rozhovoru mluví Krejčík také o svém coming outu, který podle vyprávění v knize Hájemství. „Ta doba, kdy jsem coming outem prošel já, je myslím hodně jiná od té dnešní,“ vzpomíná herec. „Přeju si, aby to dnes bylo tak, že za vámi přijde váš syn nebo dcera a řekne: Tati, holt mám rád tohohle člověka, no,’ a nebude na tom nic zvláštního. Pro moje rodiče to těžké bylo. Ani jsme nikoho, kdo by byl na kluky, neznali.“Krejčíkovi rodiče se ale za několik let po coming outu zásadně proměnili. „Koukal jsem na ně a říkal si: To je neuvěřitelné, jakou cestu si ušli,“ říká třicetiletý herec, jehož nová kniha je propletená podporujícími vzkazy od matky i od otce.„Kluk z pohřebky“ píše v Hájemství i o své cestě na divadelní pódia, která vedla přes recitační soutěže a dabing. Herectví se učil za pochodu, přesto se za jednu ze svých prvních rolí v představení Cock dostal do širší nominace Ceny divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon.Ztvárnil také hlavní roli v divadelní adaptaci románu Kdo zabil mého otce výrazně politicky angažovaného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Jak to má vlastně s politikou Krejčík, bývalý partner politika Matěje Stropnického? „Mě politika zajímá hodně. Myslím, že mě začala hodně zajímat v době, kdy jsem začal chodit s Matějem. Ne, že bych předtím nevěděl, co je pravice, a co levice.“ Krejčík vypráví o principu Pygmalionu. „Já jsem k němu na začátku strašně vzhlížel. Čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem se z někoho, kdo obdivoval, stával někým, kdo pochyboval.“Proč nechce Daniel Krejčík „mávat praporkem na průvodu”? Jaké role pro něj byly zásadní a jak vnímá svou aktuální roli v seriálu České televize Děcko? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Tragičnost je tu na každém milimetru,” myslí si David Švehlík o minisérii Studna. Ta se vrací k případu vraždy manželů Jelínkových, kterou vyšetřoval už major Zeman. Čím Studna pořád děsí? Nejen o tom mluví Švehlík v rozhovoru.„Studnu jsem viděl nedopatřením jako malý kluk. Byla to skutečně velká chyba, protože jsem se opravdu vyděsil,” vzpomíná herec David Švehlík na to, kdy poprvé viděl jednu z nejslavnějších epizod známého seriálu Třicet případů majora Zemana. Studna vyprávěla o skutečné události z roku 1968, kdy byla v ohořelých ruinách domu ve středočeských Vonoklasech nalezena mrtvá těla Stanislava a Marie Jelínkových. Přežil pouze jejich syn. Případ i jeho televizní ztvárnění otřáslo nejen malým Davidem Švehlíkem, ale celým Československem. „Ta děsivost tam nepochybně je,” myslí si Švehlík, ale dodává, že epizoda z Majora Zemana by dnes možná působila komicky. „Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál otce. Vypadá děsivě, ale na druhou stranu působí až jako karikatura krutého zabijáka. Tragičnost je tu ale na každém milimetru. Působí to děsivě nepochybně z toho důvodu, že se to každého z nás dotýká. Vždyť každý jsme součástí nějaké rodiny.”Švehlíkův Stanislav vypadá v úvodu Studny jako ideální muž. Milující otec a manžel, kterému žádná starost neubere z elánu. S postupem času se ale odkrývá jeho temnější stránka. Jak ztvárnit člověka, který musí působit sympaticky, ale zároveň může být zosobněním zla? „Je třeba jít do krajnosti,” vysvětluje David Švehlík. „Pakliže má být odporný, zlý, musí to tam být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, musí to tam také být vidět. Jsem šťastný v momentě, kdy vím, že odpornost a hrůznost toho činu je patřičně vykreslená a zahraná.”Dvaapadesátiletý herec vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, ale mnohem víc ho prý přitahuje film. Co se týče vlastních dovedností, zůstává až překvapivě skromný. „Nahlížím na sebe jako na herce, který má hodně limitů. Fakt cítím, že jsem na začátku. Když na sebe zpětně podívám, vidím, že je stále na čem pracovat.”Proč se David Švehlík nestal knězem, jak původně zamýšlel? A může herectví nabídnout stejnou hloubku jako teologie? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Za špatný vtip tě nikdo nezavře,“ myslí si pětadvacetiletá Natálie Schejbalová. Víc než nekorektní humor jí baví trapnost, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Svět je totiž víc cringe než dřív.„Trapnost osvobozuje,“ myslí si komička Tady Tali, „Je to unikátní zkušenost, kterou podle mě můžou zažít pouze lidé. V trapnosti se lišíme od zvířat. Pes se podle mě necítí trapně, ani žížala.“Na Instagramu má přes sto tisíc sledujících. Nasbírala je díky videím se vtípky, v nichž si pravidelně dělá legraci hlavně sama ze sebe. Je to bezpečnější. „Sama na sebe nepodám žalobu,“ chválí si svoje zaměření Natálie Schejbalová. Ostatně, nemá ráda humor, který by někomu mohl ublížit. Mnohem víc ji baví vlastní trapnost.„Trapnost je jeden z mých talentů. Byla by škoda ho nevyčerpat,“ myslí si Tali. dodává ale, že mezi komiky není vlastní trapnost nic nového. Jméno si na ni postavili Sascha Baron Cohen, Philomena Cunk nebo Amelia Dimoldenberg z pořadu Chicken Shop Date. Není trapnost víc v kurzu než dřív? Jinými slovy, není svět trapnější?„Je fakt, že slovo cringe přišlo do češtiny teprve nedávno. Možná, že větší míra cringe v české kultuře může být trend,“ uvažuje Tady Tali.A co limity humoru? Opravdu tu je cenzura, ztratily vtipy svobodu? „Pořád říkáme: Achjo, za tenhle vtip mě zakážou. To není pravda. Nikdo tě nezavře. Jediné, co se stane, je, že se lidi nebudou smát a pár lidí napíše na Twitter, že jsi idiot,“ myslí si komička. „Tohle stěžování si na to, že se nic nesmí říct, je spíš marketingový trik. Lidi jako Štěpán Kozub tím říkají: Jsem odvážnější než ostatní, jen u mě uslyšíte super černé, nekorektní vtipy.“Schejbalová tvrdí, že diskuze o humoru se posunuje. Lidé jsou mnohem citlivější a vnímavější k tomu, čemu se vlastně smějí. „Baví mě dělat si legraci ne z toho, že má někdo jinou barvu pleti, ale ze stereotypu jako takového.“Když zrovna nenatáčí vtipy, nevystupuje na večerech slam poetry nebo nepíše scénář k televiznímu pořadu TV Nova Na lovu, pomáhá mužům a ženám, aby se seznámili. Princip Rande kdy je jednoduchý - Tali představí potenciálního kandidáta na schůzku - a přitom ho samozřejmě trochu rozhodí. Jak zareaguje, to o něm prozradí víc než jeho koníčky nebo práce.Čím Tali rozhodí Jonáše Zbořila? Dozvíte se v nejnovější epizodě kulturně-rozhovorového podcastu.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Štve mě jakákoliv zpětná vazba. I ta pozitivní,” přiznává spisovatelka Radka Třeštíková. „Zneklidňuje mě v tom, že musím plnit nějaká další očekávání.”Už více než dekádu vydává Radka Třeštíková romány, z nichž se rázem stávají hity. Na sklonku roku se vrátila s pokračováním své dosud nejúspěšnější knihy, Bábovky. V nové knize, Bábovky na konci světa, se opět chaoticky proplétají osudy žen, sledujeme osm hrdinek po dobu osmi let a nevěřícně přihlížíme tragikomickým událostem, ke kterým se nachomýtnou, nebo je rovnou způsobí. V Bábovkách se pašuje kokain v převleku za jeptišku, vykrádají se tu domy, dochází tu k tragickým autonehodám, ale také se v knize pobývá v klášteře. A všechno je vzájemně provázané. „Občas mi někdo vyčte, že je to přehnané, ale v tom je samozřejmě záměr,” vysvětluje Třeštíková, podle které je absurdnost příběhů nové knihy posílená právě jejich provázaností. „Až u téhle deváté knihy jsem si uvědomila, jak moc se na mém psaní projevuje moje vášeň skládání puzzle. Promítá se do psaní a vlastně možná i do života. Potřebuji si k sobě pořád skládat dílky. Dokud to nedá ucelený obraz, tak od toho neodcházím.”Úspěšná spisovatelka také vysvětluje, proč jí tak fascinuje absurdita. „Dává mi smysl, jak se dívat na svět, kterému čím dál víc přestávám rozumět,” přiznává Třeštíková, „v absurditě je moje naděje. Záchranný kruh, způsob, jak přežít v tom, co se děje kolem mě.”Psaní je sice pro Třeštíkovou místem, kde se může vyvztekat i uklidnit, ale není pro autorku i destruktivní? „Poslední dobou nad tím přemýšlím, jestli si to vlastně nedělám schválně. Jestli si schválně nepřitahuju do života lidi, který mi pak ublíží, jestli nejdu sama naproti situacím, které mě ničí.”A podobně přemýšlí i nad svou prezentací na sociálních sítích. „Přemýšlela jsem, jestli potřebuju zprávy od úchyláků,” říká spisovatelka na adresu fotografií, na kterých ukazuje svoje tělo, „Vlastně jsem nepřišla na to, co mi to dává. Nějaký dopamin to v člověku vygenerovat musí, protože jinak by to nedělal.” Třeštíková vysvětluje, že z lidí má vlastně ostych. „Mám fobie. Už jako dítě jsem se dávala sama na pískovišti a děsila se, že se se mnou někdo bude chtít kamarádit. Nikdy nebudu kamarádka pro lidi na sítích.”„Nechci ani nikoho inspirovat. To je strašně velká zodpovědnost. Chci jenom dělat svou práci. Nedávám si žádný větší přesah v té své důležitosti navenek vůči ostatním. Jsou chvílie, kdy mě štve jakákoliv zpětná vazba, i ta pozitivní. Zneklidňuje mě, že mám plnit nějaká očekávání pro příště.”Jak z tlaku přílišného očekávání ven? Třeštíková má jednoduchou strategii. „Když mě začnou lidi vnímat příliš pozitivně, jdu a sama tu laťku shodím. Myslím, že občas záměrně lidi rozčílím nebo udělám něco, co se jim nelíbí, abych laťku zase dala dolů.”Proč by příští knihu ráda napsala anonymně? A Jak v Česku funguje bestseller? Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Klidně brečte. Děláte mému tátovi radost,” říká americká dokumentaristka Kirsten Johnson v neobvyklém rozhovoru o smrti a o tom, že překonat ji mohou jen lidská spojení.Když se Kirsten dozví, že jejímu tátovi diagnostikovali stařeckou demenci, chce se připravit na nejhorší. Pořád si dobře pamatuje, jak náhle a nečekaně přišla o svou matku. S tátou Dickem je potřeba být nachystaný. Ideálně na to nejhorší. A tak vznikl film Dick Johnson je mrtvý, v němž dokumentaristka se svým otcem nacvičuje všechny způsoby jeho možné smrti. Dá se ale připravit na ztrátu? „Když přicházíme o někoho, na kom nám opravdu záleží, zahltí vás nečekané emoce. Cítíte věci, které jste vůbec neočekávali. Zármutek, který přichází zdánlivě odnikud,” vysvětluje režisérka filmu Kirsten Johnson v rozhovoru natočeném před diváky na říjnovém dokumentárním festivalu v Jihlavě. Johnson, která se ještě před režírováním vlastních snímků věnovala hlavně práci s kamerou, si při rozhovoru velmi pohotově všímá, co se kolem ní děje. „Zármutek se projevuje třeba tím, jak si teď mnete prsty,” říká směrem k moderátorovi. Společný rozhovor ve svém průběhu zmutoval do podoby kolektivní terapie kombinované s originální filmařskou masterclass.„Vidím, že se červenáte. Bára nechce, abych na ni zaměřovala pozornost,” vysvětluje Kirsten Johnson, která si sedla do publika těsně vedle nervózně se uculující divačky. Kirsten na divácích ukazuje, jak pracují kameramani. Vybírají si, co zajímá objektiv, sledují i těžce skrývané reakce lidí před kamerou. Johnson navazuje kontakt s publikem, které se nejdříve ostýchá, ale nakonec ochotně sdílí svoje příběhy - o prstýncích, o studu i o vlastní zkušeností se smrtí. Poslechněte si rozhovor v angličtině z jihlavského dokumentárního festivalu, při kterém se smazaly hranice mezi respondenty a diváky a který nejen moderátora dohnal k slzám. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Nejsledovanější seriál v historii Netflixu se vrací s druhou sezónou. Bude brutální kouzlo Hry na oliheň ještě fungovat? A nezničí ji pragmatické úmysly režiséra, kterého Netflix oškubal? Když v roce 2021 streamovací společnost Netflix zveřejnila jihokorejský seriál Hra na oliheň, málokdo tušil, že půjde o velkolepý hit. Příběh o 456 společenských outsiderech, kteří před zraky po násilí lačnících diváků bojují o vykoupení i holé přežití, ale nakonec (alespoň na nějakou dobu) přepsal historii streamovacích rekordů. Teď se Hra na oliheň vrací. Už sice nemá k dobru moment překvapení, ale pořád může strhnout, myslí si filmový publicista Daniel Zeman. O druhé sezóně slavného seriálu vpodcastu prozrazuje, že se „zaměřuje čistě na cestu pomsty, což je klasický asijský motiv.” Žádné nové fikční světy, žádné spin-offy. Ale návrat k hráči číslo 456 a smrtonosné verzi hry Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. „Jižní Korea má leccos dobrého, ale nemá dobrou sociální politiku,” přibližuje pozadí antiutopického seriálu koreanistka Miriam Lowensteinová. „Stát se o občany stará pouze po stránce didaktické a říká jim, co mají dělat. Lidi zdola mají jen poslouchat a starat se o sebe. Stát sociální politiku neřešil až do konce osmdesátých let,” vysvětluje. Jak Hru na oliheň ovlivnil překotný politický vývoj v Jižní Koreji? Proč v kulturním exportu země hraje tak zásadní roli brutální násilí? A o kolik zubů (a peněz) přišel při natáčení seriálu tvůrce Hwang Tong-jok? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Zajímá mě, kde se bere hudba nebo poezie. Jak se člověk sebere a začne něco psát. Je to záhada,” myslí si Pavel Kolmačka, letošní laureát Státní ceny za literaturu i Ceny Jaroslava Seiferta.„Vyjadřuju se trochu rozvážně,” upozorňuje mě před rozhovorem Pavel Kolmačka, muž s dlouhým, šedivým plnovousem, autor šesti básnických sbírek a dvou románů. Ten druhý, Canto Ostinato, loni Kolmačkovi vysloužil dvě z nejprestižnějších ocenění, které lze v oblasti literatury získat. „Knihy Pavla Kolmačky se zabývají duší. Moderní společnost je s duší ve válečném stavu,” psal publicista Jiří Zizler v laudatiu k ceně Jaroslava Seiferta. Román Canto Ostinato popisuje blízkost umírání, strach z nesmyslnosti života, ale také vidí naději v pospolitosti nebo třeba v hudbě a v umění obecně. „Literatura je sdílení hlubších vrstev. Není to sdílení informace, že někde mají na něco slevu, že bude pršet. Je to sdílení hlubších věcí, které se vynoří a vy nevíte odkud,” vysvětluje v Pavel Kolmačka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Mluví v něm také o smrti, o snech i o otázce, zda život má smysl. „No jasně,” odpovídá prostě. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„StarDance je jeden z nejúžasnějších zážitků, který mi přišel do života,“ říká Oskar Hes o populárním soutěžním pořadu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Vyzmizíkovala mu prý čtyři měsíce života. A zároveň mu přinesla pozornost, kterou nadějný mladý herec Oskar Hes dosud nezažil. „Spojilo se v ní něco, po čem jsem nevědomky toužil. Můžu se ukázat tolika lidem v něčem, v čem se cítím dobře,“ říká o StarDance její letošní největší miláček. V rozhovoru mluví o paradoxech, které soutěž přináší. „Můžeš trénovat dva měsíce a pak v přímém přenosu zakopnout. Všichni si budou pamatovat tvé zakopnutí,“ směje se Oskar Hes, který si přes všechnu pozornost spjatou s úspěchem ve StarDance připomíná: „Vždyť jde vlastně o h…“Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jsme stále agresivnější, hledáme obětní beránky, chybí nám introspekce,” myslí si italský psychoanalytik a spisovatel Luigi Zoja.Ve svých knihách řeší, proč se jako lidi nedokážeme uskromnit, proč trpíme čím dál větší paranoiou nebo kam se ve světě post-patriarchátu vytrácejí otcové. „Být paranoidní znamená mít psychiku, ale nemít psychologii. Chovat se vlastně jako zvíře,” říká Luigi Zoja, který do Prahy přijel podebatovat v Knihovně Václava Havla.Jak se vyvinula kolektivní psychika od prvních vydání knih Soumrak otců nebo Paranoia? Nejen o tom jsme mluvili s Luigi Zojou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Hraní si na něco, co nejsem, je v rapu zažitá tradice,” myslí si Rohony, pětadvacetiletý hudebník, který rap z ulice vyměnil za songy z rodné vesnice. Rázem se stal vycházející hvězdou tuzemské scény. „Jenom jsem začal říkat, co jsem opravdu zažil,” vysvětluje mladý muž s vizáží věčného kluka, který by neublížil ani mouše. Než odcházíme na rozhovor do studia, musí se Rohony, oblečený v teplákách a prošívané bundě, jako by si právě odskočil do konzumu, vyfotit s kolemjdoucím. Slávu si vysloužil nejen albem Superfly, ale i uvěřitelnou image obyčejného kluka z vesnice. Ostatně, jeho hudební přerod přišel s návratem do rodné Starče na Třebíčsku. Album Superfly vznikalo v přestávkách mezi točením piva v otcově hospodě, nedaleko od fotbalového hřiště, na kterém Rohony původně snil o kariéře profesionálního hráče. V rozhovoru pro Seznam Zprávy natočeném pár dní před Rohonyho koncertem pro fotbalovou Spartu mluví o singlu Letná, který překročil hranice klubu a stal se letní hymnou mladých Čechů a Češek, ale i o tom, jak se rozbrečel v backstagi po koncertě v Ostravě. „V rapu si každý hraje na tvrdého,” říká Rohony, který sází na to být sám sebou. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„S komunistickou minulostí se vůbec nezúčtovalo. Měla být konstatována vina,“ myslí si spisovatelka Tereza Boučková. V rozhovoru mluví nejen o komplikované historii 20. století, která se otiskla do její knihy Dům v Matoušově ulici.„Málokdy vám dojde, že jste svědkem historické události, že máte mít oči doširoka otevřené,“ říká Tereza Boučková. Jediný moment, kdy cítila, že se před ní odehrává velká věc, byl listopad 1989. „To byla změna všeho, co jsme do té doby žili.“V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Boučková nejen o své nové knize, ale i o tom, jak se podle ní Česko v čele s prezidentem Václavem Havlem vyvíjelo po revoluci. „Vůči Havlovi necítím žádnou zášť. Myslím, že byl pro zemi strašně důležitý, že si vytrpěl své, že byl i v tom prvním období úplně skvělý,“ říká Boučková. Dodává ale, že se pak prezident obklopil lidmi, kteří k němu nepustili kritiku.Co kritizuje na porevolučním vývoji? Proč měla její prvotina problémy s vydáním? A ke které své knize už se nechce vracet?Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Vím, že Smetana byl génius. Ale nestačí mi to,” říká herec Václav Neužil, který slavného skladatele ztvárnil ve filmu Marka Najbrta. Podle herce je důležité ikonu polidštit. „Nic intimnějšího než niterné emoce nemáme.”„Chodil jsem se sluchátky po lese a poslouchal Mou vlast,” říká Václav Neužil o přípravě na roli Bedřicha Smetany. Osobnost skladatele poznával skrze hudbu, ale i skladatelovy deníky. Film však vzbudil debatu, protože podle některých diváků zobrazoval Smetanu jako excentrického šílence posedlého sexem a snímek považovali za příliš bulvární. „Chci ho vidět jako člověka. A k člověku patří emocionální zranění,” říká herec. „To přece není bulvár. To je to nejintimnější, co člověk má.”Je Neužilovi bližší Smetana, nebo Zátopek? A co mu ještě chybí v české televizní a filmové produkci?Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mrzí mě, že se mi nedaří mužům vysvětlit, že jsou v tom s námi,“ říká Linda Bartošová, bývalá moderátorka, nyní autorka podcastu Slast, který zkoumá, co zatěžuje ženskou sexualitu a co ji naopak pomáhá osvobozovat.Bývalá moderátorka České televize či pořadu Spotlight před pár dny vydala první díl své nové podcastové série Slast. Ta vychází na Radiu Wave, stanici Českého rozhlasu pro mladé publikum, a zkoumá ženskou sexualitu. „Sex nám může sloužit jako pole ke hře a k objevování,“ říká Linda Bartošová. „Můžeme v něm nacházet různé vrstvy identity, které v normálním životě řešit nemůžeme, protože se to třeba nehodí.“ Bartošová jedním dechem dodává, že sexualita je nesmírně pestré pole, ve kterém se projevuje také dynamika moci. Podcast ale budí velké diskuze. Debatuje se o tom, jestli podcast o sexualitě patří na veřejnoprávní médium, nebo o tom, jestli má adekvátní vizuál. „Netušila jsem, že jsme tak prudérní národ,“ myslí si novinářka. Proč Linda Bartošová budí tolik emocí? A jaká byla její cesta od veřejnoprávní moderátorky až k novinářce a autorce na volné noze? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Marketing je dnes daleko sofistikovanější než před dvaceti lety. Bojujeme s nejlepšími psychology,” myslí si dokumentaristé Remunda a Klusák, kteří v roce 2004 zmátli Česko. Lákali na ráj slev, neexistující hypermarket Český sen. „Pro mě je ten film výpovědí o populismu, který je hněten politickým marketingem,” říká o filmu Český sen dokumentarista Filip Remunda. Dvacetileté výročí premiéry snímku, kterým odstartovala kariéra jak Remundy, tak jeho kolegy Víta Klusáka, si režiséři připomněli projekcí na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A nejen o Českém snu pak mluvili při živém natáčení podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. „Řada těch figur, včetně nás, docela zestárla,” hodnotí film Klusák. „Čelní představitelé té reklamní agentury Mark BBDO, která nám dělala kampaň, zásadně ovlivňují naši současnost. Martin Přikryl točil spoty v kampani současného prezidenta Petra Pavla, Petr Topinka byl šedá eminence kampaní Andreje Babiše a byl daleko důležitější než Marek Prchal. A Hadj Moussa se stará o kampaně SPOLU a marketing premiéra Fialy. Tihle pánové a kluci se dřív starali o marketing jogurtů a falešných hypermarketů. Dnes se starají o to, koho budeme volit.”Proti čemu by dnes hlasovali lidé, kteří přišli nakupovat do Českého snu? Filip Remunda si odpovídá: „Nejspíš proti pomoci pro Ukrajinu.” Tvrdí, že marketing ovládá současnou politiku, ale i novinařinu, ve které se čím dál více bojuje o clickbaity. „Před dvaceti lety byly povodně událost na další rok. Dneska lidi na Jesenicku nemají kde bydlet a my už se o tom nejsme schopní bavit, protože události jsou tak rychlé. Irituje mě, když texty vznikají, aby se z něčeho udělal skandál, aby se vytáhlo z rozhovoru něco, co přitáhne. Je to způsob, který odpovídá dnešní době, ale nechci na to přistupovat.”Filip Remunda na Ji.hlavě také představil svůj nový film, dokument Štěstí a dobro všem, který sleduje dění v současném Rusku. „Kdyby byly kamery namířeny na nějakou rodinu v době nástupu Hitlera k moci, tak by mě to zajímalo také,” vysvětluje svou motivaci k natočení filmu Remunda. „Z jakých pozic Hitlera volili, proč ho volili, jakou frustrací žili, jak se té frustrace chytala propaganda a kam až to celé vedlo, případně co si ti lidé mysleli poté, co byla rozbombardována jejich města, a oni si teprve uvědomovali, v jakém myšlenkovém bludu žili a co podporovali.”Proč Klusáka a Remundu přestalo bavit provokovat? A kdy se při natáčení pohádali? Poslechněte si záznam rozhovoru s nejvýznamnějšími dokumentárními tvůrci z festivalu v Jihlavě. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Náš film nepřináší naději. Přináší poselství, že musíme být pevní a vydržet,” říkají tvůrci dokumentu Válečný zpravodaj, který sleduje cesty rozhlasového novináře Martina Dorazína po Ukrajině. Válečný zpravodaj, film Benjamina Tučka a Davida Čálka, už stačil získat cenu na festivalu ve Varšavě, před pár dny pak měl premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Právě tady jsme se s tvůrci potkali při veřejném natáčení epizody podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. Tvůrce na pódiu brzy doplnil i protagonista snímku, Martin Dorazín. „Hledali jsme prostor, jak se mentálně spojit s Ukrajinci,” říká o vzniku dokumentu David Čálek. Jeho kolega Benjamin Tuček dodává, že přemýšlel, jak ukázat válku na Ukrajině českým pohledem. Nabízela se právě postava jednoho z nejzkušenějších válečných zpravodajů v republice, Martina Dorazína. „Martin byl pro nás můstek, přes koho vyprávět příběh Ukrajinců. Za to, že do toho s námi šel, mu patří respekt a poděkování. Představte si, že děláte na 150% svou práci - a ještě máte za zadkem štáb,” popisuje náročné natáčení Benjamin Tuček.„Válka je špína, nemoci, zranění, panika, jsou to šílené lidské osudy,” hodnotí Dorazín probíhající konflikt. „Ale Ukrajina není celá zničená. Na sociálních sítích se objevují záběry mírového, klidného života. Lidé, jak se veselí v Kyjevě, v Oděse, jak se koupou, leží na plážích. Ale zároveň je tam neustále nebezpečí, které na Ukrajině číhá na každém kroku. Může přiletět dron nebo raketa do minuty po vyhlášení poplachu a pak se to celé změní v šílený obraz.”V rozhovoru na jihlavském dokumentárním festivalu mluví tvůrci také o tom, co vlastně zažívali, když natáčeli v místech, kde jim šlo o život. „Když jsme v té situaci, strašně se soustředíme na ten okamžik. Některé věci vytlačujete. Když jsem pak ale seděl ve střižně a v záběrech se ozval výbuch, o kterém jsem při natáčení ani nevěděl, nadskočil jsem na židli. Stres jsem zažíval víc tady než tam. Pak jsem si uvědomil, že Ukrajinci v tom žijí tři roky. Oni nikam neodjedou. Nepodívají se na to, co žijí, z odstupu.”Co říkají Ukrajinci, když lidé na západě tvrdí, že už je válka unavuje? A jak se teď vyvíjí situace na frontě? Poslechněte si záznam rozhovoru s tvůrci filmu Válečný zpravodaj a s jeho protagonistou Martinem Dorazínem. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„To, co se u nás děje, se podobá hororu Trhlina,” myslí si slovenský spisovatel Jozef Karika. Jeho země se plahočí v nestabilním prostoru, stát se může cokoli. Přesně jako v autorových hororech. Jozef Karika se proslavil horory, v nichž neděsí monstra, ale těžko popsatelné jevy na hranici reality. Úspěch měl ale i s kriminálními, společenskými thrillery, v nichž dokázal popsat temné podhoubí slovenské politiky. Na Velký knižní čtvrtek vyšel druhý díl Karikovy gangsterky Černý rok. „Když jsem to psal, věřil jsem, že tvořím epilog toho, co se děje na Slovensku,” říká v rozhovoru spisovatel. „Ukázalo se, že to byl spíš prolog toho, co nastupuje.”Slovensko Karika popisuje jako nestabilní periferii. A vysvětluje, že jeho tajuplné horory také odrážejí stav v zemi. „Trhlina zahrála na něco zvnitřněného. Slováci si četli o mizení lidí na Tribeči a podvědomě cítili, že si čtou o sobě. Ztráta orientačních bodů, ztráta hranic, to byl existenciální pocit v zemi. Slovensko také zabloudilo na Tribeči.”Proč je periferie hrůzostrašná? A jak nás děsí naše vlastní vědomí? Nejen o tom se bavíme v rozhovoru s Jozefem Karikou.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Také budeme nostalgičtí, říká o své generaci hudebník Mat213. Na novém albu to působí, že se pasoval do role mluvčího mladých lidí. Jednoduchým odpovědím se ale dál vyhýbá.Hudebník, výtvarník a podcaster Mat213 se loni proslavil singlem, který českou hudební kritiku rozdělil na dva tábory. Pro jedny představovala tvorba mladého písničkáře to nejhorší z povrchního popu, druzí nadšeně kvitovali způsob, jakým nevšedně míchá vysokou a nízkou kulturu. „Baví mě, že když lidi poslouchají mou hudbu, nevědí, jestli to je ironie, nebo jestli je to navážno,“ říká mladý umělec, u kterého nikdy není jasné, jakou zrovna hraje roli.Na nové desce Nesu oheň koketuje i s rolí mluvčího generace, i když si pořád zachovává auru mystifikátora, pro kterého je nejdůležitější zůstat ambivalentní. A to i v případě názorů na vlastní generaci. „Na naše úzkosti budeme vzpomínat. Také o nich vzniknou sentimentální, nostalgické písničky,“ říká v rozhovoru Mat 213 a myslí přitom na klimatickou krizi, nedostupné bydlení i sociální neprostupnost.Co bere bez výjimky vážně? A ve kterých generačních sporech neustupuje?Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„S bulvárními novináři nepeču, to oni můžou za všechen ten guláš tady,“ říká Tatiana Vilhelmová, herečka, která kariéru začala před třiceti lety. Za pár dní se objeví v nové komedii Jana Hřebejka Výjimečný stav. Hraje v něm oblíbenou novinářku, jejíž partner v podání Ondřeje Vetchého připraví největší informační blamáž v dějinách tuzemských médií. Na otázku, jestli existuje jen jedna pravda, ale herečka odpovídá, že ne. „Jak si to pak každý přechroustá, to nemůžeme tušit.“V rozhovoru mluví i o tom, jak se vyrovnává s únavou a přehlcením a proč čím dál víc vyhledává prostotu. „Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů,“ říká herečka, která nejraději odpočívá na dlouhých poutích.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je to neopakovatelné, nevykomunikovatelné. Je to zážitek formou utrpení,” říká o StarDance tanečník a porotce Jan Tománek, tvář jednoho z nejúspěšnějších pořadů v televizní historii Česka, který se vrací už tuto sobotu. Ve StarDance jde o chemii. Mezi diváky a soutěžícími i mezi dvěma tančícími partnery. Vítězové musí mít dobře namíchanou směs talentu, vztahů a příběhu, myslí si Jan Tománek, který ve slavném pořadu objevil už v prvním díle odvysílaném v listopadu 2006. V rozhovoru mluví o svých zkušenostech z poroty i z loňské sezóny, kdy se do pořadu vrátil jako soutěžící. Smutek z konce ve třetím kole vysvětluje i tím, že člověk najednou přichází o velmi blízký vztah. „Po třech měsících trénování se stane taková zvláštní věc. Máte pocit, že se se svým tanečním partnerem znáte třeba deset let,” vysvětluje Tománek. „Na zkušebnu chodíte řešit s člověkem, kterého znáte dva měsíce, naprosto zásadní věci, které řeknete maximálně své mamince nebo svému partnerovi. Najednou se spolutanečníka ptáte, co máte koupit k snídani svojí rodině.”Proč je StarDance tak oblíbený pořad? A zaslouží si také svou kritiku? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Myslel jsem, že budu druhý Kundera. Pak mi došlo, že dělám hloupost,” říká David Zábranský. Dříve v knihách řešil krizi Západu, politiky, i tu klimatickou. V nové knize se kriticky dívá sám na sebe. „Možná jsem se propsal ke svému konci,” přiznává v rozhovoru spisovatel David Zábranský, který letos vydal svou zřejmě nejupřímnější knihu, literární deník nazvaný Jů a hele. „Celou dobu mám pocit, že nejsem skutečný spisovatel.”Může být deník cestou z tvůrčí krize? Proč je dnešní člověk posedlý sám sebou? Nejen na to odpovídá v rozhovoru pro Seznam Zprávy David Zábranský.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Muset se vystavovat je vyčerpávající. Havlíčková také nemohla říct: já to tak nechci,“ říká herečka Antonie Formanová o paralelách mezi sebou a svou rolí v seriálu Dcera národa. Hraje v něm oživlý symbol národního obrození.„Parta obrozenců vzala mladou holku a začala jí nutit svá pravidla, smýšlení, své návyky,“ přibližuje Formanová příběh zapomenuté dcery Karla Havlíčka Borovského, který ožívá v novém seriálu z produkce Canal+.Zdeňka Havlíčková se měla stát oživlým symbolem obrození - poslušným národním majetkem a pýchou: „Samozřejmě se vzpouzela. Příběh Zdeňky je o osobní svobodě, kterou podle mě řešíme tak trochu všichni.“Proti komu rebeluje Dcera národa? A může být národní obrození cool? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.